Smrt Severuse Snapea
Letošní rok se Lord Voldemort přestal ukrývat a vystoupil otevřeně před celým kouzelnickým světem. Tento rok byl daleko namáhavější než obvykle, alespoň tedy pro Severuse Snapea. Veřejné vystoupení Voldemorta pro něho znamenalo totiž určitý posun v kariéře. Severus Snape se stal ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích. Nicméně v této funkci příliš dlouho nesetrval. Jeho působení v roli ředitele Bradavické školy skončilo společně s jeho smrtí 1. Května 1998.
Severus neměl dobré tušení, když si ho Voldemort nechal zavolat do Chroptící chýše. Na Bradavických pozemcích se už bojovalo a on musel pomoci tomu Potterovic spratkovi a Voldemort ho zavolal. Byl opravdu naštvaný, zároveň i vystrašený. Obával se o svůj život. Vždycky si myslel, že bitvu nepřežije, ale poslední dobou zjistil, že chce přežít. Nechtěl umřít, ještě ne. Teprve nedávno si uvědomil, že dostal tenkrát druhou šanci, nejenom ochraňovat Pottera. Dorazil do Chroptící chýše.
Tam už na něho čekal Voldemort. Severusovi se nelíbilo, jakým způsobem se na něho dívá. Tedy nikdy se mu nelíbilo, jak se na něho jeho Pán dívá, ale v tuto chvíli v jeho pohledu bylo daleko více toho ďábelského šílenství. Pečlivě promýšlel každé své slovo, které vyřkl. Voldemort byl však už přesvědčen o své pravdě, které ovšem byla stejně mylná. Což ovšem Temný Pán nevěděl. Stačila chvilinka nepozornosti a Voldemortem zasyčené.
„Zabij."
Na Lektvarového mága se vrhl obrovitý plaz. Jeho ostré a určitě i jedové zuby se mu zaryly do šíje. Severuse zachvátila panika. Z krku mu prudce unikal život. Skoro ani neslyšel Voldemortovo chladné.
„Lituji toho."
Voldemort se otočil a spokojeným krokem odcházel pryč, vstříc svému osudu.
Severus se snažil zastavit masivní krvácení z rány na krku. Tiskl si pevně ránu svýma rukama. Brzy mu ovšem došlo, že je to k ničemu. Ucítil pod sebou zvětšující se mokrou skvrnu. Krev. Jeho krev. Život mu doslova prýštil mezi prsty. Nad jeho tělem převzal vládu chlad a zimnice. Naginniho polibek byl určitě jedovatý. I kdyby zastavil krvácení, na jeho jed není protijed. Nebo alespoň není nikdo, kdo by ho připravil. Snažil se zastavit třas svého těla, ale jeho tělo ho už neposlouchalo. Ani si nevšiml, že v místnosti se náhle objevila další postava. Vycítil přítomnost dalšího člověka. Černé oči vzhlédly. Uviděl zelené oči. Oči, které ho přivedly až na samý pokraj smrti. Chňapl po černém hábitu a přitáhl si Pottera blíž. Hlasem, který ani nepoznával ze sebe vydal příšerný skřek.
„Vezměte… to… vezměte… to…"
Nesnášel toho chlapce, ano. Vždyť mu pokaždé, když na něho pohlédl, připomínal nejenom toho rozcuchaného tlustočerva, jak ho kdysi nazvala Lilly, ale hlavně mu připomínal, to co mohl snad někdy mít. Musel mu to vysvětlit, pocítil zvláštní touhu mu vše objasnit. Dát mu odpovědi na nezodpovězené otázky. Stačila chvilka soustředění a z jeho úst, uší a očí začaly proudit vzpomínky. Věděl, že to je poslední možnost, jak se alespoň částečně obhájit. Jak dokázat, že i on dokázal milovat. Z posledních sil zašeptal.
„Podívejte… se… na mě…"
Potter na něho upřel své oči. Severus ale neviděl Pottera. Před sebou měl člověka, který mu ukázal, že i on dokáže milovat, že i on je lidská bytost. Člověka, který ho miloval a kterého miloval on. Neviděl mladého Pottera, viděl svou milovanou. Zničehonic se smířil s myšlenkou, že umírá. Vlastně mu tam bude líp. Ať už je tam kdekoli. Bude volný. Poslední pohled do zelených očí. Ty černé zůstaly zakalené a veškerý život v nich uhasl.