DĚTSKÉ ODDĚLENÍ.

Tak takhle nějak musí vypadat peklo.

Šel chodbou plné obrázků a nahlížel do otevřených dveří, které míjel.

Žlutý pokoj, modrý pokoj, fialový pokoj. Miminka, malé děti, větší děti. Jehly, kapačky, intubace.

U těch „šťastnějších postýlek" viděl rodiče, někde i sourozence.

Většinou však byly opuštěné a nehlídané, anebo se nad nimi skláněl nemocniční personál.

Jakoby na nich nikomu nezáleželo, nikdo je nepostrádal.

Zpomalil a zastavil u vchodu do zeleného pokoje. Čtyři plné postýlky, jinak prázdno. Jen pohádkové postavičky na stěnách, které to těm malým měly usnadnit.

Jaká blamáž!

V pohádky Dean přestal věřit v tu noc, co byl ponechán sám se Samem v Bobbyho domě. V tu chvíli, kdy se jeho dětské ruce dotkly nože jako zbraně, protože jediná „dobrá víla," která je mohla ochránit, shořela v plamenech. V tu chvíli, kdy s ním poprvé usínal pod polštářem a od té doby tam strkal zbraň pokaždé ještě dřív, než na něj vůbec položil hlavu, protože den na to mu otec řekl o skutečných „bubácích" a ukázal mu ty „druhé" knížky.

A v nich našel Dean skoro všechny tyhle rádobypseudo pohádkové postavy jako čarodějnice, vlky, skřítky nebo kouzelníky. Všechno byla ve skutečnosti jedna velká sebranka pakáže! A to byla jen „základka." „Střední" měla taky co nabídnout.

Pohádky byly jedna velká krutá pravda!

Kdyby vedení nemocnice vědělo jen půlku z toho, co znal on a Sam, okamžitě by všechno strhali a nechali to tu vysvětit.

On řekl Samovi hned jak si byl jistý, že tomu porozumí o co ve skutečnosti jde. Co jejich otec dělá, kam chodí a proč tak často není doma. Předtím mu musel však Sam pod pohrůžkou, že to s ním Dean vlastnoručně ukončí přísahat, že to nikdy nikomu nevyzradí.

Měl z toho oči navrch hlavy a stejně tak jako Dean, viděl v otci hrdinu. V otci a ve svém starším bratrovi.

Deanie – superhrdina. Ten, který bojuje s bubáky, aby v noci mohl Sammy klidně spát. Ten, který Sammyho nikdy nevyžene ze své postele, když se k němu uprostřed noci přišourá, šlapajíc na svou dětskou všudypřítomnou deku, oba je pečlivě přikryje a vypráví příběhy, dokud oba neusnou. Ten, který jednou, až budou starší, bude řídit jejich Impalu a taky zachrání spousty lidí.

Spousty, ale ne dost. Nemůžeš je všechny zachránit, Deane! – Bobbyho slova. A měl pravdu, když se na ty děti teď díval. Tohle je práce doktorů – tady on nezmůže vůbec nic. Jen – neměly by tu být takhle sami.

Vycouval ze dveří, když se kolem něj protlačila sestra a měřila si ho nedůvěřivým pohledem. Pokračoval až na konec chodby, kde byla „hrací místnost." Prostorná, prosklená, plná světla a hraček.

A kupodivu – i dětí. Seděly na plastových stoličkách před velkou obrazovkou a měly „TV chvilku." Všechny byly natočeny jedním směrem, absolutně koncentrovaní na příběh. Dean neviděl, co tam sledují, ale muselo to být něco fascinujícího. Oči měly dokořán a některé spolu s tím i pusu. Pak, když najednou napětí povolilo, zahihňaly se a ozval se dokonce i slabý tleskot.

Pátral po Tonym a našel ho ve třetí řadě. Ta jeho rezavá hlava byla jediná takové barvy, a že tam byla slušná paletka. Zvedl se a prstíkem (tím samým, co měl před několika hodinami zabořený v nose) ukazoval na televizi a něco komentoval. Cokoli to bylo, určitě to bylo ušišlaný.

