Sedmé narozeniny Draca Malfoye

Byl 5. Červen 1987. Draco Malfoy slavil sedmé narozeniny. Vždy na jeho narozeniny ho přišla vzbudit matka a domácí skřítek mu přinesl vynikající snídani, lívance s borůvkovou omáčkou a čokoládovou polevou a velký hrnek čokolády se šlehačkou. Po snídani následovalo předání dárků. Ty patřily k těm nejnákladnějším, které se jen daly v kouzelnickém světě sehnat, třeba nejnovější model koštěte nebo překrásná ručně vyřezávaná sada Tchoříčků. Draco měl narozeniny rád.

Po předání dárků k němu hovořil Lucius. Svého syna bezmezně miloval, ale nedokázal to dát najevo. Jeho otec se k němu choval stejně, tak proč by se on nemohl chovat také tak? Pokaždé mu opakoval jak je důležitá čistá krev a jak může být šťasten, že jemu koluje v žilách krev vznešeného rodu Malfoyů. Samozřejmě, že děti vzhlížejí ke svým rodičům, ani Draco nebyl výjimkou. Mohl na Luciusovi oči nechat, hltal každé jeho slovo. Otce si nikdy moc neužil, takže tato chvilka byla jenom jejich.

Později je Narcissa zavolala na oběd. Samozřejmě se podávala Dracova nejoblíbenější jídla. Po obědě přišli přátelé jeho rodičů se svými dětmi. Malý oslavenec dostal další nádherné a drahé dárky. Každý se chtěl před rodinou Malfoyů vytáhnout. Následovalo sfouknutí sedmi svíček na obrovském dortu. Letos měl tvar velkolepého hradu, loni to byla Zlatonka, vzpomněl si Draco.

Šest dětí sedělo okolo stolu a jedlo vynikající čokoládový dort. Ženy seděly na pohovkách blízko krbu a tlachaly o hloupostech. Muži v čele s Luciusem popíjeli na balkóně kvalitní drahý alkohol a kouřili kvalitní doutníky. Po dortu zbyly za chvíli jen drobečky.

Děti se velmi brzy začaly nudit. Draco nevěděl ani koho to napadlo, hrát tu hloupou mudlovskou hru. Ale nuda je nuda. Rodiče si jich nevšímaly, tak se začaly honit okolo stolu. Malá Pansy Parkinsonová měla akorát babu, když se to stalo. V jedné chvíli utíkal před Pancy a v té druhé už starožitný talíř ležel na zemi, rozbitý na kusy. Tříštivý zvuk rozbíjejícího se porcelánu okamžitě zaregistrovali všichni rodiče. Lucius Malfoy chytl svého syna bolestivě za rameno a odvedl ho do jiného pokoje. Narcissa Malfoyová vyprovodila hosty s omluvným úsměvem na rtech. Poté už jen slyšela, jak její syn prosí svého otce, že to už nikdy neudělá. Talíř byl sice starý a dozajista cenný, ale takových věcí na Manoru měli stovky. Nešlo o talíř, jak vysvětloval Lucius svému synovi. Šlo o to, že ho Draco hluboce zklamal. Měl se chovat, tak jak se sluší na jméno Malfoy a ne jako nějaký špinavý mudla. Po proslovu byl Draco poslán do svého pokoje. Plakal. Ne, však kvůli bolesti z výprasku, ale protože zklamal svého otce. Tolik toužil po jeho uznání. Toužil, aby ho otec alespoň jednou za čas pohladil po vlasech a řekl mu, že ho má rád. Maminka to přeci občas dělávala, tak proč otec ne?

Mezitím seděl Lucius Malfoy ve své pracovně. V ruce držel starý velmi drahý koňak. Přemýšlel. Bylo to, co udělal správné? Svého syna miloval, jak jen mohl. Přesto…

„Ano, tohle jsem musel udělat. Musel. Nebyla jiná možnost. Je to Malfoy a musí se tak chovat." Na to vstal a zamířil do své ložnice.