Kapitola 3.
Seděli jsme na schodech před Lincolnovým památníkem a Leo už hodnou chvíli prozkoumával plánek a snažil se rozluštit souřadnice ukrytého labyrintu. Člověk by řekl, že už ji dávno prozkoumal, ale neměl na to skoro vůbec čas vzhledem k tomu, že nám tu výpravu schválili téměř okamžitě. Percy a Annabeth se mezitím procházeli poblíž, drželi se za ruce a Annabeth obdivovala architekturu místních historických budov.
Piper mě přistihla, jak je zasněně pozoruju a vzpamatovala jsem se. Abych se vyhnula jejím případným otázkám, obrátila jsem pozornost k Leovi. „Už jsi na něco přišel?"
„Jo. Že je to těžší než jsem si myslel. Je to důmyslný kód a věřte nebo ne, i takový kalibr, jako jsem já, s tím má problém."
„Tak jsi to měl dát Annabeth, to ona je dcera bohyně moudrosti. Říkala jsem ti to." rýpla si Piper.
„Prosím tě." ušklíbnul se Leo. „Ta má teď jiné starosti." pohodil hlavou směrem k Percymu a Annabeth. „A mimochodem, už jsem si poradil s horšími věcmi. Nechte mě pracovat."
„Luke hrozí světu zkázou. Kdybychom věděli, jak chce oživit Krona, tak bych se cítila líp." vyjádřila jsem své obavy. Pořád mi nejde do hlavy, proč Luke přešel na stranu nepřítele. Bývali jsme docela dobří kamarádi.
„Zabráníme mu v tom. Tak lehce mu to neprojde." uklidňovala mě Piper.
Percy a Annabeth se vrátili k nám. „Tak jak to jde?" zeptal se Percy.
„Tady snad nemá ani polobůh chvilku klidu, když se snaží přemýšlet. A mohlo by to jít líp." odpověděl mu Leo trochu nevrle a dál se soustředil na plánek.
„A nešlo by to rychleji?" naléhal Percy. „Myslíme si, že nás někdo sleduje."
„A já si říkala, že to jde nějak hladce. Pět polobohů na výpravě je na příšery jako magnet. Víc nápadní už snad být nemůžeme." poznamenala Piper.
„Co se děje?" zajímalo mě.
„Ty tři ženy támhle v tom staromódním oblečení a divných kloboucích. Myslím, že jsou to fúrie převtělené do lidské podoby." vysvětlila Annabeth.
Změřili jsme si je od hlavy až k patě a první promluvil Leo. „Nepřeháníte to? Tři staré báby v oblečení, na které je v květnu moc teplo a hned myslíte na fúrie?" pochyboval Leo. Zřejmě si neuvědomil, jak nahlas to řekl a jedna z nich na něho vycenila špičaté zuby a hrozivě zasyčela. „Beru to zpátky." prohlásil bojácně Leo a ještě usilovněji pracoval na rozluštění kódu.
„Zatím jsme na otevřeném prostranství s turisty kolem, takže nám nic nehrozí." ujistil nás Percy.
„Jak nás mohly tak rychle najít? Tak dlouho tu zase nejsme." byla jsem z toho zmatená.
„Taky mě to zajímá. Ale, Percy, nějak jsi to špatně odhadl. Začíná se stmívat a lidí kolem ubývá." Piper měla pravdu. Ani jsme si to nestačili uvědomit, už se vážně pomalu stmívalo a turisté se rozcházeli.
„Leo, teď by se to fakt hodilo. Máš to?" Percy se ho snažil ještě více popohnat.
„Ještě tak minutu, jsem blízko."
Percy si sáhnul do kapsy bundy a ujistil se, že v ní má svojí propisku. Doufal, že ji tak brzo ještě nebude muset použít.
Uběhla doba, která snad byla delší než jedna minuta. Leo ze svého opasku vytáhnul pár přístrojů. Po pár vteřinách se Leo zarazil, zvedl hlavu od plánku a přístrojů a zíral s otevřenou pusou přímo před sebe, na Národní památník. Podívala jsem se jeho směrem. „To jsou věci."
Všem nám postupně došlo, že labyrint leží přímo pod Národním památníkem.
„Mělo mi to dojít hned. Bylo to úplně lehké, ale šel jsem na to moc složitě." omlouval se Leo.
Piper byla tak nadšená, že Leovi dala z radosti kamarádskou pusu na tvář. „Jsi skvělý, Leo."
„Leo Valdez, vždy k vašim službám." prohlásil potěšeně Leo. Jako by se mu rázem po té puse zvedla zase nálada.
„Dobrá práce, Leo. Tak jdeme. Honem." zavelel Percy, vstali jsme a vyrazili jsme cestou, která se zdála mnohem delší, než ve skutečnosti byla.