Stačil zadoufat, že si u Tonyho obhájí druhou šanci na to mu dokázat, že ve skutečnosti není takovým idiotem, za kterého ho musel považovat, když mu výhled zaclonila sestra. Trochu se lekl, ale mávl rukou přes sklo na pozdrav.

Když vyšla ven, Dean vytáhl pravý koutek úst nahoru v náznaku úsměvu. Ovšem spíš to vypadalo jak drzý úšklebek. „Zdravim."

„Pan Jones? Volala sestra Charlie z JIPky, že se tu zastavíte kvůli Tonymu. Prý jste spolu měli nějaké nedorozumění a máte zájem to s ním urovnat. No, máte štěstí, Tony je rozumnej kluk…"

„Jo..no…mohl bych s ním mluvit? Chtěl bych ho vzít dolu do kantýny na malé usmiřovací posezení" a vytáhl koutek ještě výš.

Chvíli na tu jeho neuvěřitelnou grimasu zírala a zřejmě uvažovala, jestli je ve tváři postižený nebo se jen snaží o vlídný výraz…

„Jistě, ale nejdřív si musíme vyjasnit pravidla…"

Deanův obličej se srovnal a zatvářil se otráveně. Vždycky, když se držel pravidel, dostal se do maléru…Proto je už radši z dálky obcházel – tolik to usnadňovalo život.

„Pokud s vámi nebude chtít Tony mluvit nebo s vámi odejít, nebudete ho nutit ani nijak uplácet. Teď se dívají na program, pak mají odpolední svačinu. Pokud bude Tony souhlasit, může si ji odsud odnést a sníst u stolu v kantýně. Já vás neznám, pane Jonesi, ale Charlie mi slíbila, že na všechno dole dohlédne – a té já věřím. Pokud se nebude chtít Tony vrátit dřív, máte čtyřicet pět minut – pak ho osobně přivedete zpátky. O minutu se opozdíte a volám policii a nahlásím únos dítěte, nehledě na Charlie. Rozuměl jste?"

„Uhmm, jen dvě věci – pokud vám to mám podepsat, chtěl bych si přečíst ten text pod čarou co je vždycky napsaný malým písmem…"

„Nic mi podepisovat nemusíte – jen mi to odsouhlaste…"!

„A ty malý písmenka…"

„Pane Jonesi! Můžeme to skončit hned tady, pokud jste nerozuměl, co jsem vám právě řekla."

„Byl jsem srozuměn, rozumím a souhlasím."

„Fajn. A ta druhá věc?"

„Co ještě o mě říkala sestra Charlie?"

0-0-0

Dean se vetřel do místnosti v ten samý okamžik, kdy zjistil, že v televizi běží premiérový díl Sesame Street. V případě neudělení souhlasu byl připravený se třeba i podhrabat jen aby se tam dostal a mohl se dívat. Pro lepší výhled si – samozřejmě - sedl do první řady a nacpal svůj zadek dokonce i do plastové stoličky. Odtud byl ale sestrou Joan nejdříve slovně vykázán, a když ji neslyšel (spíše neposlouchal) musela ho zvednout za loket a odtáhnout při neustálým brblání o férovosti a diskriminaci dospělých s malou židličkou vzpříčenou o boky dozadu.

Uraženě si tam dřepnul a při první příležitost, když z něj byla spuštěna pozornost, se posunul o hodný kus vpřed.

„Charlie, tady Joan. Řeknu ti, to je teda materiál."

„Co dělá? Doufám, že moc nezlobí. Nechtěla bych pak u tebe žehlit jeho černý puntíky za neposlušnost…"

„U mě si za své chování každý zodpovídá sám, já nemám dvojí metr, to víš."

„Vím to a stále mě to inspiruje."

