Tony se zkušeně vyšplhal na kovovou postýlku, kde uvnitř spal jeho bratr. Naklonil se přes bočnici a pohladil ho po ruce.
„Můšeš taky" pobídl Deana. Ten zaváhal. Dex byl ještě menší a křehčí než Tony. S blonďatými vlasy, zlatýma řasama a bledou pusou vypadal jak unavená víla, která se rozhodla na to pro dnešní den vykašlat a prospat se do dalšího svítání. Bože a hadiček měl v sobě skoro stejně jako Sam.
Natáhl k němu ruku a chvíli hledal na tom malém tělíčku místo, kde by se ho mohl dotknout, aniž by ho svou dospěláckou dlaní zalehl. Připadala mu tak obrovská, že mu nakonec přejel jen zlehka svým ukazováčkem po hřbetu dlaně.
„Špí. Jako Sammy" Tony ho nepřestával přes pyžamo šmidlat.
Nikdo neměl právo říkat bratrovi Sammy (kromě Deana). Nikdo mu tak ani neříkal (kromě Deana).
V Tonyho podání to znělo nevinně a čistě. Dokonce žádné šlapání si na jazyk. Sam by to mohl přijmout, přestože to neakceptoval od nikoho, kdo mu tak zkusil říkat (kromě Deana).
Tohle bude ještě zábava…
„Pan Jones?" ozvalo se za ním. Než mu došlo, že je to na něj, uplynulo pár sekund. „Jop, to jsem já" konečně zabral.
„Volala sestra Joan z dětského oddělení."
A ty jsi odtamtud právě vyšla, pomyslel si, když ji viděl před sebou. Mladičká, hubená, červenající se.
Polkl a podíval se na hodinky. Přetahoval už o sedm minut. A právě kvůli tomu ho nechá zatknout. „Já svý práva znám – mám nárok na advokáta a jeden telefonát." Měl nakoukáno hodně z televize…
Zůstala na něj chvíli civět. „Uhmm…jistě. Mám vám vyřídit, že k těm povoleným pětačtyřiceti minutám vám dává ještě deset k dobru – kvůli Tonymu a Dexovi."
Uff, je to… „Moment! Co mě to bude stát?" Doufal, že ne další přednášku o morálce. O tom se špatně mluví, když ani neví, o čem vlastně mluví…
Joan byla vynalézavý stratég, který neměl rád neposlušnost. Jop, URČITĚ ho podusí. Už podruhý…
„Nemáte se mě na to ptát" špitla.
Co je to za hru? Něco v tom bude, to je jistý. Co, to teď musí zjistit.
„Mohl bych třeba hádat. Nemám rád, když někam chodím nepřipravenej. Zavání to pak malérem…" zatvářil se roztomile. Tohle vždycky zabere, dostane to z ní ani sama nebude vědět jak.
Sklopila hlavu. „Musím jít, já opravdu nemůžu…" Otočila se a byla pryč, než se stačil znova nadechnout.
„No co to…" prohra na plné čáře v přímém přenosu.
Otočil se k Tonymu. „Museli je tady všechny uhranout. Jinak si nedokážu vysvětlit, že tohle"…nasadil znovu svůj roztomilý obličej a ještě na něj pro zdůraznění ukázal palci…"dokážou ignorovat."
Tony se zakřenil. „Jééé, ty ši šipmank."
Tak tady skončil!
0-0-0
„Vítáme vás zpátky, pane Jonesi" sestra Joan mu otevřela dveře do hrací místnosti. Hned zašmejdil očima k televizi, jestli není puštěno něco, co by ho mohlo zajímat. K jeho zklamání ukazovala pouze černou obrazovku.
Se svou pozorovací schopností, kterou se vyznačovala ona a indiánští zvědové jí to nemohlo uniknout. Byla však i trpělivá.
„Čuz Tony. Jak ses měl tam dole? Jak se má Dex?" sklonila se k němu.
„Dex špí. Jako Sammy. De koupil balvišky a fixy. A vymalovánky. Uhm…šokoládu sem neměl, žvejkašku jo. Uhmm…De žikal, že Šájlí ho má láda. Aši. Šměje še mu…uhmmhmmm" to mu Dean přikryl pusu dlaní.
