Giacomo se vzbudil dříve, než pro něj bylo běžné. Už jen vstup do pro něj neznámého a cizího prostředí začal šponovat jeho paranoiu na maximum, a pokus vniknout do jeho mysli tomu moc nepomohl. Spíše to jenom zhoršil. To, že se o svůj pokoj a soukromí musí dělit s dalšími pěti lidmi by byl ochotný přejít. Nakonec, jak velké nebezpečí může představovat pět chlapců ve věku jedenácti let, kteří ještě neumějí kouzlit?

To, co jej vzbudilo, nebyla jeho přehnaná opatrnost a vyšponovaná paranoia. Byly to drobné magické pulzy, které se šířily po celém pokoji. Okny do pokoje svítilo jen omezené množství měsíčního světla, a ten tak díky červenozlaté výzdobě připomínal spíše scénu z hororu, než školní ubikace.

Giacomo nechtěl použít žádné ze světelných kouzel, aby nevzbudil své spolubydlící, a tak na chvíli zavřel oči, aby je magií donutil změnit tvar na takový, který mu dovolí vidět ve tmě. I když to nebylo poprvé, co takto používal své metamorfmágské schopnosti, neměl to rád. Vždycky jej po tom, co se mu oči vrátily zpátky, strašně bolela hlava.

Hlavně se nesmím podívat do žádného přímého světla. Jednou mi to stačilo. Opravdu bych nechtěl vysvětlovat, jak se mi povedlo dočasně oslepnout hned druhý den školy.

Díky šedomodrému zabarvení, ve kterém Giacomo po úpravě svých očí viděl, zmizel pocit hororového pokoje. Ale to, co díky tomu viděl, mu ten pocit zase velmi rychle vrátilo. Až na jednu výjimku totiž všichni jeho spolubydlící spali přesně tak, jak by se od jedenáctiletých chlapců dalo očekávat. Tvrdě a nerušeně. Tou výjimkou byl Harry Potter.

Místo toho, aby klidně ležel ve své posteli, vznášel se dvě stopy nad ní, a podle toho, jak se na něm v měsíčním světle perlil pot, bylo jasné, že nemá úplně klidné spaní. Právě od Harryho šly ony drobné magické pulzy, které Giacoma vzbudily.

To si tady toho nikdo jiný nevšimne? Pak budu muset říct Harrymu, aby si promluvil s McGonagallovou, jinak se tu vůbec nevyspím.

Giacomo šáhnul pod polštář pro hůlku a ukázal jí na Harryho.

„Promiň Harry, ale opravdu se chci vyspat."

Legilimens."

Giacomův průnik do nechráněné spící mysli proběhl okamžitě. Harry neměl ani chabé náznaky jakékoliv obrany, natolik typické pro většinu magických dětí. Místo toho to vypadalo, jako kdyby Giacomo dostal pozvánku, aby si mohl v Harryho mysli číst a dělat si co chce. To ale nebyl Giacomův plán. Najít zdroj Harryho noční můru se ukázalo být směšně jednoduchým úkolem. Celá jeho mysl totiž byla zaplavena zeleným světlem a hlasem prosící ženy.

Giacomem doslova otřáslo to co viděl. Věděl na co se dívá, knížky o Harry Potterovi, a teorie o tom, jak přežil smrtící kletbu se dostaly do celého světa, ale číst o tom je něco úplně jiného, než když to vidíte na vlastní oči. Vědom si toho, že čím déle bude v Harryho mysli, tím bude jeho noční můra horší, začal Giacomo pracovat na provizorním řešení.

Sám nebyl zběhlý v podobných praktikách, podle toho, co se od matky dozvěděl, to byla spíše doména jeho dědečka, ale znal alespoň základy, aby mohl kolem této velmi nepříjemné vzpomínky vybudovat provizorní bariéru, aby nepronikala do Harryho podvědomí. Ale najít nějakou šťastnou vzpomínku, ze které by tuto bariéru vytvořil, se ukázalo jako něco naprosto nemožného. Jako kdyby Harry žádné šťastné vzpomínky neměl. V mysli ubíhá čas jinak, než v normálním světě a Giacomovi zabralo opravdu hodně dlouho, než se mu podařilo najít něco, co mohl alespoň částečně použít.

Vzpomínka, o něco starší než ta, která mu způsobovala jeho noční můru. Malý Harry Potter v obývacím pokoji, létající na malém dětském koštěti, zatímco se na to dívají jeho rodiče. Tato vzpomínka zvládla alespoň částečně utlumit tu, ve které byl svědkem smrti své matky, a když Giacomo přerušil spojení a vystoupil z Harryho mysli, mohl jenom s povděkem sledovat, jak Harry pomalu klesá zpátky na postel, a že se od něj už žádné další pulzy nešíří.

„To bylo na poslední chvíli," zašeptal si Giacomo když si všiml drobného obláčku kouře který stoupal nad Harryho postelí z jednoho ze závěsů.

„Opravdu bych se nerad probudil s tím, že celou tuhle místnost zachvátily plameny. Ale jak to, že si toho nikdo nevšiml? To jsou bezpečnostní kouzla na pokojích tak odfláknutá? A nebo tady vůbec žádná nejsou?" mumlal si dál pro sebe zatímco se uložil zpátky do peřin. Měl ještě chvíli, než vstane na pravidelný ranní běh, a hodlal toho plně využít.

S takovou budu muset pracovat na více věcech, než jsou jen moje tři budoucí dámy. Budu se muset postarat i o to, aby na ně jejich okolí nemělo moc škodlivý vliv. Nepochybuji o tom, že se Brumbál a Snape klidně vrtají v myslích každého, kdo se jim nedokáže bránit. A zástupná nitrobrana je dost náročná na to, abych ji mohl udržovat pořád. Navíc bych při tom mohl udělat nějakou chybu, a ta by mohla mít katastrofální následky.

I když se Giacomovi povedlo znovu usnout nespal dlouho. Budík jej vzbudil o dvě hodiny později. Ten naštěstí nikoho nevzbudil, a tak mohl Giacomo v klidu odejít opustit pokoje prvního ročníku v oblečení, které by nikdo na škole neočekával. Klasický sportovní úbor je prostě na cvičení lepší než hábit a Giacomo už dávno odvykl nošení běžných kouzelnických hábitů. Pro jeho práci se prostě nehodily. A tak ve sportovním oblečení se zmenšeným híbitem v kapse pomalu sešel schody do společenské místnosti. Tam jej čekalo překvapení v podobě ducha, který se vznášel uprostřed místnosti a vyhlížel kdy začnou přicházet studenti.

„Dobré ráno," pozdravil Giacoma a uklonil se.

„Dobré ráno," oplatil Giacomo pozdrav.

„Běžně vítám všechny studenty prvního ročníku najednou. Je nezvyklé vidět někoho jak se takto brzy ráno zkouší vytratit z koleje takto brzy ráno."

„Nebojte se, nezkouším utéct. Jsem zvyklý vždycky ráno cvičit, a tak jsem chtěl na chvíli vyjít ven abych si alespoň zaběhal, než se vzbudí zbytek koleje, a než bude nachystaná snídaně."

„To je velmi ušlechtilé, mladíku. Kouzelníci už dávno zapomněli, jak je fyzický trénink při kouzlení důležitý. Oh, omlouvám se za svou nezdvořilost," duchovy tváře ztmavly do lehce stříbrného zabarvení.

„Nevím o tom, že by byla nějaká spáchána," podivil se Giacomo.

„Zapomněl jsem na své vychování a nepředstavil jsem se vám. Sir Nicholas de Mimsy-Porpington, duch nebelvírské koleje k vašim službám." Uklonil se duch.

„Těší mě, že vás poznávám sire Nicholasi. Lord Giacomo Nero Grimaldi k vašim službám," uklonil se Giacomo.

„Takže v Nebelvíru je konečně po staletích šlechtic. To je radostná zpráva."

„Už to tak bude sire Nicholasi. Prosím, omluvte mě. Rád bych si s vámi dál povídal, ale nemohu se ráno moc zdržovat. Jsem si ale jistý, že si určitě po vyučování najdeme čas k tomu si popovídat. Pokud budete chtít."

„Samozřejmě lorde Grimaldi. Nechci vás zdržovat od vašeho cvičení. Určitě Vás vyhledám, až pro to bude vhodná příležitost."

S drobnou úklonou na oba šlechtici, ten živý i ten mrtvý, rozloučili a zatímco nebelvírský kolejní duch dál vyhlížel první ročníky, prošel Giacomo kolem stále podřimující Buclaté dámy.

„Kam ale půjdu? Na jednoduchá cvičení mi bude stačit jakákoliv nepoužívaná učebna, po cestě bylo poznat, že jich je tady docela dost, ale kdybych si chtěl zaběhat tak bych musel ven. A mám takové tušení, že hlavní brána bude v tuhle dobu ještě zavřená," mumlal si Giacomo pro sebe zatímco procházel tichými chodbami kouzelnického hradu.

„Jestlipak jsou někde k dispozici plány hradu? Pokud měli alespoň nějaké povědomí o tom, jak stavět, tak by někde plány být měly. Najít je bude rozhodně lepší, než používat výzvědná kouzla a kreslit si plán hradu sám."

Giacomo se zastavil u jedněch dveří a ukázal na ně hůlkou.

„Alohomora," zašeptal, a s úlevou si oddychl, když uslyšel cvaknutí kouzlem odemčeného zámku.

Pro teď to bude muset stačit. Až budu mít čas, najdu si něco vhodnějšího. Nevěřím tomu, že v celém hradě není žádná místnost pro cvičení fyzičky.

Místnost, která se nacházela za zamčenými dveřmi byla plná nepoužívaných židlí a lavic. Vrstva prachu, která na nich ležela dávala jasně na vědomí dobu, kdy se v této učebně naposledy opravdu učilo.

Očividně je na hradě spousta nevyužitých učeben. Co všechno se tady vlastně učilo?

„Pulirexo," obkroužil hůlkou celou učebnu, ze které zmizel veškerý prach a pavučiny.

„Jo, tohle bude prozatím stačit. Nejspíš to budu muset vydržet do víkendu. Pak bych mohl mít dost času na to, abych se pokusil najít nějaké prostory, vhodné pro pravidelný trénink."

