Seděl tam a sledoval průhlednou trubičku, která se vinula z vrchu dolů. Kus plastu, začínající v přeplněném obdélníkovém sáčku a končící jehlou v Samově paži. A uvnitř roztok antibiotik a podpůrných látek, které ztratil spolu s krví.
Pomáhaly mu. Dělaly to, v čem on selhal. Napravovaly škody, které on dopustil.
Sedět a dívat se byla teď jeho jediná zodpovědnost. Protože nebyl tam, kde být měl. A tohle byl už jen důsledek.
Sklopil oči k novým deskám s čerstvým a neposkvrněným formulářem. V poutku na tužku byla – jen tužka. Už žádná malá sladkost, která by mu dokázala veškeré tohle fiasko aspoň nepatrně prosladit.
Dnešní den byl jeden velký průser.
Touhle dobou už měli mít oba namířeno k Bobbymu. Přejet několik set kilometrů na jeden zátah pro ně nebyl problém, když se mohli při řízení vystřídat, zatímco ten druhý odpočíval. A pak – nikam přeci nespěchali, několik zastávek na jídlo a tankování jim čas neubíralo. Věděli, že Bobby je uvítá a přidusí v pevném objetí v jakoukoli denní či noční hodinu.
Měl mu zavolat už dávno, ale chtěli to udělat až těsně před dojezdem. Překvapit ho.
No, teď z toho bude teprve vedle, až mu Dean řekne, co se stalo. Vzal do ruky telefon a už ho málem použil, když si to rozmyslel.
Ne. Ne, dokud se Sam nevzbudí. Bude se mu pak s Bobbym o jeho stavu lépe mluvit. Bude vědět, že Sam je tu s ním a on na oplátku ujistí bratra, že na všechno okolo něj dohlídne. Pak teprve zavolá.
Odložil mobil stranou a chvíli se věnoval otravnému psaní, když se ozvalo pípání. Zamračeně se po něm podíval – teď ho nebude rušit! Chtěl ho vypnout, displej však nevykazoval známky aktivity. Na chvíli ho to zmátlo, než poplašeně zvedl hlavu k monitoru naproti.
Ještě než se mohl alarm rozezvučet permanentně, stál u postele.
„Sammy? Co – co se děje? O bože.." pohladil ho po vlasech, když si všiml slzy, která se bratrovi prodrala skrz řasy a klouzala po spánku na polštář.
Nahmatal skoro poslepu tlačítko za jeho hlavou a několikrát ho zmáčkl takovou silou, že to hrozilo rozdrcením.
„Tohle mi nedělej…Same?!" monitorované tepové a tlakové hodnoty se pomalu, ale jistě šplhaly nahoru. A ten pitomej alarm vydával takový zvuk, že by to probudilo i mrtvého. Tak proč jim to tak dlouho trvá!
Druhá slza následovala tu první a Dean cítil, jak se mu do očí derou jeho vlastní.
„Já vím, že mě slyšíš! Tak sakra Same, co se…" přišlo mu, že pohnul ramenem. Nepatrný záškub. Dotkl se ho. Cítil v něm mírné chvění.
„Jsou to tvé ruce, Sammy?" sjel mu po nich až k loktům, vyhnul se obvazům a vzal opatrně jeho prsty do svých.
„Bolí tě, jsou celé rozpálené" měl pocit, že se mu pohnul malíček, když se však na ně podíval, jen mu nečinně ležel v dlani.
Na chodbě se ozvali dvojí, hodně rychlé kroky.
Další slza, tentokrát z koutku druhého oka.
Rychle ho pohladil po vlasech. „Jsem tu a řeknu jim to. A taky, proč se tak, do hajzlu, loudaj…!"
Do pokoje vpadl doktor Ross v závěsu s Charlie. Byli udýchaní, vypadalo to, že mají za sebou dlouhou a rychlou cestu. „Co se děje?"
„Jeho ruce – bolí ho. Udělejte s tím něco, pomožte mu" Dean se k nim otočil.
