Kapitola dvacátá druhá

Zkáza menšího formátu

Paní ředitelka celá nadšená z nového zaměstnance, že se jí hned zeptala, jestli chce sepsat smlouvu. Nevillova babička jenom přitakala, až to překvapilo účastníky zvláště duchy. Ti se tvářili velice svízelně zvláště ,,Pobertové" ani jsem se jim popravdě nedivil.

Když obě odešly projednat do ředitelny, sepsat tu smlouvu, my tři a Poppy jsme na ošetřovně s duchy osaměli.

V té chvíli oknem vlétl dovnitř Fawkes a usedl Poppy na rameno a divoce zakřičel. Brumbál na to řekl, ,,Fawkes asi si našel nového majitele, Poppy" a usmál se. Poppy ho pohladila po hlavě. Fawkes jenom upřeně hleděl. Potom začal krásně zpívat. Byl to krásný zpěv, ne jako když zemřel Brumbál. Když dozpíval měl jsem takový klid na duši jako nikdy předtím.

Rozloučili jsme se s duchy, což mi připadalo jako studená sprcha. Ti odletěli z ošetřovny směrem ke skleníkům. Potom nás Poppy vyhodila z ošetřovny s tím zdůvodněním, že nás nic netrápí a nejsme zranění. Pak se ještě rozkřikla.

,,Padejte!"

Když jsme vyšli z ošetřovny, tedy Hermiona, Ron a já hned za rohem na nakřáplé váze seděl Protiva. Jak nás uviděl hned spustil.

,,Hej vy tři, je tam ještě ta stará ježibaba?"

Hermiona se ho zdvořile zeptala.

,,To myslíš Protivo paní ředitelku McGonagalovou?"

,,Starou bačkoru ředitelku, ale ježibabu Longbottomovou,"opáčil vztekle Protiva.

Na to já. ,,Víš, Protivo, musím ti sdělit sladké tajemství. Paní Longbottomová tu bude dělat školníka."

To jste měli vidět tem tanec. Protiva začal výt jako bitý pes a zmizel v té nakřáplé váze, že mu byly vidět jen vyděšené oči. A vyděšeného Protivu asi ještě nikdo nikdy neviděl. Docela jsme se tomu zasmáli.

Šli jsme do cekem nepoškozené společenské místnosti Nebelvíru, kde Hermiona vytáhla z po za stolu svoji kabelku. Na tu bych málem zapomněl . Trochu v ní šmátrala a vytáhla z ní portrét Niguluse Blacka, bývalého ředitele Bradavic. Ten měl ještě pásku přes oči.

Hermiona mu jí strhla, ale bohužel strhla mu i obočí. Black začal klít jak mudlovský dlaždič. Hermiona se na něj znechuceně podívala a strčila ho zpátky do kabelky.

,, Měli by jsme se podívat do Siriusova domu a vrátit tam ten portrét, alespoň prozatím," řekla kysele.

,,Souhlasím,podívám se, jak to tam vypadá a vyhodnotím škody po Smrtijedech."

,,Jo to bys měl udělat, jestli tam chceš někdy bydlet." Řekla Hermiona ponuře. Ta představa jí odpuzovala.

,,Tam a bydlet, zbláznila si se. Ne já ho prodám, jakmile ho vyčistím," řekl jsem vylekaně z toho nápadu.

,,Harry zatím můžeš bydlet u nás Doupěti, kámo," řekl obvyklým tónem Ron.

,,Díky Rone."

,,Potom se přemístíme k nám domů. Musím vykopat vzpomínky a knihy mých rodičů, které jsem o prázdninách zakopala u sousedů pod altánkem." Řekla honem Hermiona.

,,Kolik ty Hermiono máš vlastně knih?" zeptal se sarkasticky Ron.

,,Rone to nejsou moje knížky, ale mých rodičů. Já svoji knihovnu mám v kabelce a jsou tam i rodinná alba.!" Okřikla Hermiona Rona.

,,A kolik toho je Hermiono?" Zeptal jsem se.

Hermiona se zamyslela nad odpovědí a řekla, ,,je to vše zmenšené a zakopané v lodním kufru mého dědy asi 4 metry pod zemí."

,,Jak jsi tu díru vykopala Hermiono?" Zeptal se zděšeně Ron.

,,Vlastnoručně a v noci, ale hlínu jsem na to neházela hůlkou.," odpověděla Hermiona. ,,Cože, to jako sama." Ron byl asi zděšen nad silou Hermiony.

Šli jsme tedy na hranice školy a přemístili jsme se na Grimnauldovo náměstí a šli do domu dvanáct,který kromě nás nikdo neviděl. V hale nás jako obvykle vítal obraz paní Blackové svými nadávkami. Byla sice poničená, ale byla to ona. Bohužel, Smrtijedi si s ní asi nevěděli rady. Jinak příliš stop v domě nezanechali. Jenom spálili většinu záclon a nábytku, ale do Siriusova pokoje horních pater se nedostali.

