Kapitola desátá

P: ,,Nevím jak vy, ale možná by se dalo s tím přítelem nějak mluvit."

J: ,,Výborný nápad, ale jak."

P: ,,Nevím."

R: ,,Možná nás něco napadne v průběhu další kapitoly a když ne, tak musíme prozkoumat nějak tento pokoj."

Sir: ,,Jo."

P: ,,Kdo chce číst dál."

J: ,,Třeba já, jestli chcete, ale nemusím."

L: ,,Jo, klidně."

James tedy začal číst další kapitolu. V předvečer Všech svatých

Sir: ,,Hurá to bude hostina."

L: ,,Ona je v Bradavicích na Dušičky nějaká hostina."

Sir: ,,Jo a maškarní bál, říkala mi o tom Andy."

L: ,,Tak to se těším."

Malfoy nemohl uvěřit svým očím, když příštího dne viděl, že Harry i Ron jsou ještě pořád v Bradavicích a vypadají sice unaveně, ale jsou v té nejlepší náladě. Oba dva totiž ráno dospěli k názoru, že setkání s tříhlavým psem bylo báječné dobrodružství, a měli docela chuť si ho zopakovat.

J: ,,No dobrodružství to bylo, ale zopakovat, ne to bych se raději někam schoval."

Sir: ,,Já bych šel."

J: ,,Ty jsi na hlavu."

S: ,,Asi tak."

Harry mezitím Ronovi pověděl všecko o balíčku, který se nejspíš přestěhoval z Gringottovy banky do Bradavic, a oba si drahnou chvíli lámali hlavu, co v něm asi může být, když ho tu střeží tak důkladně.

R: ,,To už máme vyluštěno."

S: ,,Ale oni nemají knihu."

R: ,,Pravda."

„Buď je to něco opravdu cenného, anebo opravdu nebezpečného," usoudil Ron.

„Nebo taky obojí," mínil Harry.

L: Co je to vůbec kámen mudrců?"

R: ,,Nevím to přesně, ale má to něco společného z Brumbálem a alchymii."

L: ,,Aha."

S určitostí ovšem věděli jenom, že záhadný předmět je dlouhý asi dva palce, a bez dalších vodítek sotva mohli uhodnout, co to je.

Nevilla ani Hermionu v nejmenším nezajímalo, co že to leželo pod nestvůrným psem a padacími dveřmi. Nevillovi záleželo jen na tom, aby se do jeho blízkostí už víckrát nedostal.

Hermiona teď odmítala promluvit s Harrym i s Ronem jediné slovo, byla ovšem tak panovačný vševěd, že v tom oba spatřovali výhodu navíc. Po pravdě jim teď šlo jedině o to, aby si vyřídili účty s Malfoyem, a k jejich velkému potěšení se jim týden nato, když ráno přišla pošta, právě taková příležitost naskytla.

Sir: ,,Co za výhodu?"

J: ,,Mohl bys ses to dovědět, kdys držel jazyk za zuby."

Ve chvíli, kdy se sovy nahrnuly do Velké síně jako obvykle, pozornost všech zaujal dlouhý tenký balík, který neslo šest velkých sov pálených.

J: ,,To musí být koště."

Harry byl stejně zvědavý jako všichni ostatní, co v tom velkém balíku asi je, a užasl, když se sovy snesly dolů, upustily ho na stůl před něj a přitom mu shodily na podlahu slaninu.

Stačily sotva máchnout křídly a zase odletět, když mu další sova přihodila k balíčku ještě nějaký dopis. Harry nejdřív roztrhl obálku; naštěstí, poněvadž v dopisu stálo:

NEOTVÍREJTE TEN BALÍČEK U STOLU!

Je v něm Váš nový Nimbus Dva tisíce, nechci ale, aby se všichni dozvěděli, že máte koště, nebo by ho chtěl každý. Oliver Wood na Vás bude dnes večer v sedm hodin čekat na famfrpálovém hřišti, kde budete mít první trénink.

Minerva McGonagallová

Profesorka

McGonagallová

J: ,,Jo, je to koště."

Sir: ,,Dokonce i Nimbus."

Harry jen stěží dokázal skrýt svou radost, když ten vzkaz podával Ronovi, aby si ho přečetl také.

„Nimbus Dva tisíce!" zasténal Ron závistivě. „Tak na ten jsem si ještě ani nesáhnul."

Spěšně opustili síň, poněvadž chtěli koště ještě v ústraní vybalit, než půjdou na první vyučovací hodinu, uprostřed vstupní síně jim však cestu vzhůru zastoupili Crabbe a Goyle. Malfoy vytrhl balík Harrymu z ruky a ohmatal ho.

P: ,,Vážně, Malfoy je trouba a zloděj."

„Je v něm koště," řekl a hodil ho Harrymu zpátky, v obličeji směs žárlivosti a zášti. „Tak z tohohle se už nevykroutíš, Pottere; prváci košťata mít nesmějí."

S: ,,Pokud to nemají povoleno od učitele a ředitele, troubo."

Ron neodolal a smočil si:

„A není to žádné staré koště," prohlásil, „je to Nimbus Dva tisíce. Co jsi říkal, že máš doma, Malfoyi, Kometu Dva šedesát?" a Ron se na Harryho zašklebil. „Komety sice vyhlížejí náramně, ale taková třída jako Nimbus to není."

R: ,,Jo má pravdu, ale každá firma má jiné přednosti."