„A já někdy nechápu, jak to děláš – měříš všem stejně, ale ke každému máš individuální přístup. Podle mě je to jeden z důvodů proč tě vedení jmenovalo vrchní v tak mladým věku. Samozřejmě bych mohla uvést tisíc dalších…Ale čistě mezi náma – ne všichni to dodneška chápou. Mám jmenovat?"

„Ne, Joan…"

„Třeba z chíry – vždyť ti pitomci ani nevědí, kolikátého dneska je…"

„Prosím! Nechci vědět, komu všemu ležím v žaludku, na tom mi vážně nezáleží…"

„Ech, no dobře. Vezmu to tedy z opačné strany – víš, komu v žaludku určitě neležíš? Panu Jonesovi. Ten tě má totiž úplně někde jinde…"

„Joan! Ježíši! Doufám, že u toho nejsou děti…"

„Co – myslela jsem v hlavě. Na co si myslela ty? A děti se s panem Jonesem dívají na telku. Nevím, kdo z nich si to víc užívá. Komentují to stejnou měrou."

„Já…jen jsem se lekla, co z tebe vypadne. Kvůli dětem, samozřejmě."

„Tak to chápu! SAMOZŘEJMĚ!"

„Uhmmm, jestli o mě mluvil…no, víš, tak to jen z toho důvodu, že mám na oddělení jeho bratra. Řezný poranění…"

„No jo, to už jsi říkala."

„Ehmmm, nebo říkal ještě něco jiného…? Jako mimo svého bratra…"

„Hele, o bráchovi já nic nevim. A vy dva – on se ptal na tebe, ty na něj. Ani vás nemusím vidět spolu, aniž bych vytušila, že mezi vámi něco zafungovalo."

„Ani ho neznám…"

„Keci v kleci, Charlie! Na co čekáš? Je to kus – a – počkej, jéééžíš - umí zpívat. Bože – ten song jsem slyšela s dětma snad milionkrát, ale…nikdy mi nepřišel tak sexy… Najednou ho vidím jinýma očima. Jak je to možný."

„Joan…?"

„Pan Jones právě totálně přetavil dětskou písničku Can you tell me how to get to Sesame Street do nepřístupného formátu – tohle už nedostanu z hlavy."

„Joan, prosím. Co se tam děje? Nechci ho dostat do větších potíží, než ve kterých už je..."

„Neboj, zlato. Potíže já tady nedovolím. Právě se odkradl za roh k sušenkám a mlíku co mají děti připravený jako dezert po večeři. Zlískám ho přes ten jeho zadek…"

„Kriste!"

„Není třeba volat vyšší moc – od toho jsem tu já. Všem stejným metrem, pamatuješ?"

„Já jen – nikdy jsem ve tvém hlase neslyšela tolik nadšení, když potřebovaly potrestat děti."

0-0-0

„Jak jste si užil televize, pane Jonesi? Doufám, že vás děti u toho moc nerušily – to víte, jsou to přeci POŘÁD JEN DĚTI!"

Dean se málem udávil, jak se jí lekl. Přeci si dal tolik záležet na tom, aby ho NIKDO neviděl. Vůbec nepočítal s jinou možností…Zakašlal a z pusy se mu zaprášilo.

„Co – pácháte tady neplechy a myslíte si, že jste při tom neviditelnej, že vás nenačapu?"

Umí číst myšlenky! Kruci! Zbraň se solí zůstaly v autě…!

„10 let praxe s dětmi! Já všechno tohle plížení a laciné triky znám."

A na to jsem se TEPRVE v duchu chtěl zeptat…Krucinál! A ještě ke všemu umí předpovídat…!

Plán? - zatloukat! Lhát! Mlžit! Vymýšlet si! – nejlíp všechno dohromady.

„Uhmm, co?" – TO je profesionální začátek.

„Ta vaše plná pusa a bílé fousy od mlíka? Co co?"

Přímá konfrontace zakončená otazníkem…

„Kde?" – zmást blbou otázkou.

„Cpal jste se tu sušenkama?"

„Ne…" – mě nedostane.

„Ani jste nepil mlíko rovnou ze džbánu?"