Oba se na vteřinu začetli do monitoru, Charlie vypnula alarm a doktor Ross se nad Samem naklonil. Dean sledoval, jak mu nadzvedl víčka a světlem z malé baterky mu přejel přes zornice. Musel si všimnout, že jsou plné slz. Stetoskopem si poslechl jeho dýchání.
Začínal z toho být nervózní. „Má bolesti v rukou, doktore. Řekl mi to."
„Byl vzhůru, mluvil jste s ním?"
Dean prsknul. „Nepotřebuju s ním mluvit, abych se dozvěděl, že trpí. Je to můj bratr, on…prostě to vím!"
„Dobře. Nechejte mne ho prohlédnout a udělat lékařský závěr. Vypadá to na reakci na antibiotika."
„Cože? On není alergický…" Dean se otočil po Charlie. „Já…já ten formulář ještě nestačil dokončit, ale nevím o žádné…" začal panikařit.
„To se občas stává i lidem, kteří netrpí alergiemi. Uklidněte se, Deane, změníme složení antibiotik a srovná se to. A dáme mu něco proti bolesti."
Ale říkat Deanovi v téhle situaci aby se uklidnil, mělo stejný efekt jako nařídit sebevrahovi, který právě skočil, aby se vrátil zpátky.
Nervózně po nich šlehal pohledem, vše mu připadalo jak ve zpomaleném filmu.
Doktor Ross skončil s prohlídkou a potvrdil svou domněnku. Zbavil Sama kapačky a Charlie odběhla novou nafasovat do skladu léků.
Dean se posadil zpátky k Samovi na postel. Vždycky si zkracovali čekání na cokoli vyprávěním příběhů. Odvádělo to pozornost od času, který se nekonečně vlekl, než přišel otec domů. Od strachu, když zjistili, že jsou v domě sami a potřebovali jeden druhého uklidnit, aby se konečně mohli vrátit ke spaní. Nebo od bolesti, když čekali, až zaberou léky.
„Pamatuješ, když jsme byli děti – tedy, ty jsi byl – mě bylo už dvanáct - a já vypil v limonádě vosu a dostal žihadlo do rtu? No, možná je načase ti přiznat, že to tenkrát pekelně bolelo…" Dean se naklonil a hřbetem palce setřel Samovi mokré cestičky od slz. „Ale měl jsem ten den rande, o které jsem nechtěl přijít, protože – páni, ona byla o celý dva roky starší, měla mě naučit líbat a byla to široko daleko holka bez rovnátek – ale jak se mě dotkla, vřískal jsem u toho jak hysterka. Heh, řekla mi, že jsem uječený pako a nechala mě. Bylo to trapný. Když jsem přišel domu, měl jsem ret jak rohožku. A ty jsi mi dělal octové obklady." Pohladil Sama znovu po vlasech. „Už tenkrát si věděl, jak pomoct." Na chvíli se odmlčel, ztracen ve svých vzpomínkách a pocitech. Pak zamrkal a rychle dodal. „Ale jestli o tomhle líbacím průšvihu někde jen cekneš, zmaluju tě tak, že si při sedání budeš muset pod sebe strkat nafukovací kruh."
Otočil se po zvuku, který vydal doktor zapisující údaje do karty.
„Co – já o tom nikomu vyprávět nebudu, beru to jako lékařské tajemství" zvedl ruce na obranu.
Dean si ho změřil pohledem, hodnotíc jestli mu má věřit. Už takhle se tu cítil mizerně a ještě, aby se tu rozšířila tahle historka.
„Proč všechno tak dlouho trvá?" zamračil se místo toho. Přišlo mu to jako věčnost, co Charlie odešla.
Doktor Ross se podíval na záznamy na monitoru. „Chápu, že se vám to zdá dlouhý, ale jsou to jen dvě minuty od doby, co se spustil alarm. Věřte mi, že kdyby to šlo ještě více uspíšit, udělal bych to."
Ale to ho nemohlo uspokojit - každá sekunda, kterou Sam prožíval v bolestech, pro něj byla nepřiměřeným prostojem ze strany nemocnice. A on tu zase mohl jen nečinně sedět a přihlížet tomu jak bratr tiše trpí. Nesnášel, když byl odkázán na cizí pomoc. Nenáviděl, že pro něj nemůže sám udělat víc.
