Kapitola 2.
A co že se stalo? Jako každé odpoledne jsem se chystala na vyjížďku na koni s dalšími táborníky, když v tom jsem uslyšela zaklepání na dveře svého srubu. Otevřela jsem a venku stáli Percy, Annabeth, Piper a Leo.
„Ahoj." pozdravila jsem s úsměvem. Ale rychle mi zmizel z obličeje, když jsem si všimla, že má každý batoh.
„Co to má být?" zamračila jsem se.
„Výprava." odpověděl Percy jako by nic.
„Za minotaurem." řekla Annabeth.
Upřímně, málem to se mnou seklo. „Co? Proč? A ví o tom vůbec Cheirón? A co Pan D?"
„Jasně že to ví. Vybrali nás pět, těch nejlepších." odpověděl Leo. Jeho nadšení mluvilo za vše.
„Hmm…trochu o tom pochybuju ale budiž. A kde máte Grovera? Předpokládám, že on je ten pátý." zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Grover musel jít na výpravu s Clarisse. Ty s námi jdeš." opáčila Piper se srdečným úsměvem.
Už jsem se zmínila, že to se mnou málem seklo? „Prosím? Ale to nejde. Navíc, byla jsem s vámi na výpravě před měsícem a už nás posílají na další? Vážně chcete, abych vám zopakovala, co se naposledy stalo?!"
„Klídek, Hailey. Máte s sebou mě." zazubil se Leo.
Piper se škodolibě otočila na Lea. „Myslíš, že tohle je ten správný argument?"
„Stejně chceš jít. To, co najdeme v labyrintu by mohlo pomoct zabránit Lukovi v jeho ďábelských plánech." Percy mě začal přemlouvat. Jak dlouho se dá odolávat tomu jeho pohledu?
„Tak dobře." rezignovaně jsem si povzdechla, zavřela dveře a šla balit.
Našla jsem svůj batoh a naskládala do něj jedno náhradní tričko, posledních pár kousků ambrózie a čutoru s nektarem.
Uběhlo asi 10 minut, když jsem vyšla ven. Všichni na mě pořád čekali.
„Takže vyrazíme. Vysvětlíme ti to všechno cestou." prohlásila Annabeth.
Leo se zamyslel. „Druhá výprava za dva měsíce. Taky vám připadá, že se z toho začíná stávat pravidlo?" nadhodil Leo, ale nikdo neodpověděl.
Všichni jsme se společně vydali táborem přes Vrch polokrevných a k bráně.
Zatímco jsme mířili k bráně, začala jsem se vyptávat. Měla jsem spoustu otázek. „Takže…minotaurus? Labyrint? Já myslela, že byl jenom jeden. Znám tu legendu, to letíme na Krétu?"
„Ale ne," usmála se Annabeth. „My cestujeme do Washingtonu D.C."
„To nezní tak děsivě." prohlásila jsem optimisticky.
„To je ta snadnější část. Pokud nás nebudou pronásledovat příšery. Leo?"
„Jasně. Zkrátka, podle starých plánů, které jsem našel v Bunkru 9, by pod Washingtonem D.C. měl být Daidalův labyrint. Takových labyrintů je po celém světě spousta. Každý skrývá vražedné pasti a nehraje v nich roli vzdálenost. Špatně odbočíme a klidně bychom se mohli ocitnout někde na druhém konci světa." Leovo vysvětlování mě nijak nepotěšilo.
„A ty víš, co nás tam čeká?" opět jsem doufala a opět marně.
„Kéž by. Zachoval se jenom plánek. Nevím, jaké pasti tam jsou nastražené. Ani nevím nic o té komnatě, kterou hlídá minotaurus, ale určitě to bude boží. Teda, jestli se dostaneme přes toho minotaura, ale to by neměl být problém. Percy, ty už jsi jednoho dostal, ne?"
„Jo, to už je ale dávno a měl jsem jen štěstí." odpověděl Percy skromně.
„No, Leo, moc toho nevíme, co?" řekla Piper.
„Proto máte kliku, že jdete s obávaným mechanikem Leem Valdezem." Je Leův optimistmus snad nekonečný? Jdeme na výpravu a ani netušíme, do čeho jdeme.
Mezitím jsme prošli bránou do lesa.
„Jak se chceme dostat do D.C.?" zajímalo mě.
„Na něco přijdeme. Třeba můžeme - " Percy ani nestačil dopovědět svůj nápad.
Annabeth popošla dopředu a zapískala. Z čista jasna se odnikud vynořila světla aut a před námi se z mlhy zrodil taxík.
Percy se zatvářil úzkostně. „Kočár zkázy. Už zase. Proč ne?"
„Kočár zkázy? Je to newyorský taxík." namítla Piper.
„Prý ho řídí tři bláznivý ženský, který se dělí o jedno oko." odpověděl Leo za Percyho. „To zmáknem." mávnul nad tím rukou.
Piper vypadala zmateně, ničím takovým v životě nejela. Leo taky ne, ale je pro každou šílenost. Percy nebyl dvakrát nadšený a jediná Annabeth vypadala více méně vyrovnaně. Vyjednala nám cestu do D.C. a už jsme se řítili neskutečnou rychlostí. Nebezpečnější jízdu jsem v životě nezažila. Říkala jsem si, že minotaurus bude oproti tomuhle určitě brnkačka. Při jednom nebezpečném manévru Piper málem vypadla z auta. Percymu a Annabeth se ji naštěstí podařilo bezpečně dostat zpátky, ale bylo to o vlásek.
Nakonec jsme se po zběsilé jízdě dostali do Washingtonu D.C. Vystoupili jsme a taxík zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Už rozumím, proč se mu říká kočár zkázy." ozvala se jako první Piper.
Všichni jsme vypadali zaraženě. Skoro jsem se neudržela na nohou a Leo vypadal, že bude zvracet. Ale vzpomněla jsem si, že mám sebou nektar, každému jsem dala loknout a bylo nám o poznání líp.
„Tak jsme dorazili celí. A kam teď?" promluvil Percy, plný nové energie díky nektaru.
„To nechte na mě." prohlásil Leo a hrdě vytáhl plánek ze svého kouzelného opasku s nářadím.