Svatba Bellatrix Lestrangeové
Bellatrix Blackové bylo nedávno devatenáct let. Skončila školu. Nyní stála před velkým zlatým zrcadlem, vykládané jantarem, oblečená v bílých mušelínových šatech. Vlasy vyčesané do umně stočeného drdolu, pouze několik pramínků kopírovalo linie jejího čistokrevného obličeje. Dnes je totiž její velký den, jak to nazvala její matka.
Dnes se vdává.
Zásnuby proběhli před necelým půlrokem o Vánocích. Bellatrix si vzpomněla na vánoční večírek Blacků, kde poprvé viděla svého budoucího chotě. Bylo jí sedm nebo osm. Až pozdě pochopila, co se za tím nevinným pozváním k tanci ve skutečnosti ukrývalo.
Rudolphus Lestrange.
Starý. Ošklivý. Šílený.
Bylo jí do breku. Ale povinnost vůči její rodině jí nedovolila vycouvat. I když chtěla. Tak moc chtěla. Vzdychla.
„Jednou patříš do starobylého a vznešeného rodu Blacků, tak se podle toho chovej!" pronesla rázným hlasem svému odrazu v zrcadle. „Rudolphus Lestrange je skvělá partie. Čistá krev. Majetný. Tradice je pro něho vše. Stejně jako pro tebe! " Pokoušela se utěšit sama sebe. Nikdo jiný to stejně neudělá.
„Jenže je starý! Je hnusný! Já ho nechci! " bouchla zlostně pěstí do svého odrazu v zrcadle a jenom díky kouzlu nerozbitnosti se na ní nevysypaly střepy. Neplakala. Dobře věděla, že to nemá cenu. Byla vzteklá. Smutná. Včera se jí dokonce podařilo zaškrtit domácího skřítka, který se o ni staral od kolébky. Bylo jí to jedno. Jak moc si přála být chlapcem. Připadala si jako nějaké zvíře, které rodiče prodají. Ale oba byla čistokrevná a musela se podvolit.
Musela.
Nesnesla pomyšlení, že ani ne za dvanáct hodin na ní bude sahat. Zvedal se jí žaludek. Neměla nikoho, s kým by si zrovna o téhle věci promluvila. Jednou se pokusila začít rozhovor s matkou na toto téma. Matka chytře převedla řeč na něco úplně jiného. Bellatrix, proto tohle téma už nikdy nenakousla. A ona se dnešní noci vážně děsila.
Ťuk ťuk.
Z neradostných úvah jí vytrhlo decentní klepání na dveře.
Dveře se otevírají. Vchází její matka. Za zády její nejmladší a teď už vlastně jediná sestra Narcissa. Matka má na tváři úsměv. Ne úšklebek či předstíraný hraný úsměv. Ne, tohle je spíše nostalgický úsměv, někoho kdo vzpomíná. Někoho, kdo podobnou záležitost zažil. A rovněž se v úsměvu nachází bolest, bolest ze ztráty dalšího dítěte. Její nejstarší děvčátko vylétne z rodného hnízda.
„Jsi připravená drahá?" Bellatrix ví, že to není ani tak otázka, jako oznámení, že už je čas.
Téměř nepatrné přikývnutí. Ví, že kdyby teď promluvila, mohla by toho později litovat. Pokusí se ještě na tváři vykouzlit úsměv, tvář se jí ale stáhne spíše do šklebu. Proto raději přestane.
„Jsi krásná, Bello. "Narcissa na ní visí očima. Bellatrix dávno přehodnotila svůj názor na svoji malou sestřičku. Časem si k Narcisse vybudovala vztah, který se většinou obešel bez chorobné žárlivosti. Většinou.
„Děkuji." Vypraví ze sebe Bellatrix s námahou, oči upřené na Narcissu. Jde jí za družičku. Světle zelené šifonové šaty lichotí její útlé postavě. I na tebe dojde, drahá sestřičko. Pomyslí si hořce Bellatrix. I tebe jednou prodají.
„Měly bychom jít." přeruší matka myšlenky obou svých dcer. Bellatrix vloží svojí ruku do rukou své matky. Opouští pokoje. Už nikdy se sem nevrátí. Od této chvíle bude v tomto domě cizinkou. Bude patřit do jiné rodiny. Do rodiny, která jí ovšem příliš štěstí nepřinese.