Poznámka překladu: Každou další minutou strávenou nad touhle fanfiction... No nic, snad se vám můj překlad bude zamlouvat. Omlouvám se za další prodlevu! O prádzninách se zlepším! EDIT: Nezlepšila. Ale snažím se.
Original story belongs to kototyph.
Druhá situace: Sedmnáct a půl
Nemuseli jste odejít z lodi, když jste se chtěli odvázat, zvlášť když váš vlastní, zatraceně dobrý šéfinženýr provozoval svou vlastní zábavu v nepoužívaném skladišti na palubě 27.
Taky jste nemuseli opustit loď, abyste se otrávili mimozemskými látkami, když váš zatraceně hloupý šéfinženýr pozval vás a vybranou partu přátel vyzkoušet pár skleniček experimentální mimozemské kořalky z bobulí.
Leželi prakticky vzato tam, kde složili hlavy, smutná hromada padlých bojovníků v boji proti střízlivosti. Když otevřel oči, připadaly mu jako vyválené v písku a mezi zuby procedil bolestné „Zk'rv's'nu" hlasem, o dvě oktávy níž než obyčejně. Cítil se, jakoby mu pusou prošla celá armáda a nepřátelská palba mu vzala jeho vyšší mozkové funkce. Jedna ruka ztracena v boji. Ani prsty pohnout nemohl pod záhadnou teplou vahou po jeho levici.
Na vteřinu si nebyl jist, co ho vzbudilo. Náhle tu však bylo chrápání ze všech stran a hrubé reptání, ve kterém poznal jednoho a toho samého Jima Kirka vracejícího se do země živých. „Co, kurva?" zeptal se ztěžklým hlasem kapitán.
Pak se zaklepání ozvalo znovu.
"Nnnnnnn," zasténal na protest. "Běž pryč."
Dveře se otevřely. V jeho kondici Kostra nemohl jejich návštěvníka zahlédnout, ale neměl žádné iluze o tom kdo to je, když se ozval klidný, nepatrně nesouhlasný hlas: „Kapitáne. Je vás zapotřebí na můstku."
Z jeho pozice tváří dolů u Kostrových nohou Jim žalostně zasténal. „Bože, Spocku, dám ti milion biliónů dolarů, jen abys zmizel."
"Nemám potřebu dostat prémie, a ani nevěřím že máte takový plat, abyste si takovou částku mohl dovolit. Kapitáne, musíte vstát. Směna Beta začala přibližně před sedmatřiceti minutami."
Pomalu otáčel hlavou, což mu připadalo jakoby mu měla každou chvíli upadnout, se Kostra podíval dolů a spatřil že to teplé tělo přitisknuté k jeho tělu patřilo Pavlu Čechovovi. Ten svázal Kostrovy ruce kolem svého těla a přivlastnil si je jako polštář; jak se na něj Kostra díval, Rus vzdychl a pevněji se přitulil k jeho rukávu, ruce stočené u úst jako u malého dítěte.
"A kolik je tobě?" Zabručel Kostra bez špetky zlého úmyslu.
Aniž by otevřel oči, zamumlal Čechov: „ Sedmnáct a půl, daragaja. Počemu?"
Kostra mu prohrábl vlasy, protože nebylo pravděpodobné, že se někdo díval. Na druhé straně od Čechova Sulu stále spal a slintal. Vydal podrážděný vzdych, jak se hlasitost Jimovy a Spockovy hádky zvýšila.
Najednou tu bylo Jimovo protestující zakňučení a několik kňourajících nadávek. Scottyho chrápání dusícího se dobytka se zastavilo s hrdelním „Hhhcotje?" Kostra se opatrně vzepřel v lokti a setkal se s bizarním pohledem na Spocka s dokonale kamennou tváří vynášejícího svého pateticky ukňouraného kapitána svatebním stylem ze dveří.
Na několik blažených vteřin zavládlo ticho.
Poté: „Ale kam se poděl všechen alkohol?"
Přivolávajíc hrdinskou sílu z neznámých rezerv, zvedl Kostra svou nohu s těžkou obuví a kopl inženýra přímo do zadku.
