John je v ložnici úplně sám. Leží na posteli a hledí na známý strop, o kterém ví, že je cizí a uvažuje nad včerejším dnem.

Existují jiné dimenze, on a Sherlock se v jedné z nich ocitli. Sherlock je tady Sherlock, John Watson je tady mrtvý a jeho jméno používá místní kriminální konzultant. To ovšem není Moriarty, protože Moriarty je universitní profesor a kamarád místního Sherlocka. Jo, a Greg Lestrade si vzal Mycrofta Holmese.

Moriarty, Greg, Mycroft a paní Hudsonová jsou jediní, kdo ví, že je tady druhý Sherlock Holmes a všichni se shodli, že by to tak mělo zůstat. Že se tady objevil nějaký John Watson nikoho moc nezajímá. Vyjímkou je paní Hudsonová, která je i v téhle realitě celá nadšená z toho, že si Sherlock našel přítele.

Místní Holmes jim poskytl veškeré informace o doktoru Johnu H. Watsonovi, jak zní celá přezdívka místního zlosyna. K Johnově překvapení s Holmesem komunikuje přes internetové stránky. Přesněji řečeno, přes stránku nazvanou 'Blog doktora Johna H. Watsona'. Občas na stránce zveřejnil nějakou povídku, ve které dal Sherlockovi indicie k případu, ale už dlouho byl klid.

Pak začali oba Holmesové srovnávat Watsonovi a Moriartyho případy a zkoumat, v čem se podobají a liší. To trvalo většinu odpoledne.

John postupně všem třem uvařil čaj nebo objednal donáškou nějaké těstoviny z italského bistra o pár ulic dál, ale ani jeden Holmes nejedl ani nepil. Jen spolu řešili různé případy a pokusy.

Bylo už pozdní odpoledne, když to John vzdal a odešel si lehnout do ložnice v patře. Postel je akorát pro jednoho, ale to mu nemusí dělat starosti. Nevěří tomu, že by šel Sherlock spát, nebo že by si vůbec všiml toho, že on odešel. Na to má příliš práce se svým dvojníkem.

John si povzdechne a posadí se. Ještě je brzo, ale on už nemůže spát. Spal celou noc, ale nemá pocit, že by mu to pomohlo od fyzické nebo psychické únavy. Pomalu se obleče a vydá se do přízemí. Letmo ho napadne, že by si měl někde sehnat čisté oblečení.

Oba Sherlockové sedí v obýváku, bok po boku se sklání nad notebookem a něco spolu tiše probírají.

John se na ně chvíli mlčky dívá, než zajde do kuchyně. Ani ho moc nepřekvapí, když nenajde nic k jídlu. Jestli chce snídani, bude muset jít jinam. Vrátí se do obýváku s nápadem, že by se Sherlocka zeptal, jestli půjde s ním, ale hned to vzdá. Detektivové jsou příliš zabraní do svého problému, žaludek, jídlo ani nějaký Watson je nezajímají.

John dlouho stojí na místě a pozoruje ty dva. Doma mu často říkali, že je pro Sherlocka tím nejlepším společníkem a partnerem, ale teď si to John nemyslí. To, co Sherlock potřebuje, není chlápek, co mu připomíná, kdy jíst, a jak se chovat. On potřebuje druhého Sherlocka, aby měl konečně někoho na své úrovni. Někoho, kdo mu stačí, s kým si může promluvit a kdo není Mycroft nebo psychopatický zločinec.

John si povzdechne a otočí se ke dveřím. Měl by se jít konečně najíst, tady je úplně zbytečný.

Holmesové se zarazí v rozhovoru, když se ozve tiché klapnutí dveří.

„Tvůj John Watson tady není zrovna nejšťastnější." prohlásí jeden ze Sherlocků.

„To není." souhlasí druhý tichým hlasem.

„Mít někoho tak blízko u sebe, jako máš ty jeho, je nebezpečné."

„Použili ho proti mně mnohem dřív, než mi vůbec došlo, jak mi na něm záleží. Ale nikdy bych neměnil, i když tím riskuji jeho."

„A co sebe?"

„To je přijatelné riziko."

- - o - -

John si může jen pogratulovat, že nosí peněženku v zadní kapse kalhot, takže ji u sebe měl i při onom přenosu do téhle dimenze, nebo jak tomu má říkat. Útratu v čajovně za něj platil Sherlock, který ve vypůjčeném (kradeném) kabátě našel peněženku svého dvojníka, ale snídani v bistru si musí John zaplatit sám. Objednal si pořádnou snídani, ale pochybuje, jestli ji vůbec dojí. Nemá na nic chuť.

„Můžu si přisednout?" ozve se nad Johnem povědomý hlas.

„Nemáte být ve škole?" zeptá se John, ale mávne rukou k židli naproti sobě, takže se Jim Moriarty usadí proti němu.

„V pondělí přednášky nemám." řekne Jim klidně. „Šel jsem za Sherlockem ohledně jednoho případu a sem se obvykle stavuju na jídlo."

„Vaří tady dobře." souhlasí John, ale ve svým míchaných vajíčkách se spíš jen vrtá, než že by je doopravdy jedl.

„Vypadáte, jako byste se ztratil." prohodí Jim, když od stolu odejde servírka s jeho objednávkou.

„Když víte, odkud jsem, jak moc asi ještě můžu být ztracený?" zeptá se John kysele.

„Nemyslel jsem to takhle." brání se Morairty. „Jen, že mi příjdete- vyčerpaný a bez naděje." snaží se profesor popsat dojem, kterým na něj nečekaný návštěvník půdobí.

„To bude asi můj momentální popis." povzdechne si John a promne si obličej.

„Možná byste si o tom měl promluvit se Sherlockem." navrhne Jim trochu nejistě.

