John má ošklivý pocit deja vu, když si i se Sherlockem sedne na gauč, až na to, že místo Mycrofta sedí v křesle místní verze Moriartyho. Sherlock, vlastně oba Sherlockové tvrdí, že je neškodný, ale to Johnovi nebrání v tom, aby si ho podezíravě přeměřoval. A Jim Moriarty mu nedůvěřivé pohledy stejnou měrou vrací.

První se do vysvětlování pustil Holmes na gauči.

„U nás byl James Moriarty psychopatický a geniální zločinec. Nebo spíše zločinecký konzultant. Pomáhal a radil ostatním v páchání zločinů a bral z toho provizi, čímž bohatl a získával vliv." povídá Sherlock s vážným výrazem a pohledem upřeným na svého dvojníka. „Moriarty se do ničeho nevkládal osobně, dokud jsem se mu do cesty nepostavil já. Udělal v podstatě cokoliv, aby mě porazil a to včetně bombových útoků, vytvoření falešné identity a loupeže v Toweru. Aby mě mohl naprosto zničit, ochotně si prostřelil hlavu. Musel jsem zfalšovat vlastní sebevraždu, aby prohrál. Tvoje verze?"

„James Moriarty. Naši sousedé od dob prarodičů, jeho mladší bratr je divadelní herec. Na normálního člověka docela inteligentní, profesor angličtiny, literatury a historie na Univesitě Londýn, můj pomocník a občasný zdroj informací při vyšetřování." shrne Holmes v křesle životopis svého kolegy. „Ve tvém světě měl mnohem zajímavější životopis."

„To je pravda, ale stálo ho to život." pokrčí druhý Sherlock rameny.

„A nejen jeho." zahučí John naštvaně a znovu se na Moriartyho zamračí.

„A co on?" ukáže na něj místní Sherlock a zvědavě si Johna prohlíží.

„John Watson, vystudovaný chirurg, armádní lékař s hodností kapitána, po zranění penzionován od té doby můj společník při vyšetřování a kronikář a půl roku i přítel. Naštěstí zatím s nekonečnou trpělivostí." pokrčí Sherlock rameny. „Mě by spíš zajímalo, čím je tady u vás." dodá s větším zájmem.

„Afgánistán?" zeptá se Holmes v křesle tiše.

„Ano." přikývne John krátce.

„Kapitán John Watson, vystudovaný chirurg a člen zelených baretů zemřel asi před rokem na jedné misy v Afgánistánu." řekne Sherlock vážným hlasem.

Dva muži na gauči a jeden v křesle se na něj překvapeně podívají.

„Jak?" hlesne John tiše. Až do hádky s Moriartym mu vlastně nedošlo, že nejen Sherlock, ale i on tady někde má svého dvojníka, ale ani ho nenapadlo, že by byl mrtvý.

„Unesli ho Afgánci, ale ne kvůli válce. Byl i s celou jednotkou rukojmím jednoho zločince, ale vláda nevyjednává s teroristy, takže ani s ním." povídá Holmes.

„Takže je v tom nechali." dořekne za něj John. „Jen další padlí."

„Oficiálně MIA." opraví ho Sherlock. „Vše bylo utajené, vím o tom jen náhodou. Vyhodili je i s domem do vzduchu. Teprve, když vláda vše ututlala, označili vás za padlé."

„No, skvělé. Tak jsou z nás blbci, co udělali chybu a můžou si za vše sami." ucedí John přes zaťaté zuby.

Sherlock vedle něj ho chytne za zápěstí a podívá se na něj.

„Ne vy, ale oni." řekne vážně. „Nebyl jsi to ty, byl to někdo cizí."

„V podstatě jsem to byl já. Mohl jsem to být já!" řekne John naštvaně, ale pak uhne pohledem. „Chtěl jsem k zeleným baretům, ale nakonec mě máma ukecala, ať jdu jen jako vojenský lékař. Poslední přání, to se přece musí plnit, ne?" řekne tiše s pohledem upřeným na vlastní kolena.

„Jenže je toho víc." řekne mu Sherlock mírně a obrátí se na Holmese v křesle. „Když se John představil, oba jste sebou trhli. Proč?"

„To, co byl u vás James Moriarty, je u nás doktor John Watson." řekne Sherlock klidně.