Giacomo byl veden k tomu, aby cvičil nejenom svou mysl, ale i tělo. A stejně, jako každý v jeho rodině, si nakonec i on vytvořil vlastní styl, vhodný jak pro trénink, tak i pro boj. Když byla učebna uklizená, po odložení hůlky mu ruka přirozeně sjela k pasu, kde normálně nosil nůž. Uvědomění, že jej nemá, přešel tichým povzdechem, a pustil se do klasických protahovacích cviků, aby dostal ze svalů zbytky ospalosti.

Už už se chtěl pustit do své obvyklé cvičební sestavy, když se zarazil.

Giacomo, ty blbče. Nemůžeš trénovat tak, jak jsi zvyklý. Je ti jedenáct. Nemůžu trénovat stejně, jako ve svých třiceti. To bude otrava, začínat zase nanovo. Proč jsem vlastně kývnl na tenhle šílený úkol?

Připomenout si, jak začínal trénovat v době, když byl mladší, netrvalo Giacomovi příliš dlouho. A při tom vzpomínání si Giacomo vzpomněl i na jednu z mnoha pouček, ke kterým se dostal díky svému pobytu v mudlovské světě. Lidská mysl je zvláštní. A jak si mohl brzy sám ověřit, tak ta kouzelnická je ještě zvláštnější, než ta mudlovská. I díky nitrobraně, kterou se musel naučit, jej proto nepřekvapilo, když se mu po dokončení první tréninkové sestavy v mysli ozval hlas jeho učitele.

Už to zase flákáš? Špatné držení těla, nedotahuješ údery a hrbíš se. Pokud se chystáš zmrzačit, tak znám i méně bolestné metody, jak toho docílit."

Když Giacomo uslyšel hlas svého učitele, díky nitrobraně stejně jasný, jako když jej slyšel poprvé, lehce jej zamrazilo.

„Klid, hlavně klid," šeptal si pro sebe. „Ještě jsi ho ani nepotkal. A bude trvat, než jej potkáš. Jen si s tebou hraje tvoje mysl a stres. Bude to v pořádku."

Díky tiché samomluvě se zvládl uklidnit, a pak dokončil své pravidelné cvičení, tentokrát už bez chyb, protože si nechtěl znovu poslechnout nadávky svého učitele. Hlavně proto, že další by byly ještě ostřejší, a Giacomo hodně času v minulosti strávil tím, jak se snažil přijít na to, odkud se jeho učitel, pravý vlkodlak, naučil nadávat jako skřetí kovotepci. Hlavně proto, že se praví vlkodlaci a skřeti snaží navzájem vyhýbat co to jde, i kvůli vlastním názorům na svět kolem nich.

Po krátkém cvičení a rychlé návštěvě koupelny se Giacomo, oblečený už ve školním stejnokroji, dostavil do Velké síně, kde se pomalu začaly scházet jednotliví studenti. Při pohledu na rozespalé obličeje a mátožící se postavy se musel Giacomo usmát. Jako první přicházeli Zmijozelští, kteří budili dojem, jako by se nějaký nekromant pokusil najednou zvednout celý hřbitov. Polospící, uzívaní studenti nebudili moc respektu, který se snažili vyvolat v druhých ještě předchozí večer. Jen jejich kolejní vypadal, že je opravdu vzhůru, a že vnímá, co se kolem něj děje.

I když se jejich pohledy na chvíli setkaly, tentokrát už Giacomo žádný pokus o vniknutí do své mysli neucítil.

Chytrý chlap.

Protože do samotné snídaně zbýval ještě nějaký čas, posadil se Giacomo k Nebelvírskému stolu a vytáhl si jednu z učebnic Rudolfínské akademie. To už začali přicházet ostatní studenti.

„Jakto, že jsi už vzhůru a tak čilý?" zaslechnul tiché mumlání když si k němu sedl Ron.

„Protože jsem zvyklý ráno vstávat a cvičit," odpověděl mu Giacomo zatímco si četl rudolfínskou učebnici.

„Ráno vstávat a cvičit? Proč by to kdo dělal?" podivil se Ron se zívnutím.

„Co to čteš za knížku?" ozvala se Hermiona.

„Třeba proto, že pak nebudeš ráno vypadat, jako kdyby tě někdo vykopal z hrobu, a budeš probraný, takže se pak budeš lépe během dne soustředit na všechno, co děláš. A také si tím budeš udržovat zdravou fyzičku, a to je něco, co se ti při kouzlení vyplatí. Neunavíš se tak. Čtu Základy ovládání magie od Giostise Sofiase."

„Na práci mám kouzla, proč bych se měl snažit udržovat si fyzičku? Ani na famfrpál jí zas tak moc nepotřebuješ," zaprotestoval Ron.

„To ale není předepsaná knížka. Ani si nevybavuji, že bych něco s takovým názvem viděla v knihkupectví."

Na Ronovu poznámku necítil Giacomo potřebu odpovídat, a tak se začal naplno věnovat Hermioně.

„Samozřejmě. Tahle knížka se prodává na kontinentě, a je jednou z těch, kterou potřebuješ když chceš studovat na některé z tamních škol. A je také povinná, když chceš studovat na Rudolfince."

„To je ta škola ve střední Evropě, o které jsi říkal, že umožňuje dálkové studium?"

„Ano, to je ona."

„Takže to znamená, že ses do ní přihlásil, nebo sis jen pořídil učebnici, kterou tam používají? Nepřijde ti trochu nepraktické studovat dvě školy najednou? Vždyť pak pořádně nebudeš zvládat ani jednu."

„Ano, přihlásil jsem se na dálkové studium, protože rodiče došli k závěru, že mi Bradavice neposkytnou dostatečně kvalitní vzdělání."

„Bradavice jsou nejstarší a nejlepší kouzelnická škola," ozval se najednou Ron, který si ani neuvědomil, že jeho poslední poznámka byla ignorována. „Pokud tvým rodičům přišly Bradavice jako nevyhovující tak proč jsi do nich nastoupil?"

Protože už ji jednou vystudovanou mám. A taky přes dálkáč.

„Protože v celé České Republice a jejím nejbližším okolí je tak silné přírodní magické pole, že se v něm běžnému kouzelníkovi dělá špatně, a není schopen tam strávit déle než jeden měsíc. Ne bez toho, že by to poškodilo jeho vlastní magii."

„Nevykládej tady hlouposti Giacomo," ozval se Nebelvírský prefekt který si právě sedl naproti povídající si skupince. „Přírodní magické pole je jen teorie, kterou nikdo nikdy pořádně neprokázal."

Giacoma stálo veškeré sebeovládání aby si v obličeji udržel přátelský výraz. Jeho vlasy ale naneštěstí takové sebeovládání neměly, a tak po Percyho poznámce získaly ohnivě rudou barvu.

„To že se v Anglii o něm nemluví neznamená, že neexistuje. Pokud máte nějakého známého mezi zaklínači tak se jej klidně zeptejte. Ti s tímhle polem musí pracovat."

„Bratr je zaklínač u Gringotů, ale ti jsou vázaní slibem mlčenlivosti. Takže nikdo neví, co všechno se u Gringotů dozví," pronesl Percy tiše, aby nepřitahovali moc pozornosti. „Ale kouzelníci na ministerstvu pracující v Oddělení záhad se tohle snaží dokázat už několik let a pořád se jim to nedaří."

„Tak s tím už jim nepomůžu," pokrčil Giacomo rameny. Než ale stihl dál pokračovat v odpovědi tak začal mluvit Ron.

„Pokud se tam tedy kouzelníkům dělá špatně, jak v té škole může vůbec někdo studovat? Nebo to mají jenom dálkové studium? To mi nepřijde jako nějak dobrá škola, když si není schopna zajistit ani to, aby mohla mít normální denní studium."

„To proto Rone, že ti, kteří tam studují nejsou to, čemu se tady v Anglii říká čistokrevný kouzelník. Mezi těmi, co tam studují bys nenašel jediného kouzelníka, který nemá ve svém příbuzenstvu magického tvora. Proto místní magické pole zvládají a mohou tam normálně studovat."

Další pokračování rozhovoru bylo ukončeno snídaní, která se před studenty objevila. A Giacomo si všiml, že na rozdíl od ostatních, kteří je poslouchali, si jej Hermiona zkoumavě prohlíží. Jako kdyby se snažila určit, co je zač. Giacomo se na ni jen usmál, a po rychlé kontrole jídla na jedy se pustil do snídaně.

Rozvrh hodin rozdal celé své koleji Percy. Studenti z kouzelnických rodin už na tohle rozdělení byli připraveni svými rodiči, zatímco pro studenty z mudlovských nebo smíšených rodin to bylo něco naprosto normálního. Jediná zvláštnost oproti běžnému rozvrhu v mudlovských školách bylo to, že měli samé dvouhodinovky. A že většina těch hodin je se Zmijozelem.

„Proč vlastně máme polovinu hodin se Zmijozelem?" zeptala se indická dívka, která se už večer všem představila jako Parvati Patilová.

„Takhle se se sestrou nebudu vídat tak často jak bych chtěla."

Otázka kterou položila trápila očividně všechny kteří u Nebelvírského stolu seděli, ale podle výrazů v obličejích starších spolužáků bylo poznat, že tohle je něco, co prostě všichni přijali jako cenu za to, že jsou v koleji kterou založil slavný Godrik Nebelvír.

„Duchové na tohle nikdy nechtějí odpovídat, ale takhle už je to tady hodně dlouho. Otec mi říkal, že to tak bylo už za doby jeho děda," ozval se Ron, zatímco šel celý Nebelvírský první ročník za Percym, který je vedl na první hodinu.

„První týden budete doprovázeni jedním z prefektů nebo primusů na své hodiny, abyste věděli, kde jsou jaké učebny, a jak se k nim co nejrychleji dostat. Doporučuji tedy, abyste si ty cesty co nejlépe zapamatovali, protože profesoři jsou ochotni tolerovat pozdní příchody jenom během toho prvního týdne," doplnil ještě potřebné informace.

První hodina, která čekala na polovinu nového prvního ročníku v Bradavicích, byla s jejich kolejní ředitelkou.