Charlie byla za několik vteřin zpátky, upevnila nový sáček a kanylu napojila na jehlu v Samově ruce. Druhý menší sáček pověsila vedle, přiškrtila hadičku svorkou a připevnila ji k sáčku s antibiotiky.
Dean všechno bedlivě sledoval a ona mu vysvětlila, že Sam dostane vedle nových antibiotik i několik jednotek utišujících látek, které ho zbaví bolesti.
„Jak dlouho, než to zabere?" Dean se mu pátravě zadíval do obličeje, ale známky dalších slz nenašel. Jen ta ukrutná bledost a tmavé stíny pod očima tam byly pořád.
„Pár vteřin, tohle má rychlý nástup se 100% účinností. Hned se mu uleví" s rutinní pečlivostí urovnala pokrývku kolem Samova těla, kterou předtím doktor odhrnul, aby si ho mohl poslechnout. Neuniklo mu, když ho letmo pohladila po rameni a konejšivě, skoro až důvěrně mu řekla, že zase bude dobře. Dean k ní v tu chvíli pocítil náklonnost a jistou dávku důvěry, která překvapila jeho samotného. Nebyl zvyklý věřit nikomu mimo okruh své rodiny.
„Přijdu se podívat zase za pár minut…" oběma zapípaly pagery. Vyběhli z pokoje dřív, než jim stačil cokoli říct - kolotoč příjmů zase začal.
„Hm, i když z duše nesnáším nemocnice, v téhle vidím jedno pozitivum - vrchní sestru."
Vzal Samovy prsty pravé ruky opatrně do svých. „Už je to lepší, hm? Vsadím se, že jsi určitě v pěkným rauši, pouští to do tebe slušným spádem" přejel očima po všech těch plastových hadičkách. Místo aby ubývaly, což si z celého srdce přál, byla tu jedna navíc. „Taky bych si něco dal na uvolnění. Panák by bodnul. Nebo pět. Double…pořádnej restart" trochu se zasnil o alkoholu, pováleném na jazyku, s pálivým ocasem a hřejivou silou v žaludku. O pitím tak dlouhém, až by otupilo ten jeho zžíravý pocit viny. Při té představě si začal pobrukovat Whiskey in the Jar a do rytmu jemně poklepával palcem o Samův.
Samovo tělo se uvolnilo, křeč způsobená bolestí povolila. A možná se mu přes rty mihl i slabý úsměv, ale to Dean nemohl říct, protože nepřítomně zíral někam do neznáma a polohlasně se držel melodie, slov a Samových prstů. A při tom mu splácel dluh, když si v autě vybral Metallicu, která však nedostala šanci zaznít.
0-0-0
Když procházela chodbou, nahlížela otevřenými dveřmi do pokojů. Dělala to automaticky, pokaždé rychlá kontrola aniž by zpomalila. Až na třetí místnost vlevo od výtahů. U té se její tempo zvolnilo, obhlídka o pár sekund protáhla. Kvůli pacientovi, samozřejmě. To, že u něj držel stráž jeho starší bratr a někdy bylo těžké se kvůli němu soustředit – to jí spíš vyvádělo z klidu. Byla profesionál, ne nějaká poblázněná puberťačka. Musí přestat zírat jak imbecil – což zrovna právě teď dělá! Ježíši!
Ležel v ještě pořád nerozloženém křesle a vypadalo to na náhlou spánkovou akci. Jednu ruku měl položenou na deskách mezitím, co druhá se mu volně svezla do prostoru a tužka vypadla z prstů na zem. Hlavu měl otočenou směrem k ní, dýchal pootevřenými ústy, jako kdyby usnul uprostřed nějakého rozhovoru. Nemohlo to být však déle než před pár minutami, protože když tudy šla naposledy, byl zabraný do psaní.
Neviděla nikoho, kdo by se s tím tak dlouho babral. To, že to dělal podruhé na to mohlo mít vliv, ale jak se kvůli tomu zachoval k Tonymu jí naštvalo. I když na něm bylo vidět, že ho to mrzí, stejně mu nemohla odpustit, že ho kvůli takové banalitě donutil se rozbrečet. Jakoby mu ten kluk svými malůvkami poničil originální vydání.
