Harry se podrážděně opřel na své židli, protíral si oči a hledal nějaké rozptýlení – jakékoli rozptýlení – které by ho odvedlo od domácího úkolu. Seděl sám u stolu v knihovně a snažil se dohnat všechny domácí úkoly, které zanedbal v posledních dvou týdnech. Pořád ještě měl tři eseje do přeměňování a lektvarů, stejně jako poznámky na opsání do magických formulí, ale jediné, co dokázal, bylo dělat si starost o Rebeccu. Malfoy vzal asi před hodinou panenku zpátky do ložnice a Harrymu se od toho incidentu s ponožkou nelíbilo pomyšlení na to, že je s ní druhý chlapec osamotě. Zavrtěl při té vzpomínce hlavou. Malfoy už možná nebyl ten příšerný pitomec, ale pořád měl svoje chvilky.

O hodinu později poklepával brkem o pergamen a nečinně zíral do stropu, když k jeho stolu přiskočil Blaise. „Hej, Harry," kecnul si druhý chlapec naproti němu. „Hotovo? Draco začíná být naprdnutej, protože panenka má radši tebe," oba se uchichtli.

„Samozřejmě že má, jsem na ni o moc hodnější," pokrčil Harry rameny. „Jediný, co udělal Malfoy bylo, že jí nacpal do krku ponožku."

Blaise se zasmál. „Přesně. Tak jsi hotovej?"

Harry si povzdechl a prsty si projel zacuchanou hřívu. „Ehm, promiň. Řekni mu, že to může chvíli trvat. Úplně jsem se zasekl."

Blaise se zaksichtil a nakoukl přes stůl do Harryho pergamenu. „Lektvary. Hm. Draco je na tyhle věci borec. Zajdu pro něho, jestli chceš."

Harry se na Blaise podíval. „Vážně? Nemyslím si, že by mi s tím pomohl."

Blaise se zasmál v odpověď. „Jasně, že pomohl. Bude rád za kažou přestávku od Rebeccy. Poslouchej, co kdybych ho přivedl a postaral se o Rebeccu. Jsem si jistej, že by vám to oběma odlehčilo," znovu se uchechtl.

Harry přikývl. „Fajn, to zní dobře. Díky, Blaise." Střelil po svém kamarádovi ryzím úsměvem.

Blaise mu ho oplatil. „On má recht, vážně máš hezkej úsměv," zamumlal právě tak nahlas, aby to Harry zaslechl, a odplachtil dřív, než měl Harry šanci odpovědět.

Harry se znovu opřel. Má hezký úsměv? Kdo si to myslí? Harryho ten kompliment zasáhl a snažil se usmát znovu, uvažuje. Neměl pocit, že by byl ten úsměv hezký, ale jak by to on vůbec věděl? Bylo to hloupé. Svraštil obočí nad svým pergamenem a vzdychl. Proč souhlasil s tím, aby mu sem přišel ze všech lidí pomoct právě Malfoy? Nejspíš se jenom navzájem otráví a budou odcházet naštvaní. Kromě toho mají dnes večer svoje malé dotazníkové setkání a byl by radši, aby při něm byli přívětiví. Vrhnul pohled na vchod a uvažoval, jestli se Malfoy vůbec ukáže. Harry zjistil, že si přeje, aby se neukázal, jenom aby spolu byli až do svého dotazování zadobře (pokud se tomu tak dá říkat).

Jako kdyby ho povolal, objevil se naproti němu u stolu Malfoy s učebnicí lektvarů a dopáleným výrazem. Harry si povzdechl. Už teď mohl říct, že tohle bude bolet.

„Pottere, pojďme si to tu odbýt, ať se můžeš postarat o tu malou zrůdu," vyštěkl Malfoy a otevřel si učebnici na správné straně.

Harry na něho zacivěl. „Co ti provedla?"

Malfoy se na něho nazpátek zlostně podíval. „Nic, jenom -" vzdychl. „Je prostě hrozný kvítko. Nevěděl jsem, že mimino může být taková přítěž."

Harry se tomu trochu zasmál. „Samozřejmě, že jsou mimina přítěž. Potřebují péči a lásku. Od toho jsme tady my. Je to naše povinnost jako rodičů," najednou se cítil trochu posmutněle, když pomyslel na vlastní zanedbané dětství. Nedokázal si vzpomenout na lásku, kterou mu dávali jeho vlastní rodiče, a od Dursleyových se mu rozhodně žádné nedostalo. Pokusil se, aby se smutek neodrazil v jeho tváři, ale Malfoy se teď na něho díval s jemnějším výrazem.

„To si zaslouží každej," řekl blonďák tiše, než popadl Harryho pergamen a potichu přehlédl to nevelké množství práce, které zde bylo odvedeno. Zavrtěl hlavou, vytáhl brk a začal věci vyškrtávat, podtrhávat a připisovat. Vypadaje spokojeně ho vrátil Harrymu. „Vidíš, cos tu provedl? Popisoval jsi výtažek z kořene, a přitom jsi měl popisovat význam jeho použití. Koukni," ukázal brkem na knihu. „Tvá odpověď je tady."

Harry hleděl na Malfoye, ohromený tím, jak mile se chová. Nemyslel si, že by někdy mohli vydržet takhle dlouho, aniž by po sobě vrhli nějakou uštěpačnou poznámku nebo komentář. „Díky," usmál se vděčně a opisoval si odstavec, který potřeboval. Takhle pracovali další hodinu, Malfoy upozorňoval na užitečné rady a Harry si je dychtivě zapisoval. Když skončil, zvedl Harry se spokojeným úsměvem svůj pergamen. Tohle byl rozhodně ten nejlepší esej do lektvarů, jaký kdy napsal, dokonce lepší než ty, které napsal s Hermioninou pomocí.