L: ,,Jak to myslíš."

R: ,,No košťata se vyrábí každé pro jinou pozici ve famfrpálu případně pro jiný účel."

Sir: ,,O tom jsem četl v tom katalogu od Nimbuse."

„Co ty o tom můžeš vědět, Weasleyi; ty by sis nemohl koupit ani půl násady," odsekl Malfoy. „Ty a tvoji bratři byste na něj museli šetřit proutek po proutku."

Než mu Ron stačil odpovědět, objevil se vedle Malfoye profesor Kratiknot.

„Doufám, že se tu nehádáte, chlapci?" zakvákal.

L: ,,Copak je to žabák."

„Potterovi někdo poslal koště, pane profesore," honem vysvětloval Malfoy.

Sev: ,,Žalobníček žaluje."

„Ano, ano, vím o tom," přisvědčil profesor Kratiknot a zářivě se na Harryho usmál. „Profesorka McGonagallová už mi vysvětlila zvláštní důvody, proč jste ho dostal, Pottere. Jaký že to je typ?"

„Nimbus Dva tisíce, pane profesore," řekl Harry a dělal co mohl, aby se při pohledu na Malfoyův otřesený výraz nerozesmál. „A vlastně jsem ho dostal díky tadyhle Malfoyovi," dodal ještě.

L: ,,Ten tomu nasadil korunku."

Potom už Harry a Ron stoupali po schodech vzhůru a přemáhali smích, jak vztekle a zmateně se Malfoy tvářil.

„Ale je to pravda," rozesmál se Harry vítězoslavně, když dorazili na horní konec mramorového schodiště. „Kdyby Nevillovi nesebral toho Pamatováčka, nejsem dneska v kolejním mužstvu."

P: ,,Pravda pravdoucí."

„Takže podle tebe je to odměna za to, že přestupuješ školní řád?" ozval se přímo za nimi rozzlobený hlas. Hermiona zlostně dupala do schodů a pohoršeně si prohlížela balík, který držel Harry v ruce.

„Já myslel, že s námi nemluvíš?" nadhodil.

„Jasně, klidně nemluv," připojil se Ron, „nám to totiž ohromně vyhovuje."

L: ,,To je ale pablb."

Hermiona odkráčela pryč s nakrčeným nosem. Harry mu toho dne dělalo veliké potíže, aby se soustředil na vyučování. V duchu neustále odbíhal do ložnice, kde pod postelí leželo jeho nové koště, nebo zas na famfrpálové hřiště, kde se večer měl učit hrát. Zhltal večeři, aniž by si všiml, co vlastně jí,

P: ,,To není vždy dobré."

L: ,,To souhlasím."

a pak se spolu s Ronem hnali nahoru, aby Nimbus Dva tisíce konečně vybalili.

„Teda," povzdychl si Ron, když se koště vykutálelo na Harryho postel.

Dokonce i Harry, který neměl ponětí, čím se od sebe košťata liší, si říkal, že vypadá nádherně. Koště bylo štíhlé a lesklé, mělo mahagonovou násadu, dolejší část z úhledného, rovného proutí a skoro nahoře byl zlatý nápis Nimbus Dva tisíce.

Sir: ,,Už jenom z té představy se mi dělá na omdlení. To musí být nádhera."

J: ,,Takové koště, to musí být radost sama."

S: ,,Jamesi přestaň slintat a začni konečně číst."

Když se přiblížila sedmá, Harry vyšel z hradu a vydal se v podvečerním šeru k famfrpálovému hřišti. Nikdy předtím na stadionu ještě nebyl. Na tribunách kolem hřiště byly nad sebou stovky sedadel, aby tak diváci seděli dostatečně vysoko a viděli, co se děje. Na obou stranách hřiště byly tři zlaté sloupy, nahoře zakončené obručemi. Harrymu připomněly malé kroužky z umělé hmoty, kterými mudlovské děti vyfukovaly bubliny, až na to, že tyhle byly vysoké padesát stop.

L: ,,Tedy něco jako bublifuk."

J: ,,Co je to bublifuk?"

L: ,,To co zrovna popisoval Harry ."

Tolik se těšil, až zase poletí, že na Wooda ani nečekal; nasedl na koště a odrazil se od země. Byl to úžasný pocit, když se snášel střemhlav k brankovým tyčím a zase stoupal vzhůru, a potom létal sem tam nad hřištěm. Nimbus Dva tisíce zatáčel, kam si Harry přál, jakmile se ho nepatrně dotkl.

L: ,,To musí být nádherný pocit."

„Hej, Pottere, poleť dolů!"

To už dorazil Oliver Wood. Pod paží nesl velkou dřevěnou bednu. Harry přistál těsně vedle něj.

„Prima," řekl Wood a oči mu svítily. „Teď už chápu, jak to McGonagallová myslela… Opravdu to máš v sobě. Dnes večer tě jen naučím pravidla, a pak už budeš třikrát týdně chodit na trénink s ostatními."

Sir: ,,Třikrát do týdne, to nemyslí vážně."

Otevřel bednu. Uvnitř byly čtyři různě velké míče. „Takže," začal Wood. „Famfrpál není nijak těžké pochopit, i když není snadné ho hrát. Na každé straně je sedm hráčů. Třem z nich se říká střelci."

„Tři střelci," opakoval Harry, a Wood vytáhl zářivě červený míč, velký asi jako fotbalový.