„Profesorka McGonagallová je jednou z mála čarodějek, které se mohou pyšnit mistrovským titulem v přeměňování. Podle toho, co se píše v Dějinách čar a kouzel, je jednou ze dvou držitelů tohoto titulu, kteří žijí v Británii. Tím druhým je ředitel Albus Brumbál. Takže věřím tomu, že její hodiny budou něco naprosto skvělého. Už jsem si přečetla celou učebnici, takže se nemůžu dočkat až si to všechno budu moct vyzkoušet v praxi."

Hermiona se začala tiše rozplývat nadšením, když se ukázalo, co bude první hodinou. Její okolí z té nečekané nálože nových znalostí nebylo moc nadšené. Alespoň podle lehce protočených očí a pohledů, které jasně ukazovaly, že je to, co Hermiona říká, naprosto nezajímá.

Tak tohle by mohl být problém. Pokud se bude takhle předvádět i dál, mohlo by to pro ni mít hodně špatné následky. Ani bych se nedivil, kdyby ji kvůli tomu začali někteří spolužáci ignorovat. Nebo hůř. Pro zmijozelské to bude jako pěst do žaludku. Aby mudlorozená věděla víc než oni. A to neví, že je čistý talent. S magií nebude mít žádné problémy. A to jim nejspíše bude vadit ještě víc. Budu muset nějak přesměrovat jejich nesnášenlivost, jinak bude nemožné ty následky do budoucna odstranit.

Giacomo so v duchu povzdychl, zatímco poslouchal Hermionin výklad o jejich kolejní ředitelce. A jako jediný sledoval kočku, sedící na učitelském stole. Ta chvíli sledovala dění ve třídě, a pak nejspíše došla k závěru, že by si jí mohli začít studenti všímat. A tak mohl Giacomo jako jediný vidět, jak se mourovatá kočka proměnila ve starší, důstojně vyhlížející čarodějku.

„Děkuji, že jste mě všem představila slečno Grangerová. Jsem si jistá, že by si to studenti určitě zjistili sami, protože by chtěli vědět, kdo přesně je bude následujících sedm let učit ono složité kouzelnické umění známé jako přeměňování," promluvila McGonagallová, jež si tím zajistila okamžitou pozornost celé třídy.

„Posaďte se na svá místa, studenti, ať můžeme začít."

Díky tomu, že se ukázalo, že je jejich učitelka byla celou dobu s nimi ve třídě, se všichni studenti uklidnili, a v mžiku se usadili do lavic, aby nedávali McGonagallové hned první hodinu možnost sebrat jim nějaké body.

„Než se pustíme do samotné výuky a naučíte se, jak použít kouzla pro přeměňování, je potřeba abyste věděli, na co všechno můžete svou magii použít, a co je už mimo její možnosti. Protože nehledě na to, co si jistě mnozí z vás myslí, tak magie není všemocná. Existují zákony které magii limitují, a vy se s nimi budete během své školní docházky seznamovat a učit se je. Ten první a nejdůležitější, který potřebujete znát, je ten, že s pomocí běžné magie nikdy nic nejde stvořit. Magii vždycky používáte tak, že s její pomocí pracujete s již existujícími předměty."

McGonagallová počkala než si všichni zapíší její úvodní proslov a pak se postavila k tabuli aby mohla začít studentům vysvětlovat základní postupy při přeměňování.

Svému oboru očividně rozumí, ale proč neřekla základní varování, které by mělo znát každé dítě? Nebo snad kouzelníci v Anglii zapomněli, co se může stát když jim vyhoří jádro? A jak se to může stát?

„Přejete si pane Grimaldi?" zeptala se jej McGonagallová chvíli po tom co zvedl ruku.

„Paní profesorko, chtěl jsem se zeptat na jednu věc, kterou jsem slyšel doma. Co je přesně vyhoření jádra, a jak k němu může dojít?"

Po položení otázky zůstala McGonagallová chvíli překvapeně stát. Dokonce i ve zbytku třídy zavládlo překvapené ticho. Jako kdyby si právě většina z nich uvědomila něco, co by měli znát ale vlastně o tom nic neví. Nejvíce to bylo vidět ve výrazech zmijozelských.

„Vyhoření magického jádra může nastat, když příliš kouzlíte a vyčerpáte své jádro na jeho samotnou hranici. Ale to se vám zde ve škole nemůže stát. Výuka není tak obtížná, aby vám něco takového hrozilo. Ale kdyby se vám to náhodou stalo, tak nebudete schopni nejméně dva dny používat žádnou magii, než se vám alespoň minimálně neobnoví. Ale jak jsem už říkala. Ve škole a běžném životě vám nic takového nehrozí."

„Děkuji paní profesorko," kývl Giacomo a posadil se zpátky do lavice.

Na přetížení se ptát nebudu. Jednak bych o tom neměl nic vědět, a hlavně k přetížení dochází hlavně u ne zcela legálních kouzel. A to by mohlo vyvolat otázky. A nebo hodně nepříjemnou pozornost.

Zbytek hodiny proběhl v klidném, tichém duchu, kdy McGonagallová seznamovala studenty se základy svého oboru. Z výkladu bylo poznat, že mistrovský titul nedrží zbytečně, a že svému oboru opravdu rozumí. A ke svému překvapení Giacomo zjistil, že pozorně poslouchá. Jestli za to mohl fakt, že všechno tohle pro něj byla nová zkušenost, v původním čase se totiž učil doma a do školy docházel jen kvůli zkouškám, nebo z přirozeně vyzařované autority starší čarodějky, nevěděl. A neměl chuť nad tím přemýšlet během hodiny.

„Pamatujte si, že za žádných okolností nesmíte přeměnit jakoukoliv pevnou látku v kapalinu nebo plyn. Je to proto, že kdyby někdo takto přeměněnou látku vypil nebo vdechl, tak ve chvíli, kdy by kouzlo přestalo působit, by se proměnila zpátky do pevného stavu v jeho těle. A to by mohlo mít za následek vážné ublížení na zdraví."

McGonagallová, jako každý rok, pozorně sledovala první ročníky jak reagují na tohle zjištění. A jako obvykle nebyla překvapená, že studentům z mudlovských rodin nebo těm ze smíšených svazků, lehce pobledly obličeje. Narozdíl od těch z čistokrevných kouzelnických rodin.

Že bych si konečně našla čas abych se podívala co se učí na mudlovských školách. Ale nikdy k tomu není příležitost, napadlo ji s lítostí a vrátila se k výkladu.

„Jednou z nejdůležitějších věcí, které si musíte pamatovat je to, že kvůli stejnému pravidlu nejde změnit jedna látka v jinou. Takže i když můžete pomocí přeměňování přeměnit cihlu železa v cihlu zlata, tak výsledný kov je taktéž udržován jen díky vaší magii, a tak se dá velmi snadno přijít na to, že je dané zlato falešné. Nehledě na to, že taková přeměna je velmi náročná na magii, takže byste už nemohli používat žádná jiná kouzla. Právě proto, že by vaše magie udržovala ono přeměněné zlato."

McGonagallová se akorát nadechovala k pokračování, když si všimla zvednuté ruky jedné ze svých studentek. Žádný z profesorů hned na první hodině nečeká, že se studenti začnou vyptávat na látku, ale z toho, jak měla krátkou možnost poznat Hermionu Grangerou, ji mělo napadnout, že pokud se najde výjimka, tak to bude právě ona hnědovlasá mudlorozená čarodějka.

„Ano, slečno Grangerová?"

„Co když ale budu chtít takto přeměněné zlato prodat v mudlovském obchodě?"

„Velice dobrá otázka slečno. Mudlovský premiér ví o kouzelnické vládě a právě kvůli možnosti zneužití kouzel jsou všechny důležité mudlovské instituce pod dohledem bystrozorů. Takže pokud by se nějaký kouzelník pokusil prodat falešné zlato u mudlů, rychle se na to přijde."

Úšklebky ze strany Zmijozelských po odpovědi na otázku nikoho nepřekvapily. Neměli ale dost odvahy k nevhodným komentářům před hlavou koleje, kterou chtěli začít urážet. A tak mohla McGonagallová v klidu dokončit hodinu.

„Co máme další hodinu?" zeptal se Harry Rona chvíli poté, co všichni opustili učebnu přeměňování.

„Teď nás čekají formule a po nich budeme mít dějiny."

„Bude nás zase doprovázet Percy nebo někdo jiný?"

„Netuším. Ale asi to brzy zjistíme," zamyslel se Ron a jeho pohled se zastavil na přicházející starší studentce v hábitu s havranspárskými barvami.

Učebna kouzelných formulí, na rozdíl od učebny přeměňování, vypadala jako přednáškový sál. Lavice se stoly se táhly po obou jejich stěnách, a nechávaly tak zbytek učebny krásně viditelný. Samotná učebna byla umístěna v jednom z vyšších pater hradu a tři velká okna poskytovala dostatek světla. Dvě menší byla umístěna nad lavicemi, aby měli studenti dostatek světla na psaní zatímco největší z nich skoro nahrazovalo jednu stěnu.

Právě u tohoto okna se válely hromady do komínků vyskládaných knih společně s kupičkami svazků pergamenu.

Tiché zavrzání dveří upozornilo studenty, že profesor konečně dorazil do učebny. Profesor Kratiknot byl drobné, hubené postavy. Nebýt šedivých vousů, zdobících jeho tvář, snadno by se mohl ztratit mezi studenty prvního ročníku jako jeden z nich. Ale to, co mu chybělo na výšce, vynahrazovala aura, kterou kolem sebe nevědomky šířil. V pohodovém kroku, kterým vstoupil do učebny bylo poznat, že je milé a přátelské povahy. Když Seamus Finnigan, jeden z Nebelvírských mudlorozených prváků pronesl tichou poznámku o profesorově výšce, ucítili všichni ve třídě nepříjemný tlak šířící se od drobného usmívajícího se profesora. Úsměv, se kterým na studentům představil jako Filius Kratiknot, profesor formulí a ředitel Havranspárské koleje byl sice milý, ale sliboval každému velmi nepříjemné bolestivé zkušenosti, pokud se bude nějak komentovat výška jeho majitele.