„Ne" – záporně položená otázka vyvolává zápornou odpověď – tohle je ukázkový a laciný…

„Dobře…"

Profesionálně, čistě a rychle. Tohle prostě musela vzdát….

„Děti! Chtěla bych vám někoho ukázat…"

Pauza! Ukázat? Tak moment - to zavání představením….!

„Tohle je pan Jones a přišel nám krátce pohovořit o tom, proč je důležité a správné mluvit v životě pravdu. Všichni tu víme, že lhát se nemá…"

A do prdele!

„Néééééé…"

Tohle není fér.

„Takže – co teď uděláme – zatleskáme panu Jonesovi a přivítáme ho…"

TO NENÍ FÉR!

„Uhmmm, ahoj, děcka. Děkuju, že jste mě tu tak vřele přivítaly a… že tu s vámi můžu být a….tak."

„Čuz, De."

„A speciální ČUZ tady pro Tonyho, aniž bych tušil, co to vůbec znamená…"

„Čuz, pane Jones…"

„Výborně, děti…a teď se utišíme, abychom všichni slyšeli. – Pane Jonesi, prosím – jsme jen vaši."

HMMMMMMM

0-0-0

„…a proto by Ernie s Bertem měly všem říct pravdu. Měly by být ke všem v Sesame Street upřímní a nelhat jim do očí. Protože je to trapný a my všichni to stejně víme." Přednášel s vážnou tváří. Tohle bylo vážné téma. Děti z toho měly oči navrch hlavy, sestra Joan se kousala do jazyka, aby tuhle vypjatou přednášku vůbec přežila a neztratila u dětí respekt tím, že tu vyprskne smíchy.

„Dobře – a z toho plyne poučení?" musela to ukončit. Kvůli sobě – jazyk už jí strašně bolel.

Dean se dramaticky zastavil před tou dětskou skupinkou. Visely na něm pohledem, některé s pusou dokořán. Úplně stejně jako předtím na televizi.

„Z toho plyne poučení – řekni pravdu hned, že jsi gay a nebudeš muset lhát jako Ernie s Bertem už od roku 1969. Nechápu, jak jim to tak dlouho může procházet…"

„Pane Jonesi! V tenhle závěr jsem nedoufala…"

„Aha – takže závěrem bych chtěl všem poděkovat za pozornost, byly jste skvělé publikum a pokud někomu není něco z mé přednášky jasné, otevírám diskuzi…"

„Pane Jonesi, to stačí…"

„A tady, holčička s beruškou ve vlasech má nějakou otázku k tématu.."

„Čo je gay?"

„Tak to je závažná otázka, maličká, ale jsem rád, že se ptáš. Splním tedy svou společenskou povinnost a zodpovím ji. To je někdo…"

„Stačí!" vstala, přešla k němu a mírně ho odstrčila. Pak se záměrně zaměřila na stále bílý okraj jeho rtů. „Ukončila bych to tím, že lhaní a podvádění je špatnost, která se nevyplácí a vždycky končí malérem. Dřív nebo později bude stejně odhalena. To jste tím chtěl říct…"

„Jasně. A taky…"

„Výborně, děkujeme. Děti, zatleskejte panu Jonesovi. A teď se hezky seřaďte u výdejového stolu. Každý si pomalu vezme talířek se svačinou a krabičku s džusíkem a půjde si sednout na své místo ke stolečku. Nechci vidět žádné strkanice…VY NE, pane Jonesi!"

„Říkala jste každej…mám hlad, že bych vraždil" Dean se zklamaně vrátil z fronty.

„Chápu. Ale hlídejte si slovník. Tady nejste na ulici. Tony? Zlato – znáš tady toho pána?" vzala dítě za ramínka a natočila ho proti Deanovi.

„Jo, to je De a má tešky jako já" Tony se na něj zezdola křenil.

