Kapitola 5.

Za celý svůj život jsem nebyla na tak děsivém místě. Světlo pochodní ze začátku bludiště potemnělo a my jsme byli v absolutní tmě. Nebylo úniku. Leův plánek nám byl k ničemu, cestu jsme neznali, vůbec jsme netušili, kterým směrem jdeme. První šel Percy, za ním Leo, Piper, já a jako poslední Annabeth.

Tohle temné místo se mi vůbec nelíbilo. Měla jsem pocit, jak ze mě postupně vysává sílu. Stejně jako Percyho, syna Poseidona, posilovala voda, mně dodávaly zvláštní sílu čerstvé květiny. Kromě tohohle bylo v mé moci oživovat uvadlé květiny, ovládat je a urychlovat růst semínek. Několikrát jsem takhle pomohla v Táboře polokrevných.

Šli jsme pořád dál a dostali jsme se do slepé uličky. Poznali jsme to tak, že Percy narazil do zdi a postupně jsme se na sebe všichni navalili.

„Au. Nemůžete dávat tam vepředu pozor?" postěžovala jsem si.

„Lituju, bez světla to nejde." omlouval se Percy.

„Pardon. Něco s tím udělám." Leo nechal vzplát svoji pravou ruku. Po dlouhých staletích byl jediný z Hefaistových potomků, který umí ovládat oheň. Když to udělal, nedopatřením spálil plánek, který držel moc blízko.

„To si děláš srandu!"

„Proboha, Leo!"

„Teď jsme v pytli."

Annabeth ucítila, jak jí něco leze po rameni. Ve světle Leovy ruky jsme uviděli velkého pavouka. Annabeth vyjekla a setřásla ho. Všichni jsme zbledli a obrátili se ven z uličky. Naslouchali jsme, jestli nás někdo neslyšel, ale naštěstí jsme žádný zvuk neslyšeli. Děti Athény odjakživa pavouky nesnášely. To kvůli incidentu samotné Athény, který se odehrál před tisíci lety.

„Omlouvám se." vydechla Annabeth.

„Já se taky omlouvám. Ale aspoň máme světlo, ne?" snažil se nás Leo povzbudit a chabě se usmál. Určitě si v duchu nadával za tu zničenou mapu.

Uběhlo asi 5 minut a nám připadalo, jako bychom chodili v kruhu. Šli jsme obezřetně a snažili se už nevydat ani hlásku. Zastavili jsme se před dvěma různými chodbami. Zem byla posetá starou bronzovou zbrojí a meči. Ale nebyla na nich vidět žádná známka rzi. Božský bronz z Hefaistovy dílny. Ze stejného materiálu byl Percyho meč a naše dýky.

„Kudy teď?" zeptala se Piper, ale na odpovědi jsme se neshodli.

„Vpravo." odpověděli jsme se stejnou chvíli já a Percy.

„Vlevo." zněla odpověď Annabeth a Lea.

„Nebudeme se rozdělovat." prohlásila Piper.

„Bude to rychlejší než ztrácet čas prohledáváním každé možnosti zvlášť. Půjdu s Piper a Leem." rozhodla se Annabeth.

„V žádném případě. Ty jdeš se mnou." protestoval Percy a Annabeth si ho vzala stranou. Potichu to spolu probírali. Percy nebyl rád, že by musel Annabeth opustit.

Snažili jsme se neposlouchat, ale něco z jejich rozhovoru jsme zachytili. „My dva to s mečem umíme nejlíp a musíme se o ty tři postarat. Hailey by to zatím nezvládla, proto půjdu s Piper a Leem já a ty zůstaneš s Hailey. Mě ani nikomu z nás se nic nestane. Slibuju."

Percy neochotně přikývl. „Tak dobře. Zní to rozumně" a vzal Annabeth za ruku.

Za pár vteřin se vrátili k nám. „Dohodli jsme se a bude to, jak jsem řekla." potvrdila Annabeth a vzala si ze země jeden meč a druhý podala mně. „Třeba se ti bude hodit."

Vzala jsem si ho a prohlídla. „Děkuju."

Leo vzal ze stěny pochodeň, zapálil ji a podal ji Percymu. „Měla by hořet dost dlouho."

Krátce jsme na sebe všichni pohlédli a naše skupina se rozdělila.

„Víte, že z toho nejsem nadšená, že?" oznámila Piper, když ušli pár metrů. „Kdybychom měli tu mapu, tak bychom to udělat nemuseli."

„Chtěla jsi říct, kdybych ji nezničil, tak bychom to udělat nemuseli." reagoval na to Leo. „Vždyť už jsem se omluvil, byl jsem nervózní. A jo, mohl jsem posvítit dřív, ale ty by sis snad vzpomněla, že něco takového umíš, kdybys byla na mém místě?"

Začali se hádat a pokračovali v tom, dokud to Annabeth nezačalo lézt na nervy. Obořila se na ně. „Tak už toho nechte. Vyřiďte si to, až se odtud dostaneme. Teď máme jiné starosti."