Vstoupila do místnosti, aby zkontrolovala pacienta a teprve poté se naklonila nad Deanem. Chtěla mu vzít opatrně desky zpod ruky, jen aby mu udělala větší pohodlí a podívala se, jak je s tím daleko, když jí upoutalo nesourodé písmo. Písmenka byla malá, občas se nějaké příliš naklánělo nebo padalo z řádku. Zadívala se pozorněji, jen aby zjistila, že pár z nich je dokonce zrcadlově otočeno. Vybavila si Deana při těch momentech, kdy ho viděla skloněného a píšícího - pokaždé měl na tváři soustředěný až úporný výraz. Na konci stránky bylo vidět, jak moc se snažil udržet písmo pod kontrolou a jak moc ho neposlouchalo.
A jak ona byla mimo, když si myslela, že se s tím loudá a jednoduše na to kašle. Musel na tom nechat kus práce hned napoprvé. A Tony mu tam vymaloval ten svůj „majstrštyk."
Sotva se desek dotkla, vzbudil se. Otočil k ní hlavu a bojoval s těžkými víčky. Na pár vteřin to vypadalo, že znovu usne.
„Odpočiňte si" řekla mu měkce.
„To jsem právě udělal" zamumlal ospale a zabojoval, aby udržel oči otevřené.
„Těch pár minut? To vás nespasí…"
„Stopovala jste mi to?" narovnal se a hned zašmejdil pohledem po bratrovi, aby ho zkontroloval.
„Všímám si, je to moje práce."
„Tak to jste si musela určitě povšimnout, že jsem zapracoval na svém spacím výrazu…" řekl skoro hrdě.
„Hm, chrápal jste. Volala jsem na údržbu, myslela jsem, že se zase rozbila vzduchotechnika. A něco vám teklo z pusy." Bože, to bylo drzí…co to s ní je?
Radši se otočila, aby zamaskovala svou trapnost. Stačila však postřehnout jak si rychle přejel po bradě dlaní, když si myslel, že se nedívá. Nad tím se musela pousmát.
Jen vzala do ruky Samovu kartu, postavil se.
„Dokončil jsem to" zaznělo to váhavě a stejně tak vypadal i pohyb, kterým jí to předával.
„Výborně. Možná byste měl chuť na něco sladkého…" odhadla ho, když si teď už zblízka mohla formulář prohlédnout. Otočila na druhou stranu, která byla vyplněna o level hůře. Vypadalo to, že mu docházela energie.
„Mám chuť na pořádného panáka" zhluboka se nadýchl, nafoukl tváře a pomalu vzduch vypouštěl ven. Přejel si dlaněmi přes obličej a do vlasů, jakoby ze sebe chtěl vyfouknout a setřít pocit frustrace a vyčerpanosti.
„Hm, vím, o čem je řeč. Už pár hodin se těším, že až přijdu domů, naordinuju si pořádnou sklenici červeného. Dneska je tu nával jako v obchoďáku, který právě zahájil letní výprodej."
„Ummm, možná, až k tomu budeme mít oba prostor – mohla by jste mi ukázat kam za dobrým pitím. A na tu SKLENICI bych vás pozval. Máte přeci taky někdy volno, ne?"
Podívala se na něj. Jen letmo, protože si nebyla jistá svou barvou v obličeji. Určitě je červená až za ušima. Bože! Právě ji pozval, měla by mu k tomu něco říct jako dospělí člověk a ne tu rudnout jak teenager.
„Mám dvojitou směnu. Víte, jak vypadá pak moje volno? Sednu si, půl hodiny koukám do zdi, z té sklenice, na kterou se tak těším, vypiju půlku, a když mám štěstí, odvleču se i do postele. Ale většinou usnu tam, kde právě sedím. Venku za pitím už jsem nebyla věčnost. Nemám na to prostě čas a pak už ani sílu" mluvila k němu a přitom psala do karty. Ta pravda z ní vypadla dřív, než se nad ní stačila zamyslet.