Dean skousnul čelistmi tak až se mu ostře vytvarovaly a hrozilo to pořezáním. „Tak hele…" procedil mezi zuby s ukazováčkem přísně nataženým nad tím malým oprsklem. Na to si hned uvědomil, proč je tady a že ho sem dostalo právě tohle jeho chování. Zhluboka se nadýchl, povolil sanici, výraz v obličeji i hrozivý prst. Poplácal kluka po rezavé hlavě. „Správně…kámo. Já…přišel jsem se na tebe podívat, jak se máš a tak. Stejně jako jsi byl ty za mnou dole. Ale tady je to pekelně famózní…" rozhlédl se nadšeně kolem.

„Pane Jonesi, slovník!"

„Můžem tu vybalvovat. Máme tu balvišky" Tony k němu vzhlížel světle modrýma očima a Dean si k němu sedl na bobek, aby s ním srovnal výšku. Tohle mělo být důležitý, nechtěl to podělat.

„Já vím Tony, a kdybys pořád měl zájem, mohl bys – až zase přijdeš dolu na návštěvu – mi třeba něco namalovat? Víš, něco hodně barevného, co bych mohl dát Samovi nad postel a co by mě vždycky rozveselilo, až mě uvrhne do deprese těma svýma rádoby chytrýma kecama o životě…"

„Echm!" sestra Joan si významně odkašlala.

„Nemůšu" Tony natáhl ruku po jeho šňůrce s přívěskem.

„Proč? Ty blbý pravidla o nekreslení jsem zrušil, jestli myslíš tenhle důvod" Dean začínal být zoufalý, nechtěl odsud odejít sám. „A promiň, že jsem na tebe tak vyjel, jsem idiot. Mrzí mě to. Chci to napravit."

Jeho lítostivý výraz, který tentokrát BYL skutečný, dostal místo Tonyho sestru Joan. Málem po něm hmátla, aby ho podržela v náručí a utěšila ho. A to, že znovu používal taková slova, jaká by před dětmi neměl, jí skoro nevadilo.

„Tony? Pan Jones se ti omluvil a chce se polepšit. A my tu takovým slušným lidem dáváme šanci se napravit…" právě se ho zastala, i když tím porušila ta svá „nepsaná pravidla," která ji musel odsouhlasit.

Tony se na ní otočil a rozhodil rukama. „Nemůšu. De nemá fixy." Pokrčil ramínky v jasném problému, že bez nich fakt malovat nejde.

„Aha, to je pravda" z Deana spadla tíha strachu z odmítnutí a sestra Joan se tomu banálnímu, ale podstatnému důvodu proč Tony nemůže, zasmála. „V tom případě to musíme napravit. Koupíme nějaký pastelky a papír. Vybereš si je dole v krámku sám?"

„Jóóó. A vymalovánky" v té euforii se pověsil Deanovi na krk. Zase z něj voněly jahody. A to tělíčko pod pyžamem bylo tak křehké a hubené. Předtím, když ho nesl v panické rychlosti na záchod si to ani neuvědomil. Opatrně ho objal jednou rukou, jen tak zlehka, aby Tony nemusel nést její tíhu.

„To jsou omalovánky" nezapomněla ho opravit. „Dobře. Ale svačinu musíš sníst, Tony – to víš. Běž si jí nafasovat, a jestli chceš, pan Jones ti jí pomůže snést dolů do kantýny a sníst ji můžeš tam. A hned vedle mají spousty věcí na kreslení tak si dobře vyber."

