Ztracená ve svých myšlenkách vešla do kantýny.
„Hvězdná brána? Mimozemšťani? Cestování na jiné planety… Sakra!" nevěřícně zakroutila hlavou a vzala si pár lívanců s horkou kávou.
Pomalu procházela mezi stoly až našla tiché místo v rohu. Posadila se a konečně si usrkla horké kávy, zavírajíc oči při tom slastném pocitu. Tohle všechno se ani z daleka nepřibližovalo i těm jejím nejdivočejším snům. Povzdechla si a položila hrnek zpět na stůl, ale jakmile otevřela znovu oči, její pozornost upoutal muž sedící o pár stolů dál. Ihned ho poznala. Byl to on, ten do koho dnes ráno vrazila na chodbě. Zamyšleně pročítal nějaké papíry v deskách před sebou a sem tam si usrkl ze svého hrnku. Nedokázala od něj odtrhnout svůj pohled a hlavně nechápala co se to s ní děje. Ještě nikdy se nestalo, aby jí cokoli takhle vyvedlo z míry. Vždy měla všechny své pocity a věci kolem sebe pevně pod kontrolou. Ale jediný pohled do očí tohoto muže obrátil její svět vzhůru nohama a nastolil v něm chaos.
„B.J. tady seš!" vyrušili jí z myšlenek přicházející vojáci z její skupiny.
Vyslovení jejího jména ovšem nezískalo pouze její pozornost. Zvedl svůj pohled od papíru před sebou a podíval se jejich směrem.
„Tak co, jak se těšíš na první cestu? První průchod je prý nejhorší." zeptal se jí první z nich.
„Hele, slyšel jsem, že tě to na druhé straně vyplivne zmrzlou na kost." vesele se přidal další.
„Vážně?" zeptala se s nezájmem a jen nadzvedla obočí.
„Neboj B… Já tě zase zahřeju." odpověděl jeden z nich svůdným hlasem.
„Oh díky Tome, naštěstí mám dost tlustý svetr." ihned ho chladně odpálkovala a ostatní jen pobaveně zahučeli.
„Hezky B.J." jeden z nich zvedl pěst a Barbara si s ním přiťukla.
Zasmála se spolu s nimi, ale jakmile její pohled sklouzl stranou zpět k němu, úsměv jí z tváře začal mizet. Jeho oči jí upřeně sledovaly. Drobná rýha mezi zamračeným obočím a pevně sevřené úzké rty jen přidávaly na intenzitě jeho pohledu.
„Pane." vyrušil ho salutující vojín a konečně tak přerušil jejich kontakt.
Podíval se na něj, načež zaklapl desky a vstal od stolu. Sledovala ho jak odchází, když se znovu ozval jeden z vojáků.
„B.J.! Vnímáš vůbec?"
Zastavil se ve dveřích a otočil se směrem k ní. Zatajila dech, když ji přistihl, jak ho pozoruje a rychle uhnula pohledem.
„Co?" zeptala se překvapeně, ovšem ani tentokrát neposlouchala, co ostatní říkají.
Znovu se podívala ke dveřím, kde už jen zahlédla jak se zavírají. Byl pryč.
Nervozita postupně zaplňovala snad každou buňku v jejím těle, když vstupovala do místnosti s bránou. U rampy už čekala Carterová spolu s Danielem a Barbara se zařadila k ostatním vojákům. Ještě si nervózně kontrolovala výstroj a v tom se otevřely druhé dveře. Všichni úžasem vydechli, když do místnosti vešel Teal'c s tyčovou zbraní.
„Tohle je Teal'c." představila ho Carterová, jakmile došel vedle ní.
„Jak jste si jistě všimli Teal'c není ze Země. Je to Jaffa." pokračovala a Teal'c se uklonil na pozdrav.
„Je jedním z členů SG-1 a také důležitý člen celého programu SGC. Může vám objasnit všechny vaše dotazy ohledně Goa'uldů."
„Bude mi ctí." odpověděl Teal'c a mezi vojáky to tiše zašumělo.