Piper se tvářila provinile. „Promiň, nemyslela jsem to tak."

„Ale ne, vždyť máš pravdu. Celý jsem to zvrtal." Leo byl z toho nesvůj. Ještě dlouho si to bude vyčítat.

„To neříkej. Zvládneme to i bez té pitomé mapy." Piper se na něj povzbudivě usmála a vyrazili dál.

Přibližně 10 minut později. Několikrát se museli vracet a najít jinou cestu.

„Když tady dneska umřeme, tak nám aspoň v táboře uspořádají smuteční průvod. Škoda že to neuvidíme." prohlásil Leo.

„Tohle není legrace." zamračila se Piper.

„My už se nedržíme tvého plánu?" zeptala se Annabeth.

„Jakého plánu?" Leo byl zmatený.

„Nenechat se zabít." odpověděla Piper místo Annabeth.

„Jo, tenhle plán." vzpomněl si. „Ten zatím vychází."

„Nikdo neumře. Ani my a ani Percy nebo Hailey." odpověděla Annabeth odhodlaně.

Pokračovali mlčky. Dokud si nevšimli kostí, které ležely na zemi. Zastavili se.

„Ty jsou lidské nebo zvířecí?" Piper se bála odpovědi.

„Zaručeně to druhé." zadoufal Leo.

Pohlédli do tmy před sebou. Po pár metrech se ocitli v srdci labyrintu. Všude na zemi byly kosti. Na zdech hořely pochodně. Leo uhasil oheň na své ruce. Minotaurus tam nebyl.

„Možná už umřel. To by bylo super." zaradoval se Leo.

V dálce se ozvalo zadunění. „Co to bylo?" ozvala se Piper poplašeně.

Dunění se rychle přibližovalo a nevěstilo nic dobrého.

„Musíme zmizet. Rychle!" nařídila Annabeth, ale než stačili cokoli udělat, bylo už pozdě.

Když jsem se s Percym vypravila cestou vpravo, měla jsem pocit, že moc rád není. Ani jeden z nás nic neřekl ani slovo od té doby, co jsme se oddělili od ostatních. Už to snad mohlo být 5 minut.

Prolomila jsem ticho jako první. „Omlouvám se."

„A za co?" zeptal se mě Percy zmateně.

„Je jasné, že jsi chtěl jít s Annabeth. Místo toho se musíš vláčet se mnou a bojíš se o ní."

„Věřím, že to zvládne. A respektuju její rozhodnutí. Rozhodně nechci, abys měla pocit, že mi vadí, že jsem šel s tebou." ujistil mě Percy.

„To jsem ráda." usmála jsem se. „A doufám, že to tady přežijeme a dostaneme se nějakým způsobem ven."

„To snad nebude tak těžký, Leo na něco přijde. Tak mě napadá...kde jsou ty pasti, o kterých mluvil?" podivil se Percy.

„Největší past je zřejmě ten minotaur. Na co by byly jiné, když ten stavitel předpokládal, že se přes něho do té komnaty nikdo nikdy nedostane?" odtušila jsem.

„Doufám, že to za to riziko stojí, jinak Leo uvidí."

Pousmála jsem se a všimla jsem si, že se na zemi něco ve světle pochodně zalesklo. Sehnula jsem se, zvedla jsem dýku a odfoukla z ní prach. Zmateně jsem se zamračila.

Percy si toho všimnul. „Co je?"

„Vidíš na tom jílci znak srpu? To je jeden ze znaků Deméter, mojí matky. Tak to znamená, že jsem nebyla jediná. Nikdy se o tom nezmínila, když se mnou občas komunikovala."

„Každý máme s božským rodičem nějaké problémy. Když do tábora přišel Tyson, tak jsem si myslel, že to je nějaký blbý vtip."

„Ale on je aspoň živý." namítla jsem.

„To jo." přiznal Percy.

Schovala jsem si dýku do batohu a šli jsme dál.

„Asi se to teď nehodí, ale Travis se mi o tobě párkrát zmínil. Prý tě chce pozvat na rande."

Travis Stoll, syn Herma. On a jeho starší vlastní bratr Connor byli jediní z Hermova srubu, kteří se nepřidali k Lukovi. S oběma byla legrace a měla jsem ráda jejich vtípky. Travis se mi dokonce jednu dobu líbil, ale když přišel do tábora Percy, všechno se změnilo.

„Aha." nenapadlo mě, co jiného bych na to měla říct. Už jsem se o tom nechtěla dál bavit a Percy pochopil.

Cítila jsem, že mě začíná pořádně bolet hlava. Asi vážně na mě tohle místo působí špatně. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla poslední kousek ambrózie. Chtěla jsem si ho nechat na horší časy, ale hůř být asi nemůže. Spolknula jsem ji a cítila jsem se líp, zároveň mi ještě zapůsobila na rameno.

Pořád jsme postupovali dál a v tom jsme oba ucítili, jak se nám pod nohama otřásá země.

„Co to sakra je?" chtěla jsem vědět.

Sotva jsem to dořekla, uslyšeli jsme křik.