A/N: Ahoj! Chci jen poznamenat, že když si najdete moment a sdělíte mi své dojmy, poznámky, konstruktivní kritiku nebo cokoliv jiného, co vám v souvislosti s TLAT leží na srdci, budu vděčná! Je to můj první překlad a jsem ráda za každou pomoc...:) Díky a užijte si třetí kapitolu! K.

Disclaimer: Pořád mi tu nic nepatří... a JKR a Jewels válí!

Kapitola 3 – „Začátek roku"

aneb

„Three Little Birds"

Samozřejmě bylo podáno oficiální hlášení. V takových případech vždycky bývá, a pokaždé je, zdálo by se, napsáno zhruba stejně. Čas, místo a povaha případu, vnější zapojení, a pak – pokud lze situaci jakkoliv zhodnotit – nějaký závěr. Závěr tohoto konkrétního hlášení byl stručný a neúplný, protože co se přesně toho rána odehrálo se v době sepsání hlášení nevědělo. V poslední době byly sepisovány tucty zpráv v podobném stylu se znepokojivou pravidelností, takže tenhle případ vyčníval jen v jediném aspektu: umístění.

Takovéhle věci se obvykle v Bradavicích neděly.

Ale nejdřív něco málo o Carlottě Meloni:

Pokud chápete, jak dokáže člověka ovlivnit shlédnutí filmu s Audrey Hepburnovou, možná porozumíte Carlottě Meloni o něco lépe. Byla krásná. Byl jí dán ten druh krásy, který zahlédnete jednou na autobusové zastávce anebo v parku a budete si jej pamatovat po celý zbytek života. Carlotta Meloni byla skutečně nádherná.

Taky o tom věděla.

Jak by to nakonec mohla nevědět? Carlotta měla dlouhé, lesklé, kaštanové vlasy a oči přesně stejného odstínu. Její pleť byla zbarvená do olivova a bezchybně hladká – fakt, který připisovala zelenému čaji a meditaci, ale který měl ve skutečnosti pravděpodobně víc co do činění se spoustou štěstí v genetické loterii.

Ač byla nebelvírskou šesťačkou jen obvyklého talentu a průměrných výsledků, sálal z Carlotty Meloni dojem dokonalosti. Měla útlé ruce, husté černé řasy, malý elegantní nos, a přes svůj nízký vzrůst štíhlou postavu. Carlottin hlas byl jemný a melodický. I tu nejvšednější informaci dokázala podat jako něco naprosto vzrušujícího... obzvlášť pokud bylo její obecenstvo náhodou mužského pohlaví.

Carlotta Meloni žila poměrně nekomplikovaným životem. Každé ráno půl hodiny meditovala a jedla přísně vegetariánsky. Věřila v něco, čemu se říkalo „volná láska", a to bylo nejspíš hlavním důvodem, proč byla většina jejích přátel opačného pohlaví. Ke cti by se jí ovšem asi dalo připsat, že zůstávala věrnou kamarádkou Shelley Mumpsové – dívky, která se zdála rok od roku obyčejnější, zatímco Carlotta byla stále hezčí.

Carlotta se vždycky zdála spokojená se životem. Byla veselá, dobře se s ní povídalo, nikdy nebyla odtažitá (krom té ranní půlhodinky). Byla sebevědomá a klidná a kráčela vždycky s hlavou vzhůru (měla skutečně skvělé držení těla). Carlotta Meloni neměla, zdálo se, jediný důvod čehokoliv litovat.

Alespoň to o ní její spolužáci říkali v zápise toho oficiálního hlášení.

Carlotta Meloni byla šťastná.

Byla šťastná až do onoho okamžiku dne 2. září – okolo 6:10 hodin ráno – kdy zírala do ohně v nebelvírské společenské místnosti a pokusila se podřezat si žíly.

Osud si s námi někdy legračně zahrává, protože James Potter příliš kouřil, a kdyby býval nikdy nezačal (jak mu o rok dříve radil Remus Lupin), anebo kdyby býval s tím zlozvykem přestal (jak mu o prázdninách radila jeho matka), Carlottě Meloni by se podařilo vzít si život. Jenže protože James nikdy nikoho neposlouchal, byl 2. září ráno stále naprosto závislý, a nebýt tomu tak, nevyrazil by si toho rána za deset šest ven zakouřit. Takže by se nebýval vrátil do nebelvírské společenky v šest hodin, deset minut a patnáct sekund, právě včas, aby tasil hůlku a zabránil Carlottě Meloni udělat něco, čeho by už v životě nestihla litovat.

Carlotta zaječela. Čepel v jejích rukou odletěla na druhou stranu místnosti díky kouzlu, které James automaticky použil. Zavřeštěla ještě jednou, výkřikem tak nepřirozeným, jako by ani nemohl vyjít z jejího hrdla.

To probudilo většinu spících Nebelvířanů v ložnicích nad nimi.

Oči Lily Evansové se rozletěly dokořán. Vstala z postele a rozhlédla se.

„Slyšel ještě někdo jiný...?"

„Co to bylo?" přerušila ji Donna Shackleboltová a rozhrnula závěsy okolo své postele. „Taky jste to slyšely?"

„Já ano!" dala o sobě vědět Marlene Priceová.

Objevila se i Mary Macdonaldová. „Já taky!"

„Myslím, že to šlo z klučičích ložnic," ozvala se Shelley Mumpsová, mnouc si ospale oči.

„Já myslím, že to byla společenská místnost," odporovala Lily. Popadla svůj župan a za okamžik byla ze dveří, s Donnou, Mary a Marlene v patách.

Když Lily dorazila na spodní odpočivadlo situované přímo nad společenskou místností, byl prostor pod ní z velké části osvětlený jen slabým plápoláním v krbu. Dorazilo už i pár dalších studentů a s každým okamžikem jich spěšně přibývalo víc. Scéna, poněkud potemnělá, vypadala asi takhle:

James Potter třímal svou hůlku vysoko v usilovné snaze udržet kouzelné pouto, kterým podle všeho zadržoval Carlottu u zdi. Ona ještě jednou zaječela a potom ustala. Hlava jí na krku poklesla, jako by ji nedokázala udržet pořádně nahoře, a po celou dobu vydávala podivný nářek.

„Nech ji být, Pottere!" zakřičel někdo z tvořícího se davu.

„Já jí neubližuju!" protestoval James rozzlobeně. Carlotta bojovala, aby se z jeho sevření vymanila, a on se je snažil udržet. „Jen jsem sem vešel a ona – ona se pokoušela o sebevraždu. Sebral jsem jí ten nůž a ona mě napadla – nevím, co s ní je!"

