Kapitola 2. Nic není tak, jak se zdá

Harry zaklapl velké šedé desky a unaveně si promnul obličej. Se smrtijedy se poslední dobou roztrhl pytel. Při tom to nebyly žádné velké případy. Občas nějaký ten samosplachovací záchod, kousací konvička a podobné blbosti. Ovšem poslední dva dny začaly být útoky daleko agresivnější a dokonce byli prokleti i dva kouzelníci, několik mudlů nepočítaje.

Frustrovaně se podíval na hodiny na zdi. Velká ručička se neodkladně blížila k dvanáctce a malá k šestce.

„Sakra!"

Dneska si chtěli s Dracem udělat pěkný večer. Zajít na večeři. Projít se nočním Londýnem okolo Temže a potom se pomilovat doma v posteli. Plán pěkný, merlinžel realita naprosto odlišná. Nestíhal. Zoufale nestíhal. Za chvíli tu měl být Draco a on musel ještě dopsat hlášení za poslední dva týdny a taky se potřeboval ještě osprchovat.

Vzduch pročíslo třepetání pergamu. Tiše se snesl na Harryho stůl a čekal na otevření. Harry ho s povzdechem otevřel.

„Doufám, že je to od šéfa, že chce hlášení už dnes do desíti." Povzdechl si a s trpitelským výrazem rozdělal pergamen. Na pergamenu byla zpráva od Draca, který se omlouval, poněvadž se bude muset zdržet v práci a nemůže tak jít na smluvenou večeři. Potter dost dobře věděl, že Draco má ohledně ostrova Man a sedmilístků co dělat. Irové byli vážně strašní.

Harry se cítil pod psa. Zároveň byl ovšem rád, že to nebyl on, kdo musí psát tuhle nenáviděnou zprávu. Takhle by si to mohl od Draca později vybrat. Poťouchle se usmál, když se projevilo jeho zmijozelské já.

Ťuk. Ťuk.

„Dále." Pronesl Harry ještě trochu ztracen ve vlastních myšlenkách.

„Harry, nesu ti ještě nějaké dokumenty ohledně těch případů mudlovské toalety." Vešla dovnitř Romilda Vaneová.

„Jo, dík. Dej je třeba …" rozhlédl se po místnosti přeplněné pergameny. „Dej je někam." Povzdechl si. Romilda se na něho krásně usmála. Hůlkou opsala elegantní křivku a rázem bylo místo i pro dokumenty v jejím náručí.

„Nechceš kafe nebo čaj?" zeptala se přátelsky. Harry k ní zvedl ztrápený pohled a přikývl.

„Díky." Řekl Harry a zase sklonil hlavu k pergamenům před sebou.

Pouze se usmála a odkráčela připravit kávu. Vítězný záblesk v jejích očích Harry už nezaznamenal.

.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.

Draco otevřel dveře do domu, který si poměrně nedávno s Harrym koupili. Byla to vlastně ruina. Oni jí ovšem nechali opravit a zařídili si jí podle sebe. Hermiona říkala, že jí vdechli život. Dracovi to přišlo jako moc ženské tvrzení, ovšem i on musel uznat, že je v domě spokojený. Rád se vracel domů. Cítil se tam jako doma. Usmál se nad svými myšlenkami.

Skopl boty a hodil hábit na věšák. Normálně by ho vzal nahoru a dal do koše se špinavým prádlem, aby se o něho postarali skřítci. Teď ovšem spěchal za Harrym, třeba by se mohla uskutečnit aspoň jedna část jejich plánu.

Když se přemístil, viděl, že Harry ještě nespí. V ložnici se svítilo, to tedy znamená, že na něho Harry čeká. Dracovi poskočilo srdce radostí. Někdy si vážně připadal jako zamilovaný puberťák. Tedy kdyby věděl, jak si zamilovaný puberťák připadá. V době, kdy procházel pubertou, měl na práci jiné věci než starosti kvůli ženám nebo mužům.

Ano, život s Harrym obrousil jeho zmijozelské hrany. Samozřejmě, že byl Zmijozel tělem i duší pořád, ovšem vsakovali se do něho nepatrné části Nebelvíra. No tohle raději nebude rozebírat teď. Teď ho čekají daleko příjemnější myšlenky. Přemítal stoupaje do schodů.

Na předposledním schodu našel Harryho košili. Nevěnoval tomu velkou pozornost, což ovšem byla chyba, jak měl sám za chvíli zjistit.

Zpod dveří ložnice prosvítal pruh světla. Ze zavřené místnosti se ozval smích. To by nebylo nic divného, kdyby to ovšem nebyl ženský smích. Draco zmrzl na místě. Tohle nebyla Grangerová. Teď se ozval hlas Harryho. Šeptání. Draco se pořád ještě nemohl pohnout.

