Byla řada na Malfoyovi, aby vyměnil panence Rebecce plenku. Tak proč tahle práce vždycky padla na Harryho?

„Vážně? Ale vždyť jsi právě – uch." Harry si panence postěžoval a uvažoval, jestli by mu mohla odpovědět. Jak se dalo čekat, nemluvně začalo naříkat a jeho vzlyky se odrážely od stěn jejich malé ložnice.

„Skutečně, Pottere? Pořád ještě rozplakáváš dětičky?" Harry zlostně pohlédl na Malfoyovu zubící se tvář.

„Není to tvoje práce, Malfoyi? A tohle taky!" Vrazil panenku Malfoyovi do náruče. „Tady, rád bych viděl, jak se o to snažíš."

Malfoyův nos se půvabně nakrčil, když držel panenku na délku paže a vypadal, že se ji bojí pochovat, o výměně plenky nemluvě. „Čím jsem si tohle zasloužil?" zamumlal, když zápolil se sponou u plenky.

Byla řada na Harrym, aby se zazubil. „Ten seznam je nekonečnej."

„Buď kurva zticha, Pottere."

Harry vyvalil oči v předstírané hrůze a zakryl panence maličké uši. „Pozor na pusu, Malfoyi!"

Blonďák jen protočil oči. „Dobře. A jak vůbec dostaneš tuhle zatracenou plínu dolů?"

Dřív toho večera se kolem dvou chlapců všichni shlukli a chtěli panenku vidět. Chovali se, jako kdyby byla opravdové miminko, blahopřáli jim a chtěli si ji pochovat. Harrymu to přišlo podivně roztomilé, ale věděl, že Malfoy si myslí, že je to naprostý nesmysl, soudě podle výrazu jeho obličeje. Ron se bodře smál a poplácal ho po zádech, s „No to mě podrž, Harry, tak ty jsi teď táta!" a Hermiona si Rebeccu pochovala a zvolala, že má Harry „takové štěstí, kéž by ona mohla být předstíraná matka!" Malfoyova tvář se nad tím znechuceně zkroutila. Harry se tiše zasmál. Holkám se vždycky líbily roztomilé věci; to byl životní fakt.

Když se chlapci přichystali na spaní, Harry vyrobil pro Rebeccu provizorní kolébku ze šuplíku svého prádelníku. Zachumlal ji do růžové peřinky a panenka vrněla s rozkošnou miminkovskou spokojeností. Nemohl si pomoct, usmál se a jemně jí přejel rukou po vlasech, které byly nádherně blonďaté a hebké. Bylo zajímavé, jak panenka „podědila" rysy obou chlapců, blond vlasy a štíhlou postavu po Malfoyovi a zelené oči a bronzovou pokožku po Harrym. Harry si pomyslel, že je to docela příjemná kombinace.

Vzhlédl ze svého duchem nepřítomného přemýšlení a uviděl, jak se na něho Malfoy uculuje. „Co?"
Malfoy potřásl hlavou a pořád ještě se culil. „Ty jsi prostě tak zatraceně nebelvírskej. Je to až nechutný." Malfoy se opravdově rozesmál.

Sám Harry se mírně usmál. „Jo, no. To jsem já," odvětil chabě a očima putoval zpátky k nyní spící panence. Pak vešel do pokoje Nott, kývl na Malfoye a kráčel k Harrymu.

„Co to tu máš, Pottere – aha! Rozkošný děcko, kluci," zasmál se Nott a nakoukl o trochu víc. „Vypadá přesně jako vy."

Dovnitř vkráčel Blaise a rovněž zamířil k Harrymu. „Hej, Harry, pustíme se do našeho – hej! Panenka má dětskou kolíbčičku!"

Harry se na druhého chlapce usmál. „Jmenuje se Rebecca," neuhlídal náznak starostlivé hrdosti v hlase.

Blaiseovy oči na zlomek sekundy kmitly na Draca, ale obrovsky se na Harryho usmál a zlehka se dotkl jeho paže. „To je bezva, Harry. No, dobrou, kluci!" Ostatní zamumlali svoje odpovědi a Harry taky skočil do postele, opatrně si odložil brýle na noční stolek a přetáhl si tričko přes hlavu. Bylo to něco, co si zvykl dělat v Nebelvírské věži, kde někdy bylo v noci velmi teplo. Sklepení bylo samozřejmě o dost chladnější, ale Harry byl teď už na svůj rituál zvyklý a necítil potřebu ho změnit.

Jak ležel ve tmě, začal přemýšlet o tom, jak prazvláštní je to, jak pohodlně se tady cítí. Harry si byl jistý tím, že na něho Zmijozelové pokusí přinejmenším jednou nastražit nějaký žertík, i přes úmluvu, kterou první noci uzavřeli. Ale všichni kluci – dokonce i Malfoy, překvapivě – zjevně hodlali dostát svému slovu. Harry se dokonce i docela skamarádil s Blaise Zabinim. Skoro každý večer se spolu po večeři učili ve společenské místnosti, a Harrymu připadalo nesmírně snadné se prostě opřít a dobře se s tím klukem zasmát. Harrymu chyběli kamarádi z Nebelvíru a pohoda zábavy a smíchu, které s nimi míval. Blaise mu trochu toho zajistil tady a teď si už dokonce říkali křestními jmény. Nott byl dostatečně vstřícný, někdy se na Harryho dokonce usmíval.

