Draco překvapením od Pottera skoro odskočil. Políbit? O líbání nikdo nic neříkal! Potter se na něho díval a Draco si byl jistý, že má ve tváři vymalovaný komicky panický výraz. Snape měl zdvižená obočí, nejspíš z nudy.

„Ještě dnes, chlapci."

Potter se teď nakláněl a ach můj bože on to vážně udělá on mě vážně políbí chci aby to udělal nebo ne myslím že ano uch kéž bych si vzal mentolku ach do hajzlu on – Potterovy rty se mu otřely o... tvář.

Dobře ech, oukej.

Oba urychleně seskočili ze stupínku a spěšně kráčeli ke své lavici. Dracovi hořel obličej a snažil se nedívat na Pottera. Cítil se kvůli celé té věci naprosto směšně a snažil se nemyslet na to, jak na zlomek sekundy opravdu... chtěl – Draco cítil, jak mu obličej hoří ještě o něco víc. Ne. Namísto toho se soustředil na sledování dalších párů a snažil se přimět svou světlou pleť k návratu k obvyklému odstínu. Nahoře byli Blaise a Grangerová, a i on ji políbil na tvář (s výrazem mírného pohrdání). Stejně to udělal i další pár, a pak další, a další. Oukej. Takže měl možná předtím dávat víc pozor. Býval by věděl, že nemá reagovat na to prohlášení „smíte políbit ženicha" tak, jak reagoval.

Draco si připadal jako idiot, ale alespoň nikdo nemohl vědět, kvůli čemu mu bylo skutečně trapně. Ne že by bylo něco, kvůli čemu by se měl Draco cítit trapně. Vůbec ne. Brzy byl oddán poslední pár, Snape odstoupil od stupínku a vypadal vyčerpaně.

„Teď jste všichni oficiálně svoji." Potom se Snape vyřítil z místnosti a hábit se při tom za ním vzdouval. Studenti to vzali jako konec hodiny a zamířili do svých společenských místností, dokud nebude čas k večeři.

Draco se zabořil do svého křesla a nějakou dobu rozmrzele zíral do ohně. Co jsou zač ony hloupé myšlenky, co mu ustavičně probíhají hlavou? Neměl by si myslet takové věci, ne o Potterovi. Draco nebyl z těch, kdo dlouho zapírají. Musel připustit, že Pottera chtěl políbit, možná trošku. Ale rozhodně toho pitomce neměl rád a tak jako tak to nejspíš byla jenom fyzická přitažlivost. Na tom není nic špatného. Obraz Pottera sundávajícího si tričko způsobil, že se mu zkroutily vnitřnosti. Ano, fyzická přitažlivost tu rozhodně je.

Najednou sebou na pohovku vedle Draca žuchla dvě těla a on překvapeně vzhlédl. Nott a Weasleyka se po sobě váleli a zuřivě se muchlovali. Draco znechuceně nakrčil nos. Fuj.

„Neruším?"

Oba vzhlédli. „Co? Jsme v líbánkové fázi, Draco. Nech nás se trochu pobavit. A vůbec," dodal Nott a vypadal trochu uličnicky, „Neměl bys teď zahajovat líbánky s Potterem?" Po tomhle se zas začali věnovat předchozím aktivitám a Draco se snažil ukrýt svoje zběsilé červenání. Odmítal odejít – byl tady první – ale byl ze sebe docela nesvůj. Potom vešel do místnosti Blaise, všiml si páru a uculil se.

„Hej, Draco, pojď nahoru." Draco mu s radostí vyhověl a chlapci šli do své ložnice.

„Tak kde je Potter? Od hodiny jsem ho neviděl," poznamenal Blaise nenuceně.

Draco pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Nejsem jeho opatrovník."

Blaise se znovu usmál oním vědoucím úsměvem. „Ne, řekl bych, že nejsi." Draco na svého kamaráda přimhouřil oči a mezi jejich upřenými pohledy se strhla tichá bitva. Blaise se snažil být rafinovaný, ale byl v tom zoufale příšerný. To věděli oba.

„O čem to chceš mluvit, Blaise?" řekl nakonec.

„No, ty rozhodně vypadáš, že tě tenhle projekt docela uchvátil, že, Draco?" Blaise nechodil kolem horké kaše. To nedělal nikdy.

Draco vzdychl. „Ne, kvůli čemu si to myslíš?"

Blaise se zazubil. „Všechny ty otázky navíc, co musíte ty a Potter dělat. Některý z nich jsem četl a jsou pěkně detajlní," trhnul palcem směrem k Dracově truhlici, „Nemluvě o tom, že jsou docela... roztomilý. Nemyslíš, Draco?" Draco našpulil rty. U několika dotazníků připsal svoje názory vedle Potterových odpovědí, které někdy byly nepopiratelně velice roztomilé.