„To…chápu. Já jen – pár dní tu asi pobudem. A Sam už teď ze sebe dostává maximum své zábavnosti" pohodil k němu hlavou a udělal obličej.
Musela se tomu krátce zasmát. I za tu ne dlouhou dobu poznala, jak moc k mladšímu bratrovi tíhne. Ale taky málokdy zmeškal příležitost ho pošťouchnout nebo si na jeho konto zavtipkovat. A to byla zatím jen jedna půlka – podívala se do vyplněného formuláře – dua Jonesových.
Jones – to příjmení se k nim nějak nehodilo. Ale nemohla říct proč.
Konečně se na něj mohla zpříma podívat. Ani nevěděla, jestli to bylo tím, že ji rozesmál a ona se tak dokázala uvolnit. Zase. Už jednou to u ní zafungovalo.
Setkala se však se smutným pohledem až to v ní vyprovokovalo touhu obejmout ho a říct mu, že všechno bude v pořádku. Jen pokýval hlavou, že tomu vážně rozumí, sjel pohledem z ní k Samovi a pak se dlouze zadíval na hodinky.
Nemohla ho takhle nechat a ani nechtěla. Proč mlela o své neschopnosti si někam zajít z nedostatku času? Na to se přeci vůbec neptal.
Pověsila zpátky kartu na čelo lůžka a trochu si odkašlala. „Ale mám povinné přestávky během směny. Třeba by jste chtěl smáznout dluh za to kafe. Dole v kantýně dělají skvělé…"
Nepřišla už s křížkem po funusu? Nevypadal, že by dával druhé šance…
„Skvělí! Ještě, že jsou ty přestávky povinné…"
„Proč?"
„Dostal jsem tak od vás druhou šanci…"
Ale – takhle to přeci vůbec nebylo. To ona to na poprvé zazdila…Kouká jí snad do hlavy nebo měl stejný pocit ze sebe?
Zmohla se jen na to, plaše se usmát a strčit si vlasy za ucho. A modlit se, aby nebyla rudá.
Jeho postoj se o poznání změnil, tón hlasu – by poslouchala a mohl klidně mlít nesmysly.
Co to…?! Zase se vzdálila realitě a popustila uzdu fantazii. Tohle neměla ve zvyku, vždycky stála pevně nohama na zemi. Nechtěla to měnit – nemohla to měnit.
Protože nikdy nesměla nikomu říct, co je doopravdy zač.
0-0-0
„Yessss! Nejen ty umíš používat štěněčí pohled, brácho! Málem jsem ztratil v prvním kole, ale ten smutný výraz mě vrátil zpátky do hry! Tohle vždycky zabere." Dean si poťouchle zamnul ruce. A hned na to prolustroval Samovu peněženku.
„Pozvu ji do kantýny na kafe a na chlebíček. Půjčím si od tebe dvacku, jsem švorc. Pokud souhlasíš, nic neříkej. Díky! Ummm, radši si vezmu ještě pět navíc – to víš, nechci vypadat jako socka."
Při vytahování bankovek si všiml fotky Jessicy. Sam ji pořád měl u sebe. Byly to už dva roky. Chtěl si ji vzít, místo toho zemřela.
Tak jako jejich matka. Stejnou hroznou smrtí, v plamenech a krvi. Sam tenhle pohled musel prožívat dvakrát, i když ten první, kdy umírala Mary, si nemohl pamatovat. Nebyl mu ani rok. Dean DOUFAL, že si to nepamatuje. Za to on si jasně vzpomínal na to, jak Sama přede dvěma lety zvedl z postele, když vyděšeně zíral na ten výjev nad sebou. Jak ho musel držet, aby se nevrhl do plamenů. Jak ho vláčel z pokoje, křičícího a vzpouzejícího. A pak na to smutné období „ po tom."
Chtěl ji zasunout zpátky, protože z toho měl pocit, jakoby Samovy lezl do ložnice, když se toho obrázku takhle dotýkal.
Místo toho vytáhl další snímek, který se skrýval pod tím – a který mu málem vehnal slzy do očí.