„Vítejte na první hodině kouzelných formulí. Mým úkolem na následujících sedm let bude naučit vás, jak používat svou magii v běžném životě abyste si usnadnili práci a starosti běžného života. Věnujte hodinám zvýšenou pozornost, protože kouzelné formule vás budou provázet po celý váš život, a jakákoliv chyba v jejich používání má nedozírné následky jak pro vás, jako kouzelníka kterému se kouzlo nepovedlo, tak i pro vaše okolí."

Profesor se odmlčel a prohlédl si celou třídu aby se ujistil že má jejich plnou pozornost než se rozhodl pokračovat v představení svého předmětu.

„Magie jako taková je úžasná síla, která vám dovoluje, s použitím správných kouzel, měnit své okolí tak, jak se vám zachce. Ale ani ona není všemocná. Magie nedovoluje nic stvořit. Nikdy. Takže pokud se vám bude zdát, že kouzla něco vytvořila jenom tak ze vzduchu, tak se pořádně zamyslete nad danou formulí, a nad tím, jak se ono kouzlo projevilo. Je snadné přivolat předmět, který už existuje, stejně jako jej nechat zmizet. Ale žádným kouzlem nikdy nic nestvoříte. V Teorii kouzelnického umění máte vypsaná všechna pravidla, kterými se magie a kouzla řídí. Byl bych rád, kdybyste si je do příští hodiny nastudovali."

Teprve teď, po úvodním proslovu a získání plné pozornosti všech studentů je začal profesor vyvolávat jménem, aby se ujistil, že nikdo nechybí. Bylo poznat, že neočekává, že hned druhou hodinu prvního vyučujícího dne bude někdo chybět, ale nechtěl ponechat nic náhodě. A také to dalo prostor studentům aby mohli přemýšlet nad tím, co jim profesor o svém předmětu řekl.

Takže to své skřetí dědictví nepopírá, jen mu dovoluje se projevit když je potřeba. Z toho, co jsem se o něm dočetl, tak je to bývalý, velmi úspěšný kontinentální duelista. Zajímalo by mě, jaký měl důvod přestěhovat se do Anglie, a začít učit na škole. Že by za tím byly nějaké problémy v jeho klanu? Nic jiného mě nenapadá. Snad máma na ministerstvu zjistí něco dalšího. Ta omezená možnost ve zjišťování informací, kterou má Komunita díky té zatracené bariéře kolem ostrovů je frustrující.

„Pan Grimaldi," přerušil Giacomovy myšlenky hlas jeho profesora.

„Zde," odpověděl Giacomo automaticky a podíval se na profesora jestli po něm bude ještě něco chtít. Pronikavý pohled malého profesora nebyl Giacomovi příjemný. Až moc mu připomínal pohled jiného jeho učitele. Učitele, který by jej měl teprve učit, ovšem za podmínky, že jeho přítomnost v minulosti neovlivnila to, kdy se narodí.

Kratiknot místo toho, aby se na cokoliv Giacoma zeptal, ale dál pokračoval v zapisování přítomných studentů. Teprve až měl hotovo, začal vysvětlovat jemné nuance kouzlení a toho, jak je potřeba nejen správně hýbat hůlkou, ale také, jak je velmi důležité správně vyslovit formuli. A hlavně nekouzlit, když máte problémy se správnou výslovností a artikulací.

Poslední hodinou toho dne byly Dějiny čar a kouzel.

Jak se ukázalo, byl to jeden z nejnudnějších předmětů, který se na škole nejspíše vyučuje. Profesor Binns je všechny přivítal, a pak, aniž by si vůbec zjistil, jestli jsou všichni už ve třídě, je začal seznamovat s důvody, které vedly k utajení kouzelnické společnosti před mudly. A Giacomo se přistihl, že začíná klimbat. Zpevnění jeho nitrobrany jej probralo jen proto, aby viděl, jak postupně všichni jeho spolužáci odpadají a usínají na lavicích. Takže do patnácti minut od začátku hodiny byli vzhůru pouze on a Hermiona Grangerová, která si jako jediná zapisovala to, co profesor říkal.

Giacomo nechtěl riskovat, že usne a tak si místo učebnice Dějin vytáhl Základy ovládání magie a začetl se do části, pojednávající o výhodách a nevýhodách bezhůlkového kouzlení.

Ani si nevšiml, když hodina skončila, a profesor odplul pryč. I když neochotně, musel jako jeden ze dvou studentů kteří na hodině neusnuli vzbudit zbytek třídy. To se z počátku zdálo jako velmi problematické, protože prváci nezvyklí na monotónní uspávající hlas opravdu usnuli. Když uviděl zoufalou snahu Hermiony vzbudit Rona tak se jenom zákeřně usmál.

Jak ti dva mohli skončit spolu mě asi bude udivovat pořád.

Sonorus," pronesl šeptem když se dotkl dvěma prsty svého krku. Tyhle jednoduchá kouzla se bezhůlkově naučil už hodně dávno, ale nikdy jej nenapadlo, že by je využil takhle brzo ve svém úkolu.

„ZA PŮL HODINY BUDE OBĚD."

Kouzlem zesílený hlas se rozlehl po celé učebně a vzbudil i ty nejtvrdší spáče. To, že se jednalo o oznámení oběda zajistilo, že nikdo neřešil, odkud se ten hlas vzal, a tak mohl Giacomo nenápadně kouzlo zrušit.

Oběd byl dostatečně vydatný, aby vyhnal i poslední důkazy spánku z poslední hodiny. Podle rozvrhu měli mít studenti po obědě už klid od jakékoliv výuky, a tak mohli poznávat místo, kterému budou následujících deset měsíců říkat domov. Většina prvních ročníků toho využila pro návrat na koleje, aby se mohli vyptávat těch starších spolužáků, kteří budou ochotni odpovídat na jejich zvědavé otázky. Toho se Giacomo rozhodl využít, a místo toho, aby trávil čas společně s ostatními prváky, vyrazil, potom co se dotázal na směr, do školní knihovny.

Madam Pinceová, správkyně bradavické knihovny byla překvapená přítomností studenta prvního ročníku v knihovně hned první den školy. A skutečnost, že ji Giacomo s drobnou úklonou pozdravil a až pak se jí zeptal na rozložení knihovny ji zaskočila natolik, že zapomněla na své obvyklé chování.

„Prvních deset regálů jsou knihy, které by studenti mohli potřebovat do svých předmětů, jež studují. Za nimi se nachází čtyři regály specializovaných oborů kvůli přípravám na OVCE, nebo pro školní celoroční projekty; pokud je nějaký student ovšem chce dělat. Seznam školních projektů je umístěn na stole uprostřed knihovny. Ale nikdo si z něj už dobrých patnáct let žádnou práci nevybral."

„To je to tak složité?" podivil se Giacomo upřímně. O školních projektech věděl ze svého dálkového studia, a i když se na žádném z nich nemohl podílet, tak záhy přišel na to, k čemu přesně slouží. K rozšíření znalostí studentů, možnosti nalézt jedinečný talent mezi studenty, a také k tomu, aby se zaměstnali ve svém volném čase a neměli tak moc příležitostí jakýmkoliv způsobem ohrožovat školu.

„Právě že vůbec. Školních projektů tam je spousta, ale od té doby co ředitel Brumbál osobně kontroluje, jaké projekty tam jsou vypsané, jejich kvalita upadla."

„Nemělo by to být ale naopak? Jeden by spíše očekával, že se kvalita projektů bude zvyšovat když na ně dohlíží sám ředitel. A proč pro ně vlastně chodí sem do knihovny? To mu je učitelé nepředkládají ke schválení?"

„To je na tom právě to zvláštní. Školní projekty totiž nezařizují učitelé. Vždycky na začátku školního roku se objeví seznam a doprovodné informace, a je na studentech, jak se jich zhostí. Z toho, co vím od své předchůdkyně, tak to takhle bylo už v době kdy tady ona studovala."

„Takže to spíše vypadá na magii samotného hradu."

„Ale jděte mladíku. Kdo kdy slyšel, aby měly budovy vlastní vědomí. Ale abychom nezamluvili váš dotaz. Na samém konci je pak oddělení s omezeným přístupem. Tam můžete pouze s písemným souhlasem některého z učitelů, a pouze pro tu knihu, která na onom souhlasu bude uvedená."

„Děkuji madam Pinceová. Budu na to pamatovat," odpověděl Giacomo s úsměvem a rozhodnutím, že se co nejdříve musí do onoho oddělení dostat.

„A než odejdete, mladý muži, tak nesmíte zapomenout na jednu velmi důležitou věc."

„A to na jakou?"

„Chovejte se k těm knížkám, jako kdyby to byl člen vaší rodiny. Pokud zjistím, že jste je jakkoliv poškodil neopatrným zacházením, tak se budete muset schovat do samotného podsvětí, abyste se ukryl před mým hněvem."

Na tuhle drobnou vyhrůžku se Giacomo jenom posmál.

„Nebojte se madam Pinceová. Budu se k nich chovat nejenom jako ke členovi své rodiny, ale tak, jako kdyby byli můj nejbližší pokrevní příbuzný."

„Dobrá. Budu si na vás dávat pozor. A teď už běžte. Určitě jste si sem nepřišel povídat se starou knihovnicí."

„Dnes opravdu ne madam, ale pokud budete mít zájem tak se sem určitě zastavím abychom si mohli promluvit o knihách, jejich autorech a o tom, jaké jsou rozdíly mezi péčí o knihy na kontinentě a na ostrovech."

Tahle drobná lichotka Pinceovou zaskočila natolik, že se zmohla jenom na drobný úsměv a lehké pokynutí hlavou které značilo, že se s Giacomem loučí.

Budovy že nemají vlastní vědomí? Tak o tom bych opravdu silně pochyboval. Sám jsem byl svědkem toho, jak to vypadá, když má budova vlastní vědomí, a rozhodne se bránit svého majitele. Nebyla to moc hezká zkušenost. A o tom, že by tenhle hrad za všechna ta staletí, co tu stojí, a díky vší té magii, která jím prochází, neměl vlastní magii může pochybovat jen ten, kdo se v tom nevyzná. A kdo o tom neví. Že by angličané toho o magii zapomněli až tak moc? Budu si muset někdy promluvit s někým ze Zmijozelu, abych zjistil, jak to je se znalostmi o staré magii.