Malfoy... no, Malfoy byl prostě Malfoy. Nebyl obzvlášť přátelský, ale nebyl ani příšerně hrubý. Jeho popichování bylo z větší části dobromyslné, a Harry neviděl Malfoye se usmát aspoň... no, vážně, nikdy. Harry musel připustit, že to byl milý úsměv. Bylo taky docela osvěžující vědět, že je taky lidská bytost.

Najednou někdo odtáhl závěs kolem Harryho postele a na postel mu hupsla mrštná postava. „Co-?" Harry se urychleně posadil a namáhal si oči, aby viděl, kdo je tím vetřelcem.

„Uklidni se, to jsem jenom já," prořízl hustou tmu Blaiseův hlas. Závěsy se kolem nich znovu zatáhly a Blaise seslal tlumící kouzlo.

„Ehm... Co je?" snažil se Harry dělat, jako by bylo naprosto normální, že s ním tady Blaise sedí uprostřed noci.

„Promiň," zamumlal Blaise a vypadal trošku prohnaně. „Jenom jsem nechtěl, aby nás zaslechl Draco."

„Hm, a kvůli čemu?" Blaise rychle zkontroloval, jestli jeho kouzlo funguje, a pak se naklonil, jako by se mu chystal pošeptat pikantní tajemství.

„Kdo vybral to jméno Rebecca?" zeptal se a zkoumal Harryho tvář, jako by v ní dokázal najít odpověď.

„To Malfoy, já jsem s tím akorát souhlasil."

„Myslel jsem si to." Blaise už měl zase prohnaný výraz.

„Ehm, proč?" zeptal se Harry natvrdle.

Blaise se zasmál a natáhl k němu svůj malíček. „Slib, že to nepovíš Dracovi." Harry se zazubil a zahákl svůj malíček s Blaiseovým.

Inkriminující informace o Malfoyovi, jak by mohl odolat? „Slibuju."

„Když bylo Dracovi 9, čekala jeho matka další dítě. Byl opravdu nadšenej, když se tu novinku dozvěděl, a ještě víc, když zjistili, že to bude holka. Draco pro svou novou sestru nakreslil obrázky a přáníčka na uvítanou a s Luciusem uspořádali malou oslavu jako blahopřání pro Narcisu. Všichni rozhodli, že se bude jmenovat Rebecca... v té době si byli jako rodina hodně blízcí." Blaise se odmlčel a Harry si pokoušel představit Malfoye v menším provedení, jak nadarmo kreslí rozkošné obrázky. „No každopádně, dítě zemřelo ještě před narozením. Jeho rodiče se po tom už o další nepokoušeli. Víš, Draco byl ze ztráty svojí skoro sestry pěkně zdrcenej. Řekl mi, že svoje prvorozený dítě pojmenuje Rebecca, protože jméno jeho sestry si zaslouží svoje místo v rodině Malfoyů."

Blaise přestal mluvit a Harry nevěděl, co říct. Malfoy pojmenoval jejich panenku po své nenarozené sestře? Proč by to dělal? Ta panenka nebyla ani opravdová a tohle byl školní úkol, navíc ještě k tomu zrovna s Harrym! Harry se tím najednou cítil dojatý. Malfoy se evidentně zajímá víc, než dává najevo.

Vypadalo to, že Blaise si myslí totéž. „Víš, on není úplnej parchant," řekl Blaise tiše do tmy. „Je schopnej citu. Myslím, že ho tenhle projekt s tebou vážně zajímá, Harry. I když to nikdy nepřizná, tak tě má rád nablízku. Udržuješ ho ve střehu. Všichni vědí, že před jeho výzvou ty nikdy necouvneš, a on zase před tvou. To se mu líbí."

Harry se trošku usmál a proběhla jím drobná vlna důvěrnosti a kupodivu i pocitu sounáležitosti – vůči Malfoyovi. „Jo, řekl bych, že i mně se to líbí."

„No, dobrou noc, Harry." Blaise vylezl z jeho postele a zmizel do tmy.

„Dobrou, Blaise."

Dalšího dne se Harry přistihl, jak usíná na lektvarech, když Křiklan diktoval jakousi látku, u které by vážně měl dávat pozor. Hermiona ho neustále zpražovala přísnými pohledy, zatímco Ron ho v pravidelných intervalech budil šťouchanci, tak aby Křiklan nepojal z Harryho uvolněné pozice podezření. Po povídání s Blaisem minulé noci panenka Rebecca usoudila, že je nejlepší doba propuknout v příšerný záchvat vzteku a kvílela tak hlasitě, že hrozila probudit celý hrad. Všichni kluci se nemluvně pokoušeli marně utišit a posazení na Harryho posteli se střídali v jejím chování při bezvýsledných pokusech ji uklidnit ještě před východem slunce. Nott dokonce zašel tak daleko, že jí zazpíval ukolébavku (naprosto falešně, mohl by dodat). Harry té noci nezamhouřil oka a cítil se obzvlášť podrážděně.

