Bolest hlavy přišla náhle a rychle se stupňovala. Zamrkal a promnul si spánky.

Začalo to před pár dny, nicméně dva spolknuté aspiriny svou práci dokázaly odvést. Pokaždé to přičítal standardním důsledkům, jako byla kocovina, nedostatek spánku anebo úder do hlavy, který schytal, když čmuchal tam, kde neměl.

Ale pak se bolest objevila bez příčiny a brutálně ho vzbudila uprostřed noci.

Dean, při své práci jako byla ta jeho, měl tu čest poznat její různou škálu. Znal, jak bolí zlámaná žebra, řezná rána, popálenina nebo třeba kousnutí. Jednou měl tak pohmožděný krk, že každé polknutí mu po tři dny působilo nepředstavitelná muka.

Ale tohle bylo specifické – ne podobné tomu, když tenkrát Sama unesli a bratr se s ním pokoušel prostřednictvím dalšího z unesených navázat telepatické spojení a navést ho na místo kde byl vězněn. Deanovi se z toho málem rozkočila hlava, přijímání těch signálů mu tenkrát dávaly pěkně zabrat. Sam byl ten, který měl vlohy už od narození, proto byl „z druhé strany" žádaným artiklem a kde jaký démonický parchant by si ho rád vzal pod svá ochranná křídla. Sam se od nich snažil distancovat a přestat je používat jenže jeho vize to nebraly na vědomí.

Dean si přitiskl dlaň na spánek a volnou rukou zalovil v kapse bundy. Málem zpanikařil, když nenahmatal to, co v ní mělo být. Rychle prohodil ruce a prošacoval druhou.

Musí tam být, přeci to tam dával! Když se jeho prsty obtočily kolem plastové nádobky, srdce mu úlevou poskočilo. Vytáhl na světlo lékovku s prášky.

Bože, připadal si jak feťák, když se roztřesenýma rukama snažil sundat víčko, aby si mohl jednu z těch bílých tablet strčit do pusy. Ani ji nezapíjel, jen na sucho polkl. Už jen ten pocit, že si ji vzal, a že ty muka v jeho hlavě brzy skončí, mu přinesl nepatrnou úlevu.

Tenkrát v noci se málem tím pitomým aspirinem předávkoval. Byl už tak zoufalý, že ho zapíjel alkoholem ve snaze se otupit, protože pak už mu zbývalo jen hlavou mlátit o pelest postele. Jediné co mu to přineslo, bylo zvracení a bolest žaludku. Ještě než se při cestě z koupelny v bezvědomí zhroutil na koberec, stačil kontaktovat „dohazovače," s kterým se domluvil na schůzce s tím, že potřebuje koupit něco, co ho zbaví té podělané migrény.

Sam byl přes noc v jiném městě kde prověřoval okolnosti k případu na kterém pracovali a když se dopoledne vrátil, Dean už byl při vědomí a s pořádnou kocovinou byl pěkně protivný. A u té historky také zůstal – bar a tuplovaný panáci. Sam jen kroutil hlavou a dál už se nevyptával. A Dean mu o tom už vůbec nemínil vykládat. Ne teď, když měli na krku hon na bandu šmejdů, kteří rádi své oběti podřezávali a krev používali k rituálním obřadům.

Se svým kontaktem se sice sešel, ale moc toho od něj nedostal s tím, že takhle narychlo toho víc nedokázal sehnat. A ještě ke všemu to byla jen „vylepšená verze" prášků proti bolesti, což si sice Dean od něj vzal, jen aby potlačil tu hroznou kocovinu, ale také mu připomněl, na čem je založena jejich spolupráce.

Byla dohodnuta další schůzka, protože nikdo nechtěl, aby mu naštvaný Dean Winchester dýchal na záda.

Proto v den, kdy měli se Samem ukončit to krvavé šílenství, chtěl ukončit i to svoje.