„Tomuhle míči se říká Camrál," vysvětloval. „Střelci házejí Camrál jeden druhému a snaží se ho prohodit jednou z obručí, aby dali gól. Pokaždé když Camrál proletí některou z obručí, znamená to deset bodů. Budeš si to pamatovat?"

„Střelci házejí Camrál, a když ho prohodí obručemi, je to gól," odříkával Harry. „Takže – vlastně je to jako košíková na košťatech a s šesti koši, jo?"

„Co je to košíková?" zeptal se Wood zvědavě.

Sev: ,,Prima mudlovský sport z Ameriky, ale hrál jsem ho jenom jednou."

„To nic," řekl Harry spěšně.

„Na každé straně je ještě další hráč, kterému se říká brankář – já jsem brankář Nebelvíru. Musím létat kolem našich obručí a bránit soupeřům, aby dali gól."

„Tři střelci, jeden brankář," řekl Harry, který si umínil, že si to všecko musí zapamatovat. „A ti všichni hrají s Camrálem. Takže tomu rozumím. A k čemu jsou tyhle?" ukázal na zbývající tři míče v bedně.

„To ti chci ukázat," řekl Wood. „Vezmi si tohle."

Podal Harrymu malou hůl podobnou pálce, s jakou se hraje pasák.

„Teď ti ukážu, co dělají Potlouky," řekl Wood. „Potlouky jsou tyhle dva."

Předvedl Harrymu dva zcela stejné míče, černé jako uhel a o trochu menší než červený Camrál. Harrymu neušlo, že se jako by snažily vyprostit z řemínků, které je přidržovaly v bedně.

L: ,,Proč se tak chovají?"

Sir: ,,Je to jejich přirozenost, ale jistě to nevím."

„Uhni trochu," varoval ho Wood. Potom se sehnul a jeden z Potlouků uvolnil.

Černý míč okamžitě vyletěl vysoko do vzduchu a pak už se řítil Harrymu do obličeje. Harry se po něm ohnal pálkou, aby mu nepřerazil nos, a míč cikcak odletěl pryč, za okamžik mu však znovu prosvištěl kolem hlavy a zaútočil na Wooda, který se po něm vrhl a podařilo se mu přitisknout Potlouk k zemi.

L: ,,To jsou ty potlouky tak zákeřné?"

J: ,,Jo, v podstatě jo."

„Viděls?" zasupěl Wood, nacpal vzdorující míč zpátky do bedny a důkladně ho zajistil řemínky. „Potlouky tryskem létají po hřišti a snaží se srazit hráče z košťat. Proto má každé mužstvo dva odrážeče – u nás jsou to Weasleyova dvojčata – a jejich úkolem je chránit svoje mužstvo proti Potloukům a pokud možno je nahnat proti soupeřům. Tak co – myslíš, že jsi to všecko pochopil?"

„Tři střelci se snaží dát gól Camrálem; brankář chrání vlastní branky a odrážeči odhánějí Potlouky od svého mužstva," odříkával Harry, jako když bičem mrská.

„Výborně," pochválil ho Wood.

„Poslechni – už Potlouky někdy někoho zabily?" zeptal se Harry a doufal, že to znělo lhostejně.

L: ,,Mě by to také zajímalo."

J: ,,Pár případů tu bylo, ale ne nikdy v Bradavicích, jenom při mistrovských utkáníních."

L: ,,Takže by se neměl Harry ničeho obávat, nebo snad ano."

Sir: ,,No občas se stane nějaký úraz, ale to se spraví."

L: ,,O jaké úrazy se to jedná?"

Sir: ,,Porůznu, zlomeniny, spáleniny atd."

S: ,,Já bych tedy famfrpál přirovnal k americkému fotbalu."

L: ,,Výborný sport na zmrzačení."

Sir: ,,Většinou to ošetřovatelka dá do pořádku."

„V Bradavicích nikdy. Měli jsme tu pár přeražených čelistí, ale nic horšího. Abych to dokončil, poslední hráč v mužstvu je chytač. To budeš ty. A nemusíš se starat ani o Camrál, ani o Potlouky –"

„– pokud mi ovšem nerozrazí hlavu."

„S tím si nedělej starosti, Weasleyovi si s nimi bohatě poradí – sami jsou takové dva Potlouky v lidské podobě."

Sir: ,,To je výborný panečku."

Wood sáhl do bedny a vytáhl čtvrtý a poslední míč. V porovnání s Camrálem a s Potlouky byl mrňavý, asi jako pořádný vlašský ořech. Byl zářivě zlatý a měl malá stříbrná křidélka, která se lehce třepetala.

J: ,,Zlatonka."

„Tohle," řekl Wood, „je Zlatonka, a je to ten nejdůležitější míč ze všech. Je velice těžké ho chytit, tak je rychlý, a není snadné ho vůbec objevit. Najít ho je právě úkolem chytače; musíš kličkovat mezi střelci, odrážeči, Potlouky a Camrálem a zmocnit se ho dřív než chytač soupeře, poněvadž chytač, který chytí Zlatonku, získá svému mužstvu sto padesát bodů navíc, takže to skoro vždycky vyhraje.

Sir: ,,Ale není to pravidlo. Byly i zápasy kdy vyhrálo druhé družstvo."

Proto ostatní hrají proti chytačům tak nečistě. Zápas ve famfrpálu končí teprve tehdy, když některé mužstvo chytí Zlatonku, takže může trvat úplnou věčnost – myslím, že rekord jsou tři měsíce a že museli stavět náhradníky, aby si hráči mohli chvíli zdřímnout.

