1.

Elizabeth otevřela oči a znepokojeně se rozhlédla. Kde to jsem? Rozcuchané vlasy si zastrčila za uši, přičemž si uvědomila, že je má mokré... Stejně tak oblečení... Zamrkala a postavila se, ale pak jí vlna podrazila nohy. Ztratila rovnováhu a snažila se balancovat, aby ji to neodneslo zpátky do moře.

Klekla si do písku a po čtyřech se snažila dostat se pryč od vln. Poté se se zatajeným dechem znovu rozhlédla. Viděla jen širé moře, pobřeží, světla a vzdálené hlasy, které se k ní nesly vzduchem.

Oči jí štípaly, a i když si nebyla jistá, zda to bylo zrovinka tou slanou vodou, tak si je promnula... Všechno se jí vracelo... Ten strašlivý pocit prázdnoty, ze kterého jí po zádech přeběhl mráz. Pohlcoval ji, zmítal jejím tělem, ale i duší...

Jestli z ní vůbec něco zbylo. Po tom všem...

Uvažovala, zatímco procházela podivně písčitou palubou Černé perly... Loď byla tichá a prázdná... Naprosto pustá. Jako by byla mrtvá... Vždy překypovala životem, nebyla lodí duchů, což se teď změnilo... Smuteční plachty byly nehybné, jako samotná temnota. Den byl jasný, přesto vhodný na pohřeb. Bylo bezvětří.
Vlhko a chladno... Taková zima, že necítila ani prsty na nohou.

Říše Davyho Jonese, na samotném konci světa.

Sluneční paprsky jí pronikaly srdcem se zuřivostí ocelových čepelí.

Přeci jen ještě něco cítila... Něco...

Pomalu, velmi pomalu, kráčela do podpalubí. Každý její krok byl těžší než ten předešlý a mnohem váhavější.

Každý její krok byl...

Vlastně si ani nebyla jistá, proč tu byla sama. Proč nešli s ní? Nebo možná šli, ale ona si toho nevšimla... Nezjišťovala to. Musela... Musela...

Sáhla po klice, stiskla ji a její vysušené rty se bezděčně roztáhly... S hlubokým nádechem vešla dovnitř...

Kajuta kapitána Černé perly.

Tak tmavá... Prázdná. Pus-

Padla na kolena a křičela. Proč křičela? Obklopovalo ji ticho a nikdy by se neodvážila... Už celé týdny nebyl její hlas ničím víc, než pouhým šepotem... Ale teď... Právě teď... křičela. Cítila něčí objetí, ale snažila se z něj vymanit, což se jí i podařilo. Vytrhla se a vrhla se k nehybné, bledé postavě na podlaze.

„Jacku!" Naléhala úpěnlivě a chytila ho za ruku, měl ji tak chladnou... „Jacku!" Vyděsila se, zavrávorala a pustila ji, ale pak ji znovu uchopila… Proč byla tak chladná? „Jacku!" Ani on přeci nikdy nebyl tak bledý...

Někdo se ji znovu pokusil odtáhnout, ale ona ho odstrčila, sklonila se a sevřela Jackovu tvář v dlaních.

„Jacku." Prosila, už se ani nedalo mluvit o hlase... Pouze skřehotavý šepot, přerývaný zvuk, který jí unikl ze rtů, aniž by o tom věděla... „Jacku..." Slzami mu smáčela tvář... která vypadala jako maska... Tak bledá... Tak prázdná... A oči... Neviděla je... Byly kryté víčky natřenými kohlem... „Otevři oči, prosím!" Chytila jej za ramena a zatřásla s ním, ale on se stále nehýbal...

„Elizabeth..." Zašeptal někdo jemně a opatrně se k ní sklonil. „Elizabeth... On nemůže..."

Nevšímala si toho. „Jacku?", naklonila se k němu tak blízko, až se jej téměř dotýkala rty... A pak si všimla... Jeho rtů...

„Vím, že jsi dobrý člověk."

