„Nenávidím tě." zahučí Sherlock směrem ke svému bratrovi. Zní to spíš jako vrčení, ale muže v trojdílném obleku to nijak nevzrušuje.
„Ano, již jsem byl informován." řekne Mycroft ledabyle a skoro s nezájmem se podívá na obrazovku svého mobilu. „Ovšem tuhle smlouvu uzavřeli naši rodiče, ne já. Nemůžeš mě vinit ze všeho, co se děje."
„Proč ne? V 90% je to tvoje práce." odsekne Sherlock. „Strkáš nos, kam můžeš. Kdybys mohl, ovládáš počasí."
„Nepřeháněj, bratře." mlaskne Mycroft nespokojeně, čímž si vyslouží jedno probodnutí pohledem, než se Sherlock zase zadívá z okna ven.
„Doufám, že se před slečnou Hooperovou budeš chovat slušně." pokračuje Mycroft ve své přednášce. „Mezi námi a Moriartym se schyluje k problémům a její území leží ve směru palby. Nemá v podstatě jinou možnost, než si zvolit stranu a naštěstí zvolila tu naši. Je vázaná smlouvou, že s tebou vytvoří pár a logika a pud sebezáchovy ji k tomu nutí také. Mohl bys jí to alespoň ulehčit tím, že se k ní budeš chovat slušně. Bond je doživotní, bude to s tebou chuděra muset nějak vydržet. A nezapomeň, že by máti ocenila v brzké době vnoučata."
Sherlock bratrovi věnuje naprosto znechucený pohled.
„Ty vnoučata si zařizuj sám a třeba i se slečnou Hooperovou." řekne Sherlock s nosem nakrčeným nechutí.
„To ty se máš stát hlavou klanu Hooperů, ne já." upozorní ho Mycroft klidně.
Sherlock si pod nosem zamumle něco o tlustých idiotech, zatímco se mračí na domy ubíhající kolem.
Venku se pomalu stmívá a asi za půl hodiny má dojít k setkání s vůdkyní klanu Hooperů.
Dle Sherlockových informací jde o omegu, sotva měsíc nad osmnáct let. Krom svého původu úplně obyčejná a nezajímavá ženská, skoro ještě děcko, bez vůdčích nebo jiných schopností.
A on z ní má kvůli politikaření svých rodičů udělat svou doživotní partnerku. Hnus.
Sherlock nikdy nechtěl bond. Žádný člověk ani vlkodlak mu nestál ani za druhý pohled, natož za tak směšné přání jako je bond. Bohužel Sherlockův názor nikoho nezajímá a potenciální útěk by nic nevyřešil, rodiče by ho stejně našli. Mají špehy všude.
Trvá to zhruba další čtvrt hodinu, než se jejich nablýskané černé auto proplete večerní dopravou a zastaví před luxusní restaurací, kde mají povečeřet se slečnou Hooperovou a jejím jednočlenným doprovodem.
Sherlock jen protočí oči, když vidí podnik, který Mycroft vybral. Samozřejmě, že musí jít o něco přehnaně drahého a pompézního, to by jinak nebyl jeho bratr.
Mycroftovi stačí s mužem ve fraku u vchodu prohodit jen pár slov a za moment už jsou oba bratři Holmesové odvedeni do malého salónku s jedním větším prostřeným stolem.
„Víc už to přehánět nemůžeš." prohodí Sherlock, když v salónku osamní. „Kam je míníš vzít zítra? Rovnou na čaj do Buckinghamu?"
„Slečna Hoopeorvá je v podstatě moje švagrová. Nevidím důvod, proč se k ní nechovat se všemi poctami." řekne Mycroft klidně a sedne si na jednu židli.
„Takže tohle nemá nic společného s tvou potřebou se předvádět, že?" ušklíbne se Sherlock posměšně, čímž si od bratra vyslouží pohoršený pohled.
Na minutu přesně na domluvenou hodinu ucítí oba bratři, že se k nim blíží další vlkodlaci a vzápětí obsluha uvede do salónku jejich očekávané společníky.
Zatímco Mycroft má na sobě šedavý trojdílný oblek jako vždy, Sherlock pro dnešní večer zvolil černé kalhoty a sako v kombinaci s fialovou košilí.
Ovšem slečna Hooperová a její doprovod společenské oblečení nezvolili. Brunetka s trochu růžovými tvářemi a nejistým úsměvem má po kolena dlouhé letní šaty žluté barvy a její poněkud malý blonďatý ochránce má oblečené rifle, béžový svetr a obyčejnou bundu. A na rozdíl od své svěřenkyně, které je tohle faux pas poněkud trapné, on udržuje kamenný výraz.
„Slečno Hooperová." zvedne se Mycroft ze své židle a vykročí směrem k mladé ženě. „Jmenuji se Mycroft Holmes a toto je můj bratr Sherlock." řekne a zlehka políbí hřbet její ruky.
„Ráda se s vámi setkávám." řekne Molly tentokrát už s úplně rudými tvářemi. „A neříkejte mi slečno Hooperová, jen Molly. Nikdo mi neříká slečno Hooperová."
„Jste vůdkyní klanu. Tykat vám by mělo být zasloužené, ale ať je dle vašeho přání, Molly. A v tom případě i vy používejte naše křestní jména." povídá Mycroft medovým hlasem.
„Dobře." pousměje se Molly a nejistě se zhoupne na špičkách. Pohledem kmitá mezi sourozenci a kolem úst jí stále pohrává onen drobný nervózní úsměv.
Z chvíle trapného ticha, které čtveřici hrozí, je vyruší obsluha. Přesněji hubený dlouhán s ulíznutými blond vlasy, který jim na vozíku přiváží první chod dnešní večeře.
Mycroft pokyne Molly ke stolu, ale je to její bodyguard, který jí galantně odsune židli od stolu a pomůže jí si sednout.
A on je taky poslední, kdo si ke stolu sedne, i když to na chvíli vypadalo, že on a Sherlock budou mít souboj vůlí o to, kdo zůstane dýl stát. Přece jen ve stoje má člověk či vlkodlak víc možností se bránit nebo útočit, než v sedě.
Číšník všem čtyřem předloží předkrm, mumlavě jim popřeje dobrou chuť a zmizí i se svým vozíkem.
„Přeji vám dobrou chuť, Molly. I vám-" obrátí se Mycroft na jejího společníka. Jako obvykle ví přesně, s kým má tu čest, ale je slušné ostatní nechat, ať se představí sami.
„Jmenuji se John-" začne bodyguard, ale Sherlock mu skočí do řeči.
„Watson. Každý ví, že vaše rodina dělá Hooperům ochranku už od středověku. Nehledě na váš očividný vojenský výcvik a postoj, který po většinu doby zaujímáte, což oboje jasně křičí, co jste zač." vychrlí ze sebe Sherlock rychle.
Od Molly si vyslouží překvapený pohled. Od ostatních podmračený.