Zatímco Giacomo žasl nad nevědomostí britských kouzelníků, procházel mezi policemi, a hledal jedno specifické oddělení. Knihovnice se o něm sice nezmínila, ale Giacomo nepochyboval o tom, že by se nedaly najít plány Bradavického hradu. Zvláště když jsou informace o ochranách hradu tak veřejné, že se k nim dostane každý, kdo jen trochu hledá.

Zamyšlený při prohlížení názvů jednotlivých polic s knihami nedával pozor na to, kam jde a vrazil do stolu. Tiché zaskřípání, které stůl vydal nebylo naštěstí v tichu knihovny slyšet.

Když popadl dech, tak mohl jen nevěřícně zírat na hromadu pergamenů, úhledně poskládanou uprostřed onoho stolu a na pět sloupců a další pergameny se spoustou nadepsaných záložek mezi jednotlivými listy.

Že by tohle byl ten stůl s oněmi školními projekty? Tak na tohle jsem opravdu zvědavý.

Giacomo si podal jednu židli, a začal se probírat pergameny uprostřed stolu. To by měl být, podle toho, co mu říkala madam Pinceová, právě seznam školních projektů pro tento rok. A nestačil žasnout.

Obnova Zmijozelské věže

Důsledky překrývání magických ochran při využití téhož zdroje energie

Kouzelní tvorové jako ochránci a hlídači sídel

Původ sochařské výzdoby hradu

Využití dračích žil jako zdroje magické energie

Ve zdravém těle zdravý duch a zdravá magie

Původ a jeho vliv na magii

Vývoj magického jádra a jeho omezení

Vliv magie na kouzelníka

Tohle jsou jasně tématické okruhy. Nic obecného. Jako kdyby se někdo snažil upozornit na možné problémy které v kouzelnické Anglii nastávají. Hrad by na tohle mohl mít vliv, ale pochybuji, že by tohle byla jeho práce. Vědomí magických staveb bývá omezené těmi kteří svoji magii při stavbě použili. Takže vědomí hradu by měly ovlivňovat znalosti a názory zakladatelů. Ale tohle mi přijde až moc nad jejich rámec. Že by se do toho zapojovala vyšší moc? Z toho co vím by tohle bylo přesně v Mabiinině stylu.

Giacomo si chvíli prohlížel podklady které byly poskytnuté k jednotlivým tématům když uslyšel povědomý hlas přicházející z míst kde byla kancelář madam Princeové.

„Dobré odpoledne madam Princeová," slyšel Brumbálův lehce otrávený hlas.

„Dobré odpoledne řediteli. Přišel jste se podívat na letošní školní projekty?"

„Jako každý rok. Sama musíte připustit, že některá ta témata jsou nad rámec toho co jsou studenti schopni zvládnout."

„To nemohu posoudit pane řediteli. Já se tady jenom starám o to, aby byly všechny knihy v pořádku a na svých místech."

„Samozřejmě. Řekněte mi, už se tady ukázal nějaký otravný student?"

„Ne. Sám víte, že první týden sem nikdo nechodí. Všichni mi začínají ohmatávat knihy až po tom, co jim profesoři začnou dávat to neskutečné množství úkolů."

„Ano ano, samozřejmě. Jak jsem jenom mohl zapomenout. Pokud vám to tedy nebude vadit tak se půjdu podívat jako školní projekty jsou pro tento rok připravené."

„Samozřejmě, že mi to nevadí. Vy by jste měl nejlépe vědět co jsou studenti schopni zvládnout a co nikoliv."

Tuhle větu pochopil Giacomo jako povel k nenápadnému odchodu. A protože nechtěl riskovat že na Brumbála narazí někde mezi regály místo toho, po uklizení židle na původní místo, pokračoval hlouběji do knihovny. Podle popisu knihovny předpokládal, že mu bude stačit schovat se za nejbližší další regál, aby na něj ředitel neviděl, a proto bylo pro Giacoma překvapující, když zjistil, že místo mezi dvěma regály stojí u stěny kousek od pootevřených dveří. Dveří, o kterých mu knihovnice neříkala.

Já vím, že se říká, že zvědavost zabila kočku, ale byl bych hlupák kdybych tuhle příležitost nevyužil. Pokud se mi někdo snaží něco naznačit, tak tahle nápověda je jako rána pěstí do obličeje.

Potichu, tak aby si jej Brumbál nevšiml došel Giacomi opatrně ke dveřím a otevřel je dostatečně na to, aby mohl projít do míst které se nacházely za nimi. Stačilo aby ušel dva kroky do tmy, a pak se kolem něj začaly rozsvěcovat svícny na stěnách. Giacomo nejprve zatuhl, v přesvědčení, že světlo bude vidět otevřenými dveřmi ven, ale v knihovně samotné bylo dost světla, a tak to vypadalo, že si toho, že přibyl jeho další zdroj, nikdo nevšiml.

Že by nějaká nevyužívaná část knihovny? Ale o tom by přece knihovnice měla vědět. Teda pokud se to tady přestalo používat za jejího správcovství. Pokud se ale o téhlé místnosti neví déle, tak o ní možná kromě duchů neví nikdo. Copak se tady asi schovává?

Místnost, do které vstoupil, by mohla být běžnou součástí knihovny, soudě podle toho, že v ní byly stejné regály pro knihy, a proto vyvstávala Giacomovi na mysli otázka, proč je za dveřmi, a očividně o ní nikdo neví. To ale nebyla jediná věc, která vyvolávala otázky. Tím nejzvláštnějším bylo to, že některé regály byly až na pár truhlic skoro prázdné, zatímco jiné vypadaly, že u nich někdo zkoušel, co všechno se do nich vejde.

To co ale Giacoma praštilo do očí jako první byl nápis na první polici ode dveří. ROČNÍK 1991-1992.

V samotném regále bylo jenom pět otevřených truhliček. A podle klasického rčení, že zvědavost zabila kočku, Giacomo neodolal aby se do nich nepodíval. Teprve při bližším pohledu uviděl, že na každé truhličce je vyřezaný symbol jedné ze čtyř bradavických kolejí. Poslední na sobě nesla erb bradavického hradu. Když nahlédl do truhličky se znakem nebelvírské koleje, uviděl uvnitř spoustu malých papírových kartiček. Když pak vzal jednu do ruky tak zjistil, že se kouká na miniaturní portrét jednoho ze svých starších spolužáků.

Že by tohle byly ročenky? Takže tohle by potom ale měl být školní archiv. Ale jakto, že jsem se sem dostal tak snadno? Tohle by mělo být přístupné pouze pro zaměstnance a ostatní členy personálu školy. A já jsem jenom student. Určitě to nemůže být proto, že jsem dospělý, i když v mladším těle. Takhle jednoduché vysvětlení to určitě mít nebude. Ale pak je otázka, proč jsem se sem dostal. A co tady vlastně mám … No jasně. Pokud je to školní archiv tak by tady mohly být i stavební úpravy. Na to, aby tady byly jenom ročenky jsou některé regály až příliš přeplněné. Že by se tady ukládaly všechny významné události které se ve škole staly? Pokud je to tak, tak se tady dá o historii tohohle hradu dozvědět víc než v jakékoliv knize. Ale nejdříve.

Najít původní stavební plány hradu byl větší problém než si dokázal představit. Jak se ukázalo, tak hrad byl v průběhu staletí přestavován několikrát, a hledat jen podle letopočtů bylo velmi problematické. Hlavně proto, že se Giacomo nemohl spolehnout na původní stavební plány. Ale nakonec se mu je po dvou hodinách důkladného hledaní povedlo najít.

Už ve chvíli kdy je rozdělal aby si je mohl pořádně prohlédnout poznal, že na nich pracoval někdo, kdo o stavebnictví možná tak jenom slyšel, ale neměl v tom žádné praktické znalosti.

Samozřejmě, ještě aby se kouzelníci zabývali něčím tak primitivním jako je stavebnictví. Zvláště když si na to mohou najmout skřety, nebo pak mudlům, kteří jim jejich dům postaví mohou vymazat paměť. Ale z toho, co tady vidím, tak hrad žádné malé boční branky nemá. Když pominu tu, která vede k molu. Ale na druhou stranu je tu podle všeho spousta tajných chodeb. Možná bych mohl použít jednu z nich, abych se dostal v klidu na pozemky a mohl si zaběhat. Alespoň nebudu riskovat, že mě někdo nachytá. A rozhodně toho využiju i v budoucnu.

Po pečlivém nastudování si Giacomo našel jednu z tajných chodeb která vedla rovnou na školní pozemky. Podle plánů ani nebyl velký problém se k ní dostat. Na rozdíl od Zmijozelské koleje, která byla dost neprakticky umístěna už čtyři sta let ve sklepení, měla každá kolej vlastní tajnou chodbu určenou pro případ rychlé evakuace.

Poté co Giacomo uklidil plány zpátky na jejich původní místa a odešel ze školního archivu zjistil, že byl Brumbál levice pečlivý. Na stole na kterém byly umístěné školní projekty totiž nezůstalo vůbec nic.

Takže takhle sabotuješ výuku ve vlastní škole? Ty bys ředitelem být neměl.

Návrat na kolejku se udál bez jakýchkoliv nepříjemností jenom proto, aby zjistil, že strávil v knihovně celé odpoledne, a že se studenti akorát chystají do jídelny na večeři. A že pokud si myslel, že jeho nepřítomnost uteče jakékoliv pozornosti, tak byl na omylu.

„Kde jsi byl celou dobu?" zeptala se jej Hermiona hned jak se posadili u stolu.

„Potřebovala jsem se tě na něco zeptat, ale nemohla jsem tě nikde najít."

„Byl jsem v knihovně," odpověděl Giacomo popravdě aby se mohl alespoň trochu pobavit reakcemi ve svém okolí. A byly přesně takové jaké očekával.

„Tady je knihovna?"

„Proč by jsi tam dobrovolně chodil? To ti nestačí ta hromada učebnic?"

„Do knihovny nikdo nechodí první týden školy. Učitelé nám dávají chvíli klidu než nás začnou mučit úkoly."

„Měli by jste si z něj vzít příklad, alespoň někdo tady bere školu vážně."