... byly ztuhlé... a bledé... téměř modré... byly modré...

„Elizabeth... on je-"

Nevnímala. Mysl měla prapodivně prázdnou. Ztratila vědomí.

... a v jejím podvědomí se ozývalo jediné slovo... od kterého se nemohla osvobodit... Pořád... bez ustání, donekonečna, ji rvalo na kusy, vysmívalo se jí, ubíjelo ji, řvalo na ni...

Mrtvý!... Mrtvý, mrtvý, mrtvý, mrtvý, mrt-

„Ne!" vykřikla Elizabeth, dlaněmi si skryla tvář a snažila se potlačit vzpomínky.

I když to byly právě ty, co se prodraly mlžným oparem bezvědomí...

Sundala ruce z obličeje a rozhlédla se...

Moře bylo klidné a světla města v ní vyvolávala svíravější pocit a větší strach, než jaký už měla.

Kde byla? Všechno jí přišlo tak povědomé... Pobřeží...

Slaná voda ji vytrhla z letargie a pak si všimla, že stále sedí na písku, tak blízko moře, že k ní vlny nerušeně doléhají.

Zamrkala. Měla šaty. Šaty? Ještě před chvilkou byla oblečena jinak...

Jako by v tom snad byl nějaký rozdíl, pomyslela si a zapotácela se. Šaty byly světle modré, téměř bílé... Nepřítomně si je uhladila a podívala se na přívětivá světla města. Začala k nim kráčet, k lidem a jejich životům...

Životy. Oni žili. Byli naživu.

I on.

Zastavila a srdce se jí prudce rozbušilo. Takže se to opravdu stalo. Udělala to. Tia Dalma... Opravdu to udělala...

Přimhouřila oči. Najednou jí došlo, kde je... Kdyby mohla, snad by se i usmála...

Náhle si na něco vzpomněla, sáhla si na krk a uchopila malý stříbrný medailonek...

Podívala se na něj... Devět čísel... Devět hodin...

Čas na rozloučenou.

A jedna hodina už byla pryč. Tenký proužek stříbra zčernal... Zatímco jsem seděla na té pláži...

Zalapala po dechu, odhodlaně se podívala na vzdálená světla a znovu se vydala na cestu. Zrychlila a zanedlouho i běžela a už zadýchaná konečně dorazila do Tortugy.

Objala se a rozhlédla se kolem sebe.

Kde jsi?

Nikdo si jí příliš nevšímal a brzy se ocitla zahalená do noci, hlasů cizích lidí, vzdáleného smíchu a...

… jak dlouho ještě?...

Třeba najde rum… Rozhlížela se a zkoumala okolí.

Někde přece musí být. On někde musí být. Tvrdohlavě si v duchu opakovala, jako by snad ta slova mohla přimět realitu, aby se přizpůsobila jejím přáním.

A možná že mohla.

Konec konců, to říkala Tia Dalma...

„Ale musíš slíbit, že nezměníš osud. Dávám Ti devět hodin… To je dost času na rozloučení, ale nic víc."

„Rozumím."

„Tady, vezmi si tohle. Bude to odpočítávat čas. A než vyprší, musíš tento medailonek hodit do moře."

„A co když to ne- nezvládnu?"

„Ujisti se, že to uděláš. Devátý úder deváté hodiny. Pokud se do té doby nevrátíš, zemřeš."

„Prostě jen... tak?"

„Chronos je mocný a nemilosrdný bůh. Nechceš ho rozhněvat."

Náhle uviděla tavernu, a aniž by zjišťovala její název, vešla dovnitř. Ocitla se uprostřed hlučné, jasně osvětlené místnosti plné kouře, lidí a rumu.

Nepatří sem... Do této reality. Zaplavil ji pocit, jako by zabila mnohem víc lidí už jen tím, že poslala jediného člověka do Říše Davyho Jonese...

Rozhlížela se a připadala si jako duch mezi živými, i když nevěděla, kolik těch duchů tady momentálně je, zatímco ona byla zcela jistě živá.