Pokud se ta mrcha vrátí a v hlavě se mu rozhodne zahnízdit, chce mít k dispozici zabijáka a ne jen „podělanýho poskoka," který ji vyprovodí.

Měl v úmyslu vyřídit svou záležitost hned brzy ráno, aby se vrátil do té doby, než se Sam vzbudí. Jenže Sam ho načapal, když odcházel. Musel si vymyslet hloupou historku o tom, že nemůže spát a proto protáhne sebe i své auto ranním svítáním.

Sam na něj chvíli podezřele mžoural, ale byl jen napůl vzhůru, proto mu to sežral, schopný jen sebou praštit zpátky a navázat tam kde ho Dean vyrušil.

„Budu hned zpátky" zavřel za sebou dveře s tím, že nic na světě by ho nedonutilo tohle porušit – ne pokud se spolu chystali na „závěrečnou."

0-0-0

No tak už zaber! SAKRA!

Bolest mu znemožňovala vnímat věci okolo. Jakoby chtěla, aby se soustředil jen na ni.

Bolest…

A pak záblesk, který mu málem rozštípl hlavu. Zatnul zuby, jinak by zařval. Přimáčkl si obě dlaně k čelu, aby ji tím snad ochránil.

Zaber nebo se zblázním!

Možná by si měl vzít ještě jeden, snad by tím urychlil nástup. Už takhle v sobě měl koňskou dávku, ale zoufalé situace vedou k zoufalým činům.

No tak…!

Nechtěl, aby ho takhle zlomeného někdo viděl. A už vůbec ne Sam. Ne teď, když bratr potřeboval veškerou svou vůli a energii soustředit na sebe a svůj pošramocený zdravotní stav.

Bolest, bolest…

Podepřel se jednou rukou o Samovo lůžko, protože měl pocit, že se kácí.

Musí si sednout, opřít si bolavou hlavu a zavřít oči. Aspoň na chvíli si odpočinout než se Sam vzbudí, aby pak mohl zase normálně fungovat.

V rohu místnosti stálo velké křeslo, ke kterému skoro poslepu dovrávoral. Jen tak tak se do něj stačil složit, když se mu uvnitř hlavy znovu zablesklo, mozek přestal vysílat a on cítil, jak ztrácí vědomí.

Bolest, bolest, bolest…

To bylo to jediné, co ho doprovázelo.

0-0-0

Oheň. Hořelo. Dům v plamenech. Stál jen pár metrů od toho inferna a fascinovaně se díval. Nemohl odtrhnout oči a nevěděl proč. Sirény. Někde v dálce. Asi hasiči, ale otec je nevolal. Otec byl stále uvnitř s jejich matkou. Byl to JEJICH dům. Pláč za jeho zády. Otočil se. On, když mu bylo necelých pět. Držel malé mimino v náručí, které plakalo. A stejně fascinovaně hleděl do ohně...Ne, tenkrát čekal až se oba jeho rodiče objeví, až zahlédne otce jak vynáší mámu v náručí z plamenů jako pravý hrdina. Tenhle pocit očekávání si pamatoval. Natáhl se po svém mladším já, chtěl ho utěšit, protože věděl, co následovalo. Obraz malého Dean se Samem v náručí mu však protekl mezi prsty. Chňapal po nich znovu a znovu, se stejným výsledkem. Obraz začal blednout. Musíš na něj zavolat, Deane! Zavolej otce, jinak tam zůstane jako tvá - naše matka! A malý Dean křičel jako pominutý, i teď cítil, jak ho pálí plíce. Volal oba rodiče. Vidina se začala vytrácet. Nepřestávej na něj volat, Deane! On se vrátí, protože tak se to stalo! Sáhli mu zezadu na rameno. Lekl se. Jak se jmenují? Jak se jmenují ty lidi, co jsou uvnitř? Nechápal to. Máma s tátou. Já jsem Dean a je mi pět. Tohle je Sammy, je to můj bráška…Muž v uniformě s ním, ale netrpělivě zatřásl, až se Sam v jeho náručí hystericky zajíkl. Hej! Nechte toho! Řekl vám všechno, co v té chvíli dokázal! Stoupl si před ně, aby je bránil. Neviděli ho, nikdo z nich ho neslyšel. A co?! JÁ vám řeknu jejich jména – křičel. John a….a….zasekl se. Nemohl si vzpomenout. Proč? Zamračil se. To není možný – nezapomněl by její jméno. NIKDY! Zkus to znovu, vzpomeň si! John a ….všechno bylo pryč.

