Draco si upravil límec u hábitu, už potřetí od chvíle, co si ho oblékl. Upravil si vlasy. Upravil si si střapec na té směšné čapce, co si všichni museli nasadit. Jinými slovy, měl Draco bezpochyby, nepopiratelně a nevyvratitelně nervy na pochodu.

Harry sledoval, jak se zas jednou trápí s vlasy, a bezstarostně se zasmál. „Draco, uklidni se. Vypadáš úžasně, jako vždycky."

Jedinou Dracovou odpovědí bylo nespokojené odfrknutí, zatímco pokračoval v upravování svých pramenů. Vysoká zrcadla v Nebelvírské věži nebyla ani zdaleka tak velká, jako ta ve sklepení, a navíc ani nenabízela vlastní názor. Byla to prostě obyčejná, běžná mudlovská zrcadla. Spolehněte se na Nebelvír, že bude jedinou kolejí, která je má, pomyslel si se suchým pobavením. Jelikož Rebeccu vrátili Snapeovi, už se na nich nevyžadovalo, aby bydleli ve stejné ložnici a spali ve stejné posteli. Draco se tu noc dokonce pokusil vrátit do Zmijozelu, a bez Rebeccy a Harryho stulených vedle sebe se cítil naprosto mizerně a osaměle. Harry se zjevně cítil stejně a vplížil se do zmijozelské ložnice v neviditelném plášti, aby se k němu připojil. Draco neměl ani ponětí, jak se Harry vůbec dostal dovnitř, protože hesla se od doby, kdy tu byl, změnila, ale v tu dobu po tom nepátral. Byli příliš zaměstnaní děláním... jiných věcí.

Harry došel k němu, ovinul Draca pažemi a upřeně hleděl na jejich odraz v zrcadle. „Koukni na nás, v plné parádě na absolvování. Společně," poznamenal jemně a vtiskl Dracovi na krk něžný polibek.

Draco se posmutněle usmál. „Jsme to ale podařenej páreček, co?"

Harry se uchechtl a vrhnul další rychlý pohled na jejich odrazy. „Jo, řekl bych, že jsme."

Draco mírně otočil hlavu, aby byl obličejem k Harrymu, a dal mu pusu na nos. Harry na něho pobaveně hleděl a Draco se na oplátku škádlivě uculil a tentokrát ho políbil na ústa. Přetočil se, hodil ruce Harrymu kolem krku a zulíbal mu celý obličej – zuřivě, zoufale. Jestliže se má všechno ostatní kolem něj bez jeho svolení podstatně změnit, pak má jenom jediný požadavek: zůstat takhle navždy, v Harryho náruči, na Harryho rtech. Harry se najednou odtáhl a shlédl na mudlovské hodinky na svém zápěstí. „A kruci," řekl, trochu lapaje po dechu námahou.

Draco na něho netrpělivě zíral. „Co?"

Harry se na něho omluvně usmál. „Musím před ceremoniálem někam zajít. Sejdeme se dole ve Velké síni, dobře?"

Draco se zamračil. „Kam jdeš?"

Harry uhnul očima tak, aby se nedíval přímo na Draca. „Hm, do knihovny."

Draco zvedl obočí. „Proč? Vyučování skončilo."

Harry potřásl vlasy, takže mu trochu zakrývaly oči, a odkašlal si. Draco ten pohyb zachytil a nevěřícně na Harryho zíral. Něco skrývá. „Já – musím... Vlastně jdu jenom do... Jdu do kuchyně a-"

Obě Dracova obočí byla teď zdvižena úctyhodně vysoko. „Dobře, tak teda kuchyně. S kým se... tam hodláš setkat, Harry?"

Harry vypadal nepřehlédnutelně velmi nesvůj. „Ále, s nikým. Jen mám hlad."

Draco přimhouřil oči a s nedůvěrou se ušklíbl. Jak se Harry opovažuje tady jen tak stát a bezstyšně mu lhát do očí! „Vždycky jsi byl mizernej lhář, Harry, tohle není výjimka! Řekni, s kým se tam máš setkat, hned!"