„Znáte ho. Vážně si myslíte, že je to typ člověka, co si někoho vyslechne a pomůže mu, když nejde o zločin?" zeptá se John, ale na opravdovou jízlivost v hlase je příliš unavený.

„Uznávám, to byl asi hloupý nápad." pousměje se Jim omluvně. „Ale on je jediný, koho znáte. Nebo koho znáte stejně jako u vás. Někomu byste se ale vyzpovídat měl, pomůže to. Ale vy na kostel moc nejste, že?"

„Vy tam snad chodíte?" diví se John.

„Co jsem pryč od rodičů, tak ne." pokrčí Jim rameny a vesele se usměje na servírku, která mu přinesla jídlo. Na rozdíl od Johna se on do své snídaně pustí s mnohem větším nadšením.

Po necelé půlhodině blábolení o nedůležitých tématech jako je počasí a politika, se oba vydají na Baker Street.

„Vy nemáte bundu?" diví se Jim, když vyjdou na ulici.

„Mám jen to, co mám na sobě." zatahá John za svůj svetr. „Ale budu muset jít nakupovat. Nějak pochybuju, že by nás Mycroftův specialista dostal domů nějak brzo."

„Mohl bych vám nějaké oblečení pujčit." navrhne Jim, čímž si od Johna vyslouží pochybovačný výraz v obličeji. „No, je blbost si pořizovat kompletně nový šatník, když tu nejspíš budete jen na pár dní. Já mám plno oblečení, co nenosím a něco z toho by vám mohlo být." vysvětluje Jim svůj návrh.

„Díky." hlesne John nakonec. Měl by svoji averzi vůči tomuto obličeji trochu krotit. Tohle není ten Moriarty, kterého měl tu smůlu poznat.

„Nejspíš té nabídky brzo využiju." dodá, když dorazí až před dům. Skoro bezmyšlenkovitě se John zastaví a podívá se do oken bytu, i když přes záclony není nic vidět.

„Co se děje?" zeptá se Jim udiveně, když si uvědomí, že ke dveřím dorazil sám.

„Nic, jen- napadlo mě, jestli ještě řeší to, co ráno probírali, nebo jestli už mají nový problém." prohodí Johntrochu zamyšleně, trochu sklesle.

„Možná na nás čekají." pokrčí Jim rameny.

„Pochybuju." ušklíbne se John. „Ti dva mají jeden druhého a zbytek světa nepotřebují."

Jim se na moment zarazí, ale nepromluví. Je mu jasné, že se za tímhle prohlášením skrývá víc, než John Watson řekl, ale neví, co přesně. A není si ani jistý, jestli se to prohlášení vůbec týká jeho osoby.

Společně vejdou do bytu, kde dva Holmesové pořád sedí nad notebookem.

Teprve po hodině, během které Jim a John vypili po hrnku čaje a z nudy začali hrát piškvorky a lodě, se jeden z Holmesů zvedl, že musí ven, aby si něco zařídil. Vzal sebou Jima, zakázal oběma, co zůstávají v bytě, chodit do jeho ložnice, sahat na jeho housle a většinu dalšího majetku a zmizel. John a Sherlock zůstanou mlčky sedět v obýváku.

„Tohle se mi nelíbí." řekne podmračený Sherlock.

„A co? Já myslel, že ti to tady vyhovuje." mávne John neurčitě ke stolku s notebookem.

„Mluvím o tvém výrazu." namítne Sherlock. „Je skoro zoufale beznadějný."

„Cože?" zarazí se John udiveně.

Holmes přejde ke křeslu, ve kterém John sedí a klekne si před něj s rukama položenýma na jeho stehnech.

„Proč se tak tváříš?" zeptá se Sherlock s ustaraným výrazem.

„Protože- Já nevím." povzdechne si John a uhne pohledem. „Všichni okolo jsou v pohodě, protože tohle je jejich svět. Ty seš v pohodě, protože jsi konečně našel někoho, s kým můžeš mluvit. Jenom já si tady příjdu jako úplný- exot. Nemám tady co dělat, nikoho neznám, k ničemu tady nejsem." pokusí se mu to John vysvětlit. Sám sobě přitom zní jako ubrečená holka.

„Johne." řekne Sherlock tiše a rukou na jeho tváři ho donutí, aby se na něj podíval. „Nikdy nejsi zbytečný, je ti to jasné?"

- - o - -

Plukovník Moran zaklepe na dveře a pevněji v ruce sevře obálku s několika fotografiemi. Nečeká na vyzvání a vejde. Pracovna od pohledu nebudí dojem ničeho podivného nebo nezvyklého, snad krom toho, že jediným světlem je malá lampička. Velký psací stůl plný papírů, u něj ze dvou stran dvě židle, knihovna jen s minimem volného místa, menší stolek stojící stranou a u něj pohovka a jedno křeslo.

V křesle momentálně sedí Moranův nevysoký zaměstnavatel.

„No, co je?" zeptá se chlápek, aniž by vzhlédl od obrazovky notebookeu.

„Tohle včera a dnes ráno nafotili před Baker Street." řekne Moran a podá obálku šéfovi.

Ten z ní vytáhne fotky a jeho znuděný výraz okamžitě přejde v zaujatý.

Fotografie zachycují známého detektiva v rozhovoru s menším světlovlasým mužem ve svetru. Na dalších fotkách se objímají. Třetí skupinka fotek zachycuje chlapíka ve svetru s mladým profesorem Moriartym.

„Tohle je velice zajímavé." zamumle si chlap v křesle. Vybere z fotek jednu, kde se neznámý a Holmes objímají.

„Zjistěte o něm všechno. Bonus za každou zajímavost." řekne chlápek rozkazovačně a pošle tím Morana pryč.