Harry držel hlavu dole, když vystoupil z vlaku. Zimní prázdniny v Doupěti byly ohromné a všichni členové velké, veselé, hlučné Weasleyovic rodiny ho neustále zaměstnávali. Pan Weasley si s ním povídal o mudlovských spotřebičích, paní Weasleyová si dělala starosti s jeho nedostatečným stravováním, Ginny, Ron a dvojčata s ním hráli famfrpál a Charlie, Bill a Percy s ním probírali povolání a jeho budoucnost.

Chtěl, aby volno nikdy neskončilo. Nebyl připravený na brzké vstávání, chození na hodiny, dělání úkolů na poslední chvíli... a rozhodně nebyl připravený na vídání jistého blonďatého Zmijozela. Během posledních dvou týdnů se Harry snažil takovéhle myšlenky do své mysli nevpustit. A teď když volno skončilo, hodlal Malfoye ignorovat, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Dělal to posledních 7 let, tak proč by teď neměl? Ale pravdou je, pomyslel si Harry hořce, že mi ignorování Draca Malfoye nikdy moc nešlo.

Ron mu poplácal rukou po rameni a prohlížel si okolí. „Dobře, že jsme zpátky, ha? Mamka tě pérovala skoro celou dobu, co jsme tam byli!"

Harry se pousmál. „Mně nevadí, když mě někdo péruje."

Ron vzhlédl k někomu za ním a zazubil se. „Tak to jsi šťastlivec, kámo."

Harry ucítil, jak ho zezadu ovinuly paže. „Harry! Rone! Chyběli jste mi, kluci," Hermiona ho pustila a zmáčkla Ronovi paži. Ron se šťastně začervenal a odkašlal si, zatímco se na něho Harry zazubil.

Hermiona se obrátila a se zářivým úsměvem narovnala Harrymu límec. „Úžasně jsem si to s rodiči užila. Jak bylo v Doupěti?"

Ron se na ni usmál. „Bezvadně, ale bývalo by to bylo lepší, kdybys tam byla."

Hermiona se pěkně začervenala. „Notak, pojďme."

Trojice se přidala k davu směřujícímu ke hradu, kde už na ně bude čekat večeře. Celou cestu vytvářeli Ron s Hermionou kolem Harryho ochrannou bariéru, naráželi do něj rameny nebo ho štípali do paže, aby věděl, že jsou nablízku. Harry zauvažoval, jestli jsou si vědomí toho, že to dělají, nebo je to pouze automatická reakce. Nicméně nyní byla jejich „bariéra" o něco víc utěšující a chránící, než byla od Voldemortovy porážky po několik měsíců. Harry věděl, že si pořád ještě dělají starosti kvůli němu a Malfoyovi.

Po onom incidentu v Prasinkách o tom s nimi Harry odmítl mluvit. Hermiona s tím pár dnů otravovala a Ron se s ním pokusil jednou nebo dvakrát promluvit v Doupěti, ale od té doby oba polevili. Harry sám o tom nechtěl ani přemýšlet, natožpak o tom mluvit s ostatními. Zjistil, že tuhle věc bude nejlepší nechat být, jestli se mu má někdy podařit se přes Malfoye přenést. A on se přes Malfoye PŘENESE. Harry vzdychl. Nakonec.

„U Merlina, umírám hlady. Doufám, že mají kuře," poznamenal Ron, když vešli do Velké síně.

Harry se zasmál. „Samozřejmě, vždycky chceš kuře," dobíral si ho a na oplátku obdržel rozpustilé šťouchnutí. Hermiona ho chytila za paži a kráčeli ke svým místům. Harryho žaludek zaburácel a on shlédl. „Kuře vlastně zrovna teď nezní tak špatně," prohodil.

Hermiona se zakřenila a protočila oči. „Kluci." Usadili se a sledovali, jak se jídlo zhmotnilo před jejich talíři.

„Čau, Harry!" zamával na něho Blaise a posadil se vedle Hermiony. „Jaký byly prázdniny?"

Než Harry odpověděl, polknul poměrně obrovské sousto šťouchaných brambor. „Bezva, Blaise. A tvoje?"

Druhý chlapec si začal na talíř kupit jídlo. „Stejně. Byl jsem s matkou v Itálii. Řeknu ti, bylo tam tolik sexy holek. Aha počkat, tobě se holky nelíbí! Škoda," popichoval Blaise.

Harry se nevesele usmál. „Kdo ví, Blaise, třeba se mi líbí obojí."

Blaise se zasmál a ukázal vidličkou na něco za Harrym. „Chytrá připomínka. Hej, Draco! Tvůj kluk je podobojí! Jak se ti to líbí?"