John držíc Sama na ruce a druhou svírajícího Deana. Všichni se smáli. Samovi mohli být tak čtyři, jemu o čtyři víc. Musel to fotit Bobby, nikdo jiný ho nenapadal - nikdo jiný to ani být nemohl. To černé za nimi, byla Impala. Opírali se, smáli se, byli normální rodina.
Kdyby slovo „normální" patřilo do Winchestrovic slovníku.
Měl by si vzpomenout na tenhle snímek, na tenhle výjimečný moment, na to, co k němu vedlo – ale právě teď mu ke štěstí stačilo, když po něm přejel hřbetem palce a uložil ho spolu s dalším obrázkem zpátky na místo.
Tam, kde je Sam chtěl mít.
Tam, kde je Sam měl.
Tam, kde ON nikdy nikoho mít nebude, protože na to nemá odvahu.
Sakra, Same! – jsi o tolik lepší než já! Ty nepohřbíváš lidi, kteří tě opustili tak hluboko v sobě jen proto, abys na to nemusel znovu a znovu myslet.
Zasloužíš si víc! A dostáváš jen tohle…
Dohlédni na Sama, postarej se o něj – to byly jedny z posledních otcových slov. Jenže jeho snaha a rozhodnutí, které dělal, ne vždycky dopadly tak jak zamýšlel.
A pak za sebou zanechával takovýhle bordel…
„Deane" nebylo to víc jak zašeptání, ale své jméno vyslovené Samem by nepřeslechl ani v tom největším kraválu.
Díval se na něj skrz přivřené oči, neměl ani sílu k tomu je udržet pořádně otevřené.
Ale to nemohlo zastavit nával citů, které se přes Deana přehnaly jak tsunami.
„Jsem tu, Same." Kdyby měl tu možnost, objal by ho a podržel chvíli v náručí. Jen pro ten holý fakt, že se Sam konečně vzbudil. „Dával sis na čas. Jak je ti?" místo toho si k němu sedl na postel.
„Unavenej" zamumlal.
„Já vím, ale ta taneční soutěž, na kterou jsem tě přihlásil je až za pár dní. Můžeš odpočívat."
„Hmmmm?"
„To byl jen fór. Ve skutečnosti sháněli někoho na lekce ploužáku do domova seniorů. Začínáš za 3 dny."
Když Sam zavřel oči, myslel si, že usnul. Než se ozval znovu a v jeho slabém hlasu bylo plno hrůzy. „Já nic necítím. Ochrnul jsem?"
Deanovi to vyrazilo dech. „Co to povídáš, Same! Samozřejmě, že ne!"
„Ale – nemůžu…" zmlkl, aby nabral dech.
V Deanovi jeho slova vyvolávaly paniku. Tohle si nesměl myslet, nedovolí mu, aby si to myslel!
„Sammy?! Podívej se na mě! Slyšíš?" položil mu dlaň na tvář, aby ho vzal na vědomí, věnoval mu pozornost.
Zabralo to, ale jeho oči se na něj nyní dívaly skrz slzy. A on musel zatnout zuby, aby se i ty jeho nevykoupaly. Tím by Samovi nepomohl.
„Ztratil jsi hodně krve. Než do tebe napumpovali novou dalo jim to dost práce. Pak se ti nelíbil jeden druh antibiotik a vztekal si se. Objednal jsem ti tedy jiný fajnový koktejl s brčkem rovnou do žíly a extra porcí tišících látek na bolest. Jsi vyčerpanej a pod sedativy Same, to je proč nic necítíš."
Oči mu zabloudily ke stojanu se sáčky a chvíli na nich zůstaly viset. Dean mu sundal ruku z obličeje a položil mu jí na rameno. „Odpočineš si a uzdravíš se. Nedovolím, aby to bylo jinak. To je, proč jsem tady, Sammy."
Samův pohled, který teď na něj upřel, byl plný důvěry - ve staršího bratra. Ve slova, kterými ho přesvědčoval. V to, že se o všechno postará, aby mu bylo zase dobře.
A Dean to tentokrát nepodělá! Nezklame ho! Klidně ať ho to stojí tolik bolesti v hlavě, kolik snese a všechny jeho vzpomínky. Bude tu pro něj, dokud bude moct a pokud to ustojí, možná budou mít se Samem i čas najít odpovědi na tu jeho proklatou migrénu.
