Poznámka překladu: Jsem lama. Naštěstí tu nebyl žádný přízvuk.


Čtvrtá situace: 17 a 9 měsíců


McCoy si nemyslel, že by se takhle moc červenal od té doby, kdy ho jeho mladší sestra načapala s klasickými Playboyi na jeho paddu.

„Tohle-" byl přerušen tichým zasyčením, dotek horkého dechu na jeho šíji způsobující mu husí kůži po zádech. Hlas mu zakolísal jako teenagerovi. „Tohle pravděpodobně nebude ten nejlepší úhel," podařilo se mu říct. Mluvil konkrétně o úhlu, který jeden a ten samý Pavel Andrejevič Čechov přehodil přes předek Kostrova těla zatímco se doktor snažil odstranit kusy šrapnelu z jeho zad a hýždí.

„Ale bolí to," zakňoural Čechov bolestně, prsty pevně a rozptylujíce, svíral Kostrova ramena. „Potřebuju se něčeho přidržovat."

Rus byl nahý až na lehký nemocniční mundůr bez zad, který vyhrožoval že spadne každou chvíli dolů a klečel na kraji vyšetřovacího stolu a celou svou vahou se opíral o Kostrův hrudník. Ta pozice byla, mírně řečeno, nebezpečná – nechává to rusův nahý zadek všem k vidění a jeho ústa byla jen pár centimetrů nad doktorovou citlivou klíční kostí.

„Tak- prostě- zůstaň takhle, k čertu," prosil McCoy, jak se zoufale snažil ignorovat opojný stisk toho štíhlého těla proti jeho. Rozevřel svou ruku v rukavici přes Čechovova malá záda ve snaze zastavit jeho svíjení, když zapojil kleště zpět k úkolu.

„Bol'na," protestoval kluk, když Kostra vyndával další fragment čehokoli, co sakra vybuchlo nahoře ve vedení, z hladkého, zvoucího – ne. Touhle cestou se jde k šílenství. A jako lékař by neměl bojovat s vlastní erekcí z toho, že mne antibiotický krém do lákavé vnitřní křivky – ach.

Dalších deset minut Čechovova smyslného sténání do ucha a Kostra začínal cítit závratě, ale konec už byl nadosah. „Jak jsi na tom s bolestí, Pavle?" Hlas měl chraplavý.

V odpověď rus přejel prstem přes McCoyův krk a zamumal: „Mohl bys to políbit lépe, doktore."

Kostrova ústa vyschla jako na poušti. Sušší. Křečovitě polkl a zasípal: „Už je ti osmnáct, kluku?"

V tom k nim připlul hlas zpoza zatažených závěsů polo-soukromého nemocničního lůžka. „Pavlíku, potřebuje tvoje ctnost záchranu?"

Sakra. Kostra zapomněl, že mají publikum. „Buď zticha, nebo je to zase hypo, Sulu." vyštěkl.

Důstojník se zachichotal jako malá holčička. „Né, jsem v pohodě. Ti fialoví jednorožci jsou opravdu skvělí mimové. Úžasný."

„Já miiiiiiiiluju jednorožce," sekundoval mu zasněně znějící Jim. „Jsou jako, úplně, magičtí. A hezcí. Že jsou hezcí, Spocku?"

Spock zněl velmi unaveně. „Protože nemám stejný metabolismus, který zpracovává sedativa jako lidé a tudíž se neúčastním vaší sdílené halucinace, nedokážu vám podat názor, kapitáne. Avšak si užívám pohledu na růžové sehlaty."

„Och! Och! Mám to!" Vydechla nadšeně Uhura. „On jezdí na kole! Napodobuje jízdu na kole!"

„Duh," zafuněl Jim.

„To je správný, lidi, dívejte se na mimující jednorožce," zamumlal McCoy. „Poslední, Pavle." Ještě jedna rána na ošetření a poté může zabalit to hříšné tělo do tří vrstev obvazů a přilepit na něj imaginární narozeninový štítek: Neopovažuj Se Otevřít Před Zletilostí.

Vytáhl ten kousek ven a Čechov se na něj zhroutil, poslední zbytky napětí opouštějíc jeho tělo. „Tři měsíce," povzdychl si rus.

„Hmmm?" Kostra se malinko naklonil, aby odložil ten kousek do nerezové misky a nevědomky objal Čechova, aby ho narovnal.

„Ještě další tři měsíce," řekl rus zamyšleně, zrovna když se nemocniční šaty rozhodly to konečně zabalit a sjely z jeho útlých ramen až k loktům. Kostra se rychle odvrátil a modlil se za trpělivost. Kriste, kde byl patron pro těžce přetížená libida, když jste ho potřebovali?

Čechov přehodil látku přes Kostrovu hlavu s jeho předloktím stále uvnitř rukávů. Okamžité laso.

Uvězněný s právě teď velmi velmi nahým rusem, který se k němu choulil jako šťastné kotě, Kostra zavřel oči a procedil: „Ksakru, Čechove! Jsem doktor a ne striptérská tyč!"