Pomalu otevřel oči. Bolest zmizela, cítil jen otupělost. Nevěděl kde je, bylo mu to jedno. Někdo s ním byl v místnosti, ale nevěděl kdo. Pokud to pod ním na čem seděl, tedy spíš napůl ležel, bylo křeslo, nepamatoval si, jak se tam dostal.

Charlie ho našla v tomto rozpoložení, když přišla na kontrolu pacienta.

„Prospal jste se aspoň trošku? Příště vám ukážu, jak se to křeslo rozkládá, abyste v tom nemusel být tak zkroucený…" pomačkala něco na monitoru a zapsala údaje do karty. Pak se nahnula nad Samem, vzala opatrně jeho ruku do své a obhlédla obvazy, jestli nejsou někde promočené od krve, kdyby náhodou povolily stehy. Zkontrolovala průtok kanyly a její jehlu zapíchnutou do Samovy žíly. Obešla lůžko, aby se mohla podívat na druhou paži.

„Pokud budete mít hlad, dole v přízemí je kantýna. Dělají dobré kafe a …hmm, na ostatní si udělejte názor sám. Bratrův stav je neměnný, ještě si dá chvíli na čas, než se vzbudí. Jeho organismus byl hodně vyčerpaný tou ztrátou…posloucháte mě?"

Líně k ní stočil oči, mluvila, dívala se, ale on ji sotva registroval. Snažil se zachytit své myšlenky, nějakou ze svých vzpomínek, ale všechno bylo jako v mlze.

„Vnímáte mě? Jste v pořádku?" popošla k němu blíž.

Nevím! Stočil pohled na svou ruku, jako by mu mohla odpovědět. Nastavil si ji před oči a zahýbal prsty. Fascinující.

„Tak jo, už toho nechte. Jestli si myslíte, že je to sranda, tak vás musím upozornit, že jste v nemocnici a klidně vás tu prohlásíme za nesvéprávného. Kulatých razítek mám plný šuple!"

Zvážněla, když se na ní Dean upřeně zadíval, ale jeho oči nedokázaly navázat kontakt. Jakoby tam někde uvnitř byl jen se nemohl prodrat ven.

Vzala jeho stále nastavenou dlaň do své a jemně mu jí stiskla. „Mluvte se mnou."

Tak by chtěl, ale nevěděl, co by jí měl říct. Vnímal její ruku na své a druhou mu položila na čelo. Příjemně hřála.

„Je vám zima? Jste úplně ledovej. Tenhle váš stav se mi nelíbí – víte, kde jste? Vzpomínáte si, co se stalo? Znáte své jméno?"

Tolik otázek – nevím, nevím, nevím! Já to prostě…něco se dělo, mlhu jakoby někdo rozfoukával. Konečně, nechtěl na tom území nikoho už dál zůstávat.

Začínalo mu být tepleji, i když si chlad před tím vůbec neuvědomoval. Ruka na čele ho hřála, proto k ní svou hlavu více přitiskl.

To JMÉNO, které ho přivede zpátky bylo tam za tím oparem, ten se však rozpouštěl na jeho vkus příliš pomalu. Netrpělivě zašátral po své hrudi a sevřel v dlani malý amulet, který byl zavěšen na kožené šňůrce kolem jeho krku.

Jak je možný, že o něm ví? Vždyť si ho nepamatuje…

„Mary. Jmenovala se Mary" zamumlal.

Jeho oči se projasnily, netečnost z jeho obličeje zmizela. Byl zpátky.

