„Ozval se Mycroft." prohlásí Sherlock po svém návratu na Baker Street.
Jeho druhé já a jeho přítel sedí na gauči a cpou se thajskými nudlemi.
„Pošle sem toho svého specialistu na dimenze. Máme zakázané ho dedukovat a zpovídat ohledně Toechwoodu nebo čehokoliv jiného." povídá Sherlock, zatímco si věší kabát na věšák na dveřích.
„To musí whoviena jako ty potěšit. Důkaz, že existuje Torchwood a možná i ten tvůj doktor." prohlásí Sherlock s plnou pusou nudlí, aniž by se na kohokoliv podíval.
„Whovien?" zarazí se Holmes u dveří.
„Slušný výraz pro totálně ujetého fanouška dost populárního sci-fi seriálu." řekne jeho dvojník s klidem. „John už si stihl ověřit, že u vás tenhle seriál nemáte."
„Nejsem totálně ujetý fanoušek. Jsem jen fanoušek." brání se John.
„Ale no tak. Znáš všechny epizody, máš DVD i knihy." hádá se Sherlock.
„Kdybych byl totálně ujetý, mám dveře do ložnice namalované jako Tardis, mám plakáty a upomínkové předměty, mluvím v hláškách, jezdím v kostýmech na různé cony a podobné nebo uháním herce. Nic z toho nedělám." mračí se John.
„A proto mezi první věci, které jsi hledal na internetu, byl seriál." rýpne si Sherlock.
„Jestli už jste skončili." skočí jim do řeči Sherlock u dveří. „Ten odborník z Torchwoodu by měl dorazit asi v osm večer. A chce mluvit s vámi oběma."
„To máme dost času jít ven." vyskočí druhý Sherlock na nohy.
„Máme dost času?" diví se John, který zůstává na gauči.
„Jistě." mávne Sherlock rukou, jako by tím gestem chtěl Johna popohnat. „Byl bych ztracený bez svého blogera."
„To vysvětluje, proč ti trvalo dva roky, než ses vrátil." usoudí John a odloží krabičku se zbytkem nudlí na stolek.
Sherlock mu na to neodpoví, jen se trochu pousměje. Ovšem když se na něj John podívá, tváří se stejně klidně jako předtím.
„Jdeme?" ukáže John ke dveřím.
„Až po tobě." pustí ho Sherlock na schody.
„Dávejte si pozor." hlesne Sherlock, kterému patří tento byt. „Dneska je venku docela dost lidí, které zajímá, co dělám."
Jeho dvojník jen přikývne hlavou a odejde. Buď jim Mycorft nevěří a chce je mít pod kontrolou nebo místní zlosyn Watson něco chystá. Tak či tak, nejedná se v podstatě o nic vyjímečného nebo nezvyklého.
- - o - -
„Odkdy spolu my dva chodíme na procházky?" diví se John, když vyjdou na hlavní ulici.
„Chci porovnat mapy Londýna a v bytě je nuda." řekne Sherlock skoro bez zájmu.
„A to je veškerá tvoje motivace?" zeptá se John trochu podezíravě.
„Chci si taky něco ověřit." zamumle Sherlock tiše.
Johnovi je jasné, že už je napůl ztracený ve svých myšlenkách, a tak už nic neříká a jen mlčky pokračuje vedle něj, i když je dost zvědavý.
Sherlock v duchu uvažuje o místním Watsonovi, o jeho prozatimní práci a taky o hlavním důvodu pro tuhle procházku – ověřit si, jaký vliv mají procházky na vztah. John společné chození a procházky uvedl jako jednu z věcí, které patří do vztahu, ale Sherlock pro to zatím nevidí jediný logický důvod.
Jen mimochodem si za chůze všímá okolí, názvů ulic a domů, srovnává je s Londýnem, který zná a ukládá si veškeré rozdíly. Okolí začne plně vnímat po necelé hodince chůze.
„Není to Molly?" ozve se John překvapeně s pohledem obrátceným přes ulici.
Tam v davu stojí nevysoká brunetka s culíkem, která cosi hledá v kabelce. Nakonec vytáhne zvonící mobil a s nadšeným úsměvem přijme hovor.
„Vypadá šťastně, že?" usměje se John potěšeně.
„Proč z toho máš takovou radost?" diví se Sherlock.
„Proč ne? U nás doma Molly moc šťastná nebývá, jsem rád, že tady je." řekne John, odtrhne pohled od Molly a podívá se na Sherlocka. „Je to vlastně tvoje vina."
„Co?" zamračí se Sherlock.
„Molly je do tebe celá pryč, ale ty ji ignoruješ. Moriarty si s ní začal, aby se přes ni dostal k tobě. A těžko si Molly někoho najde, když všechny srovnává s tebou." řekne John.
„Pořád nechápu, proč je to moje vina." mračí se Sherlock.
