Kapitola 4.

Sotva jsme vyrazili, fúrie se přestaly zajímat o zbývající turisty kolem a vyrazily směrem k nám. Viděla jsem, jak se všechny tři proměnily do své pravé podoby. Velká šedá netopýří křídla, odporně vyhlížející obličej se žlutými špičatými zuby. Těla scvrklá a vráščitá a ruce a nohy s velkými drápy. Napadlo mě, co asi přes mlhu vidí smrtelníci. Obří holuby? Percy sáhnul do kapsy a vytáhnul svojí propisku. Zmáčknul tlačítko a stal se z ní jeho meč Anaklusmos a byl připraven odrážet možné útoky.

Teprve jsme byli asi ve čtvrtině naší cesty, když v tom mě jedna popadla, vznesla se se mnou a chystala se mě odnést pryč. Mlela jsem sebou a snažila se dostat z jejího pevného sevření. Popadla jsem svou dýku a zabodla ji přímo do ruky toho nechutného stvoření. Z hrdla jí vyšel hrůzostrašný ryk a pustila mě. Řítila jsem se vzduchem k zemi a dopadla na tvrdý beton. Jakmile jsem dopadla, vykřikla jsem bolestí a ucítila, jak mi z ramene vystřeluje bolest do celé ruky až po konečky prstů. Piper a Annabeth mi rychle pomohly na nohy a snažily se mě dostat do bezpečí. Percy se oháněl mečem po druhé z fúrií, ale uhýbala rychle, takže měl minimální šanci ji zasáhnout. Nakonec se mu to přece jen podařilo. Máchl mečem a proměnila se v prach.

Zatímco jsme byli zaneprázdnění, Lea chňapla za nohu do svých spárů třetí fúrie, přesně ta, která na něho vycenila zuby a dala mu jasně najevo, že uráží jejich módní vkus. Letěla s ním opačným směrem. Hrozně sebou házel a klel ve starořečtině. Piper a Annabeth mě dostaly z dosahu pod stíny stromů. Piper se mnou zůstala a Annabeth šla na pomoc Leovi. Vyndala ze svého batohu svůj malý samostříl, pečlivě zamířila a zasáhla křídlo příšery. Ta Lea nechala být a vzdálila se. Leo spadl po hlavě do obdélníkového jezírka a vyplašil kachny na hladině.

O chvíli později se přihnala fúrie, se kterou jsem měla tu čest já, a chtěla se pustit do křížku s Percym. Soustředil všechnu svojí energii, vůlí povolal vodu z jezírka a zasáhl fúrii obří vodní pěstí, která proměnou v prach následovala svou sestru.

Annabeth se ohlížela a sledovala oblohu nad sebou. „Kam zmizela ta třetí?"

„Nevím, ale nehodlám tu čekat, až se zase objeví." prohlásil rozhodně Percy. Poprvé a naposledy se s touhle nestvůrou setkal, když mu bylo 12 a doufal, že už se mu to nikdy nestane. S Annabeth se vrátil za mnou a za Piper.

„Jste v pořádku?" zeptala se Piper starostlivě.

„Nic nám není." odpověděla jí Annabeth.

„A kde je Leo?" dodala vylekaně Piper, když si uvědomila, že tam není.

Za pár vteřin se zastavil mezi Percym a Annabeth. Byl celý promáčený a ještě z něj kapala voda. Nic neříkal. Annabeth z něj sundala jednu vodní řasu.

„Co se ti stalo?" zeptala se Piper a snažila se potlačit smích.

Tvářil se, jako by mu uletěly včely. „Co by? Šel jsem si díky Annabeth zaplavat. Ještě že to jezírko bylo dost hluboký, jinak by bylo po mně. Díky, Annabeth." a šel si najít nějaké opuštěné místo, kde by se mohl převlíct.

„Asi jsem si taky měla počkat, až bych byla nad vodou, a až pak jsem jí měla zabodnout do ruky dýku. Zatraceně, určitě zmizela i s ní." zanaříkala jsem.