„Jamesi, dej ji dolů!" přikázala mu nějaká skeptická sedmačka, ale James ji ignoroval.

„Já jí neubližuju... je to jenom jednoduché zadržovací zaklínadlo! Něco s ní není v pořádku..."

Objevil se Sirius Black. Přispěchal dolů ze schodů k Jamesově boku. „Kámo, možná bys ji měl pustit," zamumlal. „Zavedem ji na ošetřovnu, nebo..."

„Zaběhnu pro profesorku McGonagallovou," řekla Donna a taky odspěchala po schodech dolů a portrétem ven ze společenské místnosti.

James neochotně sklopil hůlku. Carlotta chvíli stála zcela nehybně a pak se její tělo začalo třást.

„Má záchvat," zašeptala Marlene. Lily se protlačila davem až na spodní konec schodiště.

„Najděte někdo Franka Longbottoma," nařídila rusovláska. „Je Primus, měl by tady..."

„Jsem tady," objevil se Primus Frank. Následoval Lily až ke zmítající se šesťačce. Byl bledý jako smrt a třásly se mu ruce.

„Carlotto?" začala Lily nejistě. Carlotta nijak nereagovala měla zavřené oči. Lily pohlédla na Jamese, který jen v obavách pokrčil rameny.

„Carlotto, jsi v pořádku?" zeptal se Frank Longbottom, přistupujíc blíž.

„Franku, počkej," řekla Lily. „Jenom... jen se drž zpátky."

O vteřinu později se Carlotta zhroutila. Okamžitě byl u ní. „Dýchá." Přispěchal ještě tucet dalších lidí a všichni se tlačili okolo čarodějky v bezvědomí. Lily se přesunula k Jamesovi.

„Co se stalo?" zeptala se roztřeseně. Nedokázal jí odpovědět – očividně neměl slov. Sirius poplácal svého přítele po rameni.

„To je teda začátek roku," poznamenal suše. Neměl nejmenší tušení, jak daleko ještě celá tahle záležitost má do svého zakončení.

(Hlášení)

Tak tedy, oficiální hlášení Ministerstva Kouzel sdělovalo kdy, kde, a jak, a dokonce si troufli zkusit trochu hádat proč. Nedokázali ale zachytit opravdový dojem z toho rána: ten strach, který mrtvě visel ve vzduchu, zatímco oni zaznamenávali rozhovor za rozhovorem, výpověď za výpovědí.

Samozřejmě zpovídali i Jamese Pottera, a stejně tak několik jeho spolužáků z koleje. To oni byli zdrojem zmíněných informací o všech „kdy, kde, jak," a skrz ně se později o tom, co se událo 2. září v 6:10 ráno ve společenské místnosti nebelvírské koleje bradavické školy, dozvěděl taky téměř celý zbytek školy. Odsud se podrobnosti toho, co se přihodilo předtím, než dorazila, dozvěděla i Lily.

K Lily se tyhle detaily – získané skrz náhodně vyslechnutou svědeckou výpověď Jamese Pottera směřovanou k vyšetřovatelce z Ministerstva – právě donesly, když profesorka McGonagallová začala naléhat, aby se všichni studenti připravili na nadcházející den a odebrali se na snídani – všemi myslela veškeré studenty kromě těch, kteří ještě zcela nedokončili své výpovědi. Carlottu odvedli na ošetřovnu, aby léčitel Holloway mohl provést celkové vyšetření. Jinak vlastně nikdo nic nevěděl.

„Budete tomu věřit?" šeptala Mary Macdonaldová svým kamarádkám, zatímco seděly u nebelvírského stolu a téměř mlčky snídaly uprostřed hlučné Velké Síně. „Dokonce jsem zaslechla Denise Daviesovou, jak si z Carlotty dělá srandu... to je hrůza. Člověk by si skoro přál, aby se v téhle škole zprávy nešířily tak rychle."

„Myslím, že Carlotta jednou spala s Denisiným klukem," hloubala Marlene nešťastně. „Nemůžu uvěřit, že by Carlotta udělala něco takového."

„Tu sebevraždu nebo to spaní s Denisiným klukem?"

„Tu sebevraždu. Vždycky vypadala tak šťastně."

Lily zamyšleně mlčela. Donna se k ní naklonila a tichým hlasem, který ostatní děvčata nemohla slyšet, řekla: „Ty si nemyslíš, že se Carlotta opravdu chtěla zabít, že ne?"

„Vypadala, že je zakletá," souhlasila Lily potichu. To bylo všechno, co řekla; svíral se jí žaludek a už na to nechtěla myslet – ne, že by ji zbytek studentstva v tomhle přání podporoval. Nezdařený pokus o sebevraždu Carlotty Meloni byl toho rána ve Velké Síni jediným tématem zájmu.

Luke se objevil o pár vteřin později. „Je pravda, co se říká?" zeptal se Lily její přítel a políbil ji do vlasů. Lily přikývla. „Divné." Jako by mluvil o troše neočekávaného deště. „Jak se cítíš ty, Lily? Slyšel jsem, že jsi včera večer byla středem pozornosti ty..."

„Jsem v pořádku," odpověděla Lily. „Nic se mi nestalo. Bylo to jenom... pitomé."

Luke se zamračil, ale pak zahlédl maličkého profesora Kratiknota, jak u jeho stolu rozdává Havraspárským rozvrhy. „Měl bych jít," řekl a ještě jednou dal Lily pusu do vlasů. „Uvidíme se o přestávce?"

„Jasně."

Odešel.

„Kdo to je u učitelského stolu?" zeptala se najednou Mary. „Ten hezký starší chlápek vedle Křiklana?"

Lily se ohlédla. „Nový učitel obrany, hádám, vzhledem k tomu, že Callaghan dal výpověď," zabručela. „Brumbál ho musel zapomenout zmínit, kvůli všemu tomu pozdvižení včera večer. Zajímalo by mě, kdo to je..."

„Alphard Black," prozradila Donna vědoucně. „Už jsem ho jednou viděla. Je to strýc Siriuse Blacka. Nejsou si moc podobní, že?"

„Nevím," přemítala Lily. „Nějakou podobnost tam vidím." Starší Black měl stejné bouřkově šedé oči jako Sirius; taky měl podobný nos, a zatímco si povídal s profesorem Křiklanem, všimla si Lily, že oba Blackovi sdílí některá gesta. Se svými dlouhými prošedivělými vlasy a pevnými rysy působil Black dojmem, že musel být v rozkvětu mládí – před pětadvaceti lety – docela atraktivní, a doposud si zachoval známky svého někdejšího kouzla.