Harrymu zamrzly vnitřnosti. Bez přemýšlení se obrátil tváří k chlapci za ním. Malfoyova ruka visela ve vzduchu nad Harryho ramenem. „Harry-" začal blonďák, ale Harry se okamžitě obrátil zase zpátky. Blaise mezi nimi zmateně přeběhl pohledem.

„Nejsem jeho kluk," zamumlal Harry. „Omluvte mě." Celý stůl 8. ročníku byl potichu, když vstal ze svého místa a rázně odkráčel.

„Jenom si poslechni-" rozlehl se Malfoyův hlas Velkou síní a odstartoval mezi studenty vlnu šepotání. Harry přešel do běhu směrem ke dveřím. Venku hlasitě zaklel a rozmáchl se pěstí proti kamenné zdi. Kurva. Zazíral na krvácející klouby a snažil se znecitlivět svou mysl. Zapomněl na to, že s Malfoyem bude muset trávit všechen svůj čas, jelikož je ten blonďatej parchant jeho manžel, otec jeho panenky a to všechno. Prostě štěstí, pomyslel si hořce a nakopl zeď. Jak mám ignorovat někoho, kdo je pořád poblíž?

Zaslechl za sebou kvapné kroky. „Harry!" Pomalu se obrátil, ale byli to jenom Ron s Hermionou. Harry v hrudi ucítil drobné bodnutí zklamání. Ne že by snad chtěl, aby za ním Malfoy běžel – nechtěl – ale...

„Ani se nepokusil," zašeptal slabě a znovu se obrátil tváří ke zdi.

„Ach, Harry," ovinula kolem něj Hermiona paže.

Ron mu položil na rameno utěšující ruku. „Tys ho nenechal, kámo. Když jsme odešli, vypadal, že bude brečet." Harry dál zíral do zdi.

Hermiona mu položila hlavu na druhé rameno. „Alespoň si s ním promluv, Harry. Myslím, že bys měl."

„Ne, takhle je to lepší."

Naklonila hlavu. „Ale jste manželé a máš s ním miminko!" Harry ji zpražil pohledem. „Dobře, dobře, ale musíš s ním kvůli tomuhle úkolu trávit spoustu času. Je lepší, když dokážete komunikovat," poopravila se.

Harry zavrtěl hlavou a zamířil ke zmijozelské ložnici. „Půjdu si lehnout brzy." Jeho kamarádi pomalou přikývli a dívali se za ním, jak odchází.

„Jen... Jen o tom popřemýšlej, dobře?"zavolala za ním Hermiona.

O několik hodin později seděl Harry na své posteli se zataženými závěsy a pohrával si s Rebečinými prstíky. Snape si ji během prázdnin nechal a zjevně to pro něj byla náročná zkouška. Když si ji Harry přišel vyzvednout, muž na něho zavrčel a vrazil mu panenku do náruče, jako kdyby to byla nějaká toxická substance. „Vezměte si tu malou zrůdu, Pottere, nemůžu ji vystát!" řekl pohrdavě, než zabouchl dveře svých komnat Harrymu před nosem. Harry panenku roztržitě pošimral. „Hodná Becca, doufám, že jsi tomu protivnýmu parchantovi dělala ze života peklo." Rozněžněně zavrkal a usmál se, když se při jeho doteku zachichotala.

„Harry...?" Zpoza závěsu zavolal váhavý hlas.

Povzdechl si. „Ano, Blaise?"

Druhý chlapec závěs odtáhl a přisedl si k němu na postel. „Nechceš mi vysvětlit, co se stalo?" zeptal se a vyškubl Rebeccu z Harryho sevření.

Harry se vrtal v prostěradle. „Ani ne. Copak ti to Malfoy neřekl?"
Blaise zavrtěl hlavou. „Ne, ten mi o tom nepoví."

Harry vzdychl a shrnul si vlasy dozadu. „No, řekl něco urážlivýho a já už to nechci dál trpět. Řekl bych, že jsme skončili."

„Ale není on urážlivej vždycky?" zeptal se Blaise a zvídavě mu zahleděl do očí.

Harry odvrátil pohled. „Jo, ale... Tohle zasáhlo hřebíček přímo na hlavičku."

Blaise při tom výrazu trhnul hlavou vzhůru. „Cože?"

Harry vzdychl. „Chci říct... ugh, je to složitý."

