Sherlock vejde do haly, kde se před lety utopil Carl Powers. Všude je ticho, jdou slyšet jen jeho kroky a tiché šplouchání vody.
„Tak jsem dorazil." řekne nahlas a rozhlédne se. Očekává odstřelovače, ale krom plochy kolem bazénu je všude tma. Mezi sedačkami se může schovávat prakticky kdokoliv.
Sherlock se opět podívá před sebe, když uslyší další kroky. Ze dveří naproti němu výjde John Watson a chladným výrazem ve tváři.
„Johne?" osloví ho Sherlock a přejde o pár kroků blíž.
Zatím vše probíhá jako tenkrát. Znamená to, že se konečně potká s místním kriminálním konzultantem?
„Trvalo ti to." řekne John hlasem bez emocí. „Co kdybys vytáhl tu svoji pistolku a hodil ji do bazénu dřív, než si někdo ublíží? To přece nechceme."
Sherlock se trochu zamračí. Takže úplně stejné to nebude. Watson je nejspíš chytřejší, než Moriarty. Ale rozhodně není chytřejší než on.
Sherlock neochotně vytáhne pistol, kterou měl schovanou za pasem a hodí ji do vody.
„Co kdybyste nechal té hry na loutky a ukázal se?" zeptá se Sherlock vážně.
„Hledaný zločinec je doktor John H. Watson a tady stojí jeden doktor John H. Watson. Co víc si přát? Nebo bys chtěl víc Watsonů, aby pobíhali po Londýně?" zeptá se John a klidně se na Sherlocka dívá.
„Chci vidět pravého zločince." řekne Sherlock a pozorně pozoruje Johna.
Chce jít blíž, ale není mu to umožněno. Na jeho i Johnově hrudi se objevila červená světýlka zaměřovačů. Sherlock se trochu zamračí, ale John zůstává klidný a ani se nehne, jako by to očekával. A nejspíše je to i pravda, vždyť tohle už má za sebou s Moriartym.
- - o - -
Jim a Molly sedí doma na pohovce, na stolku před nimi leží prázdné talíře a dohořívající svíčky, ale ti dva jim nevěnují pozornost. Popravdě byli zrovna uprostřed dlouhého a lenivě uspokojujícího polibku, když se ozvalo hlasité bušení do dveří a křik.
„Moriarty! Okamžitě otevři!"
Jim a Molly na sebe na moment vystašeně a pak nechápavě hledí, ale bouchání pěstí či pokus o vyražení dveří pokračuje. Nakonec se Jim zvedne a s Molly kousek za sebou se vydá ke dveřím.
„Moriarty!" zařve hlas skoro zoufale a tentokrát je bušení přerušeno kopnutím do dveří a ustane úplně.
Jim přesto otevře dveře a nejistě vykoukne ven. Na protějším konci chodby skoro u schodiště rázuje vysoký muž v dlouhém kabátu a s vlnitými černými vlasy.
„Sherlocku?" hlesne Jim udiveně, ale dost hlasitě, aby ho detektiv zaregistroval.
Holmes se okamžitě otočí a s naštvaným a trochu ustaraným výrazem ve tváři vyrazí dlouhými kroky k bytu.
„To je dost! Tys mě neslyšel?!" zeptá se naštvaně.
„Slyšel a vyděsil jsem se, že hoří." brání se Jim.
„Co se děje, že je nutné dělat takový povyk?" ozve se Molly nespokojeně, když uvidí detektiva. „Někoho unesli nebo potřebujete aliby?" Molly nikdy není ráda, když je Sherlock ruší během schůzek, ale výraz, který během jejích slov proběhl Holmesovi po tváři, ji šokoval.
„Co se stalo?" zeptá se Jim ustaraně. Původní otázka 'který ty jsi?' se mu úplně vykouřila z hlavy.
„Unesli Johna." pokusí se Sherlock říct, co nejklidněji to jde, ale stejně v jeho hlase velice jasně zní obavy.
Jim jen překvapeně otevře pusu a Molly se ustaraně kousne do rtu.
„Pojďte dál." řekne Molly nakonec a zatáhne Holmese do bytu.
„Myslíš, že ho má ten Watson?" zeptá se Jim.
„Myslím? Vím to. Nechal vzkaz." řekne Sherlock hořce a netrpělivě přešlapuje na místě.
„Mohl ho nechat unést Mycroft." navrhne Jim.
„Tomu vážně věříš?" nakrčí Sherlock nos.
„A co chceš dělat? Můžeme nějak pomoct?" rozhodí Jim rukama.
„Co chci udělat? Chci chytit toho pošahanýho zločince a vlastnoručně ho uškrtit." řekne Sherlock naštvaně. „Jenže nemůžu dělat vůbec nic. Šel tam ten druhý."
- - o - -
„Rozhodl jste se zůstat v anonymitě? Opět?" zeptá se Sherlocka strčí si ruce do kapes.
„Proč ne? Do teď to nikomu nevadilo." odpoví mu John místo zločince.
„To už začíná být trochu nudné, nemyslíte?" prohodí Sherlock s ne moc spokojeným výrazem. „Tohle hraní si na slepou bábu, předstírání, že neexistujete. Aspoň že ty zločiny nejsou tak nudně obyčejné jako vy."