Dalšího vysvětlování se ale nedočká, protože do Johna vrazí jakási žena na kolečkových bruslích. Doktor dost zavrávorá, ale na nohách se nakonec udrží on i bruslařka, která na něm skoro visí.
„Ježiši, promiňte, já- omlouvám se, teprv se na tom učím." povídá žena. Rukama se skoro křečovitě drží Johnových ramen a snaží se postavit rovně, což jí moc nejde.
„To nic. Nestalo se vám něco?" ptá se John s drobným úsměvem a snaží se jí pomoct nabrat rovnováhu. Černovláska vypadá docela mile.
„Mně? Spíš bych se měla ptát já, málem jsem vás zabila." povídá žena. „Mimochodem, jsem Carol Whiteová." napřáhne žena jednu ruku se spoustou lesklých kovových náramků ke svému zachránci.
„John Watson." stiskne John její ruku.
„Bude to ještě na dlouho?" ozve se nad nimi Sherlockův nespokojený hlas. Jestli má být smyslem procházek to, že se John bude zajímat o nějakou vysoce podezřelou ženskou, tak už v životě na žádnou nepůjde, John patří jemu, tak ať si to ta ženská uvědomí.
„Už jdu." řekne John a protočí oči, čímž pobaví Carol.
„Ještě jednou se vám omlouvám, Johne." pousměje se Carol Whiteová a trochu nejistě se rozjede směrem, odkud přijela.
„Divím se, že ti nedala i číslo." řekne Sherlock naštvaně a s vražedným výrazem sleduje odjíždějící ženu.
„Žárlíš?" zeptá se John zvědavě.
„Já nežárlím." naježí se Sherlock okamžitě a vyrazí po cestě dál.
„Tak proč jsi tak naštvaný?" zeptá se John a marně se snaží skrýt pobavený úšklebek.
„Protože zdržuješ." zahučí Sherlock. „Zdržování je otravné."
„Omlouvám se." řekne John s předstíranou vážností. „Příště se vykašlu na všechny dámy v nesnázích a poběžím za tebou."
Najednou se Sherlock zarazí s obrátí se čelem k Johnovi.
„Máš se vykašlat na všechny, jsi jen můj." řekne tichým hlubokým hlasem Johnovi, kterého celý manévr dost překvapil a chytne ho za boky.
Než se Watson zmůže na jakoukoliv odpověď, Sherlock ho políbí. Není to jen dotek rtů, jaké bývají jejich obvyklé polibky na veřejnosti, ale skoro agresivní souboj o dominanci.
„Jsetli tě k tomudle dohnal jen rozhovor." řekne John zadýchaně, když se trochu odtáhne. „Co bys dělal, kdyby mi to číslo fakt dala?"
„Nechal bych ji zavřít." odpoví mu Sherlock s obličejem jen kousek od toho Johnova. „Chceš vědět, co bych udělal tobě?" zeptá se a špičkami několika prstů zajede pod okraj Johnových kalhot.
„Víš, že nám tvá druhá verze řekla, že si tyhle věci máme nechat na doma." připomene mu John. „Máme zakázané se i držet za ruce a tohle už je hodně přes čáru."
„Moje druhá verze je zavřená na Baker Street a tohle nevidí." dohaduje se Sherlock. „Tahle verze by chtěla mnohem víc, než má povolené."
„Tahle verze má za cca dvě hodiny schůzku s jedním odborníkem a momentálně je pěkně daleko od Baker Street." upozorní ho John s úsměvem.
„Tak to abych si pospíšil." usoudí Sherlock. S krátkým polibkem Johna pustí a obrátí se k cestě. Jen zvedne ruku a u nohou mu hned stojí černé taxi.
„Baker Street a co nejrychleji." řekne Sherlock sotva vleze do auta a Johna táhne za sebou.
- - o - -
Moran se podívá na černovlasou ženskou před sebou a znovu si přečte zprávu, kterou mu podala. Dnes sledovala Holmese a jeho nového kamarádíčka a je jediná, která přinesla něco víc, než fotografie.
„Je to všechno?" zeptá se ženy.
„Ještě pár fotek, jak se spolu cicmaj, ale to fotili i ostatní." řekne žena chladně s pokrčením ramen.
„Dobře." řekne Moran. Schová všechno, co mu agentka dala, do obálky a vydá se pryč. Ještě dnes vše předá svému zaměstnavateli.
Tahle agentka si právě polepšila. Krom informací o žárlivém Holmesovi má i jméno toho chlapa, částečný otisk jeho prstů ze svých náramků a pár vlasů z toho jeho svetru. Snad jsou jeho, ale to je jedno.
Moran jen zavrtí hlavou. Nevěřil by, že na světě může být víc takových, jako je John Watson. I když tenhle vypadá o dost neškodněji než ten chlápek, se kterým se seznámil v Afgánistánu.