Trhnutím se v křesle narovnal, ale Charlie ho vtlačila zpátky. „Pomalu, pomalu. Byl jste chvíli mimo…"

Podíval se na ní. „Mimo? Co je to za lékařský termín?"

„Vy víte, co tím myslím – tu vaši děsivou apatii a neschopnost komunikace."

„Jen jsem si trochu zdřímnul. A když spím tak JSEM děsivě apatickej a neschopnej komunikace…" nestydatě jí lhal.

„Tak takhle vypadáte, když spíte?!" protáhla. „Aha. A já měla podezření, že vás postihla mozková příhoda."

Dean pokrčil skoro uraženě rameny. „No co, každej při spaní nemůže vypadat sladce a roztomile. Ale měla byste mě vidět, když se koupu…"

„Chci vám změřit tlak a teplotu" rychle ho přerušila.

Otráveně zafrkal. „Nic mi není."

Chtěl, aby ho nechala na pokoji, aby si mohl všechno, co se stalo srovnat v hlavě.

Vtipkoval jen proto, že ho to vyděsilo. To byl jeho způsob jak ostatní přimět ke zdání, že se vlastně nic nestalo a všechno je na pohodu. Tak to dělával, když potřeboval, aby se o něj přestali zajímat, vyptávat se a nechali ho samotného. Všechno zlehčit a zesměšnit byl jeho obranný mechanismus.

„Dobře. To nechte na posouzení mě…" vyndala ze zásuvky přenosný tlakoměr.

„Jste snad doktor?" zeptal se drze.

„A vy?" vrátila mu to drze zpátky.

„Csss" založil si ruce. Byla dobrá, té se jen tak nezbaví.

„Svléknout" ukázala na jeho svršky.

„Jako celej?" dělal blbýho.

„Hmmm, a vy si myslíte, že tohle přes kalhoty projde?" ukázala mu dlouhý úzký teploměr.

Deanovi se rozšířily oči. „K vám se už nikdy nebudu točit zády, jste nebezpečná. A nedávejte mi to k obličeji. Bože, doufám, že je to jen na jedno použití…"

Charlie se musela usmát, nevypadalo to, že by ten jeho stav totálního ochrnutí na něm zanechal nějaké následky.

„Hm, dělá vám to dobře, lidem strkat takový věci do …"

„Ani ne. Tak sundáte si konečně už tu bundu? A košili taky. Kolik máte těch věcí na sobě?"

„Všechno, co jsem našel ve skříni…nechcete pustit sednout? Připadám si jak hulvát, když u mě musíte takhle stát…" a už se hrabal na nohy.

„Seďte a nehýbejte se. Takhle vám ty pravé hodnoty nikdy nenaměřím. Budeme tady kvůli vám věčnost" zatlačila ho zase zpátky.

„Tak co kdybyste si je vymyslela? Ať to máme oba dva za sebou. Řekněme, za bůra?"

„Uplácíte mě pěti dolary? Neuvěřitelný! Budu se to snažit neutratit všechno najednou" omotala mu manžetu okolo paže a sepnula automatickou kompresy, která do ní vehnala vzduch.

„Já bych to nikomu neřek" ubezpečil ji.

„Byl by pro vás problém být na chvíli zticha?"

„A byl by problém pro VÁS nechat mě už na pokoji?"

„To nemůžu. A šuš!"

„Teda! Nikdo na mě nešušal už hodně dlouho!" zvedl obočí.

„To je škoda, občas by měl" sledovala čísla na digitálním displeji, dokud se neozval tón, že je měření ukončeno. „Hm, máte trochu nižší hodnoty."

„Bože, doufám, že to v téhle nemocnici není nezákonný!" řekl dramaticky.

„To ještě uvidíme. Tak tu teplotu. Teď už si můžete stoupnout…" sundala mu manžetu. Když Dean ztuhl, rychle se otočila, aby uklidila tlakoměr zpátky a přitom zamaskovala úsměv.