„Divím se, že ho Brumbál přijal," řekla Marlene. „Neříká se o většině Blacků, že jsou docela... radikální?"

„To o něm nevím," připustila Donna. „Ale myslím, že jsem slyšela, že Black má jednoho nebo dva solidní příbuzné... Možná je tenhle týpek jedním z nich. 'Solidní' je samozřejmě relativní pojem... Sirius je sám tak trochu zmetek, ale je solidní v porovnání s tím, jaká byla Bellatrix Blacková... anebo ten jeho fracek mladší bratr."

„Mluvila jsi ty vůbec kdy s Regulusem Blackem?" zeptala se Mary skepticky. „Evidentně se nemůžeme Siriuse na jeho strýce pořádně vyptat... Ti čtyři se ještě na snídani neukázali."

Označení „ti čtyři" se vztahovalo k Pobertům, známým kolektivně jako jednolitá banda, ale jednotlivě sestávajícím z Jamese Pottera, Siriuse Blacka, Remuse Lupina a Petera Pettigrewa. Přesný původ jejich společného jména nebyl znám, ačkoliv se obecně věřilo, že ona přezdívka pocházela od profesorky McGonagallové, která je před několika lety neuváženě nazvala tlupou „Pobertů".

„Předpokládám, že Jamese ještě pořád zpovídá ta čarodějka z ministerstva," spekulovala Marlene. „Kdyby se vůbec ukázal na první hodině, byla bych překvapená."

Další dohady byly ale odloženy na později, protože k jejich části nebelvírského stolu dorazila profesorka McGonagallová. Měla rozvrhy.

(Příjmení)

„Jste si naprosto jistý, že s Vámi vůbec nemluvila, Jamesi?" ptala se čarodějka z ministerstva asi po šestnácté. Vypadala profesionálně, s krátkými slámově žlutými vlasy a minimem líčidel, a kdykoliv položila nějakou otázku, zdála se už mít konkrétní představu o vhodné odpovědi; pokud James nebo kdokoliv jiný odpověděl v rozporu s jejím očekáváním, reagovala podrážděně. Posledních pár minut strávila tím, že se Jamese snažila přesvědčit, že s ním Carlotta Meloni v průběhu událostí toho rána vedla nějaký rozhovor.

„Celá ta věc trvala zhruba patnáct sekund," zopakoval James. „Neměla čas nic říct. A už jsem Vám řekl, nezdála se být ve své kůži... měla rozostřený pohled a chovala se jako... maniak."

„No, těžko se mohla cítit ve své kůži," řekla čarodějka z ministerstva – která nařídila famfrpálovému kapitánovi, aby jí „říkal prostě Drakeová". „Hádám, že byla v šoku, když byla přistižena uprostřed své... ehm... svého neuváženého činu, a jak byla zaskočená, chovala se podle toho. Je jasné, že pošetilé mladé dívky dokáží být dost emocionální, což by vysvětlovalo, že – jak jste sám řekl– zdánlivě nepoznávala své spolužáky. Celkově si myslím, že je to docela jasný případ."

Pokus o sebevraždu nějaké „pošetilé mladé dívky" evidentně pokulhával za ostatními starostmi na ministerstvu, pokud tahle čarodějnice Drakeová byla to nejlepší, co mohli poslat. Přinejmenším James to tak viděl.

Drakeová se posadila do židle profesorky McGonagallové – samotná učitelka přeměňování se odešla postarat o rozvrhy, aby ranní incident nerozházel celý zbytek školy. Profesor Brumbál skončil se svou sestavou mnohem přímočařejších a inteligentnějších otázek před čtvrt hodinou, takže James a Drakeová zůstali v kabinetě profesorky McGonagallové sami.

„Léčitel Holloway ještě ani nedokončil prohlídku," řekl James nevěřícně. „Nevíme, jestli byla prokletá, nebo pod Imperiem..."

„Hloupost," přerušila ho Drakeová, listujíc nezaujatě stohem dokumentů „Bradavičtí studenti by nevěděli, jak použít kletbu Imperius." Najednou se zarazila. „Pokud mi tedy netvrdíte, že se tady taková kouzla učí. Je to to, co se mi snažíte říct, Jamesi?" Hlavou se jí bezpochyby míhaly novinové titulky. Nadpisy jako „Ministerská vyšetřovatelka Drakeová odhalila černou magii v Bradavicích; Brumbál zostuzen" a podobné.

„Samozřejmě, že ne," řekl James netrpělivě. „Ale kouzla, která známe od učitelů, nejsou všechno, co umíme, paní Drakeová," použil cíleně tohle oslovení a čekal na její reakci. „Kdyby bylo, neběhali by tu kolem mizerové jako..." povážil vlastní odvahu... „jako Smrtijedi, nebo ne?"

„Jen 'Drakeová,'" opravila ho čarodějka chladně. „To, o čem tady mluvíte, je jen politika, Jamesi. Pouze malicherná politika. Máte vůbec tušení, jak složité by takové vyšetřování bylo? To je přesně ten důvod, proč mě tahle drobná politická hnutí nezajímají. Na můj úkol tady mají jen mizivý vliv."

James si dovolil odporovat. „Mají jen mizivý vliv? Smrtijedi nejsou jen politickým výstřelkem. Jsou součástí hluboce zakořeněné chyby v..." Přestal, když si uvědomil, že začíná znít jako jeho otec u společné snídaně. „Podívejte se," začal James ještě jednou, „Vy nevíte, co Carlottu přinutilo tohle udělat. Proč se noc předtím nevrátila do své ložnice? Mohla to být černá magie, nebo..."

„Naznačujete," povzdechla si Drakeová, „že takzvaní Smrtijedi vnikli do hradu, zakleli jednu šestnáctiletou dívku a zmanipulovali ji, aby šla do své společenské místnosti a podřezala si žíly?"

No, znělo to trochu nepravděpodobně.

„Ale stejně, nevíte proč..."

„Tyhle oblíbené náctileté čarodějky si vždycky hledají nové způsoby, jak přilákat pozornost," přerušila ho Drakeová. „Nejspíš to byla jen snaha získat si publikum."

James se zamračil. „Carlotta Meloni ale taková není. Neudělala by něco takového, aby si získala pozornost... ona to dělat nepotřebuje. Chci říct, copak jste ji neviděla?"

„Opravdu, Jamesi." Drakeová konečně našla list pergamenu, který hledala, a položila ho na vršek stohu. „Tedy, jak jste říkal, že se jmenujete celým jménem?" zeptala se a namočila svůj brk do kalamáře na profesorčině stole.