Harry sebou při tom ostrém tónu škubnul a pokorně odpověděl. „S Hermionou... Projdeme si moji řeč a ujistíme se, že tam nejsou chyby, a já chci něco k jídlu. Oukej?"

Draco na něho podezíravě zahlížel. Harry se mu tvrdošíjně odmítal podívat do očí, takže pořád ještě lhal. Podrážděně vzdychl a vzdal to. „Fajn. Takže se uvidíme tam."

Harryho zelené oči vyzařovaly úlevu, když je přesunul zpátky na Draca. „Dobře!" Začal se vymaňovat z Dracova sevření, ale ten ho chytil pevněji. Draco sevřel v ruce část Harryho vlasů, agresivně si přitáhl jeho hlavu a zmocnil se svými rty těch jeho. Drancoval Harryho ústa s bezmezným zanícením a majetnicky si zabíral každičký jejich centimetr – jeho rty, jazyk, zuby – všechno. Harry je jeho a jen jeho. Draco musel zajistit, že si to zapamatuje.

„Můj," zavrčel a lehce kousal Harryho do rtů. „Celej můj." Při jeho slovech Harry bezděčně zasténal, zajíkal se a lapal po dechu a jasné oči mu blýskaly potřebou. Draco si to vyložil jako bezeslovný souhlas se svým prohlášením. Vtiskl na Harryho oteklé rty drobné, citlivé polibky jako omluvu za to, že je poranil.

Harry vzdychl a jemně se od něho odtáhl. „Vážně musím jít," řekl. Draco bezhlesně kývl a zíral na Harryho zarudlá ústa, dokud se Harry neobrátil a neopustil místnost. Draco se znovu podíval do zrcadla na svůj odraz. Měl rozcuchané vlasy, temně rudé rty a oči rozšířené v divokém výrazu. Byl to docela působivý obrázek, ale zároveň ho i vyděsil. Povzdechl si a znovu si upravil límec.

O půl hodiny později sešel Draco do nebelvírské společenské místnosti, aby zabil něco z času zbývajícího do setkání s Harrym před ceremoniálem. Zamračil se, když uviděl Grangerovou usazenou na pohovce vedle Weasleyho. Byla pravda, že Harryho podezíral, že mu lže, ale úplně jiný pocit bylo vidět důkaz oné lži na vlastní oči. Draco zaťal zuby, zhluboka se nadechl a snažil se nezačít vyvádět. Tady ne. Šel se posadit naproti párečku. „Weasley, Grangerová," řekl a oba pozdravil kývnutím.

Weasley strnule kývl nazpátek a Grangerová se na něho usmála. „Ahoj, Malfoyi," řekla přívětivě.

Draco se jí pokusil úsměv oplatit, ale zdálo se, že se mu ústa na stálo semkla do pevné linky. „Ty... Neviděla jsi někdy teď Harryho?" zeptal se jí nenuceně a doufal, že se třeba už sešli a Harry je teď prostě jen sám v kuchyni. Jeho naděje se rozplynuly, když Grangerová zavrtěla hlavou.

„Ne, pár hodin jsem ho neviděla. Proč?"

Draco na ni pátravě upíral zrak. „Copak nepotřeboval pomoct se svou řečí?"

Grangerová zvedla obočí. „S tou jsem mu pomáhala včera v noci. Stejně nepotřebuje být nijak zvlášť výřečný, protože všichni vědí, že to on není. Ani si s tím moc hlavu neláme, vždyť víš, jaký je."

„Vážně vím?" zamumlal si Draco zahořkle pod vousy.

Grangerová s ušima jako zatracený ostříž jeho slova zaslechla a střelila po něm svým nyní-již-bezpochyby-patentovaným Ustaraným pohledem. „Děje se něco?"

Draco se zakabonil na svoje nohy, nechtě se setkat s jejím zkoumavým pohledem. „Ne."

Vzdychla, vytáhla ho na nohy a vedla ho do odlehlejší části společenské místnosti. Překvapeně se na ni podíval. „Vážně. Co se děje?" zeptala se s rukama v bok, tón hlasu neochvějný a mateřský.

