„Tak jenom abychom si to ujasnili," pronesl Harry, „pokud se profesorce podaří tebou levitovat, tati, v případě že si budeš jistý, že nevisíš na nějakém drátě, budeš to brát jako dostatečný důkaz. Nebudeš to překrucovat a tvrdit, že to je jenom nějaký kouzelnický trik. To by nebylo fér. Pokud to tak cítíš, tak to řekni teď, a vymyslíme místo toho jiný experiment."

Harryho otec, profesor Michael Verres-Evans, obrátil oči v sloup. „Jasně, Harry."

„A ty, mami, tvoje teorie říká, že by to profesorka měla být schopná dokázat, a pokud to nevyjde, uznáš, že se mýlíš. Nebudeš tvrdit nic o tom, jak magie přestane fungovat, když o ní lidé pochybují, nebo cokoliv na ten způsob."

Zástupkyně ředitele Minerva McGonagallová pozorovala Harryho s výrazem údivu. Vypadala docela čarodějnicky ve svých černých šatech a špičatém klobouku, ale pokud mluvila, vypadala formálně a jako Skotka, což k jejímu vzhledu nijak nepasovalo. Na první pohled vypadala jako někdo, kdo by se měl zlověstně chichotat a vařit děti v kotlíku, ale celý dojem byl ten tam, jakmile otevřela ústa. „Je to tak dostatečné, pane Pottere?" pronesla. „Mohu započít s demonstrací?"

„Dostatečné? Asi ne," řekl Harry. „Ale alespoň to pomůže. Začněte paní zástupkyně."

„Bude stačit profesorko," řekla, a vzápětí "Wingardium Leviosa."

Harry se zadíval na svého otce.

„He," vyhrkl Harry.

Jeho otec se zadíval na něj. „He," odpověděl jeho otec.

Poté se profesor Verres-Evans podíval zpět na profesorku McGonagallovou. „To stačí, můžete mě už spustit."

Jeho otec byl opatrně spuštěn na zem.

Harry si prohrábl vlasy. Možná to byla jen ta podivná část jeho, která byla už dávno přesvědčená, ale... „Tak to je trochu zklamání," povzdechl si Harry. „Jeden by si myslel, že s updatováním na základě pozorování s infinitesimální pravděpodobností bude spojen nějaký dramatičtější mentální pochod-" Harry se zarazil. Máma, McGonagallová a dokonce i jeho táta si ho zase měřili tím pohledem. „Chci říct, s tím, že si uvědomíte, že všechno, v co věříte, je chybně."

Vážně, mělo to být víc dramatické. Jeho mozek by právě měl vyplachovat celou svou současnou zásobu hypotéz o chování vesmíru, žádná z nich neumožňovala, aby se tohle stalo. Ale místo toho si jeho mozek zdá se pomyslel, no dobře, viděl jsem profesorku z Bradavic máchnout hůlkou a zvednout tvého otce do vzduchu, co teď?

Čarodějná dáma se na ně usmívala a vypadala poměrně pobaveně. „Přál byste si další demonstraci, pane Pottře?"

„Nemusíte," odvětil Harry. „Zdá se, že jsme provedli dostatečně průkazný experiment. Ale..." Harry zaváhal. Nemohl si pomoci. Za takových okolností by se vlastně ani neměl přemáhat. Bylo jedině správné být zvědavý. „Co dokážete jiného?"

Profesorka McGonagallová se proměnila v kočku.

Harry zděšeně začal ustupovat, tak rychle, že zakopl přez náhodně položenou kupičku knih a dopadl tvrdě na zadek s hlasitým žuch. Jeho ruce se instinktivně, leč neúspěšně snažily zachytit a v rameni ho varovně škublo, jak se celou vahou bez opory zřítil.

Najednou se malá mourovatá kočka změnila zpět v ženu v dlouhém hávu. „Omlouvám se, pane Pottře," řekla McGonagallová, zněla upřímně, přestože její rty naznačovaly úsměv. „Měla jsem vás varovat."

Harry nervózně lapal po dechu. Jeho hlas zněl přidušeně. „Tohle udělat nedokážete!"

„Je to jenom přeměna," odvětila McGonagallová. „Přeměna zvěromága, abych byla přesnější."

„Proměnila jste se v kočku! Malou kočku! Porušila jste zákon zachování energie! To není jen náhodně zvolené pravidlo, vyplývá z definice kvantového hamiltoniánu! Pokud neplatí, neplatí ani unitarita, a pak je možný přenos informace nadsvětelnou rychlostí! A kočky jsou složité! Lidská mysl si nemůže jen tak představit celou kočičí anatomii, a biochemii a co teprve neurologii? Jak můžete dál myslet, když používáte jen kočičí mozek?

McGonagallové začaly poněkuď zřetelněji cukat koutky. „Magie."

Magie nestačí na to, abyste něco takového udělala. To byste musela být bůh!