Slovní výměna mezi Weasleyovic bratry vykouzlila Giacomovi na tváři drobný úsměv.

„Ano Hermiono, tady je knihovna. Nakonec jsi v internátní škole. Něco takového by se dalo očekávat."

„To ano, u mudlů to takhle funguje, ale nečekala jsem, že něco podobného bude fungovat i v kouzelnické společnosti."

„Jak vidíš tak funguje. Na co jsi se mě to vlastně chtěla zeptat?"

„To už teď není důležité. Ale musíš mi ukázat, jak se dostat do knihovny. Jsem zvědavá, jaké všechny knížky tam budou k nahlédnutí."

„Myslím, že budeš hodně překvapená."

V tu chvíli se Hermioniny zvědavosti chytila Weasleyovic dvojčata. Nakonec, udělat si srandu z prvního ročníku nikdy neomrzí.

„Ale musíš si dávat pozor na naši milou knihovnici."

„Tak tak. Madam Pinceová nesnáší, když se někdo chová ke knížkám ošklivě."

„Nejraději by všem zakázala do knihovny vstup aby měla všechny knížky jenom pro sebe. Hlavně když na ně nebudou svými nenechavými prsty sahat studenti."

„To jenom znamená," podívala se na oba starší zrzky hnědovlasá čarodějka, „že se zatím nesetkala s nikým, kdo by se ke knížkám uměl chovat. Ale měla jsem to očekávat. Když se dá všechno opravit jednoduchým kouzlem, tak se dá předpokládat, že si někdo takový nebude ničeho, co se dá opravit, vážit. V tomhle jsou na tom mudlové lépe. Ti si totiž práce váží, a snaží se, aby jim věci vydržely nepoškozené co nejdéle."

„Jaký je vlastně profesor Snape? Zítra s ním budeme mít první hodinu, a tak by mě zajímalo, co všechno můžeme od zmijozelského kolejního čekat." promluvil Giacomo dříve, než se mohla Hermionina poznámka změnit v hádku. Percy Weasley vypadal, že je připravený hájit svou čest čistokrevného kouzelníka, a Giacomo nebyl připravený na to zjišťovat, na čí stranu by se v takovém případě postavila magie hradu samotného. Jestli na stranu čistokrevného kouzelníka, který je shodou okolností i hodně vzdálený příbuzný s Nebelvírem, nebo na stranu nejspíše posledního britského čistého talentu. Zmijozelův názor na čistý talent byl, alespoň mezi těmi, se kterými se Giacomo stýkal jako dospělý, velmi dobře znám. A Giacomo nepochyboval o tom, že se tento názor nějakým způsobem projevil i při stavbě hradu.

„Profesor Snape je uznávaný odborník v lektvarnictví. Kdyby tak okatě nenadržoval zmijozelským a nehledal jakýkoliv důvod škodit Nebelvíru, tak by možná byly jeho hodiny i zajímavé," poznamenal Fred.

„Nemůžeš profesora jenom tak obvinit z nadržování," ozval se okamžitě Percy, snažící se uklidnit bratrovo názory, než je zaslechne někdo mimo nebelvírský stůl.

„Já nikoho neobviňuju. Já jenom říkám pravdu. Ze žádné hodiny lektvarů, kterou má Nebelvír jsme si nikdy neodnesli žádné body, zatímco Zmijozel je sklízí takovým tempem, že to vypadá, jako kdyby na těch hodinách byli sami."

Co je tohle za fňukání. Profesor, který nadržuje jim tak strašně moc vadí? Tohle mají být hrdí lvi? Asi jsem se minul kolejí. Nebo si budu muset udělat vlastní šetření, jak je to s tím nadržováním doopravdy. Snape jako jeden ze smrtijedů dohlíží na omladinu svých kolegů. Nepochybuju o tom, že kdyby se neprezentoval jako neskutečný parchant, tak je Zmijozel terčem takové šikany, že by nejraději do té koleje nikdo nechodil. Není nic horšího než dav, který svorně nenávidí stejnou osobu.

„Takže Snape nadržuje vlastní koleji? Co je na tom vlastně divného? Nepochybuji o tom, že to dělají i ostatní profesoři," poznamenal Giacomo nahlas.

„Tak to se hodně pleteš. Kdyby jsme se u McGonagallové chovali tak, jako se chovají zmijozelský na lektvarech, tak nás všechny promění do konce školního roku na prasata."

„Opravdu? Tak to začínám být na lektvary zvědavý čím dál tím víc. Jestli je Snape opravdu tak dobrý, jak se o něm tvrdí, nebo jestli to jsou jenom řeči."

„Jak to myslíš?"

„Moje rodina jsou známí lektvaristi, alespoň na kontinentě patříme k jedněm z nejlepších a nejznámějších. A z toho co vím, tak profesor Snape neskládal svoji mistrovskou zkoušku na britském ministerstvu, ale v Rudolfínské akademii."

„Už zase mluvíš o té malé škole, jako kdyby byla něco extra. Ale už jenom fakt, že o ní nikdo pořádně neslyšel, jasně ukazuje, že nemůže být nic moc. Takže pokud tam někdo skládal jakékoliv zkoušky tak musely být mnohem jednodušší než ty, které má ministerstvo."

„Tady tě budu muset opravit Rone. Zkoušky na Rudolfince, alespoň ty z lektvarů, jsou považovány za jedny z nejtěžších, které může kouzelník skládat. Není se co divit, když ředitel Rudolfínské akademie je samotný Nicolas Flamel."

„To kecáš."

„Ne klidně ti ukážu i přijímací dopis k dálkovému studiu, který mám. Je tam podepsaný. Mám ho na pokoji."

„Dobře, Pokud je to tak, tak bych jej opravdu chtěl vidět. Nechci tě urazit Giacomo, ale prostě ti v některých věcech nevěřím."

„Neurazíš mě. Kdybys mi ve všem, co řeknu, věřil, tak bych tě považoval za hlupáka."

Zbytek rozhovoru byl utnut večeří, která se konečně objevila na stolech. Takže se všichni posadili na svá místa a pustili se do jídla. Všichni, až na Hermionu. Ta, když už byli všichni dostatečně zaměstnaní vlastním jídlem se naklonila k Giacomovi.

„Mohl bys mi pak půjčit ty učebnice z Rudolfinky? Jsem zvědavá, jak se učí na jiné škole."

„To bych klidně mohl, ale nechtěla ses na ni přihlásit sama?"

Po tomhle drobném rýpnutí Hermiona zrudla ve tvářích.

„Chtěla, ale když už jenom to všechno, co se dozvídám tady je tak fascinující a nové. Nevím jestli bych zvládla fungovat i na druhé škole. První týden prý je takový klidnější, alespoň pro první ročníky, ale pak prý budeme dostávat tolik úkolů, že už na nic jiného nebudeme mít ani čas."

„Herm, uklidni se, a chvíli přemýšlej. Pokud bychom byli zahlceni úkoly, tak bychom neměli možnost si pořádně odpočinout. A to by dál poškodilo možnost se pořádně učit a vnímat profesory."

„Takže říkáš, že budeme mít dostatek času na to, abychom se mohli věnovat i něčemu jinému než je jen škola? Ale to bych pak mohla pročítat i ty druhé učebnice a porovnávat, jak se co učí na jaké škole."

„Nechci ti kazit radost, ale ty učebnice nejsou volně prodejné. Jsou pouze pro studenty. Takže pokud si v nich budeš chtít číst, tak jedině jako studentka."

„Ale to pak budu muset dělat dvoje zkoušky, dávat si pozor abych si nepletla látku, a věděla co se kde zrovna učí."

„To je pravda, ale pokud budeš na dálkovém studiu tak nebudeš mít praktické zkoušky. Ty si odbudeš, jako všichni na dálkovém studiu, až v prvním týdnu o velkých prázdninách."

„Takže bych měla celý rok na přípravu na zkoušky?"

„Přesně tak, jen budeš pravidelně dostávat seznam toho, co si máš pročíst a nastudovat. Ale zkoušky samotné by tě čekaly až o prázdninách."

„Jde ještě sehnat na přihláška? I když už začal školní rok, takže to nejspíše nebude možné co?"

Hermiona posmutněla a na jejím obličeji se objevil takový výraz zklamání, že Giacomo měl co dělat, aby odolal pokušeni ji obejmout a začít uklidňovat. Místo toho se široce usmál.

„Ve tvém případě bych se toho nebál. Myslím si, že pro někoho, jako jsi ty, udělá mistr Flamel vyjímku."

„Jak to myslíš, pro někoho, jako jsem já?"

„Později Herm, někde kde nebude tolik zvědavých uší. Až na to bude vhodný čas, tak ti vysvětlím co jsem tím myslel."

„Dobře, Giacomo. Ale upozorňuji tě, že mám velmi dobrou paměť, Takže si tenhle tvůj slib budu pamatovat hodně dlouho. A budu trvat na tom, abys jej splnil."

Drobná vlna magie kterou při tomhle prohlášení Hermiona uvolnila byla dostatečně slabá na to, aby si ji nikdo v jejím okolí nevšiml. S vyjímkou Giacoma, kterého na tohle učinila vnímavým manželská smlouva mezi ním a Hermionou.

Pocit čisté, ničím neposkvrněné magie, bylo to nejzvláštnější, co kdy Giacomo cítil. Bylo to jako kdyby jej někdo najednou hodil do měkkých peřin, polil ledovou vodou, a zároveň do něj pustil slabý elektrický proud. Doslova mohl cítit jak jeho magie reaguje na tu její. Na rozdíl od jiných čistokrevných rodů neměl Giacomo magii degenerovanou snahou o to, brát si jenom jiné čistokrevné kouzelníky. Protože jeho rodina měla bohaté zastoupení mudlů a mudlorozených kouzelníků, byla jeho vlastní magie jen lehce narušena oproti tomu, jaká byla na začátku, když se v jeho rodě poprvé projevil magický talent. Možná i proto byla její reakce na Hermioninu čistou magii tak intenzivní.

„Giacomo. Jsi v pořádku? Nějak jsi zrudnul. A vlasy ti úplně zbělely. Nechtěla jsem tě nějak vyděsit." Hermionin hlas vrátil Giacoma zpátky do normálního vnímání.