Draco zvedl bradu. „O nic nejde, Grangerová," odpověděl stroze.

„Malfoyi!"

„Oukej, oukej!" řekl a zvedl ruce. „Myslím – teda vím – že mi Harry během několika posledních týdnů lhal o různých maličkostech. Já prostě... nevím proč."

Grangerová se zamračila. „Lže ti? O čem?"

Draco pokrčil rameny a odvrátil zrak. „Kam jde, s kým se schází a proč."

Pohled Grangerové zjemněl a zlehka mu položila ruku na rameno. „On by ti nikdy neublížil, Malfoyi. Je to Harry, pro Merlina, on není schopný komukoli záměrně ublížit."

Draco se podíval na svoje nohy. „Záměrně," zopakoval slabě.

Grangerová na něho upírala soucitný pohled. „Nedělej si starosti. Bude to v pořádku, slibuji."

Beze slov na ni kývl a kráčel k otvoru v podobizně. Teď už bylo skoro na čase potkat se s Harrym. „Díky," zavolal na ni přes rameno. Viděl, jak se v odpověď usmála.

Draco se zrovna chystal zabočit do chodby k Velké síni, když zaslechl hlasy vycházející z jedné nedaleké učebny. Obrátil se na podpatku a se zájmem přitiskl ucho ke dveřím. „Takže s tím tvoji rodiče nemají problém? Neměl jsem šanci se s nimi setkat, Draco mě dost zdržel... Teda, já vím, že nemají v lásce homosexuální páry, ale-" Draco se zamračil, když zaslechl Harryho upřímný hlas.

„Ne, je to fajn, Harry. Rodiče ví, že mi na tobě záleží a že to pro tebe hodně znamená. A kromě toho by nediskriminovali vůči Chlapci, který přežil." Draco se zakabonil. To byl Finch-Fletchley! Ten vysoký hlas by poznal kdekoliv.

„Dobře," Harry zněl, že se mu ulevilo. „Tohle je pro mě velice důležitý. Neřekl jsi to nikomu, že ne?"

„Ne. A předpokládám, že Malfoy to taky neví?"

„No, byl trochu podezíravej, ale myslím, že jsem ho setřásl... tak trochu. Já nevím. Jsem pěkně nervní. Co když se naštve?"

„Proč by se naštval?"

„Ále, já nevím. Ale řekl bych, že stát se to může."

„Jsi si jistý, že to chceš udělat, Harry? Je to docela riskantní-"

Přerušil ho Harryho zvonivý smích. „Víš, jak to mám s riskováním, Justine! A vůbec, pojď sem, chci se na to ještě podívat."

Teď se zasmál Finch-Fletchley. „Už jsem ti ho ukazoval milionkrát!"

„Ale mě nikdy neomrzí na něj koukat! Pojď sem a vyndej ho!" Dokonce i Harryho kňourání bylo rozkošné. Finch-Fletchley se zase zachichotal a pak byly slyšet jakési šouravé zvuky.

„U Merlina, je nádhernej." Harry zněl, že je úplně bez dechu.

Hlas Finch-Fletchleyho zněl něžně. „A je teď celý tvůj."

Draco se zapotácel pryč od dveří a mysl mu vířila otřesným pochopením. Ne. Ne. Harry je jeho. Harry by nikdy- Rozeběhl se naslepo chodbou a z očí se mu řinuly zrádné slzy. Jak jen mohl? Harry řekl, že ho miluje, přiměl Draca, aby jeho lásku opětoval, a teď to všechno zahazuje a plánuje si budoucnost s jiným chlapem? Ach bohové. Nemohl dýchat. Běžel celou cestu do matčina pokoje a bez zaklepání rozrazil dveře.

Jeho matka vzhlédla ze svého křesla u krbu, na klíně otevřenou knihu. „Draco, co to-?" Zarazila se, když spatřila zoufalý výraz na jeho tváři. Vstala, přispěchala k němu a otírala mu slzy z tváří. „Co se stalo?" zeptala se naléhavě a upřeně mu hleděla do očí. Draco cítil, jak se mu chvějí rty, když uviděl ryzí obavu, jak se jí odráží v očích. Padl jí do náruče a vyznal jí všechny svoje starosti – ohledně své budoucnosti, ohledně změny, ohledně života a konečně i ohledně Harryho.