Tony bez dalších řečí odběhl a spořádaně se zařadil na konec fronty. Oba ho sledovali pohledem, než se sestra Joan ozvala. „Víte, tohle všechno jsou děti z dětského domova. Přivezli je sem před pár dny s otravou z jídla. Nějaký pitomec – vy to slovo jistě omluvíte – skoupil levné zásoby konzerv, které pak střelil do kuchyně v domově. Bohužel některé z nich byly chycené a odnesly to především děti. Přivezli je sem v tak zuboženém stavu, že jsme to museli nahlásit. Udělali šťáru, a domov je před zavřením. Děti se tu zatím zotavují a pobudou tu ještě pár dalších dnů. Tony tu má mladšího bratra, Dextera, který na tom byl hodně špatně. Je mu rok a půl a je na zvláštním oddělení. I když to špatné jídlo jedli jen ti starší, Tony schoval půlku své večeře, aby se s Dexem rozdělil. Tak čistý úmysl a taková tragédie. Charlie ho měla dole na JIPce, myslím, že ho vyrvali z náručí samotné smrti. Prý to bylo hodně ošklivý – ale já ji nikdy neviděla, aby něco vzdala. Nikdo neví jak, ale vypiplala ho do takového stavu, že je mimo ohrožení života a dokonce to vypadá, že to bude i bez následků. Nemá zasažené orgány jedem a budou ho pomalu probouzet. Tony se už nemůže dočkat, neustále nám utíká a jezdí výtahem dolů se na něj dívat. Asi ho tu budete často vídat takhle bezprizorně se pohybovat, nezakazujeme mu to – jen napomínáme. Je to hodnej kluk a přesto měl zatím jen kopec smůly…"

Dean ho pozoroval, jak se v řadě baví s dětmi a trpělivě postupuje kupředu. Holčička s beruškou ve vlasech před ním už nedosáhla na poslední talířky, proto si Tony přitáhl plastovou stoličku, na kterou si stoupl a zadní řadu rozdal dětem sám. Joan měla pravdu – čistá duše, zatížená tragédií. Tohle by mohl být i Deanův příběh – a možná kdysi i byl. Jenže teď to bylo jiné – tragédie zůstaly, ale jeho duše už dávno nebyla čistá.

0-0-0

„Tony – nezapomeň si vzít župánek."

„A jo – šupánek. Podlžíš mi to?" natáhl se k Deanovi s talířkem zakrytým plastovou folií, aby jídlo po cestě nevytrousili a krabičkovým džusem.

„Jasně, kámo. To snad zvládnu" a pak s tím z legrace zabalancoval. „Ooops."

Od dětí za ten kousek sklidil chichotání, sestra Joan se nechala nachytat. „Málem jste to upustil. Držte to pořádně."

„Dyk jo. Ooops" znovu a divočeji se s tím zatočil.

Od stolků se ozval regulérní smích.

„My si tu s jídlem nehrajeme, pane Jonesi. My si tu jídla vážíme, je to tak, děti?" obrátila na ně svou pozornost.

„Jóóó" ozvalo se sborově, než si Dean za jejími zády položil talíř na hlavu a otočil se s tím okolo své osy.

„Jééé" vřískaly, prstíky natažené.

Načapala ho, jak se vlní v bocích, ruce zdvižené a mávající do pomyslného rytmu. Připadal jí, že odsud bude odcházet o deset let mladší, než když s ním poprvé mluvila na chodbě. Jen ten úsměv tam nějak pořád scházel.

„Moc hezký a … zábavný" řekla ironicky.

„Díky" zvedl oba palce nahoru. Sundal z hlavy talíř, jen aby s ním opakovaně předvedl několik balancujících čísel.

Celou místnost měl na své straně, děti z něj byly vyjevené, přestaly jíst a začaly ho v těch jeho blbinách podporovat.

Znovu musela zakročit a utnout tuhle rozjíždějící se samozvanou show. „Děkujeme za váš pestrý kulturní program, pane Jonesi. Na oplátku bych vás ráda pozvala na ten náš. Určitě jste si na chodbě všiml plakátů, pozítří budeme mít v zahradách areálu velkou akci pro děti a sháníme pro ně patrony. Měl byste zájem?"

„Chcete patrony pro děti? Doufám, že jen slepý" řekl zkušeně.

„Prosím? Slepý? O tom jsem nikdy neuvažovala…" zmátlo jí to.

„Protože jestli si budou děti hrát s ostrýma, tak vám říkám, že je to pěkně nebezpečný. Zkoušela ste hodit někdy ostrou patronu do ohně? Je to fičák" poučoval a přitom vážně kýval hlavou.