„James Potter," odvětil James netečně. Draková se zarazila a famfrpálový kapitán okamžitě věděl proč. Stávalo se to až moc často, když zmínil své příjmení.

„Jste příbuzný s...?"

„Ano," odpověděl James chladně.

„Skutečně?" S předstíranou lehkostí Drakeová dodala: „A spřízněni jste jak? Strýc, nebo...?"

„Starý dobrý táta," řekl. „Poslouchejte, už jste se mnou skončila nebo co?"

„No, pane Pottere..." Její hlas přeskočil do vyšších tónin. „Víte, moc by mě zajímalo, jaké jsou Vaše teorie o slečně Meloni a její..."

„Protože jsem očitý svědek, anebo proto, že můj otec řídí Váš odbor, paní Drakeová?" skočil jí do řeči James. Chvíli zírala, a on vstal. „To jsem si myslel. Za chvíli mi začíná vyučování – pokud budete mít nějaké opravdové otázky, můžete mě najít tam."

Vydal se ke dveřím. „Ještě okamžik, pane Pottere," podařilo se vykoktat Drakeové, která se zároveň snažila tvářit přísně i zdvořile. „Ještě nejsem úplně hotová. Stále tu jsou jisté oficiální věci, které musíme ujasnit, než..."

Když vycházel z kabinetu, napadlo Jamese, jak zřídka dělal to, co se po něm žádalo.

(Mrcha)

„Mám rozvrhy," oznámil Remus, když vešel do chlapecké ložnice šestého ročníku a odložil dříve zmíněné rozvrhy na toaletní stolek.

„Taková mrcha," povzdechl si Sirius, který si právě zapálil jednu z Jamesových cigaret a tvářil se, že mu to první potáhnutí zachránilo život.

„Cože?" dožadoval se Remus v sebeobraně. „Zrovna jsem šel celou tu dálku až do Velké síně vyzvednout vaše rozvrhy! Máš vůbec tušení, jak těžké bylo pokusit se profesorce McGonagallové vysvětlit, že si oba chcete vzít Péči o kouzelné tvory, ledaže by Peterovy výsledky nebyly na úroveň O.V.C.E. dost dobré, v kterémžto případě by vám raději měla zapsat Studia mudlů, a kdyby tam nebylo pro nás čtyři dost místa, tak si berete jen základních pět předmětů?"

„Já jsem neříkal, že jsi mrcha ty, Náměsíčníku," řekl mu Sirius. „James zrovna mluvil o svém rádoby-výslechu s tou příšernou ženskou z ministerstva." K Jamesovi Sirius dodal: „Sorry, že sis to musel odsedět, kámo, ale když to vezmeš z té světlejší stránky, z první hodiny se teď uliješ nepochybně. Zdrželi tě až dlouho po snídani."

„Proč kouříš moje cíga?" zeptal se James a sebral svou téměř prázdnou krabičku z jejího místa na okenním parapetu.

„Lepší otázka je, proč kouříš jeho cíga v malém, uzavřeném prostoru?" pronesl podrážděně Remus mezi balením své školní brašny.

„Otevřel jsem okno." Sirius demonstrativně ukázal na pootevřené okno po svém boku, jako by to všechno omlouvalo. „Tak co říkáš, Dvanácteráku? Dal by sis místo první hodiny výlet do kuchyní?"

James se zamračil. „Pořád kouříš moje cígo."

„A ty myslíš jen na to jedno," odsekl Sirius. „A vůbec, co to s tebou je? Celý svět se rozpadá na tisíc dílků ve tvaru sraček, a ty se rozčiluješ, že si tvůj chudobný, vyděděný nejlepší kámoš půjčil cigaretu?"

„Mohl ses zeptat."

Remus otočil své šedé oči v sloup. „Potkal ty jsi už vlastně někdy Siriuse, Jamesi?"

„Budiž."

„Tak," pokračoval pan Náměsíčník a přehodil si svou brašnu s knihami přes rameno, „já jdu před první hodinou něco sníst... pokud nepotřebujete, abych vám přinesl ještě něco jiného, Vaše Královské Veličenstvo."

„To bude vše, Lupine." Sirius ho odmávl, jako by mluvil s komorníkem. „Pozdravuj ode mě Červíčka."

„Dobrá," řekl Remus. „Nezabijte se navzájem, zatímco tu nebudu."

„To mluví s tebou, Dvanácteráku."

„Mluví s námi oběma, Tichošlápku."

Remus odešel a James si sedl ke stolu.

„Ty nemáš vůbec hlad?" zeptal se Sirius. „Já jsem byl dole na snídani dvakrát, když jsi byl u výslechu s tou čarodějnicí Drakeovou."

„Ne, nemám hlad," odpověděl James stroze.

„Hmm, ale zdá se, že už sis stihl dát zdravou porci temperamentního zmetkovství." Sirius si dlouze potáhl z oné kontroverzní cigarety. „Kámo, měl bys něco sníst. Je to divné ráno... divné a příšerné a lepší na něj zapomenout."

James se dokázal sebrat dost na to, aby ho tahle rada trochu pobavila. „A jedna dobrá miska kaše je to, co mi dokáže z paměti vymazat fakt, že Carlotta dnes ráno před mýma očima málem vydechla naposledy?"

Sirius zavrtěl hlavou. „Ne. Definitivně budeš potřebovat i topinku." Přistrčil si ke svému nejlepšímu příteli židli.

„Humor je zrovna teď trochu necitelný, Siriusi," podotkl James.

„Máš pravdu. Ty máš tak moc pravdu. Měl bych začít brát život jako Severus Snape – posedávat kolem, nadávat na svou vnitřní bolest a nenávidět za ni celý svět." Sirius protočil panenky. „No tak, Dvanácteráku, celá tahle věc s Carlottou je – strašná, určitě, ale s tebou něco je už několik dní. Včera – když sis začal ten souboj a nepřiznal ses k němu... ach, nebuď naštvaný, já ti to nevyčítám. Já jen říkám, že nepřihlásit se o zásluhu za každou ilegální věc, co jsi udělal, ti není podobné. Plus, jsi skoupý na cigarety... kouříš je všechny sám, předpokládám. Nemysli si, že jsem si nevšiml, že jsi za poslední čtyři dny vykouřil dvě krabičky."

„Jsi vlezlý."

„Vážně, Dvanácteráku."

James si povzdychl. „Možná máš pravdu."

„Mám."