Když skončil s ničením její hedvábné blůzy svými slzami, usadila ho na židli. „Draco, to bude dobré. Slibuji." Byla to tatáž slova, jako mu řekla Grangerová před ani ne 30 minutami. „Ty jsi úžasný, nadaný mladý muž. Tvá budoucnost je zářná, tvoje příležitosti nekonečné – nedovol lidem, aby ti tvrdili opak. Ano, budeš za svoje právo tu být muset bojovat častěji, než průměrný čaroděj... ale to je to, co tě činí tak silným. Vypořádáváš se se změnou lépe, než kdokoli, koho znám – vlastně se se vším vypořádáváš lépe, než kdokoli, koho znám. Já vím, že dokážeš cokoli, co si usmyslíš, Draco." odmlčela se a na tváři se jí objevil podivný výraz. „A Harry... Nedělej si s ním starosti. Opravdu tě miluje, vážně. Vidím mu to v očích, když se na tebe dívá – je to ten samý pohled, jakým jsem častovávala tvého otce..." postupně umlkla a v očích jí probleskl náznak bolesti. Draco ji útěšně vzal za ruku a ona si odkašlala a pokračovala.

„Ale co se pokouším říct, Draco, je to, že Harry by ti nikdy neublížil. Jasné?" Zamnula mu paži v utěšujícím gestu. Draco pomalu zamrkal a znovu zpracovával povědomá slova. Někdy si matka s Grangerovou dokázaly být prapodivně podobné, když došlo na rady.

Věnoval jí drobný úsměv a vstal. „Brzy začne ceremoniál."

Kývla a zamířila ke koupelně. „Jen jdi, Draco. Uvidíme se tam." Ale Draco se nepohnul. Nehodlal se po svém drobném zhroucení sejít s Harrym. Potřeboval čas na přemýšlení. Pokrčila rameny a dovolila mu zůstat.

oOo

Draco upřeně zíral do přední části místnosti a na nikoho se nedíval, když se posadil na svou židli. Ještě než zaslechl hlas, věděl, že je Harry přímo za ním. „Draco! Proč ses se mnou předtím nesešel?" zeptal se Harry spěšně a objevil se na místě vedle něho.

Draco se na něho nepodíval. „To není tvoje místo," odvětil nevýrazně, neodpovídaje na otázku.

I když ho Draco nemohl vidět, věděl, že Harry vypadá mimořádně udiveně. Dal Dracovi ruku na paži. „Co se děje, Draco?"

Draco před ním ucuknul. „Nic. Běž pryč, Pottere." Cítil, jak Harry při použití svého příjmení uskočil a beze slova odešel k vlastnímu místu. Draco zaťal ruce v pěsti a pokoušel se ignorovat mravenčení v místě, kde před minutou byla Harryho ruka. Kousl se do rtu, aby zabránil své Malfoyovské masce ve sklouznutí, a pokračoval v zírání před sebe.

„Vítejte studenti, pedagogové a rodiče!" rozlehl se Brumbálův mírný hlas napříč Velkou síní. „Je nesmírně potěšující vidět tuto vynikající skupinu studentů dnes absolvovat. Mají moje největší uznání za to, že museli dospět mnohem rychleji, než by měli, a zajistit tak neocenitelný zdroj statečnosti a elánu. Jsem pyšný na to, že odešlu tyto studenty vstříc jejich nepochybně zářným budoucnostem, neboť jsou generací, jejíž odvaha a vůle nám přinesla svět, tak jak ho dnes známe, a my jim nemůžeme být více vděční. A nyní, než začneme s ceremoniálem, poslechněme si několik slov od samotného pana Harryho Pottera."

Dav propukl v uši drásající hlasitý potlesk. Bouřlivě jásali a prakticky každá osoba v místnosti vstala, aby mu zatleskala. Draco se rozhlédl a uviděl Harryho, jak se rozpačitě usmál na všechny kolem sebe, potom se obrátil k Finch-Fletchleymu a objal ho. Když Finch-Fletchley vtiskl svou ruku do Harryho, Draco viděl rudě. Vyskočil, odstrkoval lidi, kteří mu stáli v cestě, a pochodoval k místu, kde byli usazení.