„A tohle je plukovník O'Neill. Velitel SG-1 a po dobu této mise i váš." ukázala směrem ke dveřím a Barbara spolu s ostatními pohledem následovala její gesto.
Zcela automaticky se všichni postavili do pozoru a zasalutovali, jakmile vstoupil do místnosti pevným a rázným krokem. V tu chvíli se jí však málem podlomila kolena.
„Pane Bože!" proletělo jí hlavou, když procházel kolem ní.
V ruce svíral P-90 a černé triko s krátkým rukávem pod taktickou vestou ukazovalo jeho silné paže. Sevřené čelisti, zdůrazňující rysy jeho tváře a přísný pohled schovaný pod kšiltem jeho čepice mu dodávali na autoritě. Zastavil se jen pár kroků před nimi a jakmile zvedl svůj pohled, znovu se dívala do pro ni už známých hnědých očí. Mráz projel jejím tělem a musela se zhluboka nadechnout, aby tohle vstřebala.
„Pohov. Nemám rád dlouhé proslovy, proto to zkrátím." promluvil a všechny si je krátce prohlédl.
„Jste jedni z nejlepších, proto vás sem poslalo letectvo. Ale ne každý může pracovat mimo Zemi. Pokud chcete dělat to, co tady děláme, musíte myslet za pochodu a myslet rychle!" odmlčel se a pokynul nahoru do řídící místnosti, načež se brána roztočila a začala se zadávat adresa.
„Toto a další klišé budete mít možnost poslouchat po celý týden mého výcviku. Poté vás buď zařadí do SG týmů, nebo vypadnete. Je to jasné?"
„Ano, pane!" odpověděli mu všichni jednohlasně.
„Fajn." kývl hlavou a za jeho zády se aktivovala červí díra.
„Budete trénováni a vybíráni těmi nejlepšími. Hodně štěstí. Máte zelenou." promluvil do intercomu Hammond.
První bránou prošli Teal'c s Danielem. Carterová se zastavila před horizontem a otočila se na ostatní.
„Po dvojicích vpřed!" zavelel Jack a vojáci se po dvou rozešli k bráně.
Barbara šla jako poslední a když postupně všichni prošli, pokynul Jack i na Carterovou, která prošla hned za nimi. Barbara se na chvíli u brány váhavě zastavila. Se zatajeným dechem pozorovala třpytící se hladinu před sebou a neodolala potřebě se jí dotknout.
„Neuvěřitelné, ale děsivé..." tiše vydechla a pozorovala drobné vlnky způsobené jejím dotekem.
„Přesně to mě napadlo, když jsem jí měl projít poprvé." promluvil tiše vedle ní Jack.
„Ehm, pane." trhla sebou a podívala se na něj.
„Dámy první, seržante." pokynul jí vpřed.
Nadechla se a znovu se podívala do horizontu, než instinktivně zavřela oči a vykročila vpřed.
Jen co se objevila na druhé straně, hned za ní prošel i Jack a brána se uzavřela.
"Wow!" vydechla nadšeně a lehce se oklepala, jak ji mráz přejel po těle.
"V pořádku?" podíval se na ni Jack a když s úsměvem přikývla na souhlas, rozešel se dál za ostatními.
"Na základnu je to asi 5 kilometrů severovýchodně." ukázal směrem do dálky a pobaveně sledoval, jak se vojáci doslova sbírají ze země.
"První průchod je nejhorší, co?" pousmála se Barbara na jednoho z nich, který vypadal že bude každou chvíli zvracet, když procházela kolem něho.
"Tobě nic není B.J.?" zeptal se jí starostlivě Tom, v momentě kdy mu podala ruku aby mu pomohla vstát.
"Je mi fajn." odpověděla mu stroze a pokračovala dál.
Jack ji mlčky pozoroval a musel uznat, že její reakce na první průchod bránou ho překvapila. Jako jediná z týmu ho snesla nejlépe. Když se celá skupina konečně nějak sebrala, zavelel Jack k odchodu.