John jen ve svetru vyrazí z domu na Baker Street a pustí se po poloprázdné ulici pryč. Okolo něj svítí slunce, lidé se baví, ptáci zpívají a vše vypadá jako naprostá idylka. Vše vypadá naprosto normálně, jako kterékoliv jiné slunečné ráno.
Původní ostré tempo jeho chůze se postupně mírní, a když John dorazí k malé čajovně o dvě ulice dál od bytu, dá se jeho chůze označit za naprosto klidnou.
Ovšem čajovna, kam se obvykle chodí uklidňovat po náročném dni, mu opět připomene, že to není to místo, které často navštěvuje. Místo výzdoby laděné do temně rudé je interiér orientován do smaragdově zelené.
John si zhluboka povzdechne a jednou rukou si promne obličej. Ať se mu to líbí nebo ne, bude muset uvěřit teorii o cestování mezi dimenzemi. Na obyčejný vtip by tohle bylo příliš nákladné.
„Budete si přát?" usměje se na doktora u dveří mladá servírka.
„Budu." přikývne John na souhlas a trochu se pousměje. „Promiňte, tohle- tohle je hodně náročný den." dodá omluvně a vydá se k jednomu volnému stolku. Obvykle sedává u něj, protože odtud má výhled na obrovskou nástěnnou mapu světa, kde je vyznačený původ všech čajů, které zde podávají. Johna ani tak nezajímá, kde se pěstuje jaký čaj, ale líbí se mu, jak je mapa nakreslená. Ke své vlastní úlevě mapu najde přesně na jejím místě.
Objedná si čaj a usměvavá servírka mu ho přinese v menší hliněné konvičce a s drobnou miskou místo hrnku. John si jen povzdechne. Doma už si zvykli, že on chce svůj čaj do pořádného hrnku, tady ale není stálým hostem. Přesto servírce poděkuje.
Nevypije ani celou misečku silné tmavé kapaliny, když si k němu přisedne Sherlock.
„Už jsi se trochu vzpamatoval?" zeptá se detektiv tiše.
„Sledoval jsi mě?" zeptá se John a znovu se napije.
„Vím, kam se chodíš uklidňovat." mávne Sherlock rukou.
John si zhluboka povzdechne a položí misečku na tácek vedle konvičky.
„Je to divné." řekne skoro šeptem. „Všechno je stejné a přitom i jiné. Jak– Jak můžeš vypadat, že to všechno chápeš, a že ti to přijde normální?" zeptá se trochu rozčíleně.
„Nevím." pokrčí Sherlock rameny.
Oba se odmlčí, když k nim přijde usměvavá servírka, aby i Sherlockovi nabídla něco z nápojového lístku. Sherlock ji nakonec odežene prohlášením, že chce jen další misku, že bude pít z Johnovi konvice.
„Sehnal jsem nám bydlení." prohlásí Sherlock po chvíli.
John se na něj udiveně podívá s obočím vytaženým málem až do vlasů.
„No, po pravdě jde o tvou starou ložnici." přizná Sherlock.
„Doufám, že je tam větší postel než ta, co jsem měl já nebo se nevlezeme." řekne John s klidem.
„Neprohlížel jsem si ji, ale bude-li tam malá postel, tak se budeme muset mačkat." řekne Sherlock a pousměje se. Momentálně budí dojem, že by dal přednost spíš té malé posteli.
„Tebe ten humor přejde, až si tě jednou spletu s tím druhým Sherlockem." rýpne si John a znovu se napije.
„Otrávím ho, jestli si na tebe něco zkusí." řekne Sherlock smrtelně vážně.
„Žárlíš sám na sebe." pousměje se, ale jeho oči vypadají vážně. „Je pravda, že vás od sebe nedokážu rozeznat, i když jsem si toho druhého z blízka neprohlížel. Dva Sherlockové. Molly by měla radost." uchechtne se John trochu hořce, ale pak se zarazí a trochu překvapeně zamrká. Tohle je vlastně jejich svět, jen oni dva jsou tady navíc.
„Myslíš, že je tady Molly?" zeptá se Sherlocka.
„Myslíš, jestli tady existuje? Řekl bych, že ano. Jestli tady je a pracuje jako hodně nervózní, ale chytrá patoložka v nemocnici St. Barts, to nevím." usoudí detektiv. „Řekl bych, že tady někde žijí všichni naši známí, jen nebudou úplně stejní, jak je známe my. Po zjištění, že si Lestrade vzal mého bratra, bych možná uvěřil i tomu, že zdejší Anderson má mozek a používá ho."
John jen nevěřícně zavrtí hlavou a zahledí se na konvičku s čajem. Celé je to tak- divné.
Sherlock si přitáhne stoličku, na které sedí, vedle té Johnovi a nakloní se těsně k doktorovi.
„Co ti dělá starosti?" zeptá se tiše.
„Krom toho, že cestujeme mezi dimenzemi?" ušklíbne se John, ale hned zvážní. „Mycroft řekl, že ten stroj vybuchnul. Je docela možné, že vybuchnul i ten u nás. Co když se proto už nedostaneme zpátky? Co budou dělat ostatní? Mycroft, Greg, paní Hudsonová, Molly, tvoji rodiče. Nikdo z nich neví, co se nám stalo."
Sherlock se chvíli dívá do Johnových ustaraných očí, než nějak zareaguje. Zvedne ruku, jemně chytne doktora za tvář a opře se čelem o to jeho.
„Nesmíš na to myslet." řekne vážně.
„Ale budou nás hledat a-" začne John, ale Sherlock ho zarazí.
„Je mi jedno, jestli Mycroft při našem hledání vyhlásí někomu válku." řekne detektiv vážně. „A bude mi to jedno, dokud ty budeš se mnou."
John na něj chvíli hledí, ale pak se pousměje a krátce ho políbí. Je to vůbec první opravdový a upřímný úsměv od chvíle, co se probudil na gauči.
„Zbožňuju, když seš romantický." řekne John s úsměvem.
„To je všechno, co na mně zbožňuješ?" zeptá se Sherlock škádlivě.
„Jsi sobecký, egoistický, protivný a geniální detektivní konzultant. Hádej, co se mi na tobě líbí." řekne John.
„Zapomněl jsi namyšlený, pohledný a se šílenými nápady." dodá Sherlock a postaví se. „Pojď." řekne Johnovi a napřáhne k němu ruku.
„A kam?" zeptá se John zvědavě, ale postaví se.
„Na Baker Street. Mám další šílený nápad a ten bude nejlepší realizovat ve tvé ložnici."
„V napjatých, krizových nebo podivných situacích máš tyhle nápady pořád." řekne John s pobaveně zvednutým obočím. „Ani jsem nedopil čaj."
„Tak pij rychle." vyzve ho Sherlock mávnutím ruky a zase si sedne vedle něj.
John se jen usměje a nalije oběma do misky už poněkud vychladlý čaj. Potřebuje chvíli klidu u čaje. Dnes ráno už má za sebou ne moc příjemný nákup, únos, dost nepříjemný rozhovor s Mycroftem, cestu do jiné dimenze a spoustu překvapivých až šokujících novinek a to je teprve něco po desáté ráno. Na nedělní ráno dost nabito.
A podle Sherlockovi ruky na jeho stehně a podle hodně neblahého pocitu John předpokládá, že ještě zdaleka není všemu zajímavému a podivnému konec.