Teď pro změnu obrátil oči v sloup James a sebral Siriusovi cigaretu, kterou držel mezi ukazováčkem a prostředníčkem, z ruky. Potáhl si a zvedl jeden z rozvrhů, které Sirius přinesl ze své první snídaně.

„Nakonec mi budeš muset říct, proč se chováš jako holka, Dvanácteráku," řekl druhý Poberta rozumně. „To už to klidně můžeš vyklopit hned teď."

James se dál díval na rozvrh. „Letos jsem s bradavickým dopisem dostal vzkaz od profesorky McGonagallové," řekl s trochou obav v hlase.

„Tak jo. A co v něm bylo?"

Famfrpálovému kapitánovi chvíli trvalo, než odpověděl, a když už to udělal, bylo jasné, jak usilovně se snaží neodlepit zrak od rozvrhu. „Já – ehm – už jsem měl sedmdesát čtyři školních trestů."

„Hezké. Ale co to má co..." Sirius se zarazil a ve tváři se mu začalo zračit porozumění. „To je v hajzlu, Dvanácteráku."

„Jo."

Znovu si dlouze potáhl.

„Do prdele." Sirius dál hloubal nad tou novinkou. „Ví o tom vaši? Vědí o... o tom pravidle sedmdesáti pěti?"

„Já jsem ten dopis mámě neukázal," bylo vše, co James řekl.

Sirius ho pozorně sledoval. Ticho, naplněné jen cigaretovým kouřem, přetrvávalo několik minut. „Přestanu ti krást žvára," řekl nakonec Black. James nedokázal zadržet lehounký úsměv.

„Ty jsi idiot, Tichošlápku."

Sirius se neobtěžoval potlačit vlastního úsměv. „Tak co říkáš – uliješ se se mnou z první hodiny?"

„Ne, jdu na vyučování," odpověděl James.

„Proč? Tohle je jedinečná příležitost, kdy z toho nebudeš mít potíže!"

„Ty jsi se, Siriusi, očividně na svůj rozvrh moc dopodrobna nedíval," řekl James svým nejremusovštějším hlasem. Pozdvihl pergamen. „První hodina – Obrana proti černé magii s profesorem tvým strýcem."

„Do prdele. On to je asi ten poslední rodinný závazek, co mi zbyl, chodit na tyhle hodiny."

„Buď za to vděčný."

(Stručně o profesoru Siriusově strýci)

„Zajímalo by mě, jak je Carlottě," přemítala Lily, usedajíc na židli v poloprázdné učebně Obrany proti černé magii.

„My víme," odpověděla Donna. „Uvažuješ nad tím nahlas v patnáctiminutových intervalech už od snídaně."

„Ach, skvělé," zacvrlikala Marlene, která byla s nimi, „že sis dneska ráno nezapomněla vzít své pilulky pro mrchy, Don."

„A ty sis dnes ráno nezapomněla vzít své sérum ošklivosti, Marlene."

„Donno," řekla Lily.

„Promiň, Priceová." Nepřesvědčivě. Marlene protočila panenky.

„Zdá se," řekla blondýnka, „že Mary nám rozptýlilo její nejnovější... rozptýlení..." Všechny tři dívky se na moment zadívaly na roztomilého, ač natvrdlého chlapce z Mrzimoru, který byl v tom momentě zcela zaneprázdněn jedním vrcholně fascinujícím úkolem – flirtováním s Mary Macdonaldovou. „ ... takže si sednu s Adamem, pro případ, že by nás profesor Black začal párovat." Partnerství Donny a Lily bylo v tomhle bodě už samozřejmostí.

„Ahoj," rozloučila se Lily a Marlene jim zamávala, odcházejíc na druhou stranu místnosti, aby si přisedla ke zmíněnému nebelvírskému klukovi.

„Víš co," hloubala Donna, „myslím, že máš možná pravdu, že se Adamovi líbí Marlene. Ale musí to být úplně čerstvé, protože..."

„Don, o tom, že se Adamovi líbí Marlene, už všichni vědí od třetího ročníku."

„Vážně?"

Lily přikývla. „Zajímalo by mě, jak..." Zarazila se.

„Zrovna ses chystala zase říct, že by tě zajímalo, jak je na tom Carlotta, co?"

„Ne. Chystala jsem se říct, že by mě zajímalo, jak... jak... Nic mě nenapadá. Chystala jsem se říct, že by mě zajímalo, jak je na tom Carlotta."

Donna zavrtěla hlavou. „Jestli tě to tak moc trápí, můžeme se po Obraně zastavit na ošetřovně."

To Lily, zdálo se, trochu uchlácholilo. Učebna se začala plnit a dokonce i Pobertové dorazili před zvoněním. Všichni čtyři si sedli na svá obvyklá místa na konci třídy – místa, která byla neoficiálně, ale nesporně rezervovaná pro ně.

„Potter se ukázal," divila se Donna. „Myslela jsem, že Lupin ve Velké síni říkal, že ho zdrželi skrz skoro celou snídani."

„Musel se chtít podívat na hodinu profesora Blacka," předpokládala Lily. „Je to nakonec Siriusův strýc..." Lily se rozhodla, že James Potter byl tématem, které přehnaně zatěžovalo její nervy, a protichůdné pocity, které v ní onen chlapec právě vyvolával – mezi tím, jak se večer předtím choval jako naprostý idiot a jak pak druhý den ráno zachránil Carlottu – jí svíraly žaludek. Už k tématu onoho konkrétního famfrpálového kapitána nic nedodala, a Donně v tom zabránil příchod profesora Blacka.

Zblízka vypadal Alphard Black starší než se zdál na dálku ve Velké Síni, ale vzrostla i jeho podobnost Siriusovi. Zatímco starší čaroděj mířil do čela třídy s koženou aktovkou v ruce, podivovala se Lily, jak to, že si okamžitě nevšimla, že jejich nový učitel Obrany musí být příbuzným jejího spolužáka.

„Dobré ráno," řekl profesor Black a odložil si aktovku na stůl.

„Dobré ráno, profesore Blacku," odvětilo mu pár poslušných šestáků.

„Tolik nadšení, to se mi líbí," odvětil čaroděj suše, ale netvářil se dotčeně. „Tak dobře. Jsem váš nový profesor Obrany. Mé jméno je Black, budete mne oslovovat profesore Blacku, a tak dále, a tak dále, a tak dále. Nějaké otázky, co se tohoto týče?" Předvídatelně, žádné nebyly. „Výborně. Můžete prosím všichni vstát?"