Tak to je všecko – chceš se na něco zeptat?" Harry zavrtěl hlavou. Dokonale chápal, co má dělat, problém ovšem byl v tom, jak to udělat.

L: ,,Tak proč se nezeptá?"

„Se Zlatonkou ještě trénovat nebudeme," prohlásil Wood a pečlivě ji uložil zpátky do bedny, „už je příliš tma a mohli bychom ji ztratit. Nejdřív si tě vyzkouším s těmihle."

Vytáhl z kapsy sáček s obyčejnými golfovými míčky a za několik minut se už oba vznášeli ve vzduchu; Wood vší silou házel golfové míčky všemi směry, aby je Harry pochytal.

Harrymu neunikl ani jeden, a Wood se tvářil spokojeně.

Sir: ,,Jak by také ne. To byl už dobrý výkon."

Za půl hodiny už opravdu začala noc a nemohli pokračovat.

„Na famfrpálovém poháru bude letos naše jméno," prohlásil Wood nadšeně, když se trmáceli zpátky k hradu. „Vůbec bych se nedivil, kdybys byl ještě lepší než Charlie Weasley, a ten mohl hrát za Anglii, kdyby se nevypravil bůhvíkam honit draky."

J: ,,Ten Charlie musel být vážně dobrý."

Možná to bylo proto, že teď byl tak zaneprázdněný, když navíc ke všem domácím úkolům ještě tři večery v týdnu chodil na famfrpál, nechtěl však tomu ani věřit, když si uvědomil, že je v Bradavicích už dva měsíce.

L: ,,Asi je hodně šťastný."

Cítil se na hradě daleko víc doma než kdy předtím v Zobí ulici. Dokonce i vyučování bylo teď čím dál zajímavější, poněvadž úplné základy už měli za sebou.

Ráno přede dnem Všech svatých je probudila lahodná vůně dýňového koláče, která se linula po chodbách.

P: ,,To musí být vůně."

Sir: ,,Přímo omamující."

Ještě víc je potěšilo, když jim profesor Kratiknot na hodině kouzelnických formulí oznámil, že podle jeho názoru jsou už připraveni na to, aby přiměli věci létat; od chvíle, kdy viděli, jak Nevillův žabák díky jeho čárům krouží po třídě sem tam, se nemohli dočkat, až to zkusí sami.

L: ,,Nato se těším."

S: ,,To musí být zábava nechat něco létat."

Sir: ,,Škoda, že nemůžeme doma kouzlit."

Lily jenom přikývla.

Profesor Kratiknot rozdělil třídu do dvojic, aby začali s praktickým výcvikem. Harry měl pracovat spolu se Seamusem Finneganem; při tom zjištění se mu ulevilo, poněvadž Neville dělal, co mohl, aby upoutal jeho pozornost. Ron však byl ve dvojici s Hermionou Grangerovou; bylo těžké říci, jestli to rozčílilo víc jeho nebo ji.

L: ,,To bude ."

Ode dne, kdy Harrymu přišlo koště, nepromluvila s žádným z nich ani slovo.

„Hlavně nesmíte zapomenout na ten pěkný pohyb zápěstím, který jsme nacvičovali!" zakvákal profesor Kratiknot, který jako obvykle trůnil na hromadě knih. „Švihnout a přiklepnout, pamatujte si, švihnout a přiklepnout. A velice důležité také je správně pronést čarovná slova – vždycky si vzpomeňte na kouzelníka Baruffia, který vyslovil s místo f a v příští chvíli ležel na podlaze a na prsou mu stál buvol."

L: ,,Chudák, jenom doufám, že si moc neublížil."

R: ,,Stát se mohlo cokoliv."

Bylo to velice těžké. Harry a Seamus švihali a přiklepávali, ale peříčko, které se jejich přičiněním mělo vznést k obloze, pořád jen leželo na stole. Seamus už byl tak netrpělivý, že do něj šťouchl hůlkou a podpálil ho, a Harry musel uhasit oheň svou čapkou.

L: ,,To mu já říkám ohníček."

Ron u sousedního stolu na tom nebyl o nic líp.

„Wingardium Leviosa!" vykřikoval a mával dlouhými pažemi jako větrný mlýn.

R: ,,To si nedokážu představit."

„Říkáš to špatně," slyšel Harry, jak se na něj utrhla Hermiona. „Správně je Wing–gar–dium Levi–o–sa, a to gar musí být pěkné a dlouhé."

R: ,,To neměla dělat, toho ještě více naštve."

„Tak to zkus ty, když jsi tak chytrá," zavrčel Ron. Hermiona si ohrnula rukávy hábitu, švihla hůlkou a pronesla Wingardium Leviosa!

Nato se jejich peříčko zvedlo ze stolu a vznášelo se jim možná čtyři stopy nad hlavou.

Sir: ,,Ron bude zuřit ještě víc."

L: ,,Ale povedlo se jí to."

„Výborně!" vykřikl profesor Kratiknot a zatleskal. „Podívejte se všichni, slečna Grangerová to dokázala!"

S: ,,Jo, tak tohle je klasický případ učitelského mazlíčka."

L: ,,Možná se mýlíš Seve."

Ron byl na konci hodiny jaksepatří rozladěný. „Vůbec se nedivím, že ji nikdo nemůže vystát," řekl Harrymu, když se snažili dostat do přeplněné chodby. „Ta holka je namouduši děsná!"

