Krabička s nikotinovými náplastmi byla na stole. John ji zvedl, pohlédl na Sherlocka, který nastavoval jednu ruku, jako to předtím udělal pro Lestradův snímek, zadumaně krabičku potěžkal a hodil ji po svém spolubydlícím. Sherlock se uprostřed sněžících balíčků zpříma posadil a odpinkával ty věci pryč jako nadrogované konfety.

„Za co to sakra bylo?" vyptával se.

„Za to, že jsi idiot."

„A to Lestrade říká, že já jsem dětinský. No dobře." Sherlock se naklonil dopředu s lokty na kolenou a upřel na Johna pohled, který měl projít přímo skrz něj a propálit díru do protější zdi do pokojů nad kavárnou U Speedyho. „Pokud tohle chceš. Jen do toho. Mluv."

„Ty mi to nijak neulehčíš, že ne?"

Ledový výraz v Sherlockově tváři říkal ‚ne'.

„Fajn. Tak – fajn." John se rozhlédl po bytě, neviděl nic mající velkou a okamžitou důležitost, co by třeba mohlo věci odložit, zatnul zuby a dal se do toho. „Ten polibek," řekl. „Ten poslední. No." Nadechl se a zabubnoval prsty o stůl, jak se snažil vymyslet, kudy pokračovat. „To byl dobrý polibek," připustil, aniž by se na Sherlocka přímo díval.

„Samozřejmě že byl."

„Můžeš s tímhle přestat?" To už chtěl asi příliš. Sherlock by nepoznal skromnost, ani kdyby se mu vrhla kolem krku (ale zato Sherlockův styl líbání by skromnost zanechal omráčenou, zmatenou a připravenou vzdát se všech zásad). „Koukni, pro mě tohle není zrovna příjemný."

„A jak myslíš, že se cítím já?" zavrčel jeho spolubydlící. „Já to – ani pro mě to není příjemné," dodal celkem chabě. Pohlédl dolů na svá kolena a zdálo se, že čerpá inspiraci z látky svých kalhot. „Jestli si myslíš, že bych měl poskakovat kolem a rozhazovat po parku sedmikrásky-"

„Ne, nemyslím. K tomu by bylo potřeba extra speciálního sériového vraha, co se vypařil bez otisků prstů, jakéhokoli zjevného motivu a s křídly na zádech."

Koutek Sherlockových úst se zkroutil vzhůru, jako by té možnosti k úsměvu nemohl odolat. Byl tam pouze okamžik – John ho sotva zaregistroval – než se jeho rysy vrátily k nacvičenému nicneříkajícímu výrazu.

„Ale myslel jsem, že by sis rád udělal ve věcech jasno," řekl John. „Nepodobá se-"

„Nepodobá se mi to? Samozřejmě že se mi to nepodobá." Sherlock prudce pohodil hlavou. „Ani trochu se mi to nepodobá a proto se mi to ani trochu nelíbí." Vyplivl ta slova, jako by chutnala po měsíc starém mléku. „Stejně to není podstatné. Dobrý polibek, ale není to pro tebe příjemné? Nemusíme mluvit. Nepotřebuju, abys mi řekl, co tohle znamená." Přehodil si nohy na pohovku a praštil sebou na bok zády k Johnovi. „Potřebuju spánek. Vzbuď mě, až bude načase se zbavit těch Milvertonových věcí."

Pravděpodobně byl unavený. John s tím mužem bydlel dost dlouho na to, aby věděl, že ke konci případu drží Sherlocka Holmese pohromadě pouze kombinace kofeinu, zatvrzelosti a čiré setrvačnosti vlastních dedukcí. Zdali se mu minulé noci dostalo nějakého opravdového spánku, to bylo tajemství mezi ním, bohem a přikrývkami, a John si byl celkem jistý, že si nedopřál víc než krátkého šlofíka, co začal celý ten podnik s Milvertonem a jak-se-to-jmenoval. Willoughbym. (Chudáci, oba dva.)

„Jsi idiot." Muselo to zaznít. Tentokrát to John myslel víc obecně, jakési podivení se nad tím, že někdo takhle může soustavně fungovat a nezhroutit se.

„Mám sklon nesouhlasit, a ty se opakuješ. Těmi nikotinovými náplastmi jsi mi to vysvětlil." Sherlock vylovil jednu, která uvízla v polštářích. Odlepil ji a s hlasitým povzdechem si ji přitiskl na předloktí.

„Jo, ale myslel jsem, že ti to sdělení uniklo."

„Gnh." Sherlock teď ležel na zádech, s očima zavřenýma a bradou mírně vystrčenou vzhůru. Tehdy si John všiml toho, že na sobě nemá boty: prsty na nohou bořil do čalounění područky pohovky, zatímco mu do těla začínal pronikat nikotin.

„Jde o to, Sherlocku," pokračoval John, odhodlaný to nevzdat, „že vážně nevidím sám sebe jako gaye."