Hermiona vyndala profesora Blacka z kabelky, který, když viděl tu zkázu menšího formátu vypískl jako myš a omdlel. Dobře mu tak.

,,No moc toho tady nezbylo," konstatovala suše Hermiona.

,,Jo,ale stejně to tu potřebuje uklidit, jestli to chci prodat." Řekl jsem a opřel jsem se o zeď.

,,Prodat, to nemůžeš myslet vážně, to nikdo nekoupí," prohlásil pobaveně Ron.

,,Ale jo, vyčistím to zútulním, zbavím kouzel a prodám, mudlům."

,,No to by šlo Harry, dobrý plán," uznala Hermiona.

,,Kompliment od Hermiony, rovná se vyznamenání," řekl stále vyjevený z toho nápadu Ron.

Opustili jsme sídlo Blacků a Hermiona nás chytla za ruce a přemístila ke svému bydlišti. Když jsem ho spatřil, obdivem jsem zapískal. Přede mnou stála třípatrová budova z betonu a skla se zubní ordinací v přízemí. Samozřejmě se zahradou. Vedle stály podobné vilky, jedna dokonce s observatoří nějaké hvězdárny.

,, Tady bydlíš Hermiono?" S údivem jsem se zeptal. ,,Ano jsme v Dosikorové ulici, ta plná doktorů neboli v překladu pro Rona léčitelů," řekla jen tak mimochodem a pokračovala k domu.

Šli jsme za ní.

,,Chci zkontrolovat dům," řekla a vyndala z kabelky svazek klíčů. Vzala načervenalý klíč a otevřela vchodové dveře.

,,Zdá se, že tu nikdo nebyl," mumlala si sama pro sebe Hermiona.

Postupně jsme prošli zubní ordinaci, která vystrašila Rona, nějaký prázdný sklad a opuštěnou zpustlou zimní zahradou. Celé první patro zabírala hala se sedacím nábytkem prázdná knihovna a to dost veliká. Šli jsme do dalšího patra, kde byl pokoj pro hosta, koupelna kuchyně a obývák. Ron se zastavil u ledničky a ptal se, co to je. Hermiona mu slušně vysvětlila a Ron jenom zíral na tu mudlovskou vymoženost.

Byla ,ale prázdná ani v mrazáku nic nebylo. V dalším patře kam jsme vyšli byla koupelna, ložnice jejích rodičů, kde vylekal Rona obrázek na stropě. Kdo by se také nelekl rentgenu zubů, když ho vidí poprvé. Holt zubaři.

Dále pracovnu a pak její pokoj. V té chvíli jsem chápal Hermoninu zálibu v fialové barvě. Byl to hezky a útulný pokoj o dost větší než pokojík Ginny, Rona či mne. Byl hezky prosluněn a měl balkon. Hermiona vypadala šťastně. Pak jí skanula slza a zatřásla se. Ron jí vzal do náruče a políbil do vlasů. V té chvíli sem si připadal přebytečný.

,,Půjdu vykopat ten kufr," řekla trochu rozrušeně a vydali jsme se zpět jejím domem. Hermiona zavřela a šli jsme přes zahradu k plotu u vedlejšího domu. Hermiona nám ukázala prosklený altánek moderního stylu na vedlejší zahradě a začala vysvětlovat.

,,Nemusíme se obávat, je to opuštěný dům. Je využíván jenom v létě od vnuka jednoho Chirurga z Londýna. Ten vnuk je umělec a tohle místo využívá k inspiraci. Přelezli jsme plot a málem spadli do jahod.

Ron jich hned pár snědl. ,,Ňam , ty jsou dobré ," pochvaloval si.

Hermiona pomocí kouzel vyzvedla velký kufr ze zemně. Její kouzelná moc mě uváděla v úžas. Spěšně ho otevřela a zase zavřela a odlevitovala k domu.

S Ronem jsme pak čekali na houpačce v zahradě, než ona podle jejich slov urovná knihy a alba na svá místa zpět a převlékne se.

Nechtěli jsme se ji plest pod nohy a tak jsme raději počkali venku. Trvalo to zhruba tak hodinu než přišla zpět v červeném tričku a starších džínech. Ron začal slintat jak na jídlo, tak jsem mu dal pohlavek aby přestal. Zeptal jsem se . ,,Kde máš vzpomínky Hermiono?"

Jenom poplácala svoji kabelku. Jasný, vzpomínky jsou tam.

,,Jste připraveni?" Zeptala se. My jsme jenom přikývli. Přemístili jsme se do Doupěte.