Když k němu Joan zvedla hlavu a jedno obočí, pohodil rameny. „Heh, děti. Co ty můžou vědět, že jo. Mladej to přehnal s jablečným džusem a někde něco zaslech…No, co my dva si budeme povídat, však je známe…"
Joanino druhé obočí vystřelilo nahoru, až měla strach, že se jí ztratí ve vlasech.
„No tak jo" rezignoval. „Ale úplně přesně to takhle taky nebylo. Říkal jsem…"
„Pane Jonesi, dala jsem vám pětačtyřicet minut!" ráda by si poslechla, co říkal, ale musela ho vyplísnit za nedochvilnost. Netolerovala to u dětí, proč by měla u dospělých.
„No jo, taky jsme měli hoňku" přejel si rukou po vlasech tam a zpátky. Vypadalo to, že svou vinu nezpochybňuje. „A pak jste přihodila deset navíc." Zaznělo to vítězoslavně.
„Přihodila? Jsme tady snad na nějaké partičce pokeru?"
„Vy hrajete poker?" oči se mu rozsvítily.
„Pane Jonesi, tady jste mezi dětma! Sem mi hazard netahejte!" Zamyslela se. „Ale pokud budete chtít, můžete si s nimi změřit síly v pexesu. Nebo v puzzle."
„Jóóó, De, pudeš hlát?" Tony, který ho stále svíral za ruku, ho za ní teď nadšeně tahal. „Poď, ukášu ti peseso."
„Teď ne, Tony. Potřebuju se vrátit za Samem" nechal sebou sice cloumat, ale hlas mu zněl rozhodně.
„Špí" argumentoval.
„No jo. Ale odkopává se. A kdo ho přikryje, když tam velkej brácha nebude?"
Tony se zamyslel. „Šájlí?" pokrčil ramínky.
Deanovi oči se usmály, tvář se rty však pořád zůstávaly v úsměvech pozadu.
Kdy se to zlomí, pane Jonesi? A kdo vám ten úsměv vrátí zpátky?
„Charlie se musí starat o další ležáky, Sam je moje zodpovědnost. Nemůžu ho tam nechat vyvalovat se jen tak, dostal by rýmu. Je to chuděra náchylná…"
„Pane Jonesi, chápeme, co tím chcete říct. Tony, běž si hrát s ostatními, já tu…"
„Nééé, či ši hlát š De" začal natahovat. Sápal se po něm nahoru, že ho Dean musel vzít na ruku. Tony mu zabořil nos do krku a on doufal, že snad není tak moc unudlenej jako vždycky.
Jeho náklonnost mu znovu sebrala všechny zbraně z rukou.
Přejel mu konejšivě po kostnatých zádíčkách. „A co takhle - pokud tady sestra dovolí" podíval se na ní a Joan jen stáhla rty nad tím oslovením do přísné čárky „ mohl bys přijít na chvíli po večeři. Za mnou a za Sammym, hm? Odzkoušíme ty nový věci, co jsme pořídili. A možná…možná se i brácha na chvíli vzbudí…" Dean zadoufal.
Tony pohladil přívěsek pověšený na šňůrce kolem jeho krku. Naděje, že by mohl vykouzlit pro Deana jeden ze svých majstrštyků, ho dokázala ukonejšit.
„Pšidu" popotáhl a pustil se. Dean ho postavil na zem a poplácal po rezaté hlavě.
Absolutně mu unikal význam slova „pšidu."
Tony udělal pár kroků, když si na něco vzpomněl. Vrátil se a natáhl.
„Ještě něco, Ohnivlasy?"naklonil se nad ním, ale jediný co dostal, byla mokrá pusa na tvář.
„Heh" sáhl si na to místo prsty, ale vůbec ne pro to, aby ho otřel, ale protože to bylo za celý ten dnešní proklatý den poprvé, kdy mu srdce na chvíli tlouklo v rytmu potěšení.
Bylo to tak náhlé, že ho to překvapilo. Překvapení – pozitivní – měl rád. Protože rád v sobě zažíval ten pocit neočekávaného vzrušení. Awesome!
