John Watson si úlevně povzdechl.

„Stejně jsme mu nemohli nic povědět," řekl v pokusu ospravedlnit jejich nestydaté lhaní před zákonem. (Víte, na toho taxikáře se ho vlastně nikdy nezeptali – býval by měl problém, kdyby se ho na toho taxikáře doopravdy zeptali.) Posunul se v křesle, vytáhl zpoza sebe Milvertonův polštářový povlak a hodil ho na podlahu. „Pořádně jsem ji neviděl."

„Vážně? Takže jsi ji nepoznal?" Sherlock ho tak docela neobdařil tázavým zamračením – bylo to jen drobounké nakrčení horní části nosu a velmi lehké stažení obočí – ale bylo to blízko.

„Ne. Ne, nepoznal." John si lámal hlavu a snažil si vybavit obrázek, který by odpovídal ženě ze včerejší noci. Žádný nenašel, alespoň ne okamžitě. „Měl jsem?"

„Myslel jsem si to. Obvykle ti popkultura jde. Mně to došlo jen díky tomu, že tak často necháváš puštěnou telku."

A tehdy, skrze nejasný pocit překvapení nad tím, že Sherlock připustil, že věnuje pozornost čemukoli v televizi, to Johnovi došlo. Samozřejmě, že jste museli vzít do úvahy chybějící mejkap, vliv stresu a úzkosti, a vyzáblost, kterou si John spojoval s celkovým zanedbáním zdraví (a rovněž s možným užíváním návykových látek), a to vše zahlédnuté letmo z profilu dírou v závěsech, ale ta tvář byla ve všech zprávách jen pár měsíců zpátky.

„Ne," řekl zcela nevěřícně.

„Ano," řekl Sherlock.

„Ale – ale když jsem o ní slyšel naposledy, tak byla v zahraničí."

„Zjevně se vrátila. Se vší parádou, pardon za tu hříčku. Myslím, že ta čepice byla z Norska, a ty sluneční brýle byly laciná věc pro turisty, obojí nejspíš zakoupeno cestou na poslední chvíli. Je chytřejší, než vypadá." Sherlock si stoupl na polštář a zadupal na něm. „Pokud je vážně chytrá, bude touhle dobou už zase pryč ze země. Pokud se nemýlím," pokračoval a zarýval do té věci podpatky, „pokusí se nejdřív vidět svoji dceru, a tím se dostane do potíží. Do ještě větších potíží, pokud se Lestradův tým překvapivě rozumově blýskne, i když o tom pochybuji. Budeš potřebovat kuchyňský dřez?"

„Co? Ne, dělej si s ním, co chceš." Vlastně by bylo hezké, kdyby se dřez – kdyby se něco – vrátilo zpátky do normálu. Tedy do 221B normálu. „Rozhodně v něm znovu započni koloběh života."

„Výtečně. I když není nutné přehánět." Sherlockův tón zněl trochu vyčítavě, a možná trochu vzdáleně, teď když tu byli zase pouze oni dva bez žádného detektiva inspektora, jehož by museli svádět ze stopy. „Zase ho vyklidím, až se tohle bude několik hodin máčet." A pak popadl ranec důkazů a odnesl ho do kuchyně.

Ozvalo se klapnutí, což mohl být Sherlock navlékající si latexové rukavice, potom bublání a šplouchání plnícího se dřezu, a pak do obýváku zavanul přeslazený pach bělidla. Sherlock ho následoval ven z kuchyně a zavřel za sebou prosklené dveře.

„Jen to tam chvíli nechám. Kdybys to okolo třetí hodiny mohl vytáhnout a zahodit to o pár ulic dál, byl bych ti velmi zavázán."

„Třetí?" ptal se John nevěřícně. „Ale bylo teprve devět."

„Nemůžeme být dost opatrní. Za chvíli bych tam mohl kápnout i trochu čističe odpadů, co myslíš?" Ano, to bylo rozhodně vzdálené. Klidně by mohl mluvit na lebku. Nezdálo se, že očekává odpověď, a pokračoval, když se usadil na pohovce. „Okolo desáté to obrátím." Sherlock si stáhl levou rukavici, zmačkal ji v pravé ruce a obrátil tuhle rukavici naruby. Vzniklý promočený balíček odhodil nedbale na podlahu. „Vlastně ne, vezmi z toho půlku, tu zahoď o pár ulic dál, já zahodím ten zbytek o pár ulic dál opačným směrem a ten povlak odnesu, mmm, možná do popelnic za Angelem. To by mělo věci hezky zmást."