L: ,,Tohle neměl říkat."

Sir: ,,Já nevím, mě ta holka také připadá úděsná."

Vtom do Harryho někdo vrazil, jak se všichni cpali dopředu. Byla to Hermiona. Harry na okamžik zahlédl její tvář – a ke svému úžasu zjistil, že je plná slz. „Myslím, že tě slyšela."

S: ,,Tak tohle zvoral."

„Opravdu?" řekl Ron, tvářil se však poněkud nejistě. „Přece si musela všimnout, že se s ní nikdo nebaví."

L:,,Vážně nebo si to jenom myslíš."

Na příští vyučovací hodinu Hermiona nepřišla a za celé odpoledne ji nezahlédli. Když pak scházeli dolů do velké síně na slavnost v předvečer Všech svatých, Harry a Ron zaslechli, jak Parvati Patilová říká své kamarádce Lavenderové, že Hermiona brečí na dívčích záchodech a přeje si, aby ji nechali na pokoji.

L: ,,Ti kluci snad myslí jenom žaludkem."

Sir: ,,No dovol. Já myslím mozkem a ne žaludkem."

L: ,,Jo a já jsem paša. Jistě myslíš spíš podle žaludku a ne podle mozku.."

R: ,,Hej, nechte toho hádání."

Při těch slovech se Ron zatvářil ještě rozpačitěji, okamžik nato však vešli do velké síně a při pohledu na sváteční výzdobu na Hermionu zapomněli.

Na stěnách a na stropě třepetalo křídly tisíc živých netopýrů a tisíc dalších kroužilo nad stoly jako nízké černé mraky, až se plameny svící v dýních komíhaly sem tam. Naráz se na stolech objevila sváteční jídla na zlatých talířích, stejně jako při hostině na zahájení školního roku.

P: ,,To musí být nádhera."

Harry si právě nakládal na talíř bramboru vařenou ve slupce, když se do síně vřítil profesor Quirrell, s turbanem nakřivo a s hrůzou ve tváři.

R: ,,Co se stalo."

Všichni na něj upřeně zírali, jak dorazil k židli, na které seděl profesor Brumbál, zhroutil se na stůl a ztěžka ze sebe dostal: „Je tam troll – dole ve sklepení – myslím, že byste to měl vědět."

Pak se v bezvědomí zhroutil na podlahu.

R: ,,TROLL VE ŠKOLE!"

J: ,,U Merlinových kalhotek, jak se tam dostal."

L: ,,Co je ten troll?"

Sir: ,,To je zlý obr, asi tak 3,5 metru velký a děsně smrdí."

L: ,,Cože! Jak se mohlo něco takového dostat do školy."

P: ,,Možná ho tam někdo pustil."

V síni propukla vřava. Profesor Brumbál musel z hrotu své hůlky odpálit několik nachových žabek, aby zjednal klid.

„Prefektové!" zahřměl. „Každý odvedete svoji kolej okamžitě do ložnic!"

Sir: ,,Nejsou náhodou koleje Zmijozelu ve sklepení."

J: ,,Nevím."

R: ,,Myslím, že jo, ale určitě je odvedly někam jinam."

Percy byl ve svém živlu.

„Všichni za mnou! První ročníky, držte se pohromadě! Když se budete řídit mými rozkazy, nemusíte se trolla vůbec bát! Držte se těsně za mnou. Uhněte z cesty, tady jdou první ročníky! Omlouvám se, ale já jsem prefekt!"

L: ,,Chová se děsně."

„Jak se nějaký troll mohl dostat dovnitř?" zeptal se Harry, když stoupali po schodech.

„Tak to ti nepovím; přitom se tvrdí, jak jsou tupohlaví," odpověděl mu Ron. „Možná ho pustil dovnitř Protiva – jako takový žertík v předvečer Všech svatých."

R: ,,Nevím, ale nemyslím, že by Protiva šel tak daleko."

Míjeli skupinky studentů, které spěchaly nejrůznějšími směry. Jak si razili cestu zástupem zmatených žáků z Mrzimoru, Harry najednou chytil Rona za ruku.

„Teď mě napadlo – Hermiona!"

J: ,,Do háje zeleného, na tu bych málem zapomněl."

L: ,,Měli ji najít a to urychleně."

R: ,,Nebo to někomu staršímu říct."

„Co je s ní?"

„Ona o tom trollovi neví."

Ron se kousl do rtu.

„No dobrá," připustil. „Ale Percy ať nás radši nevidí."

L: ,,Blb jeden."

R: ,,Máš úplnou pravdu."

Sir: ,,I když se ten Percy chová jako debil, tak by mohl ji pomoct."

Přikrčili se a vmísili se mezi žáky z Mrzimoru, kteří mířili opačným směrem, vklouzli do opuštěné postranní chodby a pospíchali k dívčím záchodům. Právě zahnuli za roh, když za sebou zaslechli spěšné kroky.

„Percy!" sykl Ron a zatáhl Harryho za velikého kamenného okřídleného lva.

Když se ohlédli, zjistili však, že to není Percy, nýbrž Snape. Prošel chodbou a zmizel jim z očí.

J: ,,Co ty tam děláš?"

S: ,,Co já vím a pro repete to nejsem já, ale moje zkažené budoucí já."

„Co tady dělá?" zašeptal Harry. ,Jak to, že není dole ve sklepení s ostatními učiteli?"