„C-co? Cože? Proč bych to dělala? Aha – my si ale asi nerozumíme. Já nemluvím o patronách, ale o patronech. Jako o člověku, který by dohlížel na téhle akci na jedno nebo více dětí. Měl nad nimi patronát."

Dean zvedl obočí v pochopení. „Jo takhle. Jakože bych si půjčil nějaký děti. Tak to pak mění celý význam celku. To by vám slepý byli k prdu, že jo…"

„Půjčil? Jsou to děti, pane Jonesi, ty se nepůjčují! To jsou ty vaše pouliční výrazy!"

„Jaký pouliční? Takhle mluvíme doma…"

„Doma si mluvte, jak chcete – tady budete mluvit slušně! Možná jsem udělala chybu, když jsem si myslela, že to s vámi zvládnu…"

„Tak jo, tak jo. Já nad tím popřemýšlím, OK? Jen…nevím, jestli na to budu mít časovou kapacitu. Mám bratra na JIPce, a už jsem trochu nervózní, že jsem tak dlouho pryč. Sice zrovna usnul, když jsem odcházel, ale…" Dean se podíval na hodinky.

„Já to chápu. Dobře. Dám vám tady ten leták, najdete tam všechno. Uhmmm, když se budete chtít na cokoli zeptat nebo se už přímo nechat zapsat, přijďte sem nahoru."

„Takže už nejsem podezřelej a cizí?"

„To jste pořád. Ale bude to v uzavřeným areálu a budeme vás mít pořád na očích – nemáte kam zdrhnout. A pak, ještě pořád máme čas si vás proklepnout."

„No já to určitě udělám. Jak se jmenuje tahle nemocnice? Nechtěl bych bejt zataženej do nějakýho levnýho cirkusovýho představení…"

„Jste drzej až hanba!"

„Díky. Ještě se vám v téhle záležitosti ozvu. Teď jdeme s Tonym něco pojíst a pak nakupovat. Zdarec, děcka."

„Nashle, pane Jones."

„A odteď vám běží čas – máte přesně čtyřicet pět minut." A důrazné poklepání na sklo hodinek ho vyprovodilo z místnosti.

0-0-0

„Smášknu šudlík" Tony už to metelil k výtahům. Tuhle trasu vyloženě dobře znal. Stoupl si na špičky a prstíkama se sunul po panelu, až nahmatal tlačítko. Dveře se skoro ihned otevřely.

„Honem, honem. Jedeme" popoháněl ho. Byli uvnitř samy, Tony zkušeně navolil nižší patro.

„Kouknem se na Dexe, jo? Špí, ale žeknu mu čuz. A má opci."

No jo, zas ta prokletá umolousaná opice. Už na ní skoro zapomněl. V duchu pronesl několik jednoduchých formulí v latině, které by ho mohly ochránit proti uhranutí – pokud tu zrůdičku neovládá něco daleko silnějšího.

Jen co se výtah zastavil a oni mohli vystoupit, Tony vsunul svou volnou ruku do Deanovy dlaně. „Ukášu ti cestu."

„Tak…jo" Deana nejdříve ta jeho prťavá kostnatá ručka překvapila, skoro se až lekl. Nic tak křehkého a živého ve své dlani dlouho nedržel. Jak jen…vždyť mu může ublížit. Kdyby jen trochu víc stiskl…taková zodpovědnost…tak… snad takhle to bude dobře.

Tony k němu zvedl hlavu a zakřenil se. V Deanovi hrklo, že ho svou neobratností přeci jen zmáčkl víc, než měl a ruku mu pustil tak rychle jakoby byla z rozžhaveného železa.

„Mušim tě dlžet, ztlatíš se!" Tony se na něj káravě zamračil jak na mladšího bratra, který právě odmítl poslušnost. Nesmlouvavě ho popadl a stiskl pevněji, aby se mu snad Dean zase nevykroutil.

„Tak jo tak jo. Jen mě nezlom prsty" objal mu svými tu jeho titěrnost, až mu celá zmizela v dlani.