Blaise po něm střelil oním ustaraným pohledem, jaký mu vždycky věnovala Hermiona. „No, ať je to cokoliv, potřebujete si o tom vy dva promluvit. Draco akorát bloumal celou noc po společenské místnosti, psal do deníku a podobný kraviny. Udělal jsi z něho láskou soužený štěně. Nepřekvapilo by mě, kdyby začal poslouchat smutný mudlovský songy."

Harry si při tom pomyšlení odfrknul. „Jo, jasně. Ale nebudu s ním o tom mluvit. Malfoy a já jsme... nehodíme se k sobě. Musíme jeden druhýho nechat jít."

Blaise ho poplácal po rameni a zvedl se ze svého místa na posteli. „Prostě... Nezamykej v sobě svoje city, Harry. Já vím, že to děláš. Vážně popřemýšlej o tom, co cítíš. Uvidíš, že se pleteš," řekl mírně, než se obrátil a opustil místnost.

Harry si povzdechl a obrátil pozornost zpátky k Rebecce. „Kéž bych mohl," pošeptal panence a nechal ji usnout ve své náruči. Opatrně ji položil na postel a opřel se zády o polštář. Možná má Blaise pravdu. Není zdravé zadržovat všechny ty pocity uvnitř. Zavřel oči a dovolil myšlenkám, aby jím volně protékaly. Představil si Malfoyovy blonďaté vlasy, jak mu mírně zrůžoví tváře, když se cítí trapně, to jak se mu rozzáří oči, když se usměje. Pomyslel na kousavé poznámky, na to zdvižené obočí, když si Harry nevěděl rady s lektvary, na ten úšklebek, když měl pravdu on a ne Harry. Viděl Malfoyovo trucování, když ho Harry políbil na nos, skoro ho mohl slyšet se smát a říkat, „Namouduši, Pottere, ty jsi takovej Nebelvír."

Harry neochotně dovolil své mysli, aby se otevřela víc dokořán, zpátky do oné noci v Prasinkách. Vybavil si utrpení v Malfoyově obličeji, když si ho Smith dobíral, slzy kanoucí po jeho tváři. Jak Harryho bolelo srdce, když takhle Malfoye viděl. Vybavil si, jak vykřičel svou lásku ke Zmijozelovi tak, aby to každý slyšel. Viděl blýskající šeď Malfoyových očí, když Harrymu nadával. Znovu ucítil, jak jím proudí odmítnutí, bolest a vztek a slyšel naprosté ticho hospody. Viděl to uvědomění, ten zničený výraz, když se Harry obrátil k odchodu. Vzpomněl si, jak ho Malfoův třesoucí se hlas zavolal křestním jménem. Harry ostře nabral dech snaže se ovládnout svoje emoce. Zatnul čelist a silou vůle se pokoušel zahnat vlhkost z očí. Tohle byl špatný nápad; takhle se přes Malfoye nepřenese. Zalezl si pod přikrývku, pevně zavřel oči a zoufale se snažil vzpomínky zase zarazit, ale když se propadal do hlubin spánku, cítil, jak mu po obličeji stékají horké slzy.

Následujícím týdnem prošel Harry docela rozpačitě. Rozpačitě se probudil vedle svého bývalého, rozpačitě šel na vyučování se svým bývalým, rozpačitě jedl společně se svým bývalým, rozpačitě pečoval o Rebeccu se svým bývalým... a momentálně vedle svého bývalého rozpačitě seděl ve společenské místnosti, spolu s Blaisem, Nottem a Pansy. Bylo to vážně docela nefér. Malfoy seděl k Harrymu zády a psal do deníku, o kterém se zmínil Blaise. Zajímalo by mě, jestli píše své matce. Harryho píchlo v hrudi. Ne, s tím se Malfoy nejspíš vůbec neobtěžuje. Řekl, že je to příliš hloupé a sentimentální, a předtím, když byli spolu, to udělal jenom proto, aby Harryho uchlácholil. Ale teď, když už nebyli...

Blaise mu zamával rukou před obličejem. „Hej, Země volá Harryho! Kdo myslíš, že vyhraje, Havraspár nebo Mrzimor?"

Harry na něho zamrkal. „Vyhraje co?"

„Famfrpál samozřejmě!" smál se mu Blaise. Harry pokrčil rameny. Letos se o bradavický famfrpál tolik nezajímal, protože se neucházel o místo v týmu. Když začal v prvním ročníku hrát, byl to jeho splněný sen. Chtěl dát mladším studentům šanci, aby si taky splnili svůj sen.

Nott si odfrknul. „Ne všechno se točí kolem famfrpálu." Harry na něj zvedl obočí a Blaise zalapal po dechu. „Odvolej to!" Nott se zasmál a odmítl, aby si od druhého chlapce vysloužil žertovné žduchnutí.