„To se mě neptej."

Co možná nejtišeji se plížili další chodbou a ještě slyšeli Snapeovy kroky, jak se ztrácejí někde vepředu. „Jde do třetího poschodí,"

L: ,,Tam je ten pes."

mínil Harry ale Ron najednou zdvihl ruku.

„Necítíš něco?"

Harry zavětřil a okamžitě ucítil odporný puch – něco mezi starými ponožkami a veřejným záchodkem, který nejspíš nikdy nikdo neuklízel.

R: ,,To je troll, padejte odtud."

Pak už to i slyšeli: tlumené vrčení a šouravé kroky obrovských nohou. Ron ukázal prstem – na konci chodby po levé straně se směrem k nim pohybovalo něco mohutného. Schovali se ve stínu a dívali se na trolla, jak se vynořil v záblesku měsíčního svitu.

Byl to strašlivý pohled! Troll – tak se totiž říká zlým obrům – byl dvanáct stop vysoký, kůži měl matně, žulově šedou, jeho veliké neohrabané tělo vypadalo skoro jako bludný balvan a nahoře na něm seděla malá lysá hlava, připomínající kokosový ořech. Měl krátké nohy, silné jako tři stromy dohromady, a ploská, rohovitá chodidla. Pach, který vydával, byl neuvěřitelný. V rukou držel veliký dřevěný kyj a vláčel ho po podlaze, tak dlouhé měl paže.

L: ,,Hrůzný popis."

R: ,,Doufám, že brzy odtud vypadnou, troll je nebezpečný."

Právě se zastavil u nějakých dveří a nahlédl dovnitř. Zastříhal dlouhýma ušima, jak se ve svém maličkém mozku rozhodoval, pak se ale pomalu nahrbil a vešel do místnosti.

„Klíč je v zámku," zamumlal Harry. „Mohli bychom ho tam zamknout."

Sir: ,,Dobrý nápad."

L: ,,No nevím mám z toho nedobrý pocit."

Sir: ,,Co by se mohlo stát."

„To je dobrý nápad," souhlasil Ron nervózně. Opatrně se blížili k otevřeným dveřím a modlili se, aby troll v tu chvíli nevyšel zase ven; oba dva měli sucho v krku. Pak už Harry jediným skokem vyrazil vpřed, uchopil klič, přibouchl dveře a zamkl.

„A je to!"

P: ,,Dobře ten troll je zamknutýj, teď by to měli někomu říct."

Naplněni pýchou nad svým vítězstvím se rozběhli zpátky, ale když dorazili na roh, zaslechli něco, při čem jim stydla krev v žilách – zděšený, ječivý výkřik – a vycházel z místnosti, kterou právě zamkli.

„To snad ne," hlesl Ron, bledý jako Krvavý baron.

„Vždyť to jsou dívčí záchody!" zalapal po dechu Harry.

J: ,,Tak to je problém."

R: ,,Měli by jí odtud dostat."

P: ,,Ale jak?"

L: ,,Co já vím."

S: ,,Chtělo by to nějaký plán."

R: ,,Na to není čas."

„Hermiona!" vyjekli svorně.

Samozřejmě se jim ani trochu nechtělo, ale mohli dělat něco jiného? Otočili se jako na obrtlíku, tryskem vyrazili zpátky ke dveřím a kroutili klíčem, i když se s ním v tom zděšení museli pracně potýkat; konečně Harry dveře otevřel a vpadli dovnitř.

Hermiona Grangerová se krčila u protější stěny a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Troll se k ní valil a cestou srážel umyvadla.

L: ,,Nedivím se, já bych asi také omdlela a to asi hned."

„Musíme ho nějak zmást!"

S: ,,Dobrý nápad, trollové jsou strašně blbí."

zazoufal si Harry; zvedl z podlahy kohoutek a vší silou jím mrštil proti zdi. Troll zůstal stát jen několik stop od Hermiony. Nemotorně se otočil a přihlouple mrkal, aby zjistil, co ten hluk způsobilo, a pak už jeho malá zlá očka objevila Harryho.

P: ,,To není vůbec dobré."

S: ,,Měl by se někam schovat."

Sir: ,,Ale kam?"

Ještě chvilku váhal, vzápětí se však místo na Hermionu vrhl na něj a přitom zdvihl svůj kyj.

„Nech toho, ty hlavo skopová!" zařval Ron z opačného rohu místnosti a hodil po něm kovovou trubkou.

R:,, Zmátli ho."

Troll jako by ani nepostřehl, že ho uhodila do ramene, výkřik však přece zaslechl a znovu zaváhal; nato obrátil svůj ošklivý rypák k Ronovi, takže Harry měl čas ho oběhnout.

„Pojď, poběž, utíkej!" křičel Harry na Hermionu a snažil se ji táhnout ke dveřím, ta však nebyla s to se pohnout; ještě pořád se tiskla ke stěně, ústa hrůzou dokořán.

L: ,,S ní nic nebude, ta zamrzla."

S: ,,A to ne zrovna nejlepší chvíli."

R: ,,Ať jí odtáhne a zmizí."

Ze všeho toho křiku znásobeného ozvěnou jako by se trolla zmocnila vražedná zběsilost. Znovu zařval a vyrazil k Ronovi, který byl nejblíž a neměl kam uprchnout.

Sir: ,,Měl by něco udělat, jinak bude z Rona mstný flek."