Dohlédni na Sama, postarej se o něj.
„Já vím" zašeptal mu na to a to bylo taky jediný, v co Dean doufal, že bratr řekne. Nic víc oba v tuhle chvíli nepotřebovali.
Samovi světle hnědé oči se zase schovaly, ale Dean ho slyšel šeptat. „Jsem..rád,že pojedeme…domů."
Sevřel mu rameno. „Já taky, Sammy. Kam jinam bychom taky mohli jet? Hned jak ti bude líp, nás odsud všechny tři odvezu."
„T-tři, Dea-ne?" Sam už sotva mluvil.
„Copak jsi zapomněl? Já, ty a ʹpala? Vždycky spolu…"
„Hmmm."
„Tak už spi. Mám ještě spoustu práce a ty mě od ní zdržuješ."
Když si už myslel, že Sam jeho nařízení vyplnil, protože se od něj pár sekund nic neozvalo, překvapil ho mumláním, že se nad ním musel sklonit, aby mu porozuměl.
„Jsi…tvrďák, Deane. D-doufám jen, že…jsi…kvůli mně…neu-dělal zase nějakou…blbost."
0-0-0
Zavolal Bobbymu. Bylo to už pár dní, co spolu mluvili naposledy.
„Jop" ozval se drsný hlas.
„Bobby – tady Dean."
„Já vím, zobrazuješ se mi pod IDJIT…"
„Tak to rád slyším, že je vše při starým…Bobby, mohli bychom se u tebe na pár dní zdržet…"
„Deane, proč mi to zní jako otázka? Tohle je váš domov, vy se přeci nemusíte se Samem ptát, jestli tu můžete zůstat" Bobbyho hlas změkl.
Dean se kousl do rtu. „Jasně, že to víme. Jen…jsem ti to chtěl říct…"
„Tak´s to řek´- a teď se koukejte přivalit, je tady spousta práce!"
Dean se podíval na spícího Sama. „Ummm…nejsem si jistý, za jak dlouho to tu…dokážeme vyřídit."
„TO – TU? Co je sakra TO a co znamená TU? Hele mladej, co se děje?"
Dean slyšel, jak si Bobby přehodil mobil z ruky do ruky. Tohle bude perná chvilka.
„Jsme v nemocnici…"
„COŽE?!" skočil mu hned do řeči. „Chci město a jméno – jedu tam!"
„Ne Bobby, počkej" zvýšil na něj hlas ve snaze zabránit panice.
„Nehulákej na mě hošku! I když nejsem tvůj táta tak to neznamená, že až tam přijedu, tak ti nemůžu zmalovat zadek jako synovi!"
„Ne, takhle jsem to nemyslel. Mám to pod kontrolou, nemusíš vyšilovat…" Dean se zakřenil, tušil, že zase šlápl vedle. Kruci!
„Koukej si hlídat tu svou nevymáchanou pusu, mladej!" Pak se Bobbyho hlas změnil. „Kde je Sam? Je to Sam, kvůli komu tam jste. Bože, vždyť jsem s ním včera mluvil. Jak je na tom?"
Deana překvapilo, že se bratr nezmínil, že spolu mluvili.
„On teď spí Bobby. Bude v pořádku – ty víš, že na to dohlídnu. Já jen…slíbil jsem mu, že ho vezmu domů. Potřebuje si odpočinout. My oba…" Dean zavřel oči a sklopil hlavu. Nechtěl, aby jeho hlas vyzněl tak…zlomeně.
„A já na vás tady budu čekat, synku."
„Děkuju Bobby. Nevím, kam jinam bychom šli nebýt tvého místa. Posledních pár týdnů…no, nebyly zrovna výletem do růžových zahrad…"nechtěl si stěžovat, nikdy si nestěžoval na svou práci. Jen byl občas hodně unavený. To Bobby věděl.
„Je to NAŠE místo…tvoje, moje a Samovo. Bylo, je a bude – na to nikdy nesmíte zapomenout. Rodina krví nekončí – vy dva jste pro mě jako moje vlastní děti a ty mají u mě vždycky svůj domov. A až přijedete, řeknu vám to znovu oboum dvoum pitomcům z očí do očí."