„Ani já ne."

„Cože?" Tohle byla pro Johna novinka a zvedl na Sherlocka obočí. Bylo to gesto, v němž si vlastně byl jistější v kramflecích detektiv, ale to neznamenalo, že ho John taky nemůže mít ve svém arzenálu.

„Řekl jsem ti, že o tom nerad přemýšlím. Tak či tak." Sherlock nejasně mávl rukou ke stropu. „Ačkoli pokud to musíš vědět, až dosud jsem preferoval muže. Ale je možné, že je to proto, že jsem dosud nepotkal onu ženu. Nemám potřebné informace."

„Tak. Fajn."

„To ty jsi chtěl mluvit," zadrmolil ponuře Sherlock.

„No, jo. Ale nemyslel jsem si, že se k tomu dostaneme."

„Ty jsi vynesl to téma."

„Ale ty jsi s tím začal," řekl John, dostatečně opodstatněně, i když riskoval, že bude znít jako čtyřleté děcko. Posadil se ke stolu tváří ke svému spolubydlícímu, s lokty na stole.

A zrovna když si myslel, že se možná začínají někam dostávat, přitiskl si Sherlock spodní hrany dlaní na oči a vydal ze sebe zvuk připomínající zuřivou čajovou konvici přejetou rezavým parním strojem. (Tedy, pravděpodobně to bylo o pár oktáv nižší než zvuk, jaký by opravdová konvice v takové situaci vydala, ale byl to stejný druh zvuku.) Na jeho konci náhle propukl v řeč.

„Dobře, dobře, je to moje vina! Tohle jsi chtěl slyšet?" Střelil po Johnovi divokým pohledem. „Ano, já s tím začal. A ano, připustím, že jsem možná netušil, do čeho se vrhám. A moje sebekontrola zjevně není tak dobrá, jak jsem si myslel, protože ten poslední polibek jsem neměl v plánu, nemělo k němu dojít, takže to taky byla moje vina." Sherlock dospěl do bodu, kdy konverzaci vedl celým svým tělem, dodávaje důraz a podtržení bodáním prstu, máváním svých výmluvných rukou a zkroucením svých vytrvalých úst. Dokonce do toho zapojil i nohy, když strhnul chodidla k podlaze s nepotřebným výkopem, jak se znovu zvedl do sedu. John si pomyslel, že na někoho, kdo se údajně vyvaroval citů, rozhodně vkládal spoustu úsilí do vyjádření sebe sama, když byl rozlícený.

„Myslel jsem vážně, co jsem řekl předtím, než jsme se vydali do Milvertonova domu," pokračoval a ignoroval Johnovy pokusy mu skočit do řeči, nebo něco dodat, nebo vůbec něco říct, „ale jenom jsem to říkal, vysvětloval – o nic jsem nežádal. Tak mi dovol, abych tě ušetřil všech těch úkonů, které zahrnuje moje citlivé odmítnutí, když ti to zjevně působí takové obtíže. To nemusíš. Řekni, že nemáš zájem, pokud máš vážně pocit, že to musíš udělat, ale pospěš si, ať už to máme za sebou!" A znovu sebou hodil na pohovku s těžkým žuchnutím, které museli přes zeď cítit i sousedi, zkřížil si ruce na prsou a zlostně se zahleděl do prázdného místa několik desítek centimetrů od Johnovy hlavy.

„Sherlocku-"

„Omlouvám se ti za ten náročný týden." Ten tón tak úplně nenaznačoval, že Sherlock míní naprostý opak, ale i tak to řekl pěkně neochotně. John Watson si stiskl kořen nosu a jako už mnohokrát od doby, co se nastěhoval do 221B, se pomodlil k jakémukoli bohu, co by ho mohl slyšet, za mimořádnou dávku trpělivosti. (Zdálo se, že to fungovalo. Zatím ještě Sherlocka neuškrtil, a to už něco znamenalo.)

„Ne, Sherlocku, poslouchej mě. Poslouchej." Detektiv natočil o zlomek hlavu, takže se mračil přímo na něj. „Pokud jsi včera v noci čekal víc, tak promiň. Ale neříkám ne." John pohlédl Sherlockovi do očí. Dokonce i v nejlepších dobách to byl nebezpečný podnik, a o to víc teď, kdy se ho Sherlock očima vážně snažil provrtat jako ostrým nebozezem. John se v sebeobraně posadil víc zpříma a srovnal si ramena. „Říkám zatím ještě ne."

To Sherlocka zaskočilo. John to poznal z toho, jak uvolnil držení těla, jak odzbrojeně vypadal jeho výraz, což znamenalo, že začal o trochu méně připomínat namířenou zbraň. Býval by pyšný, že se mu povedlo mít nad tím mužem navrch, kdyby to jeho samotného taky docela nepřekvapilo. „Ale pochop," řekl, „že neslibuju, že to v budoucnosti bude definitivní ‚ano' – ne že by ti to vadilo, jelikož jsi o nic nežádal" – John věděl, že to od něj nebylo hezké, ale nedovedl té jízlivé poznámce odolat – „ale myslím, že bych si na ten koncept dokázal zvyknout. Na tebe." Pokrčil rameny. „Možná na nás."