Tento požadavek si ve své podivnosti vyžádal několik okamžiků, než jej všichni dokázali zpracovat. Donna a Lily si vyměnily pohledy, a ta druhá odolala potřebě přeletět očima na druhou stranu učebny, aby viděla reakci Severuse Snapea. To ovšem neznamenalo, že si nebyla donekonečna vědoma jeho přesné polohy v místnosti. Zmateně vstaly, stejně jako všichni ostatní.

„Výborně," řekl profesor Black znova. „Tak dobře." Vytáhl z aktovky hůlku a jednou s ní ve vzduchu mávl. Všechny lavice se odsunuly na druhou stranu učebny. „Teď se seřaďte! Čelo řady bude přesně tady – je mi jedno v jakém pořadí. Vy už byste měli být dost staří na to, abyste to zvládli sami. Výborně."

Třída poslechla, a Adam McKinnon se ocitl v čele řady, která – podle Blackových instrukcí – začínala přímo před zavřenými dveřmi jeho kabinetu. „Tak tedy," řekl profesor, který se sice nenuceně opíral o svůj stůl, ale mluvil nesouvisle a trochu rozptýleně, asi tak, jak by si člověk představoval projev šíleného vědce. „Rozcvičíme se trochou... praktického kouzlení. Všichni hůlky ven. Výborně." Oblíbenou hlášku už měl. „Takže, co uděláte je, že vejdete do mé kanceláře tady za těmito dveřmi a budete... no... bojovat. Sám si nejsem jistý, čemu bude každý z vás čelit, ale budete potřebovat svou hůlku a jistou základní znalost... magie. Kterou jste, tedy doufám, už získali. Pokud ne..." Odmlčel se, a býval by je tím možná vyděsil, kdyby se tak otevřeně nezubil. Lily a Donna si vyměnily další zmatený pohled.

„Tak, pane McKinnone – jste připraven?"

„Ehm..."

„Výborně."

(Návštěvní hodiny)

„Výborné," souhlasila Donna, na tváři jeden ze svých vzácných, zářivých výrazů, který prozrazoval, že je doopravdy šťastná (velmi vzácné). „Zatraceně skvělé. Profesor Black je dost možná ten nejlepší učitel Obrany, jakého jsme zatím měli."

Lily z toho vzrušení zčervenaly tváře. „Remus musel bojovat s Neživými... Nevím, co bych dělala, kdybych musela čelit jim. Nejspíš bych se schoulila do klubíčka a počkala, až profesor Black ukončí tu simulaci."

„Nevypadalo to moc jako simulace," poznamenala Donna. „Musel použít stejný druh kouzel, jaký používá odbor bystrozorů." Donna vzrušením téměř poskakovala. „Ale bylo to děsivé – když po mě šel ten vlkodlak, přísahala bych Bohu, že to bylo zatraceně skutečné. Fantastický nával adrenalinu, ale skoro jsem v ten moment zamrzla."

„Přestaň se vytahovat, slečno třetí nejrychlejší ve třídě o víc než třiceti lidech."

„Nevytahuju se," odsekla ta druhá. „ A protestuju proti tomu, že mě Black doopravdy porazil. Myslím, že jsem to měla dál na..."

„Porazil tě o dvě minuty," přerušila ji Lily. „Porazil tě, Shacky."

„Wow, Evansová, zrada ti sluší."

Carlotta zmizela. Minimálně metaforicky vzato. Šestý ročník opustil učebnu profesora Blacka plně zaujatý hodinou Obrany a profesorem Blackem samotným. Lily a Donna by bývaly v tom blaženém zapomnění mohly pokračovat ještě několik hodin, kdyby cestou dolů na druhou hodiny – Kouzelné formule – neprocházely kolem ošetřovny. Tehdy se jim paměť navrátila a s ní i pocit viny, že kdy vůbec zapomněly. Dveře ošetřovny byly zavřené.

„Půjdeme dovnitř?" zeptala se Donna nejistě. Lily povytáhla obočí a tmavovlasá dívka rychle dodala: „Ne, že bych chtěla, nebo něco."

„Zajímalo by mě, jestli by nás k ní léčitel Holloway pustil," zabrblala prefekta. „Zkusíme to?"

„Ne."

„Prosím?"

„Carlotta a já nejsme ani kamarádky. Bylo by to trapné."

Lily se zamračila. „Ale já si s Carlottou taky nijak zvlášť blízká nejsem a mně to trapné nebude. Bude to v pohodě..."

„Ty máš ráda lidi, Evansová. A ještě podstatnější je, že lidi mají rádi tebe."

„Donno Christine..."

„Nepoužívej moje druhé jméno!"

„Prosím?"

„Fajn."

Donna zamračeně následovala svou kamarádku až ke dveřím, které Lily lehkým postrčením dovnitř otevřela. Po léčiteli Hollowayovi nejdřív nebylo ani vidu, ani slechu, ale když se vkradly o něco dál do místnosti, objevil se s poznámkovým blokem a lahví žlutozelené tekutiny v ruce.

„Slečno Evansová," pozdravil starší čaroděj. Letmo pohlédl na Donnu, jako by se rozmýšlel, jestli má zkusit uhodnout její jméno nebo ne; evidentně se rozhodl neriskovat, protože jí jen přikývl na pozdrav. „Pokud ani jedna z vás děvčat není nemocná nebo zraněná, obávám se, že vás musím požádat, ať odejdete."

Vypadal, že ho to opravdu mrzí, takže Lily přepnula na svůj „hlas oblíbené studentky" a řekla: „Ale, léčiteli Hollowayi, my jsme doufaly, že můžeme navštívit Carlottu Meloni."

„A vy si myslíte, že jste první?" zavrčel léčitel. „Celé dopoledne se mi tu valí dovnitř a ven děcka, co se pokouší ji zahlédnout. Ještě jsem nedokončil vyšetření, takže ji vidět nemůžete."

„Můžete nám aspoň říct něco o tom, jak jí je?"

„Ne."

„Ale vy musíte něco vědět."

„Neřekl jsem, že nic nevím. Jen že vám to nemůžu říct."

„Ale léčiteli Hollowayi..."

„Carlotta Meloni je stabilní. To je vše, co povím."

Lily přešlápla a zkřížila si ruce na prsou. „Prosím?"

Holloway si povzdychl. „Všechno, co vám můžu říct..." Donna nevěřícně zírala, že Lilyino obyčejné „prosím" skutečně fungovalo, „je, že slečna Meloni nebyla prokleta... alespoň na ni nikdo žádnou kletbu neseslal. Ten druh magie by zanechal jisté viditelné stopy, a na slečně Meloni žádné nepozoruji."

„Takže... takže říkáte, že definitivně jednala z vlastní svobodné vůle?" zeptala se Lily sklíčeně. To byla hrozná myšlenka.