Ona to snad myslí vážně!

„Ehm, udělal jsem všechno, co jste chtěla. Ale nejsem si jistý, že tohle zvládnu – je to vážně nutný?" odkašlal si nervózně. Jeho rebelský postoj vzal za své, až jí ho přišlo líto.

Otočila se k němu a ukázala mu teploměr k měření do ucha. „Dobře. Myslím, že si tedy zasloužíte jemnější přístup."

Skoro se usmál, ale úsměv se přes jeho rty nedostal. Ještě ne.

„Ať je to klidně drsný, hlavně když přístup nebude podpásovka" i přes to se postavil.

Přistoupila blíž a natáhla ruku. Překvapilo ji, když instinktivně ucukl.

„Je to teploměr, musím vám ho dát do ucha" poučila ho.

„Dobře, já to přeci vím" reagoval skoro uraženě. I přes to se po něm neustále otáčel, když se mu ho tam opakovaně pokoušela dát.

„Bože, vy jste pacient! Držte!" ztratila s ním trpělivost, vzala ho za bradu a nedovolila mu, se pohnout.

A Dean držel, protože na něm měla zase ty své teplé ruce, které intensivně vnímal a jejich dotyk se mu … líbil. Stejně tak i Charlie by v davu určitě nepřehlédl.

„Jste v pořádku? Vypadáte zase trochu mimo, chci říct - napjatě" ozvala se tak blízko.

„Uhmm, jo" vyšlo z něj.

„Jméno?"

„Jo … teda, jaký?"

„VAŠE jméno."

„Proč? Chcete mě pozvat na rande?"

„Všechno popořadě. Teď bych ráda věděla, jestli jste při smyslech."

„Elvis. Jak si stojím?"

„Jste blázen. Můžete to doložit nějakým dokladem?"

„ To se teď píše do řidičáku? Ten oběžník mě musel minout…"

„VAŠE jméno. Bože"

„To je váš názor na Elvise? Někomu tak mohl připadat, já ho považuju jen za krále."

Charlie se musela kousat do jazyka, aby se nezačala smát. Byl při smyslech, i když to někomu mohlo připadat hodně na hraně.

Sundala z něj ruce a zkontrolovala teploměr. Číslice byla zase o něco níže, ale nic co by vybočovalo z průměru a muselo ji znepokojovat.

„Jak vám je?" podívala se na něj.

Dean si mnul ucho, aby se tak zbavil lechtání, které mu tam teploměr způsobil.

„Fajn. Ale to už jsem říkal před všechnou tou procedurou" chtěl znít nakvašeně. Jenže z nějakého důvodu se mu to nepovedlo.

„Věřte mi, že jste tak rozhodně nevypadal. Byl jste…ztracený" řekla k němu měkce.

Uhnul před ní pohledem a sáhl po košili. „Další výraz z vašeho lékařského deníčku?"

„Ne, jen lidský postřeh."

Když z něj nespouštěla oči, konfrontoval ji svým deanovským způsobem. „Celou tu dobu jste si to stejně představovala, že jo? To, jak se koupu…"

„Kdo je Mary?" přerušila ho. Tou otázkou překvapila sama sebe a Dean se viditelně stáhl.

„Promiňte, nic mi do toho není. Já…už budu muset jít. Přijdu se podívat zase za pár minut, teď myslím, na vašeho bratra. Heh, teda, na vašeho bratra nemyslím, jen jsem se špatně vyjádřila…"

Dean zvedl obočí, její suverenita se zhroutila jako domeček z karet. Stála před ním a nevěděla jak z toho ven. Měl by jí pomoc.

„Emm…já jsem Dean. Chtěla jste znát moje jméno. Abyste věděla, že jsem příčetnej. Podle všeho, tedy asi jsem" pokrčil rameny a hraně se ušklíbl.

„Já – já jsem Charlie" zdálo se mu, že se u toho snad trochu začervenala.