Tolik pozitivních slov se tu od doby, co sem přinesl Sama, nevyskytlo.
Sledoval ho, jak mizí ve skupince dětí. Mimo ni stála holčička s beruškou ve vlasech a s pusou dokořán na něj zírala. Mávl na ní, pamatoval si ji z „debatního sezení," které zahájil po své přednášce na téma „Pravda nebo jo."
Pusa ji spadla ještě níž a vyšlo z ní slabé zakníknutí. Měl strach, že ji postihla mozková nehoda, radši si jí přestal všímat.
A načapal Joan, jak se usmívá. A jsem z toho venku…
„Nemyslete si, že jsem těch deset minut navíc přidala kvůli vám …" zamaskovala úsměv rádoby přísností.
Pokrčil rameny. „Vy víte, kde jsme byli. A udělal bych to stejně, i kdybych měl přijít o hodinu pozdějc a vy mě nechala odvést v řetězech. V tomhle se, myslím, shodneme."
Měřila si ho. Přemýšlela, hodnotila.
Byl to floutek. Drzý až to hraničilo s klepnutím po puse, s mluvou, která by zasluhovala vymýt z té samé pusy mýdlem, s chováním, kde bylo těžké rozeznat, zdali to myslí vážně nebo si myslí, že je to vtipný. To všechno zabalené v sexy obalu a převázané černou bundou a modrými džíny.
Ovšem děti v něm viděly zábavu. I teď pokukovaly, Hannah od té doby co se objevil ve dveřích, jen stála s pusou dokořán.
Měla by být k sobě upřímná a přiznat si, že i ji pobavil tím svým splácaným představením, kdy vařil přede všemi z vody a totálně rozemlel charaktery postav ze Sesame Street na prach.
A pozorovat ho u toho bylo už jen bonusovým materiálem.
„Samozřejmě. A jistě se shodneme i na tom, že vám společnost dětí pozvedla náladu. Svědčí vám."
Setkala se s údivem v jeho zelených očích. No tak, nebuďte k sobě tak přísný, nebuďte tak…
Přimhouřil je. „Do čeho mě budete chtít vmanipulovat tentokrát?"
…podezíravý.
„Nejdřív to byla beseda, kterou jsem dle mýho velmi kritickýho měřítka zvládl velice dobře, i když jsem neměl čas na přípravu. Pak sháníte patrony pro děti. Mimochodem, můžete si u mě udělat čárku a zamlouvám si Ohnivlase. A teď hrajete na struny mého dětského já a myslíte si, že vám kvůli tomu sentimentu kývnu na cokoli co mi předhodíte?" Rozhodně si založil ruce na prsou, aby viděla, že to s ním ani nehnulo.
Obrané gesto, pan Jonesi? Proč, když jste si sebou tak jistý.
„Takhle to jistě z vašeho pohledu může vypadat. Ale z toho mého mi připadáte o tolik uvolněnější a o špetku nadšenější než když jste sem poprvé přišel."
Vyčkával ve stejné pozici.
„Dobře. Uhodl jste! Někam tím směřuji. Ale nechci vás do ničeho nutit a už ne vůbec s vámi manipulovat. Rozhodněte se sám."
„To si pište, že jo! Nejsem malej! A poslouchám!" div si nedupl.
„Máme tu čtecí chvilku, každé odpoledne, kdy dětem předčítá sestra Jenna. Jenže je nemocná a nikdo jiný na to buď nemá čas nebo si nedokáže udržet pozornost dětí. Chtěla bych to zkusit s vámi, viděla jsem jak z vás ani nedýchaly. Co říkáte…?"
Dean zvedl obočí. „Číst? Já toho v životě moc nepřečet, jen když to mělo hodně velký a barevný obrázky. Jako časáky a plakáty…"
Radši zahnala myšlenku na to, jaké časopisy asi myslí.
„Čteme z různých knížek. Pro začátek byste si mohl vybrat sám, o kterou byste stál."
„To je manipulace!" vztyčil k ní ukazováček. Musela skousnout zevnitř, aby se nezasmála. Byl ve střehu, jenže ne dost.