„Nic ti do toho nebylo, Blaise, vážně by ses měl soustředit na svoje vlastní manželství, díky."

„Ach ano, pak tohle. Při tom svatebním obřadu. Oba jste do toho vypadali celí žhaví. Vsadil bych se, že bys ho políbil doopravdy, kdyby tě Potter nepolíbil na tvář jako první." Zatracený Zabini. Nic mu neunikne.

Draco vztekle zrudnul. „Nemám ponětí, o čem to pořád blábolíš, protože já jsem ho rozhodně políbit nechtěl!"

„To je v pořádku, jestli se ti Potter líbí, Draco! Ty se mu nejspíš taky líbíš."

„ON SE MI. NELÍBÍ."

Blaise měl alespoň tolik důstojnosti, aby vypadal zklamaně. „Oukej, když to říkáš. Ale neměl bych ti za zlý, kdyby ano," dodal.

„Prostě toho nech, Zabini."

„Fajn."

Při večeři se Draco mračil na svoje jídlo a přemýšlel o tom, co řekl Blaise. Je možné, že by se Potterovi líbil? Nenápadně se podíval na chlapce sedícího vedle něj, který byl plně zaměstnaný hltáním hor jídla, jako by mu nedali najíst celá desetiletí.

Potter k němu vzhlédl. „Co?" řekl stále s plnou pusou. Draco zavrtěl hlavou. Potterovi se rozhodně nelíbí, a Draco teď kvůli tomu obrýlenému barbarovi úplně pozbyl chuti k jídlu. Blaiseovi straší ve věži.

Následujícího dne Draco absolvoval svoje hodiny, aniž by v nich opravdu dával sebemenší pozor. Než šel minulé noci spát, úmyslně se na Pottera ani nepodíval, a Blaise si toho rozhodně všiml. Draco se zaškaredil jeho směrem a Blaise se jen zachichotal a odkráčel si popovídat s Potterem. To byla další divná věc; Potter a Blaise spolu posledních pár dnů vycházeli vážně dobře. Předevčírem viděl, jak si ve společenské místnosti vyměňovali domácí úkol a smáli se. Ach dobře, Dracovi to bylo jedno. Aspoň trávil méně času s Grangerovou.

Na Manželství, sex a rodinu nakráčel docela vyčerpaný od všeho toho přemýšlení. Když přišel, uviděl na jejich lavici usazeného Pottera a jeho kamarády, jak se smějí nějakému nepochybně hloupému nebelvírskému vtípku. Draco si jen povzdechl a sedl si na konec. Přál si, aby hodina už skončila, a to ještě ani nezačala.

„Dobře, sedněte si." Snape vešel do místnosti a jak kráčel, levitoval za sebou velkou skříňku. „Máme tu náš další úkol," usadil skříňku opatrně vedle sebe. „Tento bude dlouhodobý a bude probíhat po zbytek školního roku. Pro každého bude jiný, to záleží na tom, co si kdo vytáhne z této skříňky. Během roku budeme mít další úkoly, překvapivě, ale tento bude stále probíhat v pozadí. Nyní se všichni seřaďte zde." Potter se vedle něho postavil a zaujali místo v řadě.

„Co si myslíš, že dostaneme za projekt?" snažil si s ním Potter trochu popovídat. Draco téměř zafuněl.

„Nevím."

„Snad něco lehkýho. Máme dneska po vyučování tu věc s otázkama, žejo?"

„Ty jsi tak výřečnej, Pottere. Ano, máme." Potter přestal mluvit, takže Draco sledoval, co se dělo u skříňky. Viděl, že Blaise a Grangerová dostali lísteček papíru a oba vypadali, že se jim ulevilo. Blaise dokonce vypadal i trochu nadšeně. Další šli Longbottom a ta divná blonďatá holka, a dostali jakousi pokrouceně vypadající rostlinu. Oba vypadali docela potěšeně. Weasley a Pansy vytáhli další lístek papíru, ale oba vypadali stejně znechuceně. Nott a Weasleyka dostali obří zaprášenou knihu a Nott vypadal docela spokojeně, ne-li triumfálně.

Konečně byli na řadě. „Potter, Malfoy. Do toho." Podívali se na sebe, pokrčili rameny a každý strčil ruku do jednoho šuplíku skříňky. Vytáhli panenku. Uch... co to do prdele? Potterův výraz odpovídal Dracovým myšlenkám. Oba se tázavě podívali na Snapea. Snapeovy rty byly zkroucené do jakéhosi šklebu, který měl zjevně skrýt úsměv.