McGonagallová zamrkala. „To je poprvé, co mě někdo takhle nazval."

Harrymu se udělaly mžitky před očima, jak si jeho mozek začal uvědomovat, co bylo vlastně porušeno. Celá idea jednotného vesmíru s matematicky pravidelnými zákonitostmi, to bylo to, co bylo právě spláchnuto do kanálu, celý pojem fyziky. Tři tisíce let nahlížení velkých komplikovaných věcí dělením na menší problémy, objev toho, že hudba sfér byla hrána podle stejných not jako pád jablka. Zjištění, že skutečné zákony byly naprosto univerzální a bez výjimek, že měly podobu jednoduchých matematických výrazů popisujících chování nejmenších složek systému, nemluvě o tom, že mysl byla mozek a mozek byl složený z neuronů, mozek byl tím, co tvoří osobu.

A pak se ženská promění v kočku a víte kam s tím vším.

Stovka otázek se přetahovala o první místo v Harryho ústech a vítěz ze sebe vyrazil: „A, a co za zaříkadlo je Wingardium Leviosa? Kdo vymýšlí slova k těmhle kouzlům, předškolní děti?"

„To stačí, pane Pottere," řekla McGonagallová rázně, i když její oči svítily skrytým pobavením. „Pokud se toužíte naučit víc o magii, navrhuji dokončit papírování, abyste mohl navštívit Bradavice."

„Správně," řekl Harry, trochu omámený. Srovnal si myšlenky v hlavě. Pochod rozumu bude jen muset začít zase od začátku, to bylo vše, stále ještě mají experimentální metodu, a na tom záleží. „Jak se tedy dostanu do Bradavic?"

Přidušený smích se dral z McGonagallové, jako by ho z ní někdo vytahoval pinzetou.

„Počkej chvíli, Harry," vložil se do toho jeho otec. „Víš, proč jsi doteď nenavštěvoval školu? Co ten tvůj problém?"

McGonagallová se otočila proti Michaelovi. „Jeho problém? Co je to za záležitost?"

„Nedokážu normálně spát," odvětil Harry. Bezmocně zagestikuloval rukama. „Můj spánkový cyklus je dvacet šest hodin dlouhý, každý den usínám o dvě hodiny později. Nedokážu usnout dřív a každý další den usínám o dvě hodiny později. V deset večer, pak o půlnoci, dvě ráno, čtyři, a tak pořád dokola. I když se snažím vstát dřív, stejně to nepomáhá a celý den jsem pak zničený. Proto jsem až doteď nechodil do normální školy."

„To je jen jeden z důvodů," dodala jeho matka a Harry si jí letmo změřil rozzlobeným po

"One of the reasons," said his mother. Harry shot her a glare.

McGonagall gave a long hmmmmm. "I can't recall hearing about such a condition before..." she said slowly. "I'll check with Madam Pomfrey to see if she knows any remedies." Then her face brightened. "No, I'm sure this won't be a problem - I'll find a solution one way or another. Now," and her gaze sharpened again, "what are these other reasons?"

Harry sent his parents a glare. "I am a conscientious objector to the child draft, on the grounds that I should not have to suffer for a continually disintegrating school system's abject failure to provide teachers or study materials of even minimally adequate quality."

Both of Harry's parents howled with laughter at that, like they thought it was all a big joke. "Oh," said Harry's father, eyes bright, "is that why you bit a math teacher in third year."

"She didn't know what a logarithm was!"

"Of course," seconded Harry's mother. "Biting her was a very mature response to that."

Harry's father nodded. "A well-considered policy for solving the general problem of teachers who don't understand logarithms."

"I was seven years old! How long are you going to keep on bringing that up?"

"I know," said his mother sympathetically, "you bite one math teacher and they never let you forget it, do they?"

Harry turned to McGonagall. "There! You see what I have to deal with?"

"Excuse me," said Petunia, and fled through the screen door onto the outside porch, from which her screams of laughter were quite clearly audible.

"There, ah, there," McGonagall seemed to be having trouble speaking for some reason, "there is to be no biting of teachers at Hogwarts, is that very clear, Mr. Potter?"

Harry scowled at her. "Fine, I won't bite anyone who doesn't bite me first."

Professor Michael Verres-Evans also had to leave the room briefly upon hearing that.

"Well," McGonagall sighed, after Harry's parents had composed themselves and returned. "Well. I think, under the circumstances, that I should avoid taking you to purchase your study materials until a day or two before school begins."

"What? Why? The other children already know magic, don't they? I have to start catching up right away!"

"Rest assured, Mr. Potter," replied Professor McGonagall, "Hogwarts is quite capable of teaching the basics. And I suspect, Mr. Potter, that if I leave you alone for two months with your schoolbooks, even without a wand, I will return to this house only to find a crater billowing purple smoke, a depopulated city surrounding it and a plague of flaming zebras terrorizing what remains of England."

Harry's mother and father nodded in perfect unison.

"Mum! Dad!"