Vtom Harry udělal něco, co bylo velice statečné, ale také velice pošetilé: rozběhl se, skočil – a podařilo se mu oběma rukama zezadu chytit trolla kolem krku. Ten vůbec necítil, že na něm Harry visí, ovšem i troll si všimne, když mu někdo vrazí dlouhý kus dřeva do nosu; ve chvíli, kdy Harry skočil, měl ještě pořád v ruce hůlku, a ta teď trollovi zajela rovnou do nosní dírky.

L: ,,No fuj!"

P: ,,Odporné a statečné."

S: ,,Fantastiky blbé."

Sir: ,,To se asi naučil na svém strýčkovi."

J: ,,Hlavně si by měl tu hůlku vyčistit."

R: ,,Hlavně ať zpacifikují toho trolla."

Troll zaskučel bolestí, obrátil se a rozháněl se kyjem, Harry se ho však úporně držel; každou vteřinu ho troll už už musel shodit nebo mu zasadit strašlivou ránu.

Na smrt zděšená Hermiona se zhroutila na podlahu; Ron vytáhl svou vlastní hůlku, i když netušil, co si s ní počne, a potom slyšel sám sebe, jak křičí první zaklínadlo, na které si vzpomněl: „Wingardium Leviosa!"

R: ,,Na co ti to kouzlo bude."

P: ,,Snad to nedopadne špatně."

Kyj v tu ránu vypadl trollovi z ruky a vyletěl málem až ke stropu, potom se pomalu otočil ve vzduchu a s praskavým zvukem, při kterém Harrymu přeběhl mráz po zádech, dopadl svému majiteli na hlavu. Troll zakolísal a padl tváří na zem, jen to zadunělo, a celá místnost se zatřásla.

Sir: ,,Fíha, tak to bylo dosti hustý."

R: ,,To je absolutně šokující .Poslat trolla k zemi v prváku."

L: ,,Ještě štěstí, že se jim nic nestalo."

Harry vstal. Chvěl se po celém těle a nemohl popadnout dech. Ron tam stál, hůlku ještě pořád nad hlavou, a zíral, co to udělal.

P: ,,To bych asi také zírall."

První se zmohla na slovo Hermiona. „Je – je mrtvý?"

S: ,,No asi ne, na to má asi příšerně tvrdou palici."

„Myslím, že ne," mínil Harry. „Řekl bych, že ho to jen omráčilo."

Sehnul se a vytáhl trollovi z nosu svou hůlku. Pokrývalo ji cosi jako šedé žmolkovité lepidlo.

L: ,,Fuj holuby z nosu jak odporné."

„No fuj – trollí holuby z nosu!" A otřel hůlku obrovi o kalhoty.

Sir:,,No, alespoň ne o svoje."

Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni tři vzhlédli. Do té chvíle si nestačili uvědomit, jaký ztropili rámus, dole však samozřejmě ten rachot a trollův řev musel někdo zaslechnout.

J: ,,To bych se divil i já, že by to nikdo neslyšel."

Okamžik na to se už vřítila do místnosti profesorka McGonagallová a v patách za ní Snape; jako poslední se objevil Quirrell.

Sir: ,,To vážně dobrá skupinka, jen co je pravda."

Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil na nejbližší záchodovou mísu a držel se za srdce.

L: ,,Jak ten podesránek muže učit."

R: ,,Něco je na něm podivného."

S: ,,Něco u něj smrdí."

Snape se skláněl nad ležícím trollem. Profesorka McGonagallová upřeně zírala na Rona a na Harryho. Harry ji ještě nikdy neviděl tak rozlícenou. Rty měla úplně bílé, a tak naděje, že by mohl pro Nebelvír získat padesát bodů, ho velice rychle opustila.

L: ,,Já bych asi také na jejím místě zuřila."

P: ,,Ale byl to výkon to musíš uznat."

L: ,,Ale mohli se také zabít."

„Co vás to pro všecko na světě napadlo?" zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlasu. Harry se podíval na Rona, který tam ještě pořád stál s napřaženou hůlkou. „Máte štěstí, že vás nezabil. Jak to, že nejste ve své ložnici?"

Snape se na Harryho podíval rychlým, pronikavým pohledem. Harry upřel oči na podlahu a přál si, aby Ron konečně sklonil svou hůlku.

Potom se odněkud ze tmy ozval tichý hlásek.

„Prosím, paní profesorko – oni mě totiž hledali."

„Slečno Grangerová!"

Hermioně se konečně podařilo vstát.

„Šla jsem po tom trollovi pátrat, poněvadž – totiž, myslela jsem si, že bych ho mohla zvládnout sama poněvadž jsem o trollech přečetla úplně všecko, víte."

Sir: ,,Ta má ale odvahu zalhat profesorce."

J: ,,Asi přece jenom není špatná, když dokáže toto."

Ronovi vypadla hůlka z ruky. Že by Hermiona Grangerová dokázala někomu z učitelů takhle zalhat?

S: ,, Vážně mě překvapila .To bych asi takhle lhát nedokázal."

„Kdyby mě nenašli, byla bych teď už po smrti. Harry mu vrazil do nosu svou hůlku a Ron ho omráčil jeho vlastním kyjem. Vůbec neměli čas, aby někoho volali na pomoc. Zrovna se mě chystal zabít, když se tu objevili."

L: ,,No zajímavě to zaonačila, půl pravda půl lež."