„Nic se neděje, jsem v pořádku. Uvolnila jsi trochu svojí magie, a jak jsem to zachytil tak jsem takhle reagoval. Už je to v pořádku."

„Uvolnila jsem svoji magii? Jak? Vždyť jsem ani neměla hůlku v ruce."

„To se všechno dočteš v učebnicích z Rudolfinky. A teď už se pustíme do jídla, nebo si dá McGonagallová k večeři nás," poznamenal Giacomo jakoby mimovolně s pohledem upřeným na učitelský stůl. Ale McGonagallová nebyla jediná, která bavící se dvojici sledovala. Jemné zašimrání nitrozpytu dalo Giacomovi jasně vědět, že Brumbál je další, kdo jej velmi důkladně pozoroval.

Jasně, ředitel by si té drobné vlny mohl všimnout. Budu muset Hermionu co nejdříve začít učit nitrobranu. Jinak se jí bude bezostyšně hrabat v mysli. Divím se, že to ještě smlouva nevyhodnotila jako útok na moji snoubenku. Že by to bylo proto, že jsem o ní Hermioně ještě neřekl? Ale nesmím to uspěchat.

Páteční ráno se ohlásilo deštivým počasím. Ale to Giacomovi nezabránilo v tom, aby se nepokusil zjistit, jak přesně se dá dostat do tajné chodby vedoucí z Nebelvírské koleje. Podle nákresů věděl, že by měla být umístěna poblíž velkého krbu.

Kdepak jsi schoval vstup do té chodby Godriku? A jak dobře jsi ho schoval? Mám myslet jako špión nebo jako rytíř? Ty jsi byl rytíř Godriku. A rytíři ve tvé době byli samá čest a věrnost. Bylo by možné že ….

Giacomo přerušil proud myšlenek pozorným pohledem na jeden z reliéfů na krbové římse. Už jenom svojí stylizací se ke zbytku nehodil. Zatímco všechny ostatní viditelné ornamenty na krbové římse měly podobu ohnivých stvoření, tak tento vypadal jako jednoduchý, ne příliš nápadný štít s mečem.

„Že by to bylo takhle jednoduché," zašeptal si pro sebe a pak jemně prstem zatlačil na štít. Opravdu byl lehce vystouplý oproti zbytku ornamentů, a když se jej dotkl, tak cítil jemný pohyb. A o chvíli později byl Giacomo svědkem toho, jak se odsouvá zadní stěna krbu a odhaluje schodiště vedoucí někam do temnoty.

No dobře, ale oheň v krbu pořád hoří. Takže tady musí být nějaký způsob jak se k tomu vstupu dostat, pokud tedy …

Giacomo opatrně strčil ruku do plamenů. Byl připravený ucuknout hned jak ucítí jejich teplo, ale oheň v krbu žádné nevydával.

„Tak fajn, vypadá to, že to bude bezpečné. I když mě opravdu zajímá jak přesně to funguje. A hlavně, jestli na mě ten oheň nepůsobí proto, že mě hrad poznává jako člena koleje. Protože jestli by to na cizí působilo jako normální oheň tak je opravdu škoda, že se tenhle způsob utajení tajných vstupů zapomněl," mumlal si pro sebe Giacomo zatímco vstoupil do plamenů.

Když se jeho noha dotkla prvního schodu, začaly se po stěnách rozsvěcovat do nich vsazené rubíny.

Ale to se podívejme, vypadá to, že je v tomhle hradě více staré magie, než se zdálo.

Sejít tajné spirálové schodiště trvalo Giacomovi jenom chvíli, i když bylo na schodišti poznat, že bylo stejně jako zbytek hradu stavěno někým, kdo má sice představu o tom, jak by to mělo vypadat, ale už mu chybí praktické zkušenosti.

Chtělo by to tady alespoň pár mezipater aby se pořád nechodilo jenom po schodech. Ale mohl bych to využít pro běhání. Hlavně když bude venku hnusně. Běh do schodů je větší výzva než klasická kolečka.

Schodiště končilo jednoduchými železem pobitými dřevěnými dveřmi bez jakéhokoliv ozdobného zdobení, neměly dokonce ani kliku a tak stačilo aby se jich dotknul a dveře se zasunuly do země odhalujíc dlouhou kamennou chodbu osvětlenou, stejně jako schodiště, světlem vycházejícím z do stěn zasazených rubínů.

Tak schválně, kde to nakonec končí.

Chodba byla opravdu určena pro rychlou evakuaci. Celou cestu co jí procházel si Giacomo nevšiml žádné zákruty nebo místa které by se dalo použít jako obranné stanoviště. Vzduch byl v chodbě zatuchlý a i díky nánosům prachu se dalo poznat, že chodba nebyla hodně dlouho používaná. Giacoma na chvíli napadlo, jestli vůbec místní skřítci ví o tom, že tu ty chodby jsou, ale hned si za to v duchu vynadal. Aby skřítek nevěděl o všem co je v domě který má na starost je holá nemožnost.

Půl hodiny cesty, napadlo Giacoma když se podíval na hodinky po tom, co konečně došel na konec chodby a ke dveřím, které měly dostat evakuované do bezpečí. Když na ně zatlačil, aby se otevřely, tak se ani nehnuly.

Zamčené, nebo tu jsou už tak dlouho, že to dřevo zpuchřelo a teď už otevřít nejdou. Obojí půjde snadno vyřešit a snad si toho nikdo na hradě nevšimne. Nerad bych vysvětloval, jak jsem se dostal do tajné chodby vedoucí z Nebelvírské věže.

„Alohomora," pronesl Giacomo šeptem zatímco se stále rukou dotýkal dveří. Známý pocit jemného brnění magie v prstech při použití bezhůlkového kouzla měl na něj větší uklidňující vliv, než sám původně čekal.

Ozvalo se jemné zapraskání, ale dveře nakonec povolily a Giacomo se mohl konečně nadechnout čerstvého vzduchu.

Za ignorace té trochy hlíny, která napadala do chodby, vyšel ze dveří, aby se podíval, kde to je. Ke svému překvapení zjistil, že stojí na hranici školních pozemků a Zakázaného lesa. Dveře, kterými prošel, byly velmi šikovně maskované jako součást jednoho z hraničních stromů, a kdyby nebyly otevřené, nevšiml by si, že tam jsou.

Tak tohle bude v pohodě. Takhle daleko od hradu by mě raději nikdo neměl vidět. A už jenom cesta sem mě dostatečně probere.

Pak se podíval na hodinky.

Mám ještě půl hodiny než se začnou budit první ospalci. Takže příště musím vyrazit dřív, abych si stihl v pohodě zacvičit. Ale dokud to není oficiální, tak to budu muset tajit. Nestojím o to, vysvětlovat profesorům, proč trénuji místo toho, abych vyspával. Zvláště když Britové zapomněli na důvody, proč pečovat o svoji fyzičku.

Návrat do věže už Giacomovi nezabral příliš času, věděl v jakém stavu je chodba, kterou prochází, a tak si mohl dovolit spěchat. Ale i tak to stihl jen tak tak. Když se za ním zavíral vstup v krbu, tak akorát viděl, jak se otevírají dveře ke schodišti, vedoucího do dívčí části koleje.

Naštěstí obě rozespalé páťačky si jej vůbec nevšimly a pokračovaly k obrazu Buclaté dámy, aby mohly jít na snídani.

„Myslíte že už dnes dostaneme nějaké úkoly? Nebo si to profesoři nechají až na další týden?" zeptala se Hermiona ostatních, zatímco si nabírali snídani.

„To je dobrá otázka. Dnes jako první dvě hodiny máme Přeměňování a Obranu. Takže bychom už úkoly dostat mohli. A poslední dvouhodinovku máme lektvary," připustil Ron neochotně.

„Určitě nám nedají nic těžkého. A jsme ve škole, úkoly bychom měli normálně dělat," snažil se uklidnit Harry.

První zadané úkoly, jak od McGonagallové tak od Quirrella byly velmi jednoduché. I když se tak na první pohled nezdály. Uvést příklady nebezpečí přeměňovacích kouzel stejně jako rozpoznat původce jizvy podle jejího tvaru by se na první pohled mohly zdát pro studenty kteří jsou na škole teprve týden a z nichž se polovina ještě seznamuje s kouzelnickým světem jako velmi těžké. Ale to do chvíle, kdy se trochu zapojí do práce mozek, aby se ukázalo, že oba úkoly se dají splnit velmi jednoduše, jen s pomocí učebnice.

Ale zlatý hřeb pátečního dne měl teprve přijít. Už po cestě chodbami do sklepení byl poznat drobný posun v náladách studentů. I když se někteří nebelvírští těšili na hodinu lektvarů, a byli zvědaví, o čem že vlastně tento předmět vlastně je, nálada zmijozelských stoupala takovým tempem, že by si neznalá osoba mohla začít myslet, že jim patří celá škola. Alespoň podle toho, jak se nesli, a jak se měnil jejich postoj a výrazy.

Bradavická učebna lektvarů, i když umístěná ve sklepení, byla velmi prostorná. Čtvercové stoly stály v pravidelných rozestupech dostatečně daleko od sebe, aby se mezi nimi dalo nejenom pohodlně procházet, ale také, aby si studenti vzájemně nepřekáželi při práci. Na každém stolu byly nachystané pomůcky pro umístění tří kotlíků tak, aby studenti vždycky viděli k tabuli. Podél všech stěn byly umístěné police plné skleněných nádob, ve kterých se nacházely suroviny potřebné pro přípravu lektvarů.

Tak tohle vysvětluje kam se hned po příjezdu ztratily všechny lektvarové suroviny které jsem si koupil. Neměl jsem v plánu to hned řešit a jak vidím, tak to bylo dobře. Jsem jenom zvědavý, jestli ty suroviny jsou namíchané od všech kteří je koupily nebo jestli má každý student svoji vlastní polici.

Zatímco se studenti pomalu uzazovali ke stolm obešel si Giacomo police se surovinama. Jeho předpoklad jej nezklamal. I když police blíž ke dveřím vedoucím nejspíše do kabinetu byly plné surovin které nebyly v nákupním seznamu pro první ročník, tak zbytek polic byl opravdu nadepsán jednotlivými jmény studentů.