Harry se na oba zakřenil a pak si všiml, že se Pansy přišoupla blíž k Malfoyovi. Pár minut se tiše bavili, než Pansy vstala a oznámila, „Notak, kluci, je pozdě. Jdeme." Hoši se od Pansy oddělili cestou do ložnice a připravovali se ke spánku vrhajíce po sobě mírně napjaté pohledy. Jelikož se spolu Harry a Malfoy nebavili, byly konverzace obvykle rozdělené. Harry vklouzl do postele a urovnal Rebeccu vedle svého polštáře, než si lehl a zavřel oči. Nedíval se, jak si Malfoy vlezl do postele vedle něj.

Byly 2 hodiny ráno a Harry byl pořád ještě vzhůru svíraje a rozevíraje ruku, která ležela nejblíž k Malfoyově. Vedle něho se ozvalo nečekané zašustění závěsu. Váhavě se posadil a roztáhl ho.

„Haló?" Zašeptal do tmy. „Blaise?"

Z ničeho nic mu do očí svítilo světlo. Pansy na něho mířila svou hůlkou, které zářila špička. „Vylez sem za mnou, Pottere," zašeptala.

Zamžoural na ni. „Teď?"

Podívala se po Malfoyovi, který vypadal, že stále spí. „Ano, potřebuju s tebou, ehm, mluvit. U mě v pokoji." Harry spojil obočí, ale neodpověděl, vylezl z vyhřáté postele a zašklebil se nad chladným vzduchem. Zachvěl se. Pansy protočila oči a přehodila přes něho svůj plášť. „Jdeme."

Jakmile dorazili do její ložnice, ukázala na postel. „Zalez tam."

Zaksichtil se. „Cože, proč?"

Podrážděně si povzdechla. „Nevyjíždím po tobě, Pottere, prostě pojď sem." Než se posadil, věnoval jí nedůvěřivý pohled. Připojila se k němu, zatáhla závěs a zašeptala tlumicí kouzlo, aby neprobudili její spolubydlící.

„Oukej, o co jde?" zeptal se Harry, který by se rád vrátil do své vlastní postele. V dívčí ložnici bylo dokonce ještě větší chladno. Vytáhla malý zápisník a podala mu ho. S údivem na něho pohlédl. Malfoyův deník?

Pansy vycítila jeho zmatenost a kývla. „Ano, je Dracův. Je v něm pár věcí, který si potřebuješ přečíst."

Harry ho odsunul pryč. „Já... Já nechci. Jsou to jeho soukromý věci. On nechce, abych to četl."

Pansy si odfrkla. „Jo, a stejnětak nechtěl, abych mu ho ukradla z jeho kufru, ale to mě nezastavilo, že? Hele," řekla, když zaznamenala Harryho pochybovačný výraz, „Draco neví, jak vyjádřit svoje pocity, Pottere. Ne nahlas. Potřebuješ vědět, co se v té jeho pomatené hlavě děje, a jestli s ním nehodláš mluvit, tak musíš udělat tohle. Prostě... Jenom si to přečti. Prosím."

Harry vzhlédl k jejím prosebným očím pokoušeje se v nich najít stopu klamu. Odrážely se v nich pouze starost a obava. Vzdychl. „Oukej," řekl pomalu a natáhl se pro knihu.

Pansy se usmála a sevřela ho v objetí. Harry jí překvapeně sevření oplatil. „Já se prostě nemůžu dívat, jak se trápí," zašeptala, „A ty jedinej to můžeš zastavit."

Harry odešel z Pansyiny ložnice a zamířil do prázdné společenské místnosti chvěje se, když si zabral křeslo u krbu. Měl Pansyin plášť, ale v zimě bylo ve sklepení pořád tak zatraceně chladno. Pohlédl dolů na knihu na svém klíně. Tohle jsou Malfoyovy soukromé myšlenky. Myšlenky, které si Harry pravděpodobně neměl nikdy přečíst. Harry si povzdechl a unaveně si zamnul čelo, zdráhaje se deník otevřít. Co když se tam píše něco, co nechce vědět? Co když už na něm Malfoyovi vůbec nezáleží? Harry se zatřásl. Nechtělo se mu do toho. Tohle bylo špatné. Už už se chystal vstát a vrátit Malfoyův deník zpátky, ale jeho mozek opanovala neodbytná myšlenka. Přečti si ho, jinak se to nikdy nedozvíš.

Měla pravdu. Potřebuje vědět, jinak nebude mít nikdy klid. Harry vzdychl, vzdávaje se. Otevřel obálku a nalistoval první stranu.