Tohle ne. Co to znamená? Hlavou mu běžela jedna šílenější myšlenka za druhou. Bál se pohnout. Bál se otevřít dveře. Bál se ocitnout tváří v tvář pravdě. Ano, měl strach. Nevěděl, jak dlouho tam stál s očima upřenýma na pruh světla vyzařujícího zpod dveří.

Smích. Trochu hlasitější.

To Draca vytrhlo ze strnulosti. Přešel dvěma kroky zbytek chodby a prudce otevřel dveře do ložnice. Pohled, který se mu naskytl, mu vyrazil dech.

Harry se na posteli válel s nějakou ženštinou. On ležel a žena na něm seděla a rozepínala mu košili.

Takže ta košile na schodech patří jí! Problesklo mu hlavou.

Kalhoty Harry už dávno neměl, pouze trenýrky. Žena se sklonila, aby polaskala jazykem Harryho bradavku. Ten se samozřejmě neubránil tichému povzdechu, který u něho taková stimulace vyvolala. Dracovi se najednou udělalo zle. Nemohl dýchat. Nemohl se hýbat. S vytřeštěnýma očima sledoval svého partnera, jak si to rozdává s nějakou rajdou.

Harry byl v sedmém nebi. Dokázal vnímat jen vzrůstající euforii. Euforii, která se brzo změní v uspokojení, jak doufal. Bylo to trochu jiné, než obvykle. Ale nebylo to špatné. Teplý jazyk zanechával na jeho hrudi pálící cestičky. Ruka jeho trpitele se vydala na průzkum dolních partií.

„Draco!" Zaúpěl.

Romilda lehce ztuhla při vyslovení Dracova jména. Ale skoro okamžitě pokračovala v rozdělané práci. Zatímco v Dracovi se při vyslovení jeho jména něco hnulo.

„Nenechte se rušit." Pronesl chladným hlasem. Romilda vypískla a zkřížila ruce na hrudi. „Jenom si vezmu svoje věci a půjdu, protože s tebou Pottere, nechci mít už nic společného!" vyprskl vztekle. Otevřel svojí šatní skříň, zamával hůlkou a jeho věci se samy sbalily.

„Draco?" ozval se poprvé Harry. Zněl omámeně a nevěřícně. „Proč jsi najednou tam a kde jsi byl a co… Romildo!" Uvědomil si Harry, s kým leží polosvlečen v posteli. Najednou bylo všechno vzrušení pryč a nahradila ho poctivá panika. V hlavě mu šrotovalo rychleji než u OVCí a kolečka dopadla na správná místa. To kafe!

Na tohle už se Draco nevydržel dívat. Popravdě, lámalo mu to srdce. „Sbohem Pottere!" rozloučil se chladně a odešel z ložnice. Oči ho pálili. Jeho chůze byla nejistá jako první krůčky narozeného hříběte. Motal se. Bylo mu zle. Harry ho podvedl a s takovou! Ani nevěděl, jak se dostal z domu. Na chvilku se opřel o sloupek na verandě.

„Proč?" zakníkl ublíženě. Zhrozil se, jak zní jeho hlas. Slabě. Bezmocně. Tohle není přece potomek rodu Malfoyů! Vzchop se! Je to jenom Potter! vzlyk následoval další.

Harry si skoro okamžitě po tom co odešel Draco, uvědomil, co se stalo. Vrhnul nechutný pohled na Romildu a sliboval jí udělat ze života peklo. Ovšem prvořadé bylo dohnat Draca a vysvětlit mu, co se vlastně stalo. Hopkaje po místnosti, jak si natahoval kalhoty, se dostal až ke dveřím. Ze schodů div nespadl, jak je rychle seběhl. Třemi skoky přeběhl chodbu a už otevíral dveře ven. Vyběhl do chladné noci. Po Dracovi ani stopy.

„Draco ne!" zasténal zničeně. „Ne."

„Už nikdy mi neříkej jménem. Rozumíš, Pottere? Nikdy!" odsekl Draco, který se ještě stále opíral o sloupek za Harryho zády. Harry se zmateně otočil. Jakmile uviděl Draca, tvář se mu rozjasnila úlevným úsměvem.

„Draco. Draco, já vím, jak to vypadá, ale to není tak jak si myslíš." Začal zmateně vysvětlovat Harry.

„Neříkej mi Draco, Pottere! Pro tebe jsem Malfoy rozumíš!" zařval Draco nenávistným tónem a zabodl Harrymu svoji hůlku do hrudníku. Harry o krok ustoupil.

„Ne, Draco. Ty to nechápeš! Já jsem nevěděl, co dělám! Vážně!" Harry byl zoufalý.

Křup.

To se Dracova pěst potkala s Harryho nosní chrupavkou. Na to se Zmijozel otočil a hlasitým Puf! ho už nebylo.