„Budete společně pečovat o nemluvně." Chlapci se na sebe v nevíře podívali. Oni mají mimino? A Snape si myslí, že je to vtipné? „Panenka je očarovaná tak, aby měla potřeby a požadavky skutečného dítěte. Očividně to není opravdová lidská bytost, ale je začarovaná tak, aby se tak chovala. Vaším úkolem je přinejmenším udržet dítě při životě. Pokud v tomto selžete, propadnete z celého tohoto předmětu." Snapeův úsměv byl teď ďábelský. „Šťastné rodičovství."

Když Draco s Potterem kráčeli ke svým místům, lidé se pochechtávali a ukazovali si na panenku, kterou držel Potter v náručí. Když míjeli Blaise, škodolibě zašeptal, „Blahopřeju, je to holka!" Pokynul k růžové peřince a ladící mašličce na panence. Oba se zašklebili a sedli si na svoje místa.

Toho večera vešel Draco do učebny, kde měl s Potterem dělat dotazník, trochu brzy, a stále nevěřil tomu, co dostali za úkol. Bylo to naprosto směšné. Dva teenageři pečující o panenku? Co je to za blbost? A dva kluci, ještě k tomu. Bylo to prostě nepřirozené. Draco normálně děti nenáviděl, i v době, kdy sám jedním byl. Nedělal si s tímhle úkolem velké naděje, ale jestli chtěl složit závěrečné zkoušky, musel se s tím vyrovnat. Konečně se objevil Potter a panenku nesl na paži. Draco nad tím protočil oči. „Tak začněme."

Zaujali svá místa a probírali se pergameny, než Draco položil první otázku. „Co je tvým životním cílem?"

Potter si nechal okamžik na přemýšlení. „Uh, já nevím. Asi chci žít normální život. Udělat školu, dostat práci, založit rodinu. Nic velkolepýho." To Draco chápal. Po letech tak nevypočitatelného stylu života měl Potter právo chtít trochu normálnosti.

„V tom s tebou musím souhlasit. Usadit se a žít klidným životem."

Potter na Draca zvedl obočí. „Vážně? Já myslel, že bys chtěl být špička čarodějné společnosti a takový věci."

„Ne, otec by to po mně býval chtěl, ale to já nechci."

„Ty nechceš být jako tvůj otec? Ehm, teda, no však víš -" Potter si uvědomil, co řekl, a teď blekotal a vrhal na Draca nervózní pohledy v omluvě za svou hloupou chybu. Dracovi to nevadilo, věděl, že si jeho otec zaslouží být ve vězení. Kromě toho Potter vypadal v tomhle nesrozumitelném stavu setsakramentsky rozkošně.

„Nejsem můj otec," řekl s konečností, která je oba překvapila.

„Chápu," řekl Potter tiše a zdálo se, že tomu tak vážně je. Oči mu zářily čistým citem, obnaženým tak, jako to dokázal jedině Nebelvír. Draco se podíval jinam.

Jejich pronikavé ticho protnul náhlý pláč panenky, a Potter ji spěšně zdvihl a s tichým ššš s ní pohupoval v náručí nahoru a dolů. Draca to poněkud pobavilo. Býval by si nikdy nepomyslel, že uvidí to, co právě teď; Potter s něžným výrazem, jak chová panenku a cukruje, jako kdyby ta věc byla vlastně opravdová. Ve skutečnosti to bylo trochu roztomilé. Najednou Draco pocítil drobné bodnutí touhy a přál si, aby věděl, jaký je to pocit, být takhle chovaný. Předpokládal, že jeho rodiče to nikdy nedělali.

Potter pořád ještě panenku houpal, zatímco pokynul ke své brašně. „Podal bys mi mou tašku?" Draco mu ji podal, a Potter vytáhl maličkou lahvičku a přiložil ji panence ke rtům. Okamžitě se utišila. Potter se s uspokojením opřel, zelené oči upřeně pozorovaly dítě.

„Jak ji pojmenujeme?" řekl znenadání Draco a už nad tou otázkou rudnul.

Potter vzhlédl. „Hmm. Jak jí chceš říkat?"

Nepřemýšlel o tom ani okamžik. „Rebecca."

„Oukej, je to Rebecca." Potter přejel prsty přes panenčiny blonďaté lokýnky a rty se mu zkroutily mírně vzhůru. Draco nad tím úsměvem zalapal po dechu.

„Jednoho dne z tebe bude skvělej otec," vyhrknul znovu. Sakra. Proč tohle pořád dělá?

Ale Potter se zazubil a vypadal unaveně, ne-li trochu smutně. „Vážně doufám, že máš pravdu, Malfoyi."