„Ne, nebuďte směšná," štěkl léčitel. „Neříkám, že nebyla pod vlivem magie... jen že to nebyla kletba, jak to většinou bývá."

„Mohl to být lektvar," navrhla Donna. „Anebo přišla do styku s prokletými předměty. Nebo možná..."

„Nebo si možná jen chtěla získat pozornost," dokončil léčitel Holloway. „Co se toho, co kdokoliv z nás ví, týče, mohlo se to stát přesně takhle, takže si nepřeji, abyste to, co jsem vám řekl, šířily po škole."

„Jako hrob," přísahala Lily. Donna přikývla.

(Večeře)

Večeře v Bradavicích byly skoro vždycky fantastické. Když zrovna zapadalo slunce, byla celá síň zalitá růžovo-oranžovým světlem, protože začarovaná klenba dokázala v podstatě bezchybně napodobit skutečné nebe. U večeře dne 2. září James většinu času jen pozoroval strop. Snědl své jídlo a pozoroval západ slunce a přál si, aby všichni prostě zklapli, ačkoliv pravděpodobnost, že se něco takového stane, byla takřka nulová. Mezi Carlottiným pokusem o sebevraždu, soubojem ve Vstupní síni a novým profesorem Blackem (jehož popularita už se rozšířila i do ostatních tříd) mělo studentstvo prostě příliš mnoho materiálu k diskuzi.

Přesto by James býval raději naslouchal té nejméně inteligentní, nejnudnější drbně, jak žvaní o tom, jak snový je podle ní profesor Black, než aby jeho večeře byla přerušena tak, jak se to pouhých pár minut po tom, co začal jíst, skutečně stalo.

„Pane Pottere," zazněl hlas té čarodějky z ministerstva, Drakeové, která mezitím přistoupila k Jamesovu místu u nebelvírského stolu.

„Ano, slečno Drakeová?" odpověděl, záměrně chladně.

„Pane Pottere, potřebuji, abyste podepsal svou výpověď." Její tón byl podobně chladný, nepochybně důsledkem Jamesova náhlého odchodu toho rána.

„Podepíšu Vám to, až dokončím večeři."

„Až dokončíte večeři už tu nebudu." James pootočil hlavu jen tak daleko, aby na ni viděl.

„Vy už odcházíte?"

Přikývla, a pak samolibě dodala: „A myslela jsem, že by Vás mohlo zajímat, že léčitel Holloway mne už informoval, že nevidí žádné známky toho, že by Carlotta byla napadena – krom stop, které zanechala Vaše kouzla – anebo že by byla prokleta."

„Takže prostě odejdete?" dožadoval se James. „Prostě celou tu věc necháte být a odejdete, aniž byste vůbec mluvila s Carlottou nebo..."

„Já jsem už mluvila se slečnou Meloni," přerušila ho Drakeová. „Její vzpomínky na celou tu záležitost jsou poněkud nejasné, ale řekla s určitostí, že nebyla napadena. Ručí za každý svůj pohyb až do okamžiku, kdy jste ji Vy vyrušil ve Vaší společenské místnosti."

„A to Vám řekla, že se chtěla zabít?" zeptal se James.

Drakeová s odpovědí zaváhala. „Tyhle věci se příliš složitě vysvětlují a já nemám povinnost zpovídat se Vám, pane Pottere. Tak tedy, Váš podpis." Položila dokument před něj. James jej ignoroval.

„Pokud šlo jen o nějakou pošetilou mladou čarodějku snažící se získat pozornost, nevidím důvod, proč bych musel něco podepisovat. Pokud to chcete mít podepsané, zfalšujte to."

Když slečna Drakeová o minutu později rozzlobeně opustila síň, každý jeden úder jejích gumových podrážek o podlahu křičel pobouřením.

„Taková mrcha," zhodnotil Sirius, který si ke svému nejlepšímu příteli právě přisedl. „Ačkoliv nechápu, proč jsi to prostě nepodepsal, Dvanácteráku."

„Hlavně abych ji vytočil," připustil James. „Hej, už jsem dojedl. Skočím si ven na rychlou... ehm... procházku." Letmo pohlédl na očividně potají naslouchajícího čtvrťáka po své levici.

„Nenápadné," bylo vše, co Sirius řekl.

„Ahoj za chvíli."

James energeticky vyšel ze síně, pohrávajíc si s novým balíčkem cigaret ve své kapse. Dorazil do převážně opuštěné Vstupní síně a překvapivě zjistil, že váhá, zda má vyrazit ven. Naráz se na cigaretu moc necítil. Cítil se na... no... necítil se nic moc.

„Pottere?"

James vzhlédl a sevřel se mu žaludek. Bože, jak to nenáviděl. Okamžitě se rozhodl, že to muselo být tím, že tak rychle zhltnul večeři, ne kvůli té hezké rusovlásce, která stála před ním. Donna, Marlene a Mary, které dorazily do Vstupní síně s Lily, se rychle přesunuly do Velké síně, ale sama prefektka zůstala pozadu.

„Ano?" zeptal se James a zvažoval, jestli holky poznají, když má kluk srdce až v krku.

„Já – no – promiň."

Omlouvala se. Ona se sakra omlouvala. To on k ní nebyl nic než příšerný, a ona se mu sakra omlouvala.

„Co... o čem to mluvíš?"

Lily se mu nedívala do očí a on za to byl vděčný. „Já jen... mrzí mě to. Nezačali jsme tenhle rok dobře, a... no, včera večer to nebyla pravda, co jsi řekl, ale já... já si asi dovedu představit, proč sis možná třeba mohl myslet to, co... sis myslel. Špatně myslel."

James zíral. „Tohle je o Carlottě, že?"

„Ehh... ani ne, není."

„Ale je. Máš pocit viny."

„Proč bych měla mít pocit viny?"

Bylo to jako sledovat ze země, jak se ve vzduchu srazí dvě létající košťata. James viděl, co přijde; věděl, co se stane, ale nedokázal to zastavit.

„Všechny holky mluví o Carlottě hnusně, protože na ni žárlí... Říkají, že je coura a kdovíco všechno... Hádám, že je ti to teď nepříjemné, protože jsi takové věci říkala taky, a když se teď nemůžeš omluvit jí, ulevuješ si od svého černého svědomí na mě."

Srážka.

„Já jsem o Carlottě Meloni nikdy nic neříkala!" odpověděla Lily, očividně v šoku. James se divil, jak ji to mohlo pokaždé tak zaskočit, když on k ní byl takhle hnusný vždycky. „Já bych nikdy... a ty... ty nemůžeš..." Lily si skousla ret (byla nádherná). „Ty jsi takový pitomec." (Jako by si to právě uvědomila.) Odsupěla do Velké síně.