Vůbec to není magicky jištěné proti krádeži. Samozřejmě je blbost používat hodně magie poblíž lektvarových surovin, ale tohle si vysloveně říká o krádeže.

Akorát se stihl postavit k poslednímu neobsazenému stolu o který se dělil s Hermionou a Parvati, když se rozrazili dveře a do místnosti vstoupil profesor lektvarů Severus Snape.

V tu chvíli celá třída utichla a dala tak možnost profesorovi lektvarů zapsat docházku.

Severus Snapem mluvil tichým hlasem, který nutil každého dávat pozor na to, co říká.

Profesor pomalu předčítal seznam studentů stejně zaujatě, jako si normální lidi čtou složení přípravku na mytí nádobí, dokud se nedostal k Harrymu.

„Potter, Harry," pronesl tiše a všechny studenty bez rozdílu po pronesení těchto dvou slov zamrazilo.

„Naše nová celebrita," pokračoval profesor ve svém chladném projevu. Jeho oči barvy obsidiánu se upřely na posledního dědice rodu Potterů. Ti kteří byli s Harrym společně u stolu, Ron a Neville, měli možnost vidět, jak se Harry podvědomě otřásl. Jestli zimou nebo strachem, to se už ale nedalo poznat. Zvláště proto, že profesor svůj pohled na Harrym nedržel moc dlouho, aby mohl dokončit zápis.

„Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů," začal. Spíš jen šeptal než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo – stejně jako profesorka McGonagallová si i Snape dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho. ,Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu, a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit."

Po tomto proslovu zavládlo v učebně znovu ticho. Harry a Ron jen povytáhli obočí a podívali se jeden na druhého. Hermiona Grangerová seděla na okraji sedačky, jako by za každou cenu chtěla co nejdřív dokázat, že ona tupohlavá není. „Pottere!" vyvolal ho náhle Snape. „Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?"

Harry se podíval na Rona, který se tvářil stejně zmateně jako on, a pak neznatelně začal těkat očima po učebně, jako kdyby hledal nějakou nápovědu. Hermiona se horlivě hlásila.

Tohle není dobré, napadlo hned Giacoma. Pokud to takhle bude pokračovat, tak z toho budou jenom problémy. Ale měl bych to utnout hned nebo počkat až si nabije ústa sama?

„To nevím, pane," řekl Harry. Snape se jízlivě ušklíbl.

„Ale, ale – sláva zřejmě není všecko." Hermioniny zdvižené ruky si nevšímal.

„Zkusíme to ještě jednou. Pottere: kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?"

Hermiona vystřelila ruku tak vysoko, jak jen bylo možné, aniž by přitom vstala ze židle, Harry se ale zatvářil stejně zmateně jako při první otázce. Pohled zbytku třídy se mezitím přesouval mezi Harrym a Malfoyem, který se div nesvíjel na stole smíchy.

„To nevím, pane."

„Myslel jste, že je zbytečné otvírat nějakou učebnici, než přijedete sem, že ano, Pottere?" Harry se přemohl a zpříma pohlédl do Snapeových studených očí.

Hermiona mávala zdviženou rukou, Snape si jí však nadále nevšímal.

„Pottere, jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?"

To už Hermiona vstala a natahovala ruku až ke stropu sklepení.

„To nevím," odpověděl Harry klidně. „Myslím ale, že Hermiona to ví, tak proč se nezeptáte jí?"

Několik studentů se zasmálo; Harry postřehl Seamusův pohled i jak na něj zamrkal. Snapeovi se však jeho návrh ani trochu nelíbil.

„Sedněte si," utrhl se na Hermionu.

„A vy, pane Malfoyi, se přestaňte laskavě válet na lavici a odpovězte na moje otázky."

I přez stále uslzené oči od smíchu se Draco zvládl posadit zpříma, a i když se mu ramena stále chvěla dozvuky smíchu, našel ve svém hlasu dostatek klidu, aby mohl odpovědět na profesorovy otázky.

„Asfodel a pelyněk vytvářejí lektvar známý jako Doušek živé smrti. Bezoár je kámen, který se nachází v žaludku koz. Šalamounek a mordovník jsou stejná rostlina, které se říká oměj."

„Velmi dobře pane Malfoyi. Deset bodů pro Zmijozel za vaše znalosti."

Tohle není tvůj problém, kontroluj se. Nemusíš řešit takovéhle triviální záležitosti. Vzpomeň si na svůj úkol. Hermiona Grangerová je ta, která tě momentálně zajímá, nikdo jiný. Připomínal si Giacomo zatímco se profesor lektvarů navážel do mladého Pottera.

Poté, co Draco Malfoy odpověděl na profesorovy otázky, a vysloužil si tak body pro svou kolej, mávl Snape ke dveřím do kabinetu. Ze stropu se spustila tabule, na níž byl napsaný postup pro přípravu jednoduchého lektvaru na léčení vředů.

„Postup máte na tabuli, takže do konce hodiny očekávám, že budete potichu a že se budete věnovat přípravě lektvaru."

Jak hodina pokračovala dál, bylo stále znatelněji vidět, že Severus Snape opravdu nemá Nebelvíry v lásce. Procházel mezi stoly ladným pohybem tak tichým, že si Giacomo téměř ani nevšiml, když se mu objevil za zády, aby zhodnotil jeho vlastní práci.

„Ucházející práce, pane Grimaldi," okomentoval suše Giacomův lektvar, a pokračoval k dalšímu stolu obsazenému nebelvírskými studenty.

Tak to určitě, mám mistrovský titul, stejně jako ty. Pochybuju že bys jej uvařil lépe, prolétlo Giacomovi myslí, než si zase ukáznil myšlenky. Zatracená puberta. A to se mi ještě nerozjela naplno.

Hodina se už pomalu blížila ke konci, když se ozval nepříjemný bublavý zvuk, a vzápětí byla celá učebna zahalena do nakyslého zeleného kouře.

„Hlupáku jeden," vykřikl Snape když uviděl, jak oblak zeleného kouře stoupá z tavícího se kotlíku patřícího Nevillu Longbottomovi.

Profesor jedním rychlým pohybem hůlky odstranil zelenou tekutinu, která vytékala z roztaveného kotlíku a hrozila, že zasáhne všechno okolo. Takže jediný, kdo jí byl zasažen, byl pouze chudák Neville, který byl kotlíku nejblíž.

„Odveďte ho na ošetřovnu," pronesl Snape směrem k Seamusovi, zatímco se Nevillovi na obličeji a rukou začaly vytvářet velmi nepříjemně vypadající puchýře.

„A vy, Pottere," otočil se profesor na nebohého Nebelvíra.

„To jste jej nemohl upozornit na to, že se tam ty dikobrazí ostny mají přidat až potom, co se kotlík odstaví z ohně? Myslíte si, že když se někdo ukáže jako horší než vy, že pak budete vypadat lépe? Odebírám Nebelvíru pět bodů za vaši nebetyčnou ignoraci."

„A vy byste měl skončit jako učitel, pokud se takhle chováte ve třídě plné dětí." Uslyšel nejen Giacomo poznámku, která byla v tichu učebny stejně hlasitá, jako dopadající kamení. A ke své hrůze si až potom uvědomil, že to byl on, kdo ji řekl.

„Co si to dovolujete pane Grimaldi," vykřikl Snape a otočil se čelem k Giacomovi. Ten ale očekával že tohle nebude jediný způsob, jakým se s ním bude chtít profesor vypořádat. A opravdu po chvíli ucítil tvrdý nápor na svoji nitrobranu.

„Odebírám Nebelvíru …." začal Snape, ale Giacomu mu skočil do řeči.

„Nic pane profesore, nebo napíšu stížnost na vaše výukové metody školní radě. Nebo si snad myslíte, že by někdo, kdo se chová takhle, měl mít povolení učit?"

Po téhlé otázce bylo v celé třídě tak dokonalé ticho, že i zvuk dechu se dal považovat za velmi hlasitý. Naštěstí pro všechny v učebně byl dým, který vytvořil Neville, už odstraněn díky větrání.

Severus Snape ve svém bledém obličeji zrudl tak, že konečně získal zdravou barvu, a pak se otočil aby odešel z učebny.

„Hodina skončila," pronesl než za sebou zabouchnul dveře do kabinetu.

V učebně bylo stále ticho, skoro jako kdyby nikdo nevěřil tomu, čeho byl právě svědkem. Krátce poté, co za sebou profesor zavřel dveře, se rozezněl zvonek ohlašující konec hodiny. A studenti, věrni své povaze jedenáctiletých výrostků, nechali být učebnu učebnou, spolu s rozpracovanými lektvary, a vyrazili z učebny pryč.

Giacomo zůstal v učebně jako poslední a potom, co všichni studenti odešli, začal obcházet jednotlivé stoly, aby odléval a popisoval jednotlivé vzorky lektvarů, které během hodiny uvařili. Až potom odešel z učebny. A k jeho překvapení na něj čekala Hermiona.

„Giacomo co tě to napadlo? Takhle se hádat s učitelem? Budeš z toho mít problémy."

„Hermiono, než mě začneš poučovat o tom, jak bych se měl k učiteli chovat, tak si odpověz na jednu otázku. Bylo jeho chování adekvátní jeho pozici?"

„No … nebylo. Nemyslím si, že by se měl učitel chovat takhle, ale stejně ses s ním nemusel hádat před celou třídou."

„Prostě jsem to už nevydžel Hermiono. To jeho chování mi prostě hodně vadilo."

„No dobře. Ale stejně si nemyslím, že bys měl něco takového dělat. Jsi ve škole a učitel je tady autorita."

„Až se bude chovat jako učitel, tak ho budu za autoritu považovat."

„Asi ti to nevymluvím co?"

„Ne Hermiono. Tohle mi opravdu nevymluvíš."

„A mohl by jsi mi aspoň slíbit, že se to už nebude opakovat? Nechtěla bych, aby kolej přicházela zbytečně o body."

„Dobře. Budu se snažit ovládat."

„A co teď budeš dělat?"

„No, zajdu si na oběd, a pak půjdu napsat matce své první dojmy ze školy."

„Dobře. Hlavně se už nedostaň do žádné hádky s profesory."