„Myslíš tuhle?" promluvil Percy, který pořád svíral v ruce meč a sledoval okolí, jestli se nevrací. Natáhl ke mně ruku s mou dýkou. Sebral ji z vody na chodníku po tom, co zničil tu krvežíznivou příšeru.

Vzala jsem si ji od něj a byla jsem ráda, že ji mám zpátky. „Děkuju, Percy."

„A co dělá tvoje rameno?" zajímala se Annabeth.

„Je to už lepší, dala jsem si kousek ambrózie." Když mě Piper s Annabeth dostaly do úkrytu, Piper vytáhla z mého batohu kostičku ambrózie a spolkla jsem ji. Za okamžik jsem cítila, jak se mi ramenem rozlévá příjemné teplo a bolest v rameni a celé ruce se zmírnila. V životě jsem už zažila lecjakou bolest, ale tohle byla tutovka. Pak mi Piper z kousku obvazu udělala závěs na ruku a přivázala ruku nad loktem, abych se zraněnou rukou moc nehýbala.

Leo se vrátil, tentokrát už v suchém oblečení. „Měli bychom pokračovat, nemyslíte?"

Co nejrychleji jsme pokračovali v naší cestě k Národnímu památníku. Percy s Annabeth celou dobu hlídkovali, jestli se k nám neblíží nějaké nebezpečí. Nic dalšího se naštěstí nepřihodilo. Alespoň zatím ne. Doběhli jsme ke vchodu. Stáli jsme u základny kolosálního mramorového obelisku. Zvedla jsem hlavu a dohlédla až na samý vrchol. Byl tak vysoký, až se mi z toho málem zatočila hlava. Percy a Annabeth nepřestávali hlídat okolí.

„Vchod do labyrintu bude určitě někde uvnitř." Leo zkontroloval jeden ze svých přístrojů. „Ještě nejsme na správných souřadnicích."

„Nemůžeme se vloupat do národní památky. Budou z nás zločinci." Leo se vytratil a šokovaně jsem se podívala na ostatní. „Vy tohle schvalujete?"

„A není jiný způsob, jak se tam dostat?" zeptala se Annabeth Lea, který se vrátil zpátky k nám. Šel obhlídnout všechny čtyři stěny a zem kolem nich, jestli náhodou nenajde skrytý vchod. „Jiný způsob neexistuje. Musíme dovnitř, ale slibuju, že nikdo nic nepozná. S alarmem si poradím."

„Pusť se do toho." řekl Percy. Leo sáhnul do kouzelného opasku s kapsičkami, vytáhl pár nástrojů a pustil se do otevírání dveří.

Piper pozorovala jeho umění. „Jsem moc ráda, že nevykrádáš banky."

Leo přestal pracovat na zámku a zasnil se. „Bankovní trezory…to mě nikdy nenapadlo."

„Leo!" okřikla ho pohoršeně Piper. Ten se ale tvářil pobaveně. „Uklidni se, dělal jsem si srandu." dál se věnoval zámku.

Já jsem studovala plánek, který mi dal Leo, abych ho pohlídala. Rozlehlý labyrint s prázdným prostorem uprostřed. Dala jsem si další kousek ambrózie a bolest v rameni už se dala snést. V levém horním rohu jsem si všimla letopočtu. „1790? Ten labyrint je z 18. století?"

„Přesně tak." odpověděl Leo.

„No, nejsem dítě Athény, ale pokud si pamatuju, nebyl v tu dobu Daidalos už dávno mrtvý? Kdo to teda postavil?" nechápal Percy.

„Annabeth, zdá se, že na Percyho začínáš mít dobrý vliv." usmála se uznale Piper.

„Nic. Žádné jméno tady není." odpověděla jsem Percymu.