Divoce strčil Harryho do ramene. „JAK JSI MOHL?" zakřičel. Jeho křik se rozlehl, jak se síň ponořila do ticha.

Harry se rychle odtáhl od Finch-Fletchleyho a strčil si tu ošidnou ruku do kapsy. „O čem to mluvíš?" zeptal se Harry klidně a nedíval se mu zcela do očí.

Draco cítil, jak se mu obličej rozehřívá vztekem. „JAK TO MYSLÍŠ, O ČEM TO MLUVÍM? MYSLÍŠ SI, ŽE SI SEM MŮŽEŠ JEN TAK VTANČIT A PŘEDSTÍRAT, ŽE NEVÍŠ, CO SE DĚJE? PODÍVEJ SE NA MĚ!" Draco popadl Harryho obličej a obrátil ho k sobě. Harry už měl zase ten zmatený výraz.

„Proč?" zeptal se Draco, tentokrát tišeji. „Co má on, co já nemám?"

Draco uviděl, jak Harry vykulil oči. „Cože? Kdo? Počkej – Justin?" Harry zněl oprávněně paf.

„Cože?" zavřísknul Finch-Fletchley zahanbeně, „Ne, ne já nejsem-!" Náhle ho Harry přerušil hlasitým zachichotáním. Chichotání přešlo do několika drobných zachechtání a pak vybuchlo do nespoutané hysterie. Draco na něho nevěřícně zíral.

„Čemu se zatraceně směješ?" vyptával se a vzdorovitě si založil paže na prsou. „Tohle není vtipný!"

Harry přestal hýkat smíchy a otřel si z očí slzy. „Ó, ach Draco, ty nablblej pitomečku! Proč jsi prostě nemohl počkat ještě pět minut na moji řeč!" začal se znovu smát.

Draco se zamračil. „Na co?"

Harry se k němu obrátil tváří a jeho smích pomalu odumřel. „Kdy té tvojí natvrdlé hlavě dojde, že nemám zájem o nikoho jinýho, než tebe?"

Draco civěl, zatímco Harry před ním pomalu poklekl na jedno koleno. „Co – Cože?" zakoktal.

„Justinovi rodiče prodávají šperky," řekl Harry pomalu. „On mi jenom doručoval objednané zboží." Vzhlédl ke Dracovi, jasné smaragdové oči naprosto hrající barvou. „Nikdy nebudu chtít nikoho jinýho, copak to nevidíš? Ty jsi jedinej... jedinej, s kým si přeju strávit zbytek života." Draco v šoku sledoval, jak Harry vytáhl z kapsy malou krabičku a otevřel ji, odhaluje třpytivý stříbrný kroužek.

„Draco Malfoyi, vezmeš si mě... znovu?"

Dracova ústa zela netypicky dokořán v naprosté nevíře, zatímco místnost explodovala vzrušeným šepotem. Harry ho žádá o ruku? Nepodvádí ho s Finch-Fletchleym? Draco se zamyslel a rozebral si rozhovory, které zaslechl. Aha. No, teď to všechno dávalo smysl. U Merlina, jak se zmýlil! Jako obvykle... Vrhnul omluvný pohled na Finch-Fletchleyho a v tichosti odvolával všechny ty hnusárny, které Mrzimorovi přál. Potom pohlédl zpátky dolů na Harryho, který pořád ještě klečel a držel malou krabičku. Harryho oči rozpačitě přelétly okolí, kousal se do rtu tím nejrozkošnějším způsobem a vypadal ze sebe naprosto nesvůj.

„Ehm-" řekl Harry slabě, pokoušeje se u něho dovolat nějaké odezvy. Když Draco zůstal zticha, začal Harry poraženecky vstávat.