„Počkat. Co?" zarazí se John zmateně. „Teď jsi řekl, že jsem- že je mrtvý."

„I tady existuje kriminální konzultant. Nikdo o něm nic neví." pustí se Sherlock do vysvětlování. „V podstatě neúmyslně jsem mu překazil pár zločinů, což ho naštvalo. Nakonec se mnou začal komunikovat. Dal si jméno doktor John H. Watson, podle mrtvého kapitána z Afgánistánu. Nikdo o tom případu nevěděl, utajení bylo skvělé, takže to jméno byl důkaz o jeho vlivu. Netřeba říkat, že Mycrofta nepotěšilo, že o tom, co se stalo v Afgánistánu, ví nějaký místní zločinec. O dost víc ho štvalo, když pochopil, jak velká je jeho síť."

„Celosvětová." dořekne druhý Sherlock tiše.

„Včetně Afgánistánu." doplní ten v křesle.

„Takže to bylo i přiznání? Vrah si vzal jméno své oběti?" zeptá se John, aby se ujistil. Odpovědí mu je jen krátké přikývnutí hlavou.

„No skvělé." ucedí John a postaví se. Jenže nemá kam jít. Tohle není jeho a Sherlockův byt, tady se nemá kde zavřít. Nakonec už to nevydrží a opět vyrazí ven z bytu i domu.

Tentokrát je mu Sherlock hned v patách, ale zastaví ho až na ulici před domem.

„Johne!" zavolá Sherlock a chytne ho za paži.

„Co?!" okřikne ho John, když se prudce otočí, ale hned se zarazí. „Promiň." hlesne tiše. Najednou není naštvaný, ale vypadá nesmírně unavený. Stojí celý shrbený, ramena skleslá, hlava skloněná k zemi, ruce skoro bezvládně visící podél boků.

„Johne." hlesne Sherlock a obejme doktora kolem ramen.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe řvát." hlesne John sklesle. „Já jen- už to nezvládám. Tohle prostě není normální a je to čím dál tím horší. Nejdřív mě unese Mycroft, fajn, jsem zvyklý. Pak se přemístíme do jiné dimenze, a když už to skoro pochopím, tak se objeví Moriarty. Až na to, že ten je klaďas a místní pošahaný zločinec zabil moji zdejší verzi a používá moje jméno. Já- bože, já nechci vědět, co příjde teď. Nechci už nic vědět ani slyšet, chci, aby to už skončilo." povídá John s čelem opřeným o Sherlockovo rameno.

„Tohle není sen, je to skutečnost, ta jen tak neskončí." řekne Sherlock vážným hlasem.

„Já vím." hlesne John se zavřenýma očima. „Ale chtěl bych si od téhle dimenze, od tohodle vesmíru odpočinout. Žádné divné věci, žádné příšerné informace a zlé zprávy."

„Informace a zprávy nemohou být sami o sobě příšerné, zlé, šťastné nebo jakékoliv jiné. Jde jen o subjektivní vnímání-" zečne Sherlock, ale John ho zarazí.

„Sklapni. Nevysvětluj mi to." řekne rozkazovačně.

„Omlouvám se." řekne Sherlock.

„Neomlouváš, jen mě chceš uklidnit." hádá se s ním John.

„A funguje to?" zeptá se Sherlock.

„Jen trochu." hlesne John a trochu víc se o Sherlocka opře.

„Budu se muset snažit víc." usoudí Sherlock a jedna jeho ruka mu od Johnových ramen klesne k jeho bedrům.

„Ehm- nerad ruším, ale-" ozve se vedle nich Jimův trochu nejistý hlas. „Máte jít zpátky. Chce s vámi mluvit." kývne Moriarty hlavou k domu na Baker Street.

„Odcházíš?" diví se Sherlock trochu, když pustí Johna a podívá se na Jima.

„Mám práci." pokrčí Jim rameny. „Rád bych se rozloučil s tím, že jsem vás rád poznal, ale nejsem si tím jistý." dodá nervózně.

„Nebojte, to je oboustranné." mávne John rukou.

Oba muži si vymění podezíravé pohledy, než se každý rozejde jiným směrem. John (i se Sherlockem v patách) do domu 221B, Jim na universitu, kde musí dodělávat resty.