„Malfoyi, nedokážu ti dost poděkovat," pocítil, jak ho zaplavila intenzivní radost z dokončení obzvlášť obtížného úkolu.

Malfoy si vyšetřil úsměv na oplátku. „To vážně nebyl žádnej problém, Pottere. Vážně, nejsi v lektvarech tak špatnej, jenom potřebuješ, aby tě někdo postrčil správným směrem." Když si uvědomil, že vlastně Harrymu složil poklonu, zrudnul. Harrymu to přišlo docela půvabné.

„Vážně? To je – to je fakt milý, Malfoyi. Díky." Několik minut tam seděli v přátelském tichu.

„No, měli bychom jít. Blaise už pravděpodobně touhle dobou z Rebeccy leze po zdi," Malfoy se při tom pomyšlení doopravdy usmál. Harry pokýval hlavou. Nejspíš má pravdu. Společně odešli z knihovny a kráčeli v tichu, které kupodivu nebylo vůbec trapné.

Harry toho večera pochodoval do dotazovací učebny s Rebeccou zabalenou v náručí a byl si jistý tím, že dnešní sezení bude snesitelné, ne-li lepší. Překvapilo ho, že to odpoledne si spolupráci s Malfoyem v knihovně docela užil. Pošimral panenku, která vydala tiché radostné zvuky a usmála se. Ano, on a Malfoy spolu začínají docela dobře vycházet. Otevřel dveře a zjistil, že Malfoy už tam je a uspořádává si svoje věci na jedné z lavic.

„Čau," zavolal Harry, položil si tašku na židli vedle té Malfoyovy a položil Rebeccu mezi ně.

„Ahoj, jsi připravenej?"

„To jsem vždycky, ne?"

Bez otálení si vyměnili pár otázek. Harry si všiml, že s každým sezením jsou dotazníky delší a složitější. Unaveně si protřel oči. Bylo dobře, že ten esej z lektvarů už dokončil, jinak by byl vzhůru celou noc.

„Čeho nejvíc lituješ a kdybys mohl, vrátil by ses zpět a změnil to?" Malfoy na něho hleděl, brk nachystaný v ruce.

Harry okamžik přemýšlel. „Já nevím, já -" hlavou mu běžel milion věcí. „Opravdu... je toho příliš, abych to počítal," řekl potichu a nevzhlédl k Malfoyově obličeji. „Ale kdybych musel vybrat jednu věc, asi bych vybral to, že jsem způsobil Siriusovu smrt. Víš, nebýt mě, tak by byl pravděpodobně pořád naživu," ucítil, že se mu trošku chvěje hlas. „Vrátil bych se a řekl sám sobě, abych nevěřil tomu vidění. Řekl bych si, že se mě Voldemort snaží napálit. Zabránil bych Siriusovi, aby tam šel a pomohl mi. Zabránil bych Bellatrix v-" Zarazil se a rychle zamrkal, když ucítil, jak ho v očích štípou slzy a hrozí, že skanou.

Ucítil na paži nesmělý dotek upřímného soucitu. „Je mi to všechno líto, Pottere. Kdybych se mohl vrátit a změnit všechno, co jsem udělal během války, udělal bych to. Všichni jsme tím už trpěli dost." Harry vzhlédl k Malfoyovi a cítil se vděčný za to, že ho chápe, že mu naslouchá. Všichni tyhle ztráty zažili, to byla pravda, ale Harry je nikdy nechtěl s nikým probírat. Ani se svými nejlepšími kamarády. Ale mluvit o tom s Malfoyem se zdálo správné, i když po většinu války stáli na opačných stranách.

„Víš, Malfoyi, já se o těchhle věcech nikdy s nikým nebavím. O Siriusově smrti a – a o válce. Ani s Ronem a Hermionou. Je to prostě všechno moc bolestivý," vrhnul pohled na Malfoye, jehož výraz byl unavený a prošpikovaný smutkem a lítostí. „Ale když jsem to probral s tebou, cítím, že mám k tobě zatraceně o dost blíž."

Malfoyovo zachmuření se změnilo v drobný úsměv. „Já taky. Jestli touhle válkou někdo trpěl úplně nejvíc, tak ty. Já vůbec nemám co mluvit," zasmál se hořce. „Tys mohl ztratit všechno."

Harry se smutně usmál. „Ale vlastně jsem taky mohl všechno získat."

Rebecca začala plakat a Harry ji zdvihl, choval ji a konejšil, dokud nebyla zase zticha. Něžně se na ni usmál a přitáhl si ji blíž k sobě. Pokud bude vážně mít děti, bude je milovat z celého srdce. Vždycky to bude dávat najevo a vždycky tu pro ně bude. On ví, jak je to důležité.

Malfoy ho pozoroval s maličkým úsměvem na tváři. „Víš, Pottere, ty budeš skvělej otec. Myslím to vážně. S tebou jako rodičem si tvoje děti nebudou nikdy připadat ztracený. Závidím jim to, doopravdy." Harry zavřel oči a zhluboka si povzdechl. Znenadání si uvědomil, že vlastně Malfoye vůbec nezná, navzdory jejich letitému střetávání. A taky si uvědomil, že ho chce poznat.

„Malfoyi, všechny ty roky spolu válčíme. Já už s tebou nechci válčit, obzvlášť teď. Co bys řekl tomu, kdybychom zkusili začít znovu? Rád bych byl tvůj kamarád."