Lov.
Sherlock zbožňuje lov a je jedno, jestli jako vlk štve vysokou nebo jako člověk zločince. Lov je úžasná věc. A ten dnešní není vyjímkou. Nejdřív boj a potom štvanice za idiotem, co napadl jeho smečku.
S Johnem po boku a s adrenalinem v krvi se řítí po stopě londýnskými ulicemi za svou kořistí. Co víc si přát?
Vlkodlak, kterého stíhají je dobrý v kličkování mezi auty, lidmi a ulicemi, ale nakonec i on udělá chybu – odbočí do slepé ulice.
Sherlock v duchu zajásá a ještě o trochu zrychlí. V očekávání boje skočí vlkodlakovi po krku, ale ten se nebrání. Nebrání se a během jednoho stisku čelisti je konec.
Sherlock skoro nejistě rozevře čelist a nechá mrtvé tělo spadnout na popraskaný asfalt.
V žilách mu proudí adrenalin, celý se třese na boj či útěk, ale nic z toho se nechystá. Je po všem skoro dřív, než něco začalo. Je konec a on má energie, že by mohl běžet přes celou zemi.
Vedle něj se objeví John a trochu nejistě čumákem drbne do mrtvého těla. Podle pachu i od pohledu je jasné, že je na tom podobně jako Sherlock.
Všechno to skončilo moc rychle. Příliš rychle.
John jen tiše štěkne, když si prohlédne vlkodlakovu smrtelnou ránu a otočí se. Vypadá skoro hravě, když se vydá pryč od těla; postoj uvolněný, ocas se lehce kýve ze strany na stranu a jazyk mu visí z tlamy.
Sherlock tiše štěkne, což je jediné varování, než Johnovi skočí na bok. Je to jen hraný útok, a tak mu pískový vlk snadno vyklouzne a útok mu hned vrátí.
Na chvíli je ulička plná černo-pískového chumlu chlupů, které kňučí a kníkají v hraném zápase, kdy se oba přerostlí vlci snaží toho druhého přeprat a zároveň ze sebe vybít přebytečnou energii. Netrvá to moc dlouho, než boj skončí.
Pískový vlk leží na zemi a černý ho zuby drží za krk. John se chce dál bránit, ale jeho přemožitel zavrčí a John zůstane ležet. Ovšem ne na dlouho. O chvilku později si poražený vlk olízne čenich a zavrtí ocasem a černý vlk ho pustí ze svého potencionálně smrtícího sevření. Jenže stoupnout svého soupeře nenechá.
Místo toho se Sherlock postaví tak, že John leží mezi jeho předníma tlapama. Čenichem Johnovi přejíždí po krku a spodku čelisti, kam ho střídavě zlehka kouše nebo ho olizuje.
John jen spokojeně zakňučí a úplně se přetočí na záda s hlavou zakloněnou dozadu, aby černému vlkovi umožnil co nejlepší přístup.
A ten rozhodně nepotřebuje pobízet dvakrát, aby ve své činnosti pokračoval.
Teď už černý vlk stojí přímo nad svým společníkem a s potěšením poslouchá jeho nadšenému kníkání. To díky jeho činnosti se podařilo zredukovat tohodle hrdého bojovníka na spokojené štěně. Jen díky jemu, protože tenhle vlk, tahle omega patří jemu. Jenom jemu.
Černý vlk najednou přestane se svou činností a z hrdla se mu vydere temné zavrčení. Majetnicky pískového vlka zalehne, ale než stačí udělat cokoliv jiného, začne se jeho společník vrtět a snaží se ho shodit a zabránit mu, aby ho kousl do krku nebo do ramene, nebo aby dělal cokoliv jiného.
Předchozí vlkova dobrá nálada se během okamžiku změnila na stres a obavy a Sherlock netuší, co tuhle náhlou změnu způsobilo. Co vyděsilo jeho omegu?
Proti své vůli nechá vlka uniknout ze svého držení.
Pískový vlk uskočí stranou a vzápětí v temné uličce dřepí úplně nahý John, v jehož obličeji se mísí lítost a obavy.
Ve vteřině se Sherlock promění taky a dřepne si před Johna, kterého i přes jeho chabé protesty obejme kolem ramen a přitiskne k sobě.
„Ššš, to je dobré." mumle mu Sherlock do ucha a prsty se probírá krátkými blond vlasy.
„Ne, není. Není to dobré!" hádá se John a chce od sebe Sherlocka odstrčit. „Tohle je špatné! Hodně špatné! Tohle nesmíme."
„A proč ne?" diví se Sherlock a trochu povolí své sevření, aby si mohl na blonďáka podívat. On je alfa, John omega, oba jsou vlkodlaci, oba jsou bojovníci, hodí se k sobě výborně.
„Patříš Molly." řekne John skoro proti své vůli. „Ty s ní máš mít bond a já ji mám chránit. Nemůžeme- Nemůžu ji zradit." dostane ze sebe Watson, aniž by se na Sherlocka podíval.
„Tvůj pach, tvůj postoj, tvoje tělo, všechno to říká, že mě chceš, tak proč říkáš ne?" povídá Sherlock tiše. „Já nechci strávit život s Molly Hooperovou, chci ho strávit s tebou."
„Ne!" skoro zakřičí John. „To nejde, ať chceme ty nebo já cokoliv. Ty patříš Molly." vyhrkne John, jako by chtěl přesvědčit sám sebe. Vzápětí se promění na vlka a utíká pryč.
Sherlock na moment jen hledí, ale pak i on změní podobu a rozběhne se za pachem omegy. Své omegy.
Sherlock nikdy nechtěl bond s nějakou ubohou submisivní omegou, ale John Watson je všechno jenom ne ubohý a submisivní. John Watson je dokonalý a Sherlock si je jistý, že ho tenhle bodyguard chce stejně, jako chce on jeho. Jenom si to nechce přiznat kvůli věrmosti vůči své zaměstnavatelkyni.
Jako kdyby Sherlockovi sešlo na ní nebo na jejím názoru. On chce Johna a Molly Hooperová i s celou smlouvou mu může vlést na záda. A Mycrofta může vzít sebou.