James sledoval, jak odchází, a všechna zášť na světě nedokázala vymazat to hloupé svírání v jeho žaludku. Najednou si vzpomněl, proč si potřeboval zakouřit.

Zatímco Lily spěchala pryč od Jamese Pottera a Vstupní síně, její tváře plály rudě. Ironické umístění jejich hádky jí neuniklo. Jak bylo možné, že ji jeho vytrvalá příšernost vždycky znovu překvapila? Lily se zachmuřeně posadila vedle Donny a naproti Marlene.

„Tak..." začala Donna pomalu, „jak to...?"

„Nechci o tom mluvit."

„Skvělé."

Donna protočila panenky. „Zrzko, já nevím, čím to je, že ačkoliv se kolem tebe Potter vždycky chová strašně, tak tě to vždycky..."

„Já vím, Don. Dík."

„To je dobrý, Lily," řekla Mary konejšivě. „Já ti rozumím. James dokáže být někdy vyloženě fantastický."

„O přestupném roce," navrhla Marlene.

„Každý čtrnáctý uherský rok," řekla Donna.

Lily si vzdychla. „Děkuju vám. Fakt, ale nechci o tom mluvit."

Ostatní tři jí potichu vyhověly a obrátily svou pozornost k jídlu. „Hej," začala naráz Marlene, „poslouchejte, jste si jisté, že jste po obědě neviděly Adama? Přísahala bych, že má Péči o kouzelné tvory, ale neviděla jsem ho tam, ani od té doby nikde jinde. Nepotkaly jste ho na Starodávných runách?"

„McKinnon nechodí na Starodávné runy," podotkla Donna. „Bože, ty jsi stíhačka."

„Bacha, Don," zamumlala Lily. Marlene zrzku nezaslechla, ale na Donnu udělala obličej.

„Jenom mi to přijde divné, to je všechno. A Adam nikdy nevynechává večeři."

To byla myšlenka převážně visící ve vzdychu, když si k nebelvírskému stolu přímo vedle Lily přisedla Alice Griffithsová.

Kudrnatá Alice s kulatou tváří a milou povahou byla už sice sedmačka, ale taky studentka Nebelvíru a tím pádem Lily docela blízká. Za víc než pět let, co se znaly, ovšem Lily nikdy neviděla Alice tak rozrušenou.

„Co se děje?" zeptala se rusovláska, zatímco do sebe Alice obrátila sklenici studené dýňové šťávy docela jako by to byl alkohol. „Alice, jsi strašně bledá. Co se stalo?"

„Vy jste to neslyšely?" zašeptala sedmačka. „Zrovna mi o tom řekl můj mladší bratr... Jeden z jeho kamarádů to celé viděl a... no, zastavil."

„Zastavil co?" zeptala se Marlene, nakláníc se přes stůl. „Co se stalo?"

„Nějaká čtvrťačka... z Mrzimoru, myslím, se topila v jezeře. Jeden její kamarád ji vytáhl, ale... Chci říct, že jsem nikdy neslyšela, že by se kdy kdo málem utopil v jezeře. Je to strašné, a..."

„To je už druhý člověk, co málem umřel za posledních dvacet čtyři hodin," poznamenala Lily.

„Nemyslíš si, že se ta čtvrťačka pokoušela zabít, Lily?" zeptala se Mary téměř bez dechu. „Jaký může mít čtrnáctiletá holka důvod k sebevraždě?"

„Ne všichni žijeme v pohádkovém světě, Macdonaldová," řekla Donna stroze.

„Dal někdo vědět Brumbálovi?" zjišťovala Marlene.

Alice pokrčila rameny. „Nejsem si jistá. Teď tam všechno řeší McGonagallová..." Přeletěla očima k učitelskému stolu. „Brumbál tu ale pořád je." Starý ředitel skutečně stále seděl na svém místě ve Velké síni.

„Zvláštní, že tu zůstal," prohodila Mary, a v tom okamžiku čarodějky zaznamenaly ve Velké síni jednoho nově příchozího. Frank Longbottom – Primus a shodou okolností i Alicin přítel – spěchal k učitelskému stolu s vážným výrazem na tváři.

„Zajímalo by mě, co..." začala Alice, ale zarazila se, a všech pět děvčat mezitím sledovalo Franka, jak přistoupil k učitelskému stolu a tiše něco sdělil řediteli. Brumbál se na Primuse podíval a následovala stručná konverzace. Potom starý čaroděj vstal ze své židle.

„Promiňte," zavolal hlasitě – dost na to, aby se utišila celá škola. „Děkuji. Prefekti, odveďte prosím studenty svých kolejí okamžitě do společenských místností." Vypukl všeobecný zmatek a Brumbál ještě jednou požádal o ticho. „Prosím," pokračoval. „Prosím, učiňte tak nanejvýš rychle a obezřetně. Děkuji."

Brumbál opustil místnost bez obvyklých lehkovážných poznámek či podivných rozloučení, a předtím, než mohla celá Velká síň upadnout do chaosu, vstal ze své vlastní židle profesor Křiklan – učitel lektvarů. „Haló, haló, buďte všichni zticha! Takže, slyšeli jste Brumbála. Prefekti, odveďte všechny do společenských místností. Nikdo je neopustí až do odvolání!" Ale ze zmatku na Křiklanově tváři bylo jasné, že toho o situaci neví o nic víc, než kdokoliv jiný.

„Myslíte, že to je kvůli té čtvrťačce?" zeptala se Mary hlasitě ve snaze přebít všechno to hlučné vystrašené brebentění. Lily neměla čas spekulovat; vyhledala Remuse a svolala své kolejní spolužáky, aby je následovali do nebelvírské věže. O moment později se po jejím boku objevil Frank Longbottom.

„Franku!" zavolala Alice a dohonila je. „Franku, co se stalo?"

Primus Frank vypadal, že je mu doopravdy špatně. „No... něco se stalo."

„Co?" zeptali se Lily a Remus naráz.

„Je to o té čtvrťačce?" zeptala se Donna.

Frank znepokojeně zavrtěl hlavou. Zdálo se, že si není jistý, zda smí cokoliv prozradit či ne. Velmi váhavě (a s opatrným pohledem Marleniným směrem) zamumlal, aby to zaslechli jen ti nejbližší: „Adam McKinnon. On... on se zrovna pokusil skočit z Astronomické věže."

To byl tedy nějaký začátek roku.