„Považujte to za návrh."
„O jak dlouhé době se bavíme?" myslel při tom na nemocného Sama a čas po který by ho mohl potřebovat a on tam nebude.
„Dvacet minut. Pak zapínáme na chvíli televizi. No, dneska jste to ostatně viděl."
Okamžitě ožil. Tohle byl její trumf. K tomu celému všechno tohle směřovalo. Uměla být trpělivá.
„Uhm, vždy stejný pořad?" zajímal se.
„Ano, děti to zbožňují." A ne jen ony, že, pane Jonesi.
Na vteřinu se zamyslel. Pak kývnul. „Tak jo, vezmu to nudné čtení. Ale chtěl bych být i v tom TV kroužku."
„Proč ne…"
„A budu si moct sednout, kam budu chtít, aniž by mě někdo vyhazoval" tlačil dál.
„A co si sednout dozadu a po skončení mít nárok na svačinu?"
„Dobrej obchod. Vidíte, že jsme se obešli bez manipulování…" zamračil se. „No do hajzlu!"
Joan se usmála. Tři nula pro sestru z dětského.
0-0-0
Pohazoval si s jablkem, které si odnášel s tušením neurčitého zneužití a určitým, ale nepřiznaným pocitem, že se mu to vlastně docela líbí, z dětského oddělení.
Dostal ho od holčičky s beruškou ve vlasech, která se nakonec přeci jen vzpamatovala a natahovala k němu ruku s ovocem, i když byl na kilometr vzdálený. Došel si pro něj a ona mu ho zvedla k obličeji, ten svůj skoro vyděšený, oči přes půl hlavy. Sedl si k ní na bobek, aby vyrovnal výšku.
„To je pro mě, maličká?"
Světle hnědé vlásky se stejnou barvou očí se ani nepohnuly.
„Tak děkuju. Budu se o něj starat do doby než se z něj stane ohryzek a i pak si ho budu stejně vážit."
Opatrně si ho vzal, vypadala, že by se mohla hrubším zacházením rozplynout. „Jak se jmenuješ, maličká?"
Ani na to neměla odpověď.
„OK, začnu. Já jsem Dean. Někdy taky známý pod pseudonymy awesome, superhrdina nebo Batman. A když to dáš do jedné věty tak z toho vylezu mega já. Nemůžu za to, už jsem se tak parádní narodil."
Ani neviděl, jak za ním sestra Joan kroutí nechápavě hlavou.
Podal jí ruku na potřesení. Po pár nehybných sekundách mu vložila svou mrňavou do dlaně, ale oči z něj nespustila. Připadal si před ní, jako kdyby vzhlížela k nějaké modle. Zatřásl jí ručkou, ale hodně zvolna.
„Tak a teď bys mohla říct něco o sobě" vybídl jí.
Obrátil se o tázavě dozadu na Joan, když se i tentokrát nic nedělo.
„Jmenuje se Hannah. Není moc na mluvení, ale umí hezky zpívat. Když budete mít štěstí, něco vám určitě předvede." Joan jí pohladila po hlavě.
„Ou, ve zpěvu se vyznám. Sam – to je můj mladší brácha – toho byste slyšet nechtěly. Jednou zpíval ve sprše tak úpěnlivě a nahlas, že na nás zavolali Ligu na ochranu zvířat v domnění týrání několika koček a kanára…"
Hannah se ani neusmála, jen jí padly oči na svou ruku v Deanově a stydlivě ji stáhla.
„No jo, tady na ženský prostě nemám žádný vliv" pokýval rozvážně hlavou. Ani se na Joanu nemusel podívat, aby pochopila. „Sjedu tedy o několik pater níž, snad se chytnu tam."
„Tak zdarec, děcka!" narovnal se a loučil. Hannah jen vzdychla.
„Bye, pane Jones!" mávaly mu.
„A při další návštěvě očekávám odevzdání toho talířku, co jste si odnesli dolu do kantýny."
No jo, ten zůstal někde … někde. Protočil na ní jen drze oči.
Teď se zastavil u fontánky, aby se napil, když ho někdo popadl zezadu za bundu a trhnutím ho odtáhl, až se pobryndal.