Harry a Ron se snažili tvářit, jako že to pro ně není žádná novinka.

„Budiž – v tom případě…" řekla profesorka McGonagallová a upřeně hleděla na všecky tři. „Slečno Grangerová, jak jste mohla být tak pošetilá a myslet si, že sama zmůžete horského trolla?"

Hermiona svěsila hlavu. Harry úplně ztratil řeč: Hermiona byla poslední, od koho by čekal sebemenší překročení školního řádu, a teď tu stála a tvrdila, že ho porušila, jen aby jeho a Rona dostala z maléru; asi jako kdyby jim Snape zničehonic začal rozdávat cukroví.

S: ,,Hej já sladký rád."

Sir: ,,Potrefená husa se ozvala."

S: ,,Nech si těch vtipů."

„Slečno Grangerová, za tohle přijde Nebelvír o pět bodů," řekla profesorka McGonagallová. „Velice jste mě zklamala. Pokud se vám opravdu nic nestalo, uděláte nejlíp, když půjdete do nebelvírské věže. Studenti končí slavnost ve svých kolejích."

Sir: ,,To byl mírný trest."

Hermiona okamžitě odešla a profesorka McGonagallová se obrátila k Harrymu a k Ronovi.

„Pořád si ještě myslím, že jste měli štěstí; ale jen málo žáků prvního ročníku by se dokázalo vypořádat s dospělým horským trollem. Každý z vás získává pro Nebelvír pět bodů, a dozví se o tom i profesor Brumbál. Můžete jít."

J: ,,Vyrovnalo se to trest Hermiony a ještě to přidalo pět bodů na konto, i když za toho trolla je to málo."

Oba vyběhli z místnosti a nepromluvili ani slovo, dokud nebyli o dvě poschodí výš. Ulevilo se jim teprve, až když necítili trollův puch, o všem ostatním nemluvě.

„Měli jsme dostat víc než deset bodů," zabručel Ron.

„Chceš říct pět, s těmi, co odečetla Hermioně."

„Od ní to bylo slušné, že nás z toho vysekala," připustil Ron. „Ale koneckonců, my jsme ji opravdu zachránili."

J: ,,Jo to mají pravdu, bylo od ní milé je vysekat z té příhody s trollem."

„Možná by žádné zachránce nepotřebovala, kdybychom ji tam s ním nezamkli," připomněl mu Harry. To už dorazili k podobizně Buclaté dámy.

„Prasečí rypák!" řekli a prošli dovnitř. Společenská místnost byla přeplněná a hlučná. Všichni seděli u večeře, kterou jim poslali nahoru; Hermiona však stála sama u dveří a čekala na ně. Malou chvíli všichni tři rozpačitě mlčeli; potom, aniž by pohlédli jeden na druhého, vyhrkli „Díky!" a honem si šli pro jídlo.

Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří.

L: ,,To rozhodně patří."

J: ,,Jako nás spojila tato knížka je spojilo smrtelné dobrodružství."

S: ,,Jo a když jsme u té knížky nevíte někdo jak by jsme mohli komunikovat z tím ,,přítelem"."

R: ,,To nevím, ale možná něco najdeme .Ukaž mi ten žná něco na něm najdeme."

Lily ho dala Severusovi a ten ho začal zkoumat.

S: ,,No rozhodně je to mudlovské není to žadný pergamen."

L: ,,Nemá to ani známku."

R: ,,V té obálce je ještě něco dalšího."

S: ,,Co?"

R: ,,Tenký mudlovský školní sešit .Podívejte."

J: ,,Ten je směšný, s beruškama."

L: ,,Na co má takový sešítek být dobrý."

R: ,,Co já vím."

S: ,,Je na něm nějaké jméno nebo něco?"

R: ,,Ne , počkejte něco vidím je to jako by tam někdo něco gumoval."

P: ,,Co tam má být Remusi."

R: ,,No vypadá to jako R.W a S.M v srdíčku."

J: ,,Cože? Asi to musí být nějaký holky a zamilovaný ještě k tomu."

L: ,,Možná, ale kdo by ho posílal a vůbec na co."

P: ,,Zkus tam něco napsat Remusi."

R: ,,Proč?"

P: ,,Možná je to od toho přítele, proč jinak by to bylo v obálce."

L: ,,Chytrý."

P: ,,Díky."

Remus tam napsal tedy svoje jméíli se nic nedělo, ale pak jako by neviditelná ruka začala psát.

Vítám tě příteli

S: ,,Fuj to jsem se lek. Ono to píše samo."

R: ,,V tom sešitku jsou nějaké čáry."

L: ,,Zkus tam ještě něco napsat."

Remus napsal tedy: Kdo jsi?.

Já jsem autor této knihy a dopisu.

L: ,,Začíná chytře. Vyhýbá se jménu."

Sir: ,,Zeptej se jestli by nás nepustil na čerstvý vzduch."

Remus to tedy napsal.

Jistě, že se musíte vyvenčit mladí přátele, ale až po této knížce a pak po každé další bude jich dalších šest. Pošlu vás do ALP.

L: ,,Ten má taktu jako šafránu."

J: ,,Jo, do alp, to si nechám líbit."

P: ,,Dalších šest knih. To abychom pohnuli jinak tu budeme donekonečna."

Sir: ,,Jo nechci tu pořád trčet, já chci do Bradavic."

S: ,,Kdo bude číst dál."

Sir: ,,Já, ať to máme rychle za sebou."