Elysia s Chrisem poklidně konzumovali nechutný oběd ve školní jídelně, když k nim znenadání přikročil Stefan. Vypadal naštvaný a zároveň unavený. Sesul se na židli vedle Elysie a bez obalu se zeptal:

"Kde je Damon?"

Polkla sousto a nevzrušeně se napila džusu.

"Netuším," potřásla hlavou a dál jedla. Stefan (podobně jako Damon) nesnášel ten její hraný klid, byl si jistý, že ve skutečnosti je i ona nervózní, protože Damon se již několik dní neukázal a nezvedal mobil. Nikdo nevěděl, co s ním je a kde vlastně je.

"Zmizel v ten večer, co byl u vás doma. Mobil má vypnutý a nedokážu ho vypátrat ani pomocí Síly. Takže je někde hodně daleko. Varuji vás, jestli jste mu něco udělali-..."

"Co bychom mu my dva jako mohli udělat?" Přerušil ho hrubě Chris. "Myslíš, že by si s námi lehce neporadil?"

Stefan se bezradně otočil k Elysii. "Co se stalo? Pohádali jste se? Nebo udělal něco nevhodného?"

Pokrčila rameny. "Nestalo se vůbec nic," řekla pokojně a zvedla se. Až na to, že se napil mé krve a téměř omdlel, pomyslela si v duchu a doufala, že tu myšlenku nevyslala moc daleko, aby ji Stefan neslyšel.

Už se vybrala ke dveřím, ale nakonec se zastavila. "Pomůžu ti ho najít, jestli tě to uklidní," otočila se ke Stefanovi. Chris nesouhlasně zakašlal, ale toho si vůbec nevšímala a klidně odkráčela pryč.

"Co chceš vlastně dělat?" Zeptal se večer Chris, sedící v pyžamu na její posteli.

"Sama přesně nevím. Zkusím ho vypátrat pomocí Síly, ale protože jsem to ještě nedělala, tak mě budeš hlídat. Kdybych omdlela... nebo něco takového, tak mě musíš vzkřísit."

Převrátil oči. "Stojí to vůbec za to? O jednoho upíra míň..."

Nesouhlasně potřášla hlavou a pomalu se zhluboka nadechla. Zavřela oči a a soustředila se.

Damone... Damone, slyšíš mě? To jsem já, Elysia... Ta slova neříkala nahlas, nýbrž je vysílala jako paprsky pomocí své mysli do všech stran. Nic se však nestalo, tak to zkoušela znova a znova, až byla nakonec úplně vyčerpaná a zoufale spadla do peřin. Potom se vzchopila zkusila to opět, tentokrát naposledy.

Vrať se domů, zaprosila v duchu, všichni si o tebe dělají starosti. A já taky... Jsi v pořádku? Co se s tebou děje? Odpověz mi, prosím...

JSEM TADY! Ta myšlenka ji svou intenzitou doslova porazila, tak spadla na zem a probrala se z tranzu.

Chris jí vylekaně pomohl postavit se na nohy. Už se chtěl zeptat, co se vlastně stalo, když vtom prudce a nesmlouvavě zazvonil domovní zvonek u dveří. Sourozenci se na sebe podívali se stejným tušením. DAMON.

"Zůstaň tady," přikázala bratrovi a sama se rozběhla dolů po schodech, nedbaje na to, že má na sobě pouze krátký noční úbor. Rodiče byli zrovna v kině, tak si nedělala vůbec žádné starosti s tím, jak vysvětlí pozdní noční návštěvu svého přítele.

Otevřela dveře.

"No, to se podívejme... Kdybych tušil, co máš zrovna na sobě, přišel bych daleko dřív," řekl šibalsky s nakloněnou hlavou a nepokrytě si ji prohlížel odshora až dolů.

Elysia místo pyžama nosila těsnou pánskou košili, která jí sahala sotva pod zadek. A pod tím měla bílé krajkové kalhotky, které skoro nic nezakrývaly. Když si to uvědomila, okamžitě se začervenala a to Damonovi připadalo téměř neodolatelné.

Chtěla zakrýt své rozpaky, tak zprudka vyhrkla: "Kde jsi k sakru byl? Všichni tě hledají a málem už mě obvinili z atentátu na tebe!"

Usmál se a mlčky vešel dovnitř. "Je někdo doma?" Zeptal se opatrně.

"Akorát Chris. A ten sem dolů nepůjde... pokud nezačnu křičet," řekla napůl žertem, napůl vážně.

"Dobře," namířil si to rovnou do obýváku, "promluvíme si. Zcela otevřeně a bez vytáček." Pohodlně se usadil a čekal, až si Elysia sedne přesně naproti němu.

"Tak řekneš mi konečně, kde jsi celou dobu byl? A proč ti nefungoval mobil? A proč jsi nikomu nedal vědět, jestli jsi v pořádku?"

Zvedl ruku. "To je příliš mnoho otázek najednou. Byl jsem v Itálii, u jednoho upírského klanu, který sídlí v podzemí Benátek, takže můj mobil tam celou dobu neměl signál."

"Ale proč jsi tak zničeho nic zmizel?" Byla nervózní, tak lehce pohupovala bosou nohou a jeho to vzrušovalo.