„A to je chyba být nudně obyčejný? Jestli ano, tak musí být moje jediná." povídá John a trochu se zvědavostí na Sherlocka hledí. Nejspíš přemýšlí, co má tohle všechno znamenat.
„Na druhou stranu ale musím přiznat, že když je člověk obyčejný jako všichni okolo, může se v davu schovat mnohem snadněji. Pro člověka, který pracuje v anonymitě, je k nezaplacení, když je jen takový obyčejný doktor John H. Watson, nemyslíš?"
„O co vám jde?" zeptá se Sherlock netrpělivě a znovu se rozhlédne.
„Řekněme, že je tohle varování." odpoví zločinecký konzultant ústy Johna Watsona. „Viděl jsem, jak strašně ti na mém jmenovci záleží a jsou to opravdu roztomilé fotografie, co mám. Pokud nechceš, aby se tvému Johnnymu něco stalo, tak budeš držet nos dál od mích věci."
„Nikdy jsem nebyl moc dobrý v poslouchání rozkazů." upozorní ho Sherlock.
„V tom případě se s Johnnym brzo rozloučíš." odpoví mu John. „Sbohem, Sherlocku Holmesi." S těmi slovy červené tečky zmizí a na bazéně se rozhostí ticho.
Sherlock a John na chvíli jen postávají naproti sobě a nejistě čekají, i když neví na co. Nakonec je to Sherlock, kdo promluví jako první.
„Johne?" osloví muže před sebou.
„Já- jsem v pořádku." hlesne John a nejistě se ošije.
- - o - -
Být ve společnosti Sherlocka Holmese, který je v docela mírumilovné náladě (mírumilovné pro něj), může být docela traumatický zážitek. Potkat Holmese, když vyšetřuje, zanechává v okolí neskonalý pocit ohromení a nenávisti. Být ve společnosti tohodle detektiva, když se nudí, je svým způsobem sebevražda. Ovšem být s ním zavřený v bytě, zatímco se u něj střídají záchvaty ochromujícího strachu a zoufalství a neutišitelného vzteku a činorodosti, se nedá srovnávat snad ani s tím, když na vás Holmes dělá pokusy.
Všechno bylo špatně. Pokud se Jim nebo Molly pokusili navázat rozhovor, byli umlčeni uštěpačnou poznámkou nebo vzteklým gestem. Všechny jejich pohyby, jejich dýchání/mrkání/myšlení a cokoliv dalšího bylo příliš hlasité. Čas běžel příliš pomalu nebo příliš rychle. A co bylo nejhorší, nikdo neměl žádné zprávy o tom, co se děje s druhým Sherlockem nebo s uneseným Johnem Watsonem.
Sherlock zrovna absolvoval další vzteklé neúnavné kolečko po bytě, kdy po všem háže zuřivé pohledy a v případě Jima a Molly na pohovce i nějaké připomínky, když Jimovi začal zvonit teď už zapnutý telefon.
Důvod, proč hovor přijal Jim a ne Sherlock, byl, že Holmes tou dobou rázoval po kuchyni a nestihl včas doběhnout. Důvod, proč nevytrhnul Jimovi mobil z ruky, byla Molly, její zdvyžená ruka a varovný až výhružný pohled.
„Sherlocku?" osloví Jim volajícího s ustaraným výrazem. Ten se ovšem vzápětí změní na úlevné vydechnutí a drobný úsměv, když poslouchá, co mu Holmes říká.
Sherlock už netrpělivostí skoro poskakuje na místě, zatímco čeká, až mu Jim řekne, co zjistil. Je dokonce v pokušení použít vůči Molly násilí, aby se dostal k telefonu, ale naštěstí pro něj i pro Molly, Jim hovor ukončí a promluví k nim.
„Sherlock i John jsou v naprostém pořádku, i když je prý John trochu zmatený." řekne Jim se zářivým úsměvem.
Sherlock dlouze vydechne a opře se o křeslo, jako by ho nohy samou úlevou nemohly unést. John je v pořádku. Nic mu není. Žádná kulka ani bomba ani nic. Je v pořádku.
„Sherlocku, na tebe prý před domem bude za chvíli čekat Mycroftovo auto, aby tě odvezlo." dodá ještě Jim.
Holmes jen přikývne a postaví se rovně. Mlčky si obleče kabát a šálu a vydá se ke dveřím s Molly a Jimem v patách. A pak udělá něco, co snad ještě nikdy neudělal.
„Díky." řekne Sherlock přes rameno, než vyrazí na chodbu a po schodech dolů.
Černé auto už tam na něj čeká a v něm sedí Mycroft a Sherlock.
„Kde je John?" zeptá se Sherlock okamžitě.
„Je v bezpečí na Baker Street." odpoví Mycroft klidně. „Chceme s tebou nejdříve probrat události dnešního večera, než tě odvezeme domů."
Sherlock se trochu zamračí na svého dvojníka a jeho bratra, ale pak přikývne na souhlas. Pokud Mycroft řekl, že je John na Baker Street v bezpečí, tak je to pravda. Teď musí na chvíli odsunout své emoce stranou, jsou tady důležitější věci na práci.