„Takže nám to vážně projde?"

„Viděl jsi Lestrada. Ano, projde."

„Když si pomyslím, jaké oplétačky jsem měl jenom kvůli tomu, že jsem držel barvu ve spreji, co patřila někomu jinému."

„To je celá policie. Úžasně výkonní, když je nepotřebuješ. Už víš, že to nemáš dávat na svůj blog, nebudu tě urážet tím, že tě o to požádám." A s tím se Sherlock netečně zahleděl na televizi. John už skoro zapomněl, že mají stále ještě puštěné Monty Pythony.

„To je od tebe hezký."

Sherlockova odpověď byla sotva slabičná. John v tom poznal jeden z příznaků, že se jeho spolubydlící chystá na dobré po-případové trucování, i když k tomu došlo mnohem dřív než obvykle – normálně to Sherlock napřed nechal jeden nebo dva dny podusit – a měl celkem jasnou představu o tom, co to vyvolává. A chystal se s tím něco udělat, opravdu se chystal, akorát ho rozptýlil příchod Lestrada, a teď se znovu potřeboval rozhoupat.

Naklonil se ke stolu, aby zvedl noviny, které tu Lestrade nechal, a pročetl si článek o Milvertonovi. Bylo to dost zveličené, ale to už tak noviny dělávají.

„Píšou tu, že byl Milvertonův řidič zraněn, když pronásledoval dva maskované podezřelé."

„Nejspíš jenom vyvrknutý kotník, pokud jsi ho nekopl tvrději, než jsem myslel."

„Ne, to bych neřekl. Ale nepíšou, jak byl zraněn, jenom že jsme uprchli přes zeď zahrady."

„Aha."

„Je tu i prohlášení Milvertonova osobního asistenta."

„Hm."

„John… John Willoughby, to je ten chlap?"

„Mm."

„Nebudeme o tom vůbec mluvit, že ne?" Prostě mu to tak nějak vyklouzlo. John měl v plánu se k tomu opatrně dopracovat, ale, no, obvinil z toho ten nesporně strojený způsob, jakým to Sherlock vůbec neřešil. Ne že by to po něm John doopravdy chtěl, ale existuje nechtít se o věcech bavit a pak je tu chování ve stylu odvrženého dvanáctiletého děcka, a mezi nimi je velký rozdíl.

„O čem?"

„O včerejší noci, Sherlocku!"

„Mluvíme o včerejší noci."

„Ty víš, co mám na mysli!"

„Vím?"

„Ten – ty – samozřejmě že t-" John se trochu zakoktal tváří v tvář snaze svého spolubydlícího předstírat, že nemá nejmenší ponětí. Bylo to v těch široce otevřených očích a v tom, jak nevinně měl založené ruce na břiše, a nejhorší na tom bylo, že se ani nijak zvlášť nesnažil. John věděl, že ve skutečnosti amnesii nezpůsobují silné rány do hlavy, ale pokud se něco toho druhu nestalo někdy v průběhu noci, pak to znamenalo, že Sherlock ví, že John jeho divadýlko prokoukne, a že je mu to prostě jedno. Teď už nebylo vyhnutí. John, stále ještě ve stoje, rozložil ruce na stole, naklonil se dopředu, a připravil se na bitvu.

„Ten polibek, Sherlocku," řekl rázně. A potom si uvědomil, že je jich víc, z nichž může vybírat, a musel si přejet rukou přes oči, zatímco se ho snažil blíže vymezit. První, to byl ten v předstírané opilosti, co-to-ksakru-bylo, kvůli-případu-nic-to-neznamenalo-omlouvám-se-za-nepříjemnosti polibek. Druhý byl součást Sherlockova pokusu mu dokázat, že to myslí vážně, a přimět ho k účasti na vloupání do Milvertonova domu. A ten třetí. No. Ten vlastně působil jako série polibků s neurčitými začátky a spornými konci. Polknul, olízl si rty, zalitoval toho, že si olízl rty, zatímco se na něj Sherlock takhle dívá, a konečně řekl, pomalu a rozvážně, „Ten poslední. Takže tak to uděláme, nebudeme o tom mluvit?"

„Proč? Vidím, že nechceš."

„No, nechci-"

„Dobře. Podal bys mi nikotinové náplasti?"