„Myslíš to vážně." Nebyla to otázka. Tohle byl Sherlock Holmes, ovšem že to nebyla otázka. Ale znělo to, jako kdyby tak docela nemohl uvěřit svým uším.

„Jo, asi ano. Myslím, že bych to ani nezvažoval, kdyby šlo o kohokoli jiného. Jen mi dopřej čas, dobře?" Pořád tu byly věci, co si John potřeboval ujasnit. Tak třeba si to srovnat v hlavě, a taky to, jak to jde (nebo spíš nejde) se Sarah, a jak jí sdělit, že je velmi milá, ale vypadá to, že se k sobě vůbec nehodí, a není to pouze tím, že zjistil, že je gay (nebo bisexuál) kvůli svému spolubydlícímu. A jak to pro všechno na světě řekne své sestře (tohle se mu nebude líbit; Harry ano). Zvláštní bylo, že co si o tom pomyslí zbytek světa, mu dělalo jenom zanedbatelnou starost. „A prosím, zatím ještě na mě znovu nezkoušej žádné ty sváděcí techniky. Ty – jde ti to, to uznávám, ale radši bych do toho nebyl zatažen s kopáním a řevem."

„Mmm." Byl to bezmyšlenkovitý zvuk s původem vzadu v Sherlockově hrdle, ten druh zvuku vydaný proto, že bylo třeba něco říct, zatímco se jeho mozek zabýval mnohem důležitějšími věcmi. V tomto případě ony věci zjevně zahrnovaly intenzivní zkoumání jistého doktora Johna H. Watsona. John seděl pod oním zkoumavým pohledem klidně, snažil se pohled svého spolubydlícího zpříma oplácet a pokoušel se, více méně úspěšně, neošívat. Pochyboval, že někdy vůbec pochopí, co se v té jeho hlavě odehrává, ale vlastně mu to ani nevadilo. Plně a opravdově chápat, jak Sherlockova mysl funguje, by nejspíš vyžadovalo vznik meta-crisis člověka a Holmese, která by ho přivedla k šílenství a usmažila mu nervovou soustavu. Potom z něho Sherlockův pohled nenadále sklouzl k televizní obrazovce. „Banda dospělých mužů v brnění útočí na králíka. Na králíka, Johne. To má být vtipné?"

A tohle byla Sherlockova verze bílé vlajky. Ne že by to Johnovi vadilo. Mohlo to skončit jinými, nezměrně horšími způsoby. Tohle vlastně bylo příjemné. Přetočil se v křesle, aby pohlédl na televizi. „Všiml sis už toho, že ten králík vyhrává?"

„Ale vždyť je to teď maňásek!"

„A to jsou jenom Monty Pythoni. Jen počkej, až se vážně začneš dívat na telku."

„Bude to ještě horší?"

„O dost horší."

„Dobrý bože." Sherlock si přitáhl kolena k bradě a očividně fascinován hleděl na obrazovku, plány na šlofíka dávno zapomenuty. John se na něj zazubil a věnoval krátký pohled Legendární černé bestii z Aaaaarrrrrrggghhh, než začal listovat novinami, které tu zapomněl Lestrade, hledaje pokračování článku o Milvertonovi. Uspořádání článků v novinách mu už jednou bylo vysvětleno, ale nikdy se mu nelíbilo, jak komplikovaně se na jedné straně ztratily a musely se hledat napříč celým zbytkem vydání.

„Nemusíš do toho být zatažen s kopáním a řevem, víš," řekl Sherlock po několika minutách ticha, které byly blaženě ne-trapné.

„Hm?" Johnovu pozornost rozptýlila reklama na velmi pochybné tabletky na hubnutí.

„Zatím nebudu nic podnikat, když si to nepřeješ," řekl jeho spolubydlící tónem někoho, kdo dělá obrovský ústupek, „ale souhlasil bys, řekněme, abys byl jemně veden za ruku?"

John ostražitě vzhlédl od novin, když si uvědomil, kam Sherlock směřuje. „Copak, myslíš, že bys mě mohl přimět si to rozmyslet?"

„Vím, že ano."

„Aha." John noviny zvedl a víc než cokoli jiného se za nimi ukryl. Vzpomněl si, jak se probudil v posteli zpola zaplněné Sherlockem a byl si jistý, že mu rudnou uši. „Jistě. Abys věděl, začnu si na noc zamykat dveře."

Koutky Sherlockových úst se zvedly v úsměvu, který měl jen velmi málo společného s Monty Pythony.

„Johne?"

„Ano, Sherlocku?" řekl a upřeně zíral na potištěnou stranu.

„Umím otevřít zamčené dveře."