A on... Byl živý. Někde tady, byl naživu.

Minulost... Byla v minulosti. I když to bylo stěží rozeznatelné. Tortuga zjevně patřila ke městům, na kterých se zub času příliš neprojevil. Přemýšlela, kam až se vrátila. O kolik let? Bude ji znát? Pozná ji? Či se ocitla až tak daleko, že ani nebude vědět, kým je...?

„Do jaké doby mě pošleš?"

„Nevím. Neovlivním to. Ale nemyslím si, že by to bylo nějak podstatné, ne? Důležité je, že byl naživu."

„To je fér."

„Ano. Jen mu nesmíš prozradit nic o budoucnosti."

„Vím, už jsi mi to říkala..."

„Dobře. Jsi připravená?"

„Ano."

Nebyla.

Čím víc o tom přemýšlela, tím víc jí docházelo, že... Nebyla připravená. Ho vidět... živého poté, co ho vi-

Zarazila se a ztuhla.

Oči zakotvené na stole, který stál na konci místnosti. Sedělo kolem něj mnoho lidí. Muži si hlasitě povídali
se ženami, každou druhou minutu se smáli, popíjeli, ba dokonce zpívali. Tedy alespoň se o to pokoušeli.

Ale ona to sotva vnímala. Opřela se o dřevěný sloup, který podpíral střechu a upřeně zírala před sebe.

„Řeknu to stručně, Tvá zvědavost. Chceš svobodu. Toužíš si dělat, co chceš, protože to chceš. Jednat čistě ze sobeckejch pohnutek. Chceš vědět, jaký to je. Jednoho dne... už prostě neodoláš."

Přehrávala si v mysli... Slyšela jeho hlas, viděla jeho tvář...

Jeho tvář.

Seděl tam, jako by... Jako by. Ne, opravdu tam seděl. Vypadal tak, jak si ho pamatovala... Jako vždycky, možná trochu... Nebyla si jistá. Něco na něm bylo, něco jiného, ale na tu dálku to nedokázala určit.

Něco říkal. Usmála se, a teprve když se jí rty zkroutily do smutného úsměvu, ucítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Spěšně si je hřbetem ruky setřela a dál se dívala na Jacka.

Pohledem přejela lidi kolem něj. Nepochybně piráti, nejspíš jeho posádka, ale nikoho z nich nepoznávala.

Kde tedy byla?

Elizabeth zamrkala, když jej po tváři začala hladit ženská ruka. A teprve pak si všimla, že po jeho levici sedí žena... a z druhé strany další. A z nějakého důvodu jí to vadilo. A to, že jí to vadilo, ji dráždilo...

Proč by mě to mělo zajímat? Nijak to nesouvisí. Se mnou... S... Na tom nezáleží. Devět hodin je všechno, co mám... abych ho viděla... rozloučila se s ním, abych mu řekla... Omlouvám se, i když nebude tušit, za co se mu vlastně omlouvám...

Mlčky stála a lačně na něj zírala. Byl tady, viděla jej, byl živý a ona ho zabila. Vlastně ne, teprve ho zabije, a on tu seděl a ani netušil, že ho jednoho dne připoutá ke stěžni jeho milované lodi a nechá jej tam zemřít...

Rozrušeně se kousla do rtu. Proč tu byla? Proč souhlasila, když jí Tia Dalma řekla, že jí umožní se s ním ještě jednou vidět...? Byla zničená, zlomená a... chyběl jí. Chyběl jí od chvíle, kdy se posadila do toho člunu po- A od té chvíle věděla, že ta bolest, ta bolest nikdy nezmizí. A pak jí byla dána naděje... Když se vydali na konec světa, věřila, opravdu věřila, že ho zachrání... Že je možné ho přivést zpět…

Ale nebylo.

Pokusila se usmát, ale nezvládla to.

Potřásla hlavou, aby se soustředila, a pak si všimla, že... on se na ni také dívá.