Draco ho namísto toho popadl za ramena a vtáhl ho do drtivého objetí. „Já tě nesnáším," řekl a rázně přitlačil svá ústa na Harryho. Rty se mu už zase pohybovaly zoufale horlivě – tentokrát z pocitu osvobození a eufórie spíš než nejisté majetnickosti.

Harry se od něho odtrhl a oči mu zářily radostí. „Taky tě miluju," řekl a s úsměvem navlékl prsten na Dracův útlý prst. Draco se zářivě usmál a začal ho znovu líbat, dokonce ještě vášnivěji než předtím.

V přední části místnosti si Brumbál odkašlal. „Pánové, kdybychom mohli pokračovat-" Harry se znovu odtáhl a přerušil ho.

„Jdu na to, pane." Brumbálovi zajiskřilo v očích, zatímco ustoupil ze stupínku. Harry, stále ještě hezky zardělý z jejich objetí, se usmál do davu. „Omlouvám se, hodlal jsem to provést na závěr své řeči, ale myslím, že někdo byl trochu moc nedočkavý," mrknul, když se publikum zasmálo a Draco zběsile zrudnul.

„Každopádně jsem vám jen chtěl poděkovat. Všem svým profesorům, svým spolužákům a jejich rodinám – bez vás bychom bitvu za mír bývali nevyhráli. Tehdy jsme dosáhli svých cílů, a můžeme jich dosáhnout teď a ve své budoucnosti. Bradavice mi byly posledních 8 let útočištěm a domovem. Ano, naučily mě, jak správně používat magii, ale daly mi taky mnohem víc než to. Daly mi příležitost objevovat nekonečné možnosti života a ukázaly mi, jak má fungovat skutečná rodina – protože to jsme, rodina. Naučily mě nevzdávat se a neustoupit před věcmi, ve které věřím. Daly mi výcvik pro to, abych se stal takovým člověkem, jakým jsem chtěl vždy být. Ale nejvíc ze všeho mě naučily, že nejsem nikdy sám. Napořád budu vděčný za to, co jsem tady získal. Možná, že to tu dneska opouštíme, ale vždy už budeme onou generací – tou, která bojovala za mír, tou, která držela při sobě v dobrém i zlém, a tou, která v tom bude pokračovat po zbytek našich životů. Jsem hrdý, že vás lidi mám za spolužáky a za přátele, a přeji vám všem jenom to nejlepší do budoucnosti. Děkuju vám."

Harry sestoupil ze stupínku a dav znovu vybuchl ohlušujícím potleskem. Draco viděl v publiku mnoho lidí, kteří si otírali oči. Viděl svoji matku, jak se zářivě usmívá, Pansy a Blaise s širokými úsměvy a rukama ovíjejíce jeden druhého, dokonce i Grangerová a Weasley se zubili od ucha k uchu – na něho. Ale nejnádhernější ze všech byl Harryho hřejivý úsměv, onen srdce rozechvívající úsměv, který byl určen pouze Dracovi. Ucítil kutálející se slzy na své vlastní tváři, ale ne od smutku. Teď měl vše, co si jen mohl kdy přát.

Harry k němu dokráčel, ale než mohl kterýkoli z nich cokoli říct, někdo mu poklepal na rameno a on se obrátil. Stál tam Snape a rozpačitě držel v náruči panenku Rebeccu. „Nate," zadrmolil a podával panenku Harrymu. „Už nefunguje, ale... napadlo mě, že byste si ji rádi ponechali. Předpokládám, že kvůli vzpomínkám." Jeho slova nebyla kdovíco, ale jejich význam ležel hlouběji, než se zdálo, jako u všeho, co Strýc Severus kdy řekl.

Harry upřel pohled nahoru do profesorovy tváře s neskrývanou úctou. „Děkuju, pane, opravdu. Za všechno."

Draco se zakřenil a dodal, „A taky nám budeš chybět." S tím Snape vypadal naprosto nesvůj a bez dalšího slova se odplížil.

Harry se usmál, popadl Draca za ruku a vtáhl ho do tvořícího se zástupu, aby obdrželi svoje diplomy. Draco se zhluboka nadechl a zahleděl se dopředu směrem k pódiu, k jejich budoucnosti, k začátku zbytku svého života.