„Ale čísla si vyměníme až při druhé návštěvě, ano? Já nikam nespěchám, budu ve městě ještě pár dní, klidně se zastavte."

Byl rád, když se usmála a nabyla zpátky svou ztracenou sebedůvěru.

„Platí. Ještě jste u nás neprošel administrativním kolečkem, že? Budete to muset co nejdříve udělat – šéf jde po papírech jako blázen" řekla skoro omluvně.

Dean udělal obličej „Tak to je stejná bolest jako kdybyste mi strčila ten teploměr do zadnice!"

„Hm, počkejte se soudy, dokud neuvidíte nemocniční formuláře" a zvedla prsty v počtu kolik by si tam těch teploměrů musel nacpat, aby vyrovnal skóre s papírováním.

Spadla mu brada a mimoděk stáhly půlky. Tohle hraničilo s týráním…!

„A lízátko nedostanu?" domáhal se sladkostí, když už byla na odchodu.

Otočila se ve dveřích „Zásadně nerozdávám lízátka na první návštěvě. Mohl by mě při tom někdo vidět a já se nechci dostat do řečí." Pokrčila rameny a opustila ho.

„Ty jo" vydechl a přejel si dlaní po tmavě blonďatých vlasech tam a zpátky. To bylo jeho podvědomé gesto, když nevěděl kudy kam a byl z toho rozpačitý. A Charlie ho takového přesně zanechala.

Sedl si k Samovi na kraj postele, chvíli nad ní přemýšlel a pak jen zakroutil hlavou.

„Páni, donutila mě udělat i to co jsem nechtěl. No, bude ti sympatická, protože tuhle vlastnost máte společnou. Ty mě taky přesvědčíš ke každé blbosti, aniž bych tušil, jak k tomu došlo a proč jsem s tím vůbec souhlasil. Ale naštěstí od tebe ona je hezčí, nižší a její vlasy se mi líbí."

Dotkl se opatrně Samových prstů, jakoby se chtěl přesvědčit, že je skutečný.

„A málem bych na to kvůli ní zapomněl."

0-0-0

Charlie si přehodila stetoskop zpátky okolo krku, když jí sklouzl v důsledku hlubokého předklonu. Hledala ve výdejně léků medikamenty, ale trvalo jí to neskutečně dlouho. Nemohla nic najít, ale ne proto, že by v tom „zase někdo udělal parádní binec" jak se občas stávalo, ale z důvodu své vlastní nesoustředěnosti.

Přemýšlela nad Deanem. Nad tím, jaký z něj měla pocit, když mu držela ruku na čele a on se k ní zoufale tiskl.

V tu chvíli byl někde hodně daleko, ztracený a zmatený – to mohla říct. Bože, a byl tak ledový – jakoby se ho dotkla sama Smrt.

Nejdřív si myslela, že se ani nemá snahu vrátit zpátky, že o to nestojí. Prostě jen otálel na místě. Ale možná, že potřeboval jen ukázat směr a něčeho se chytit. Proto se snažila mu vyčistit hlavu od té bílé lepkavé mlhy, kterou v něm cítila. A on začal mít naději. Tiskl se k její ruce tak, že měla strach, aby mu neublížila. Najednou začal netrpělivě toužit po tom dostat se zase zpátky.

Tu ženu v bílých šatech - ale možná to byla noční košile – zahlédla těsně před tím, než z Deana sundala své ruce. Problikávala mezi řídnoucím oparem, blonďaté vlasy po ramena, na tváři lehký úsměv. To ona ukázala Deanovi směr, ne Charlie.

Ta ženská postava k ní mluvila, ale ona z ní byla nervózní a vyplašená a rychle se stáhla.

Teď jak nad tím přemýšlela, snažila se vybavit pohyby ženiných úst. Ale nešlo to, neměla moc času, příliš ukvapeně to ukončila.

Znala jen její jméno. Dean ho mumlal, když se vracel zpátky.

Jmenovala se Mary. A měla pro ni vzkaz.

TBC