Azkaban
Chlad. Temnota. Bolest.
To vše je tu všudypřítomné. Bellatrix nikdy nepoznala takový chlad. Ano, ve zmijozelské společenské místnosti také bývala zima, ale tam byl alespoň velký krb, který dokázal prohřát ve chvilce celou místnost. Zato tady…
Schoulila se do klubka, rukama si přitáhla kolena blíže hrudi. Snad v této pozici dokáže udržet alespoň nějaké teplo. Po tváři se jí spustila slza. Bílé cestičky na jejích ušpiněných tvářích dávaly tušit, že zdaleka nebyla jediná.
Náhle se prudce ochladilo. Od pusy jí začala stoupat pára. Vězeňským křídlem, které se stalo jejím domovem, se nesly skučící, hlasy. Když tohle Bellatrix slyšela prvně. Zatvrdila se, že ona takhle nikdy křičet nebude. Nikdy. Vydrželo jí to asi první tři minuty. Poté i jí zaplavily vzpomínky na to, co se stalo jejímu Pánovi. Jejímu Mistrovi.
„Ne, není mrtvý. Není. Jste všichni hlupáci. " sípavě se nadechla, hlasivky příliš nepoužívala a hlas jí tudíž zlobil. „Všichni chcípnete, všechny vás zabiju." Křičela z plných plic. „Všechny vás zabiju." Hlas se jí zlomil a teď už z jejího šíleného hlasu zbyl pouze tichý šepot.
Mozkomor střežící její vězeňské křídlo doplul před dveře její cely. Cítila ho. Ty nejhorší vzpomínky se jí vyplavily napovrch. To jak nesnášela své sestry. To jak nenáviděla svého manžela. To jak se musela za něho vdát a poté se mu podvolit. To jak jí Rudolphus vyčítal, když nemohla otěhotnět a dát mu tak vytouženého syna. To jak se nenáviděla sama, protože nemohla rozšířit svoji čistokrevnou rodinu. To jak se dozvěděla o skonu svého pána. Tresty od Pána, které ubližovaly daleko více psychickým způsobem než tím fyzickým. Její proces. Zostuzení při něm. Všechny ty nechutné kontroly či prohlídky, jimiž musela projít.
Zabraná do vlastních myšlenek si ani nevšimla, že se jí Mozkomor rozhodl navštívit v její samotě. Sice tu nebyla ještě moc dlouho, ovšem ty stvůry nějakým záhadným způsobem přitahovala. Dokonce i strážní si toho všimli. Ovanula jí vlna chladu. Zvedla hlavu, která spočívala na jejích kolenech. Vytřeštila oči. Přímo před ní se tyčila ta nelidská zrůda. Mozkomor plachtil přímo k ní a ona začala pociťovat jeho moc.
Po celém těle jí naskákaly zimomřavky. Mozkomor se neustále přibližoval. Snažila se od něho dostat co nejdál. Zády narazí na stěnu. Hrubé nepříliš opracované kameny se jí zaryjí do zad. Studí, ale ne tolik jako stvoření, které je teď od ní vzdálené sotva na dva kroky. Bellatrix zavře oči. Lehne si na studenou zem a opětovně se stulí do klubka. Zvuky, které vydává, se nedají ztotožnit s ničím než s neskutečným lidským utrpením. Mozkomor po ní natáhne ruku a ona cítí jeho působení. Před očima má opět výjevy, které se bolestivě zaryly do její duše. Výjevy, které doufala, že už nikdy neuvidí. Výjevy, které ovšem vidí v poslední době až příliš často.
„Ne Pane, ne. Neopouštěj te mě. To nesmíte." Slova znějí jako tichá modlitba, jako poslední prosba před smrtí. Vzpomínky jsou čím dál víc horší. Bellatrix nemůžu tuhle tíhu dál nést. Upadne do sladkého bezvědomí. To ovšem Mozkomora nezajímá. Skvělá hostina přeci může pokračovat, i když jeho oběť nevnímá. Rukama pokrytýma strupama se dotkne kdysi hebké pokožky a začne se krmit ještě usilovněji.
„Tady je!" oznamuje hlas, který se náhle objevil u dveří.
„Expecto Patronum!" vykřikne jiný a namíří hůlku na Mozkomora. Z hůlky vyletí sova a pustí se do Mozkomora. Ten, jen co spatří stříbrné světlo, odplachtí okamžitě pryč. Dozorci ihned doběhnou k Bellatrix.
„Žije." Oddechne si jeden, dobře ví, že by měl opletačky s vedením, kdyby se za jeho služby stala taková nehoda.
„Měla chcípnout." Řekne druhý a prohlíží si zhroucené tělo ležící na zemi.
„Byl by z toho jen problém." Odpoví druhý strážce ledabyle a pokrčí rameny.
„Zasloužila by si to, za všechno co udělala." Kopne do bezvládné Bellatrix. Na to oba odkráčí pryč. Nechají jí jen tak, pohozenou a vyčerpanou ležící na chladné zemi. Bellatrix ležící na zemi ovšem nic z toho nevnímá, právě zažívá jednu z mála šťastných vzpomínek, od té doby co jí zavřely. Vidí před sebou svého Pána. Chválí jí. Bellatrix je teď opravdu šťastná.