Tony se znovu zakřenil a Deanovi došlo, že to tentokrát a ani předtím nebylo z důvodu bolesti, ale že to byl výraz pobavení. Sláva.

„Vypadáš jak králík, když se takhle pitvoříš. Skrčenej nos a zuby ven." Udělal na něj to samý a ještě s nosem zahýbal.

„Jéé, ty ši klálik" zasmál se.

Hned jak se dostali na zvláštní oddělení, Tony se nepřestával zdravit s nemocničním personálem. To divný slovo čuz Dean slyšel z obou stran. A těch malých dárků co během cesty nafasoval - lízátka, žvýkačky („ty já můšu" – upozornil Deana, aby snad nedošlo k nedorozumění), čokoládová vajíčka s překvapením, drobné hračky. Za chvíli toho měl plné kapsy od županu, takže si to Dean musel nastrkat i po svých.

„Chjo, šokoládu nemůšu. Chceš?" vyndal jedno z vajíček.

„Podělíme se, dobře? Já sním to okolo a ty si vyloupneš to překvapení uvnitř. Sám sem zvědavej, co tam bude. Kolik jich máš?"

„Uhmm, jedna, dvě, štyži, pět" pečlivě počítal a přitom je sázel Deanovi do nastavené dlaně.

„A co se stalo s trojkou?"

Tony mu ukázal tři prstíky.

„No jo, tady je. Já se lek, že vzala čáru do Mexica, aby si mohla legálně užívat s patnáctkou."

0-0-0

„A tohle tady, to spící vlasatý děťátko, to je můj brácha. Chceš se na něj kouknout?"

„Či" Tony po něm natáhl ruce, aby ho Dean vyzvedl. Byl tak lehounký, i v tom županu kloktal.

„Jmenuje se Sam. Ale říkám mu i dalšíma jménama, který mě v tu chvíli napadnou. Většinou je kvůli tomu pak naštvanej. Což mě hrozně baví."

„Čuz, Same. – Špí?" Tony se k němu otočil a zíral mu zblízka do obličeje.

Dean se musel trochu zaklonit, aby na něj dokázal zaostřit.

„Jo, stejně jako Dex. Odpočívají, aby nabrali sílu a mohli se uzdravit. A až se vzbudí – nejdřív to bude možná jen na chviličku, ale to nevadí – řeknou si – cool, brácha je tu, doteď to byla ospalá díra, ale konečně tu bude pořádnej mejdan. A proto se začnou rychle uzdravovat, aby něco nezmeškali. A my starší je budeme mít brzy zase na krku, budeme jim utírat nosy a dohazovat rande s mladšími sestrami našich známostí abysme se jich aspoň na chvilku zbavili. A tak to je – bez nich se žít nedá a s nima je to ještě horší. Sakra – a já myslel, že to platí jen o ženskejch!"

Dean se nad tím na chvíli zamyslel, pak jen protáhl obličej a pokýval hlavou, že je to vlastně úplně stejný.

„Štýšká še mi." Tony si mu opřel čelo o krk a ty jeho rezavé vlasy ho zašimraly pod bradou. A Deana jeho důvěra, náklonnost a smutek po bratrovi totálně rozpustily. Jakoby se v něm zlomily bariéry, které kolem svého vnitřního já vystavěl. Už nezaváhal, když mu do rozježeného účesu lípnul pusu a přitom se nadýchl té jahodové vůně. Svou dospělou dlaní mu přejel několikrát konejšivě po hubených zádíčkách a pošeptal pár povzbuzujících slůvek. Cítil jeho dětské prstíky na hrudi, jak se mu probírají drobnými přívěsky. Od téhle chvíle pro Deana neexistovalo nic, co by pro tohle rachitické, šišlající stvoření s velkým srdcem a čistou duší, které mu dokázalo vrátit něco z citů do jeho okoralého a zatvrzelého vnitřku, nebyl ochotný udělat.

Tony popotáhl. „Šmlkat."

Ufff! První zkouška to dokázat.

TBC