Zrovna když se chystal vklouznout do pohodlného ticha své mysli, otevřely se se skřípotem dveře a dovnitř nakoukla Malfoyova blonďatá hlava snažíc se působit nenápadně. Harry popuzeně zaúpěl. Malfoy měl volnou hodinu a zrovna se měl starat o Rebeccu.

„Psst. Psst! Pottere!" syknul a vrhnul pohled po Křiklanovi, který si toho vyrušení očividně nevšiml.

„Malfoyi, co sakra je, ty se máš zrovna teď starat o Rebeccu," zašeptal Harry v odpověď a několik studentů kolem něho se otočilo, aby rozhovoru se zájmem naslouchali.

„Potřebuju, abys odsud vypadl! Nevím, co mám do prdele dělat," kousl se Malfoy zoufale do rtu a zle se na Harryho podíval, jako kdyby za to mohl on.

Harry mu zlý pohled oplatil. „Vypořádej se s tím sám, Malfoyi, já odejít nemůžu!"

Na jeho lavici padl náhle stín. Harry se pokorně podíval nahoru.

„Harry, chlapče. Dávej pozor, já-" Konečně si Křiklan všiml Malfoyovy hlavy, stále ještě zamrzlé mezi dveřmi.

„Ehm... Pane, můžete Pottera poslat sem ven, potřebuje ho, ehm, ředitel," zakoktal Malfoy. „Pojď, Pottere," pokynul hlavou. Harry ho jenom natvrdle pozoroval.

„Malfoy jenom potřebuje, aby mu Harry pomohl s tatíkovským problémem," ozvalo se. „Nebo možná jenom chce, aby šel Harry ven a pomuchloval se s ním!" zvolal další hlas. Harry s Malfoyem se oba obrátili na provinilce, aby jim věnovali zlostné pohledy, ale zrudli, když se celá třída rozchichotala.

„Je to pravda, pane Malfoyi? Potřebujete, ech, Harryho?" zíral Křiklan.

Malfoy viditelně zrůžověl a v rozpacích zadrmolil. „Pottere? Menší podpora?"

„Hm," řekl Harry nápomocně.

Vypadalo to, že Křiklan znovu našel svůj hlas. „Éé, pane Malfoyi. No nestyďte se, pojďte dovnitř a vezměte panenku s sebou."

Malfoy zaváhal a na okamžik zmizel, než se vrátil a v náručii držel Rebeccu, která měla v drobných ústech nacpanou ponožku. „Co to sakra je, Malfoyi!" Harry vyskočil na nohy a vytrhl panenku s Malfoyova sevření. „Vždyť se může udusit!" Když Harry ponožku vytáhl, panenčiny výkřiky okamžitě vyplnily místnost a Malfoy se při tom hluku zašklebil.

„Je to panenka, Pottere! Kromě toho by nesklapla! Nevěděl jsem, co jinýho dělat!" nafoukl se v obraně.

„Tak jsi jí vrazil... ponožku... do krku?" Harry se snažil udržet svůj hlas v mezích. „Co je to kurva s tebou?" Ochranitelsky panenku kolébal a vyčítavě se na Malfoye škaredil.

„Na péči o děti jsem levej, jasný?" Malfoy si unaveně pročísl rukou vlasy. „Celou noc jsme kvůli ní nespali a mně rychle dochází trpělivost."

Harry vzdychl a víc k sobě panenku přivinul, jemně šeptal a palcem ji hladil po maličké tvářičce. „To je dobrý, Becco, je to v pohodě, ššš." Políbil blonďaté kudrlinky kolem jejího drobného obličeje. Najednou si uvědomil, že ho dívky v místnosti zbožně sledují. Cítil, jak se přes něho přelila vlna rozpaků a tiše předal utišující se nemluvně zpátky Malfoyovi. Malfoy se na něho díval se smíšeným výrazem a Harry viděl, že to na něho udělalo pořádný dojem.

„Proč jsi tohle nemohl udělat v noci, Pottere?" Malfoy shlédl na uzlíček ve své náruči a nejistě zvedl ruku k Rebečinu čelu, aby jí odhrnul vlasy z očí. Usmál se nad spokojeným tichým vrněním, které začínala panenka vydávat.

Harry Malfoye sledoval a pomyslel na Blaiseův příběh. Pocítil výbuch spokojenosti nad tím, že vypadá tak spokojeně a uvolněně. Harry se opatrně dotkl Malfoyovy paže a když na po něm podíval, věnoval mu jemný, povzbudivý úsměv. Malfoy se usmál nazpátek a oba se zájmem pohlédli na svoje miminko. I když to byla panenka a tohle byl projekt, Harry se cítil být Malfoyovi nekonečně blíž, než kdy jindy.