„No co to sakra…"
Stačil mžik, aby se ocitl v kumbále s úklidovými prostředky. To poznal i potmě, vonělo/smrdělo to tam dezinfekcí. Dveře se za ním zabouchly a někdo mu položil ruku přes pusu, právě když chtěl začít nadávat.
„Šuš!"
Nikdo na mě nešušal už hodně dlouho…moment! Naposledy dneska.
„Fáflí" zahuhňal jí do ruky.
„Jo. Ale teď buďte zticha" šeptla. Kdyby nebyla tak blízko asi by to neslyšel. Neměl zájem si potvrzovat svou domněnku o vzdálenosti, tahle se mu líbila. I její ruka na jeho obličeji – kdyby mohl dýchat. Ještě vteřinu – a pak musel ucuknout, aby se nezadusil.
Popadnout dech v takové blízkosti, kterou spolu sdíleli, bylo pro něj překvapivě obtížné. Zmohl se jen na krátké cukavé nádechy.
Pozorovala ho. „Jste pořádku? Doufám, že nejste alergický na dezinfekční čističe."
Wow!
„Řekněte ještě jednou dezinfekční čističe…je to sexy."
I přes to šero viděl svůj odraz v jejích medových očích.
2x wow!
Na chvíli ho ztratil, když jí zrak spadl níž na jeho nos a tváře, jakoby něco sledovala. Dokonce zvedla ruku, ale v domnění, že mu jí chce znovu přitlačit na obličej a znemožnit mu tak nevědomky dýchání, se odtáhl.
„Pomalu, přidusila jste mě. Jestli je tohle únos, chci spolupracovat. Řekněte svý požadavky a nedržte se při zdi…"
„Tohle je zoufale záchranná akce" vypadala, že našla zpět cestu, ze které na chvíli sešla, když mu byla zahleděná do očí. S nevolí cítil, jak se od něj odtáhla a natlačila nos na malé obdélníkové okénko. „Uf, to bylo o fous."
Pořád nechápal tuhle schovávačku, a i když se mu začínala z těch jedovatých výparů točit hlava, v tuhle chvíli mu bylo fuk, kde je a proč tam je – hlavně, že ona tam byla taky. Viděl světlo z chodby prosvítající skrz sklo a následně skrze její husté řasy. Kůže se jí matně leskla, vlasy naopak zářily jako by obsahovaly samotné diamanty. Znovu se uvědomil ten úžasný odstín kovově modré. Dýchala na sklo, kde zanechávala mlžnou kaňku, která se ihned vstřebala, aby ji mohla nahradit nová. Jaké by to bylo mít její dech a rty tak blízko svých, že by mu stačil nepatrný pohyb k tomu, aby oboje ochutnal?
3x wow!
Začala si něco mumlat, právě když se rozhodl se k ní naklonit a …
„Pokračuj, Franku. Nezastavuj se, tady není nic k vidění. Udělej si kolečko, ale nezastavuj se…"
Zbystřil. Na toho rádoby drsného chlápka z ochranky už zapomněl. Bohužel to bylo jednostranné.
Tak proto tu je - byl sem uklizen jako koště, které špatně mete, ale ještě nenadešel čas se ho zbavit.
Nalepil svůj obličej těsně vedle jejího – to okénko bylo vážně moc úzký a on chtěl taky vidět!
Frank pomalu a důležitě kráčel chodbou, nahlížel do otevřených pokojů, vždy pokýval na nemocniční personál, aniž by vybočil z rytmu. Až na pokoj, kde spal Sam. Tam zaváhal, a i když ho už o kousek přešel, něco ho donutilo se vrátit.
Charlie zatajila dech, Dean se napružil.
„Klid. Nepůjde dovnitř. Ne pokud je tam všechno v pořádku" položila mu ruku na předloktí. Kdyby se teď na ní otočil, byl by to ten moment, o kterém snil před několika vteřinami. Měl ji tak blízko…místo toho upřeně zíral skrz sklo, drtil darované jablko v dlani a „pana ochranku" dělil od maléru jeden jediný krůček.
TBC
