Takže... Vzhledem k mé skvělé náladě, zveřejňuji zde rovnou dvě kapitoly za jednu noc. Děkovat za to můžete a) slečně, která strávila 16 hodin za poslední dva dny tím, že mi upravovala hlavu, b) osobě vystupující pod jménem Leylon, která mi okomentovala tři kapitoly za ráz a neskutečně mi tím zvedla náladu a za c) samozřejmě mé úžasné maličkosti. Díky, díky...
„Molly, nebreč." špitne John ustaraně a chytne svou svěřenkyni za tváře. „Ten idiot ti za to nestojí." dodá.
Molly jen vzlykne, obejme Johna kolem pasu a přitiskne se k němu.
Oba stojí v liduprázdné uličce kus od hotelu, kolem nich noc, chlad a slabý větřík, ale ničeho z toho si nevšímají. Mají teď palčivější témata než je počasí a prostředí, ze kterých mohou mít starosti.
„Já nebrečím." vzlykne Molly tiše.
John nic neříká, jen ji obejme jednou rukou kolem ramen, druhou kolem pasu a v podstatě podvědomě dává pozor na okolí.
„Já věděla, že on se mnou nechce mít bond. Kdo by si chtěl brát cizince kvůli politice." začne Molly po chvilce povídat. „Ale nenapadlo mě, že by raději umřel, než aby si mě vzal." Tentokrát už jí slzy po tvářích tečou, když tohle říká.
„Nic takového přece neřekl." snaží se jí John uchlácholit.
„Nech toho, víš přesně, co řekl!" rozkřikne se Molly naštvaně a podívá se Johnovi do očí. „Víš přesně, jak dopadne vlkodlak, když ho vyloučí ze smečky!"
„Jo, vím. Promiň." hlesne John tiše.
„Ne, ty promiň. Nechtěla jsem ti Harry takhle připomínat." špitne Molly omluvně a zase se o Johna opře.
„To je dobré. Jenom už o tom nemluv." chlácholí ji Watson. Ovšem vzápětí se postaví rovně a jeho objetí o trochu zesílí, než Molly pomalu pustí a postaví se vedle ní.
Ke dvojci se totiž blíží Mycroft Holmes.
„Slečno Hooperová, Molly." osloví příchozí uslzenou dívku. „Chtěl bych se vám za svého bratra omluvit. To, co řekl-"
„Ticho." přeruší ho John ostře, ale nedívá se a Holmese, ale kamsi za něj.
„Johne?" hlesne Molly udiveně.
„Cítíte to?" zeptá se John tiše a dívá se směrem, odkud k nim vane vítr.
„A co?" divá se Molly.
„Vlkodlak. Ale ne Sherlock." řekne John tiše. Pomalu si sundá bundu a podá ji Molly.
„Je jich víc, ale kromě nás by tady nikdo jiný být neměl." mračí se Mycroft a postaví se blíž k dvojci.
John automaticky odvede Molly k jednomu z tmavých vchodů, který vede do momentálně uzavřeného podniku. S domem za zády se budou lépe bránit a navíc mizerné nebo spíš nulové osvětlení vchodu zabrání tomu, aby si lidi všimli toho, že se člověk mění na obřího vlka.
Ovšem k tomu snad nedojde. Který normální vlkodlak by vyvolával boj uprostřed Londýna?
„Je jich víc než dva." řekne John tiše.
„Tři." opraví ho Mycroft. „A jsou proměnění."
O chvíli později na Mycrofta skočí obří šedý vlk. Jediné, co mu zabránilo prokousnout muži v obleku krk, byl deštník, kterým se Holmes bránil. Ovšem ani tak Mycroft nezůstane bez zranění, protože se mu druhý vlk zahryzne do nohy.
O okamžik později šedého vlka, který stojí na Mycroftovi, srazí k zemi černý vlk. A vzápětí mezi nimi vypukne boj.
Vedle nich se pískově zbarvený vlk ve svetru rve s třetím útočníkem a očividně vyhrává.
Mezi nimi na zemi leží Mycroft a řve bolestí, zatímco se snaží vytrhnout vlastní nohu z vlčí čelisti.
Aniž by si jí kdokoliv všímal, vrhne se Molly mezi bojující, sebere ze země zapomenutý deštník a vrazí ho vlkovi, co snaží sežrat Mycrofta, do oka. Zvíře zavyje bolestí a chce po Molly skočit, ale to už mu na krku visí vlk ve svetru a dáví ho.
Během chvíle je všude ticho. Po útoku zůstali dva mrtví vlci a raněný Mycroft.
„Johne!" křikne Molly na svého ochránce a vzápětí je vlk u ní. Molly si klekne na jedno koleno a svleče pískovému vlkovi zbytky z jeho svetru a košile, co měl pod ním.
„Najděte toho třetího. Musí to být proměněný vlkodlak, ti vždycky zaútočí nejdřív na nás, než napadnou lidi. Nesmí nikoho pokousat, to víš."
John jednou přikývne, ale dál hledí na Molly, zatímco nejistě přešlápne na předních.
„O mě si nedělej starosti. Teď je důležitější zastavit toho šílence." řekne Molly rozhodně. „Já teď musím dostat Mycrofta do bezpečí. Ty musíš zastavit toho vlkodlaka. Sherlock ti pomůže." dodá Molly, než se podívá na velkého černého vlka, s jehož pomocí se Mycroft pokouší posadit. I když ho Molly nemůže poznat po čichu, je si jistá, že jde o mladšího z bratrů Holmesových. Vlkova srst jí připomíná Sherlockovi vlasy a navíc na něj John neútočí a Mycroft si od něj nechává pomoct.
Černý vlk se po Mollyině prohlášení na ženu podívá a trochu udiveně nakloní hlavu na stranu.
„Běžte!" křikne Molly panovačně na oba vlky.
John ji hned poslechne a rozběhne se pryč. Sherlockovi trvá jen okamžik, než se rozběhne za ním. Oba sledují pachovou stopu šíleného vlkodlaka a nevšímají si vyděšených lidí, které potkávají.
Molly si okamžitě klekne vedle Mycrofta a začne si prohlížet nohu.
„Byl slabý. Ani nezlomil kost." řekne Holmes skrz zaťaté zuby. Ať už tvrdí cokoliv, noha ho očividně bolí k nevydržení.
Molly beze slova vyhrne zakrvácenou nohavici a během chvíle z Johnovi košile udělá pruhy látky, kterými ováže potrhanou nohu.
„Proměna dokáže léčbu urychlit, takže by bylo ideální, kdybychom se vrátili k vám do hotelu. Budete se moct rovnou i převléct." povídá Molly, jako by něco podobného dělala běžně. „Naštěstí to nevypadá, že byste potřeboval šití nebo sádru, mělo by se to vyléčit samo."
„Jak to všechno víte?" zeptá se Mycroft udiveně. Mollyino rozhodné a sebejisté chování ho tak překvapilo, že zapomněl i na bolavou nohu.
„Jako malá jsem chtěla být doktorka." pousměje se Molly svým typickým nejistým úsměvem, ale vzápětí zase zvážní. „Dokážete se postavit?"
„Snad ano." přikývne Mycroft trochu nejistě. „Ale jak chcete vysvětlit tu nohu v hotelu?" zeptá se zvědavě, i když už má sám vymyšlenou teorii.
„Napadl vás pes, není to nic vážného, proto nejdete k lékaři. A John zjišťuje podrobnosti ohledně psa." vysype Molly z rukávu.