Kapitola 21 – Jsme zpátky tam kam patříme

Lektvar byl konečně hotoví, alespoň z části. Musel zchladnout. Já bych tu břečku tak horkou nechtěl pít, i tak mi přišla odporná i přes s tu krásnou barvu ametystu. Páchla totiž jako špinavé ponožky mého zesnulého otce Vernona. Tedy příšerně. Doufal, že to ve zdraví přežiju, když to vypiju a že se dostanu domů i s dětmi. Byl bych nešťastný, kdybych se nedostal do mé budoucnosti. Děti určitě také.

,,Jste si vážně jistý, že se dostaneme s tímto zpět, Nicku?" Ptal jsem se Flamela.

,,Ne, ale kdo je už dnes vším co se stane jist. Nikdo mudlo." Zasmál se Flamel, ale jeho tvář hned zvážněla.

,,Vím, že to znělo neslušně, ale tento lektvar byl naposled použit před tisíci lety, když jsem nebyl ani na světě já či samotný Merlin, a byl použit pouze dvakrát k uhašení válečného konfliktu ve Starověkém Řecku, co vím já. Je to nejistý podnik, ale doufám, že se to podaří. Přesto vemte si tohle." Řekl Flamel a podal mi dvě věci. Jednu hned poznal. Byl to převraceč času. Co jako chtěl aby s ním dělal?

,,Ten použijte, jestli se dostanete do času, kam nechcete. Možná se dostanete někam kam by jste nechtěl.V tom případě ho znovu rozbijete." Při tom se mi podíval hluboce do očí. Já hned věděl, že použil na mě nitrozip. Takže věděl co jsem zažil. Dobrá, s tím jsem chtě nechtě souhlasil. Nechtěl jsem ohrozit svého syna a už vůbec svého synovce a neteř. Rozhodně jsem se nechtěl ocitnout v roce 1997 nebo 1998.

Druhou jsem si mohl jenom domýšlet co to je byl to totiž flakonken s jistou průhlednou tekutinou a velmi specifickým uzávěrem ve tvaru jablíčka.

,,Ehm nerad to říkám, ale nikdy sem neviděl podobný lektvar. Držte u sebe děti co nejblíže. Pukuď bude přesun trvat neskutečnou dobu, tak to požijte. Vím, že je to kruté, ale je to účinný jed, který nebolí. Neucítíte to ani vy ani děti." Řekl Flamel a jeho jiskřivé oči pohasli.

Vzal jsem flakonek do rukou s velmi divným pocitem. To bych nechtěl nikdy udělat. Nemohl jsem zabít sebe a děti jenom pro to.

Přes to jsem musel ten flakonek vzít. Flamel mi vtlačil do dlaně takovou silou, že jsem byl překvapen jakou ten stařík ve svých rukou má.

Byli rozestavěny kameny a strýc a jeho přátelé pily energitycký lektvar a celou dobu hleděli na Flamela jak dává různé rozkazy tetě Lily a ta se tváři velmi soustředěně. Albus Brumbál stál poblíž a kontroval stav hůlek strýce Jamese, Severuse, Siriuse a Remuse a svojí, jestli není žádná poškozená nebo zničená. Naštěstí byli velmi starostliví ohledně jejich největšího vlastnictví, pro kouzelníka, hůlky.

Nastal bod zlomu. Vypít tu skleničku lektvaru a stoupnout si do kruhu a čekat na spuštění silového magického pole. Viděl jsem jak se na mě strýc James dívá uličnickým úsměvem a společně vytváří s ostatníma štít. Dále jsem slyšel gaelon Hermiony jak nám naposled přála štěstí. Galeon jsme tam museli nechat, aby ostatní věděli, jak dlouho přenos trvá. Flamel slíbil, že si pak nechá a nikdy už nepoužije, ale to jsem mu tak docela nevěřil.

Konečně začala kolem nás proudit magická energie. Cítil jsem to až v kostech. Jako bych se stával součástí něčeho mnohem většího. Adam mě objímal a hleděl na Huga a Lily jak se drží mých rukou. Kolem proudilo světla různých barev v tak rychlém sledu, že okolní svět se slil v kolotoč barev. Přitom bych necítil, že bych neměl nic po nohama. Pořád jsem cítil nějaký povrch. Byl to záměr?

Pak najednou jako bychom se zvedli do vzduchu, jako při cestováním přenášečem. Co se dělo?

Pak přišel dopad. Spadl jsem i s dětmi docela jako z vysoka. Dopadly jsme na trávu a lapaly jsme po dechu. Vzalo nám to dech.

,,Dobrý Adame?" Ptal jsem se mého syna, co ležel vedle mě v trávě a hluboce se nadechoval a oddechoval, jako by běžel míli.

,,Ano tati. Hugo a Lily jste v pořádku?" Ptal se ostatních.

,,Jo, ale byla to jízda. Myslím, že to bylo jako přenášedlo, krb a asistované přemistování s tetou Renatou dohromady. Tedy vážně hustý."Řekl Hugo a zvedl se.

I já jsem se postavil na nohy. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Byli jsme na poli a Godrikova dolu. Jupí a dokonce už jsem poznával nový obchod, co tam předtím v roce 1981, nebyl. Také jsem věděl, že byl postaven před třemi měsíci v roce 2018. Takže jsem byl ve správném roce. Otázka byla, jestli ve správném měsíci a dni. Hodiny a minuty jak jsem věděl, nic neznamenali. Byla noc a pouliční lampy osvětlovali tuto starobylou vesničku, která snad díky tomu nepůsobilo ponuře.

Pak se ozvaly hlasy. Hlasy, které, jsem až moc dobře. Harry, Ron, Renata, Hermiona a Ginny a dokonce Draco.

Byl jsem štastný a spadl mi obrovský kámen ze srdce a tak jsem zahodil jak převraceč a flakonek s jedem do pole a rozběhl jsem se do náručí mé milované Renaty jako blecha ke svému psu. Viděl jsem všechny její kontury a byl jsem jako bych se ocitl při naší svatbě.

Byl jsem s dětmi zpět tam, kam jsem patřil. Bylo to pro mě chvíle štěstí, ale bude to tak na pořád. Přece být bratranec Harryho Pottera, znamenalo jediné. Život jako jedno velké dobrodružství.

Epilog.

Pět let práce, pět let výzkumu a kouzlení, pět let psaní a práce na knize. Konečná práce může začít. To co jsme si usmysleli společně ostatníma před přesně před pěti lety, ten osudový večer návratu s Harrym, Dracam a Ronem se má stát skutečností a navždy změnit náš pohled na minulost. Nechtěli jsme změnit, co bylo, ale ukázat těm co nebyli mezi námi, že se s tím dokážeme žít a jít dál. Zároveň jsme jistým lidem chtěli odpustit za to co udělali. Říct jim, odpouštím ti. Skoncovat s výčitkami svědomí a mít od toho prázdnou hlavu. Ano skoncovali jsme s mnohým a s mnohým jsme začali, ale byli jsme ve věku, kdy člověk chce říct, tohle chci opustit a přehodit vyhýbku a nevracet se zpět. Jmenuji se Dudley Dursley a je mi 43let a chystám se na svoje doufám, že svoje největší dobrodružství.

A není to výprava na Mars, prosím pěkně. Chystám se znovu do minulosti. Přejte mi štěstí.