John si musel i v tak napjatou chvíli přiznat, že celá situace vypadá jako scéna z béčkového filmu o jeho zlém dvojčeti. Nebo možná i z céčkového.
V největší hale v suterénu stojí naproti sobě dva Watsonové se zbraněmi v rukách. Jeden z Johnů vypadá vyčerpaně, je špinavý a s výrazem člověka, který přistihl chlápka, jak mu klíčema objíždí auto, míří pistolí na svého dvojníka. Druhý John vypadá o dost čistěji a o dost pobaveněji, na rozdíl od Jima Moriartyho, kterého používá jako živý štít, a kterému míří svou zbraní na hlavu.
Od telefonátu, který byl Jim nucen uskutečnit, neuběhly v podstatě ani dvě tři minuty, když z boční chodby někde v polovině vzdálenosti mezi dvěma Watsony vyjde Sherlock.
„Myslím, že se s Jimem ještě neznáte, ale tohle není nejlepší způsob, jak se seznámit." prohodí Sherlock klidně.
„Pořád tak vtipný." pousměje se Watson. „Je mi skoro líto, že jsme si spolu neužili trochu víc."
„Obávám se, že tyto pocity jsou jednostranné." řekne Sherlock skoro bez zájmu, ale pak se zamračí. „O co ti jde? Co v téhle situaci chceš dělat? Unést pro tentokrát Jima? Doufáš, že nás postřílíš všechny tři?" zeptá se vážně.
„To se mi ani moc nechce." spekuluje Watson. „Člověk je ale přece jen rád, když má všechny ovečky v jedné ohradě."
Na tohle prohlášení nikdo nezareaguje. Jim je příliš vyděšený, aby se odvážil promluvit, John je příliš zaměstnaný snahou zacílit na Watsonovu hlavu a Sherlock jen čeká.
„Strašně rád bych ti dal na výběr mezi dlouholetým kamarádem a tvou- Kolik? Třídenní čtyřdenní známosti?" odhaduje Watson. „Ale než by ses rozhodl, mohl by se objevit Mycroft a udělat něco nepředloženého."
„Máš chybu ve výpočtech." upozorní ho Sherlock. „Johna sice neznám tak dlouho jako Jima, ale pořád se to dá počítat na roky."
„Tomu ti, myslím, neuvěřím. Na to tě sleduju příliš dlouho." usoudí Watson s pobaveným pousmáním, než svou pozornost obrátí na Johna. „A teď. Co kdyby moje hodné dvojče odhodilo zbraň dřív, než tady profesorovi ustřelím hlavu? A jen bych tě rád upozornil, že Sherlock, který bude té lásky a už se nepohne, stojí v dráze, takže by ho druhá kulka určitě neminula."
Johnův naštvaný výraz ještě potemní. Ještě dva tři dny zpátky by mu bylo jedno, že je to Moriartyho hlava, kdo schytá kulku a pravděpodobně by to byl on sám, kdo by ho střelil, i když (nejspíš) ne smrtelně. Ale teď-
John se kousne do rtu, ale nakonec povolí sevření na zbrani. Pomalu a neochotně ji položí na zem a zase se postaví s rukama zvednutýma do vzduchu. Pak na Watsonův vybízející pohled kopne zbraň stranou od čtveřice.
„Říkal jsem, že jsi hodné dvojče." usměje se Watson nadšeně a pomalu začne i s vystaršeným Jimem couvat k východu z haly. Celou cestu ho vyprovází Sherlockův chladný a Johnův nasraný výraz.
Napůl v chodbě vedoucí k točitému schodišti a ven z budovy Watson propustí své rukojmí. Tedy tak, že ho praští pažbou pistole, čímž ho lehce omráčeného pustí k zemi a vzápětí Watson dupe po schodišti pryč.
Sherlock a John se hned rozběhnou za ním, detektiv napřed, protože jeho společníka zdrželo hledání a sbírání odhozené zbraně. Jima Sherlock prostě přeskočí, aniž by mu věnoval víc pozornosti, než jeden krátký pohled a vyrazí po schodišti vzhůru. John se u profesora zdrží o trochu déle, ale Jim krom lehké zmatenosti a natržené kůže v týle vypadá naprosto v pořádku, a tak i John pokračuje po schodech vzhůru.
Ovšem dvě krátké zastávky se ukázaly být příliš.
Na schodišti o patro výš, než je momentálně John se ozývají zvuky potyčky, ale na dlouho. Bitku ukončí výstřel a výkřik.
John ztrne na místě a v hrůze vytřeští oči, ale než se opět stačí rozběhnout, kolem něj proletí dvě těla.
„Sherlocku!" vykřikne John vyděšeně a o zlom krk se rozběhne ze schodů dolů.
Z výšky dvou a půl patra spadli na betonovou podlahu dva muži – Sherlock Holmes a John Watson. Zločinec má pořád v ruce zbraň, ale nepřirozeně stočená hlava dává najevo, že už mu nic nepomůže. Vedle a částečně i na něm leží Sherlock Holmes, většina končetin zkroucená do prapodivných úhlů.
„O Ježiši Kriste." hlesne Jim, který se dopotácel ke schodišti ve stejnou chvíli, kdy John padl na kolena vedle nehybných těl.
„Volej sanitku!" rozkřikne se John na Moriartyho, když překontroluje Sherlockovi vitální funkce.
„Copak on ještě-" nechápe Jim.
„Volej!" rozkáže mu John vztekle a Jim ho okamžitě poslechne.
Na moment jde slyšet jen jejich dech, než Jim začne osobě na druhém konci telefoní linky vysvětlovat kam a proč poslat sanitku.
Johnovi spadne za krk kapka vody a doktor ji automaticky setře. Víc by si toho nevšímal, kdyby jeho prsty nebyly rudé. John na ně nechápavě hledí, než obrátí obličej vzhůru. Na tvář mu spadne dlaší rudá kapka, která pomalu stékala z jedné hrany betonového schodiště.
„Bože můj." hlesne John vyděšeně. „Zůstaň u něj!" křikne na Jima s rukou napřaženou směrem k Holmesovi, než se rozběhne po schodech vzhůru.
John si v duchu nadává a proklíná se. Proč mu to pro Krista nedošlo dřív? Kde je druhý Sherlock? Jasně, že měli ti dva plán, jak je zachránit a zároveň chytit Watsona. A ten výstřel. O Bože, prosím, ať to není nic vážného. Jenže to by se Sherlock už ozval. Ne, nic to nebude! Nesmí!
Na schodišti na břiše leží vysoký hubený muž s rozcuchanými černými vlasy, oblečený do dlouhého kabátu, zpod kterého vytéká spousta krve. Až příliš mnoho krve.
John se okamžitě vrhne k tělu a otočí ho na záda.
Sherlockovo oblečení je z přední strany celé nasáklé krví. Jeho obličej je ještě bledší než obvykle, jeho skelné oči už se na nic nedívají.
John padne na kolena vedle těla a nestará se o krev, která se mu okamžitě začne vsakovat do nohavic. Pohled upírá do Sherlockových nevidoucích očí. O zlomek vteřiny později John sedí na schodech v kaluži krve, čelem opřený o rameno mrtvého muže a nekontrolovatelně se rozbrečí.