Když John a Molly výjdou z restaurace, kolem už je tma a chladno.
„Nevěděla jsem, že tam budeme tak dlouho." řekne Molly trošku překvapeně, když se rozhlédne.
„Naivko." povzdechne si jen John a položí Molly přes ramena svou bundu.
„Díky." usměje se na něj Molly vesele. „Co na ně říkáš?" zeptá se vzápětí.
„Zbohatličtí hoši, nejspíš oba geniální. A tvůj nastávající je idiot."
„Cože? A proč?" vyhrkne Molly překvapeně.
„Protože se tak chová." pokrčí John rameny. „A jestli se k tobě v budoucnu bude chovat tak, jak se choval dneska, tak je mi jedno, jestli patří k menze, k alfám a k hlavám klanu dohromady. Prostě mu nakopu prdel."
„Johne, nech toho." praští ho Molly zlehka do paže, ale není to opravdová zlost. Věrnost a starostlivost jejího strážce a přítele ji těší.
„Co kdyby tě slyšel?" dodá Molly tišeji.
„Jsem si jistý, že to slyšel. Cítím ho hned za dveřmi." kývne John ke vchodu do restaurace.
Molly překvapeně zamrká a zhluboka se nadechne, ale v tomhle těle jsou její smysly rovné lidem. Když se za nimi ozve zvuk otvíraných dveří, ohlédne se a doopravdy stojí tváří v tvář se svými budoucími příbuznými.
Mycroft se tváří pobaveně, Sherlock nespokojeně a jeho nálada očividně směřuje k Johnovi.
Molly nepotřebuje smysly navíc, aby poznala alfu, která si našla soupeře.
A John bohužel pro jednou nevypadá jako někdo, kdo zachová chladnou hlavu. Místo umírněného chování, jaké John mívá obvykle, se bodyguard mračí a upřeně hledí naštvanému dlouhánovi do očí. A to je ve všech kruzích považováno za výzvu.
„Na obyčejného strážného si troufáš." řekne Sherlock tichým hlubokým hlasem, kterému chybí jen kousek k vrčení.
„Na to, že máš být hlava klanu, tak se neumíš chovat." vrátí mu John.
Naprosto automaticky se postaví před Molly, aby ji chránil před naštvanou alfou, čímž rapidně zkrátí vzdálenost mezi sebou a Holmesem. To se dá také považovat za výzvu a pokoušení trpělivosti téhle alfy. A Sherlock jí ani v normální situaci nemá moc.
Nočním vzduchem se okamžitě rozlehne hluboké vrčení z hrdla alfy, kterému okamžitě sekunduje druhé vrčení ze strany soupeře.
Aniž by Molly stihla nějak zasáhnout, stojí Sherlock a John jen pár desítek centimetrů od sebe a naštvaně na sebe cení zuby.
Mycroft jen protočí oči a vykročí směrem k Molly, čímž okamžitě odvede Johnovu pozornost od jeho soupeře.
Bodyguard automaticky udělá krok stranou, aby stál mezi Molly a druhým Holmesem, ale na něj už se netváří tak útočně, jen se trochu mračí.
Mycroft si ho absolutně nevšímá a přejde blíž k Molly. Ovšem ne zas tak blízko, aby provokoval už tak dost naštvaného strážného.
„Molly, mohu vám nabídnout odvoz do vašeho hotelu?" zeptá se starší z Holmesů zdvořile. „Přece jen se tohle zdvořilostní setkání trochu protáhlo a je dost pozdě."
„To mi nevadí." pousměje se Molly a nejistě si zastrčí vypadlý pramen vlasů za ucho. „Chtěla bych si prohlédnout Londýn v noci a tohle je jedinečná příležitost."
„V tom případě se budu těšit na naše zítřejší setkání, byť to bude již politická a ne společenská událost."
„Ano. Jistě." hlesne Molly nejistě a už se neusmívá. Dnešek byl jen o tom, aby se seznámili. Zítra se domluví detaily jejího bondu se Sherlockem.
Vedle čtveřice skoro bezhlučně zastaví černé nablýskané auto.
„Zatím nashledanou, Molly. Johne Watsone." rozloučí se Mycroft s oběma drobným pokývnutím hlay, než nastoupí.
Sherlock ho následuje bez jediného slova, jen bez mrknutí a s drobným zamračením sleduje Johna, ovšem tentokrát se netváří agresivně. Vypadá to, že je víc zamyšlený než naštvaný.
„Tak to by bylo." prohodí John a strčí si ruce do kapes od kalhot. „Ještě si chceš prohlížet Londýn za úplňku?" obrátí se na Molly.
„Úplněk je až zítra." upozorní ho Molly. „Nezapomeň, že v rámci tradice se všechny důležité smlouvy uzavírají o úplňku."
„Protože o úplňku se lidi mění na krvežíznivé vlkodlaky." protočí John oči. „Lidi by si cvrnkli do kalhot, kdyby zjistili, že se měníme na přání."
„Jo, ale o tom se nemluví." upozorní ho Molly klidně, ale pak se zamračí. „Proč ses takhle choval?"
„Jak takhle?" diví se John.
„Nedělej, že nevíš. Proč ses vůči Sherlockovi choval tak vyzývavě? Má být mým manželem až do konce života a ty jsi můj strážce. Budete spolu muset vycházet, tak proč si to zhoršuješ?" zlobí se Molly.
„Promiň." povzdechne si John. „Nechci ti dělat starosti, jen jsem se neudržel. Na tom chlápkovi je prostě něco, co mě nenechá v klidu. Jako něco, co tě svědí a nemůžeš si to poškrábat. A to, jak tě ignoroval nebo shazoval, to mě prostě vytočilo. Myslel jsem to vážně, co jsem říkal. Jestli se tak k tobě bude chovat dál, natrhnu mu zadek." řekne blonďák o dost rozhodněji, než když svůj malý proslov začal.
„Ty – ty ho nemáš rád?" zeptá se Molly nejistě. „Já ho necítím- Ani jednoho z nich, tak nevím, jak si u nich budu připadat. Jestli je jak Moriarty-"
„To ne!" vyhrkne John spěšně. „Moriarty je nechutný, ale tihle dva ne. Oba Holmesové jsou inteligentní, jsou nejspíš chytřejší než všichni okolo. A oba jsou bohatí a vlivní a jsou stejně hrdí a sebevědomí jako všechny alfy, to jim nemůžu vzít. A jestli se tvůj nos nezměnil, tak se ti budou po čichu líbit oba dva."
„A jestli se tvůj nos nezměnil." pokračuje Molly s drobným úsměvem. „Tak se tobě líbí taky."
„Co?!" vyhrkne John překvapeně.
„Vždycky se ti líbili stejní vlkodlaci jako mně, takže Holmesovi se ti líbí taky." řekne Molly vesele.
„Měla by ses jít vyspat, vymýšlíš si hlouposti." upozorní ji John s klidem, ale jeho zrudlé uši tvrdí něco jiného.
„Já to věděla!" zajásá Molly, ale pak se trochu ztiší. „Jsem ráda, že je to tak. Kdyby ti byl protivný jako Moriarty- Sherlocka si musím vzít a o tebe přijít nechci. Takhle je to lepší."