Dean si setřel prsty slzu, která mu klouzala po tváři. Bobby musel vytušit, jak se cítí mizerně. Dean by mu to nikdy sám nepřiznal, on je Winchester starší bez nároku na kolaps.
Utřel si nos do rukávu a polkl, než ze sebe vypravil prosté „dobře."
Chvíli spolu mluvili a Dean se musel hodně přemáhat, aby jeho hlas zněl tak jak chtěl – klidně a bez emocí. Dostal od Bobbyho porci, že se mu neozval ihned po tom, co se to stalo. Teď musel slíbit, že jakmile se Sam vzbudí, dá mu ho k telefonu. Nehledě kolik hodin zrovna bude. Pak, že mu bude volat každý den, co budou v nemocnici a informovat ho, co je tam nového. V den odjezdu a během cesty mu zase zavolá.
Dean protočil oči. „To je hodně volání…"
Na to konto dostal z druhé strany varování, že pokud jednou jedinkrát zapomene, dojede si pro ně osobně, narve mu ten zatracenej telefon do zadnice aby mu názorně předvedl na co ten mobil má, když ho stejně nepoužívá.
Dean se ho na oplátku zeptal, jestli mu má dovést nějaké prášky třeba na tlak, prostatu nebo potenci. Kdyby ho měl Bobby po ruce, dal by mu za tu jeho drzost pár facek. Teď se slovem „idjit" zavěsil.
0-0-0
Konečně měl prostor.
Po tom, co se Sam vzbudil a on mohl na chvíli vydechnout v úlevě, že je tu pořád s ním.
Po tom, co mu řekl, že se o všechno postará a tentokrát to nemíní zmrvit.
Po tom, co ho Bobby ujistil, že se mají kam vrátit a že na ně čeká.
Konečně se mohl na chvíli uvolnit a přitom si uvědomit, jaký má hlad a jak je žíznivý.
V automatu na chodbě objevil poklad zabalený ve žlutém sáčku s názvem M&M´s. Našel v kapse dokonce i dostatečné množství drobných, aby si je mohl dovolit.
Konečně se mu začínalo dařit. Nemohl se dočkat, až se spirála dotočí a … kruci! Co je to? Nenene, zůstaly tam viset. Blbej automat! Praští do něj a ukáže mu vítězství ducha nad hmotou…
Někdo ho mírně, ale nekompromisně popostrčil stranou. Charlie se namáčkla na automat a on si představil, jaké by to bylo, kdyby tam místo mašiny stál on. Ale jen to té doby, než kolenem kopla do určitého místa. Ozvala se tupá rána, sáček se uvolnil a s ním se v imaginární bolesti rozplynula i jeho představa. Ještě, že tam nestál on, ale ten blbej stroj. Musí si na ní dávat bacha a nedráždit ji – ví kam co strčit a sakra ví, kam kopnout.
Sledoval její křivku, když se sehnula do výdejní přihrádky, aby odtamtud vysvobozenou sladkost vyndala. I v tom nemocničním zeleným mundúru stála za to.
Strčila mu sáček do ruky a kamarádsky ho poplácala po rameni. Pak pokračovala v cestě chodbou, než mu zmizela v jednom z pokojů. Chvíli tam tak stál a zíral do těch míst. Ani s ním nemusela mluvit a stejně z ní měl nadšený pocit. Zašklebil se – NADŠENÝ? Co to je vůbec za slovo?! I když…tak jo, no – byl z ní nadšený.
Přejel si rukou po vlasech tam a zpátky. Dvakrát.
Konečně si s ní snad bude moct popovídat jinak, než o nemocech a lékařských termínech až spolu budou v kantýně.
A možná by mu mohla poradit, jak na Tonyho, aby odčinil jeho slzy, když se k malému klukovi zachoval jako idiot.
Konečně měl prostor. Bylo na čase začít uklízet ten binec, který okolo sebe napáchal…
TBC
Jensen&Twitter – konečně! Doteď mě v noci budily jen tweety Jareda a Mishi