„Ani já to nevím. Ale myslím si, že to byl některý z Hefaistových potomků, jako jsem já. Kdo jiný by něco tak úžasného postavil?" poznamenal Leo a podařilo se mu otevřít zámek dveří. „No sláva." schoval nástroje, narovnal se a ustoupil na bok. „Dámy první." a rošťácky se usmál. Prošli jsme dveřmi a za námi kluci. Rozezněl se alarm. Leo přiskočil k malé krabičce s čísly na zdi vedle dveří. Otevřel kryt a přestřihnul pár drátků. Alarm utichl. „Co jsem vám říkal?"

Ocitli jsme se ve čtvercové místnosti. V zadní části vedlo schodiště do prvního patra s výtahem. Na zdech visely fotografie, na kterých byla zachycena stavba Národního památníku. Annabeth si všimla obrazů z doby stavby města. „Ať už v podzemí postavil labyrint kdokoli, udělal to chytře. V roce 1790 vznikl Washington D.C. . Pořád se něco stavělo. Další stavební práce nikomu nemusely připadat divné."

Dívali jsme se na mramorovou podlahu a hledali jakoukoli známku něčeho, co by mohlo vypadat jako vchod do podzemí. Já jsem si odvázala ruku a sundala ze závěsu. Zkusila jsem s ní zahýbat, ruku a předloktí jsem měla v pořádku, jen to rameno pořád bylo trochu problém. Piper začala vyšilovat a musela jsem jí ujistit, že to zvládnu.

Percy si všimnul něčeho zvláštního na zdi u schodiště. „Co je to tady?"

Přišli jsme se na to podívat a zadívali jsme se na mramorový kvádr ve zdi, do kterého byl uprostřed vyrytý nějaký antický symbol a Leo se zamyslel. „Tohle už jsem viděl." vzal si ode mě plánek a obrátil ho. Na spodní straně byl nakreslený stejný znak, trochu vybledlý, ale byl to on. Znova se zamyslel a pak přiložil dlaň na znak, ucítil železná soukolí. „Je za tím nějaký mechanismus."

„Otevírá podzemní vchod?" chtěla vědět Annabeth.

„Já nevím. Možná." odpověděl jí Leo nejistě. „Za zkoušku to stojí." Chvíli to trvalo, ale svou vůlí přiměl železná kolečka k pohybu, ozvalo se třikrát tiché cvak a v podlaze uprostřed se objevil průchod. „To byla hračka. " Všichni jsme se tam ohlédli a shromáždili jsme se kolem. Dolů vedly kamenné schody.

Podívali jsme se dolů, ale byla tam moc velká tma. „Tak a co teď?" Piper pořád koukala dolů.

„Potřebujeme plán." navrhla Annabeth.

„Já bych jeden měl. Nenechat se zabít. Co vy na to?" Leo se jako vždy, když jde do tuhého, snažil trochu odlehčit situaci.

„Musíme se držet pohromadě a hlavní je, neztratit se. Leo, ty máš plánek, budeš nás navigovat. Já půjdu jako první." rozhodl Percy.

Vůbec se mi nechtělo věřit, že jsem s nimi šla. Jistě, chtěla jsem pomoct svým kamarádům, záviselo na nás zažehnání katastrofy, která by mohla nastat. Představa, že by se někomu z nás mohlo něco stát, se mi ale vůbec nelíbila. A nebyla jsem jediná. Annabeth se ustaraně podívala na Percyho, zatímco on jí svým pohledem uklidňoval. Určitě udělá všechno pro to, aby se jí nic nestalo. Tak romantické.

„Tak jdeme na to." Percy se postavil a počkal, dokud jsme my ostatní nesešli po schodech. Potom sešel za námi, a jakmile byl dole, otvor v podlaze se uzavřel a na dvou protějších stěnách se rozzářily pochodně. „Teď už nemáme jinou možnost než jít dál."

Stáli jsme v málem prostoru a před námi se táhla chodba z šedého kamene s vysokými zdmi, která přibližně po třech metrech zabočovala doleva.

Měla jsem strach a klidně bych tohle místo vyměnila za další jízdu v kočáře zkázy.

Vydali jsme se na cestu do nitra bludiště.