"Protože," nadechnul se zhluboka, "mě tvoje krev... srazila na kolena. Bylo to, jako bych si vzal tu nejsilnější a nejlepší drogu na světě. Nic takového jsem ještě předtím nezažil. Už jsem slyšel zkazky o tom, jak každý upír jednou za život potká člověka, kterého krev ho totálně omámí a on pak bez ní nemůže žít a žádná jiná krev mu pak nechutná, tohle ale bylo něco mnohem víc... Nebylo to jenom o tom, že tvá krev je moje fatale sangue - osudová krev. V tvé krvi je nějaká ingredience, o které nemám ani tušení, co to může být, ale ostatní lidi to nemají, tím jsem si jist. Takže jsou tady dvě možnosti: buď mi to řekneš sama, nebo na to přijdu sám."

"I kdybych to věděla, jako že to nevím," postavila se prudce, "proč myslíš, že bych ti něco takového říkala?"

Damon věděl zcela určitě, že mu zrovna zalhala. A to mu hrálo do karet.

"Tak jo, jak chceš. Vypátrám tvé tajemství. A řeknu to všem kolem... včetně tvých rodičů."

To ji zcela evidentně vyděsilo. "Nebo...?" Zkoušela, aby jí dal ještě jinou možnost.

"Nebo... To neřeknu nikomu, ale budu za to po tobě něco chtít. A nejspíš víš přesně, co mám na mysli..."

Potřásla hlavou.

"Budu se chtít napít. Každý večer. Na dobrou noc."

Pomalu se posadila zpátky na gauč. "Ale... to bys mě přece zabil..." Zašeptala vyčerpaně. Věděla, že se to jednou stane. Věděla, že si nemá začínat s upírem. Věděla, že Damon je hajzl. Přesto všechno si s ním zahrávala.

"Neboj se, nebudu pít tolik, abych ti ublížil. Ale nemůžeš po mně chtít, abych žil bez té rozkoše. Potom, co jsem tě ochutnal... bych to už nedokázal. Žádná jiná krev mě nezajímá."

"Proč vlastně potřebuješ moje povolení k tomu, abys mě kousl? Copak by ses nenapil klidně i bez toho?" Její hlas zněl hořce.

"Napil, ale velmi by tě to bolelo. A já ti nechci doopravdy ublížit."

Posměšně si odfrkla. "Ty jsi tak galantní..."

Damona se to nijak nedotklo. "Pověz mi, proč ses vlastně rozhodla mě hledat? Velmi mě překvapilo, když jsem ucítil tvou mysl..."

"To jsi mě slyšel až do Itálie?" Byla šokovaná.

"Ne," zasmál se pobaveně, "byl jsem poblíž. Ale nechtěl jsem, aby mě Stefan a jeho parta otravovali. Ovšem tobě jsem nemohl říct ne..."

Jeho oči bloudily po její štíhlé postavě a občas se někde přistavily. Cítila se nepříjemně, jak si ji detailně prohlížel, protože netušila, zda na ni myslí jako na přitažlivou dívku, nebo spíš chutnou potravu.

Najednou vstal a postavil se rovnou před ni. Chytil ji za ruku a donutil ji tím vstát. Pak jí rukou jemně odhrnul vlasy z ramena a stáhl košili tak, že zůstala s obnaženou šíjí.

"Teď ne," řekla tak ledově, jak jen dokázala, "domluvili jsme se, že napít se můžeš teprve až tehdy, když dokážeš objevit mé tajemství. A jako odměnu za to, že ho neprozradíš, dostaneš mou krev."

Znehybněl. V té tmě nedokázala vůbec rozeznat, jak se tváří a očekávala, že na ni nakonec zaútočí. Proto, když se k ní sehnul, lehce sebou škubla.

"Neboj se," zašeptal s ústy lehce přitisknutými na její rameno, "nic ti neudělám. Zatím..."

A pak bleskově zmizel.

Elysia si s úlevou vydechla a vybrala se po schodech nahoru za Chrisem. S údivem zjstila, že ten klidně usnul v její posteli a sestřin osud ho evidentně moc nezajímal.

Stáhla z něho deku a sama se uložila do houpacího křesla. Zadívala se ven z potemnělého okna a všimla si, že na stromě před jejich domem sedí obrovský černý havran. Byla však příliš unavená na to, aby se nad tím jakkoliv pozastavila a pomalu usnula.

Milý deníčku,

nějakou dobu jsem nic nepsal, jelikož jsem byl pryč. Utíkal jsem před Elysií a utíkal jsem sám před sebou. Poté, co jsem ochutnal její výjimečnou krev, jsem nad sebou kompletně ztratil kontrolu a to mě vyděsilo. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Nikdo a nic mě tak nesmí ovládat, abych přestal myslet na to, co vlastně dělám.

Rozhodl jsem se proto odjet do Itálie a to mi velmi pomohlo. Potkal jsem tam pár starých přátel, kteří mi dobře poradili. Dal jsem se trochu dohromady a sesnoval plán, jak budu postupovat dál.

MUSÍM se znova napít její krve, bez toho již nedokážu existovat. Ale protože vím, že sama by mi ji dobrovolně nikdy nedala (a já ji doopravdy nechci každou noc ubližovat), je nutné, abych co nejrychleji vyluštil její tajemství.

Vzhledem k tomu, že nechce, aby se to dozvěděli její rodiče, je tedy jasné, že rodiče o tom vůbec nic neví. Takže kdo o tom vlastně ví, kromě ní? Ano, správně, její drahý bratříček... Zaměřím se tedy na něho, dostanu se do jeho slabé mysli a pak... dostanu, to po čem tak strašně moc toužím.