S pomocí paní Hudsonové a financí od Mycrofta, o kterých si John říká, že mu je splatí do poslední penny, se Johnovi podařilo trochu zkultivovat ložnici v patře a naplnit skříň oblečením, které bylo nejen jeho majetkem, ale sedlo mu i stylově. Pokud se teda jeho oblékání a la rifle a svetr dá označovat jako za styl.
Před čtrnácti dny se na Baker Street opět stavil Jack Harkness, i když v podstatě nepřinášel žádné nové zprávy. Cesta zpátky dimenzemi nevede. Být v lepší náladě, zeptal by se ho John na pána času a Tardis, ale návštěva odborníka z Torchwoodu byla krátká a vedena velice formálně. Snad za to mohly okolnosti nebo přítomnost Mycrofta Holmese.
Vzhledem k tomu, že John setrvá v této dimenze, měl by si najít práci. Možnosti se nabízely dvě – práce jako praktický lékař na záskok nebo plnohodnostné zaměstnání jako profesor anatomie a fyziologie popřípadně suplent dalších medicínských oborů na universitě, kde pracují i Jim a Molly. Popravdě tahle nabídka pochází ze strany slečny Hooperové, protože škola stále nenašla náhradu za odcházejícího profesora Malloryho.
John se stále ještě nerozhodl, co si vybere. Stálé zaměstnání by bylo lepší, ale ještě nikdy neučil.
Co se týče dokumentů jako průkazy totožnosti, pojištění, doklady o vzdělání, vše zařídil Mycroft a jeho lidé. Nebo spíš Anthea a její blackberry. Stejně tak mu sehnali nový telefon a notebook (o obou je John přesvědčený, že jsou napíchnuté, ale nahlas neříká nic). John jen vše přičetl na seznam věcí, které musí Mycroftovi splatit.
Ovšem to vše, co se kolem dělo, i když už to trvalo vlastně týdny, Johna nezajímalo.
Většinu dnů trávil v nemocnici na židli vedle lůžka, ve kterém leží muž v komatu.
Jediný detektivní konzultant na světě leží v umělém spánku už skoro třetím týdnem, ale lékaři už se rozhodli, že je bezpečné ho začít probouzet, ovšem i tento proces bude trvat dlouho a výsledek je nejistý. U geniálního Sherlocka Holmese došlo mimo jiné i k poranění mozku a nikdo neví, jaké následky si po onom pádu ponese do budoucna. Z nezdolného a činorodého detektiva může být klidně i apalik, což je stav, ve kterém si ho nikdo nedokáže představit.
Dobu, po kterou John nevysedává v nemocnici, na Baker Street nebo na nucených nákupech, tráví na hřbitově u až děsivě povědomého náhrobku z černého kamene a se zlatým nápisem – Sherlock Holmes.
- - o - -
Nikdo (ani John, dokonce ani Mycroft Holmes) nedokáže říct, který ze Sherlocků zemřel, a který je v komatu. Vše se zjistí až (jestli) se Sherlock probudí.
Mezitím šel život dál. Nebo spíš z pohledu Johna Watsona si život okolo jen tak pokračuje, zatímco Sherlock zůstává stát a on se od něj nedokáže vzdálit.
Johnovi je jedno, který ze Sherlocků leží v nemocnici, jen chce, aby žil.
Sedává u jeho postele, vypráví mu o případech, které teď probírají noviny, nebo o kterých se mu zmiňuje Greg, se kterým se John brzy spřátelil. Vypráví Sherlockovi i o jejich společném životě i o různých zážitcích z jejich dimenze nebo o tom, co teď dělají Jim, Molly, Greg nebo Mycorft.
Jen aby oddálil nástup do práce, poslal John svůj životopis a zfalšované doklady na universitu, která mu obratem ruky nabídla místo profesora Malloryho. Nástup na zkoušku je v podstatě až v srpnu, takže má John čas. Čas na čekání na zázrak vedle nemocničního lůžka.
- - o - -
„Johne, ty vypadáš příšerně." řekne Molly, sotva uvidí svého budoucího kolegu na nemocniční chodbě.
„Já vím." hlesne John a pokusí se z automatu vydobít čerstvou kávu bez cukru.
Od smrti jednoho Sherlocka a zranění druhého v podstatě nespal, pokud se nepočítají mikrospánky u Sherlockovi postele a ty chvíle, kdy doslova padl vyčerpáním. Jí jen minimálně, holí se a myje relativně pravidelně, i když by mohl obojí dělat i trochu častěji, zhubl o několik kilo a vypadá, že zestárl aspoň o deset let.
„Měl by ses dát dohromady." řekne mu Molly vyčítavě.
„A jak?" zeptá se jí John hořce.
„To ti nepovím, ale takhle Sherlockovi nepomůžeš, až se probudí a oni ho pustí domů." poví mu Molly mírněji a chytne Johna za jednu paži.
„Už to dělají." zašeptá John.
„Cože?" zeptá se Molly nechápavě.
„Dneska- dneska mají- Večer má být konečně při vědomí. Aspoň to říkal doktor. Že ho probudí úplně."
„Vážně? To je skvělé!" rozzáří se Molly, ale John nevypadá, že by její nadšení sdílel. „Johne, co se děje?"
„Nemá povolené návštěvy, když ho probouzí. Navštívit ho můžu až za týden." odpoví jí John. „Prý to platí pro všechny, ale vsadím se, že Mycrofta tam pustí. Bože, já chci, aby byl v pořádku. Aby už to bylo za námi." řekne John skoro zoufale.
Tentokrát ho Molly obejme a hlazením po zádech se ho snaží uklidnit.
„Pojď odvezu tě domů. Musíš se vyspat, najíst a umýt. Paní Hudsonová se o tebe postará." povídá Molly tichým chlácholivým hlasem. „Mycroft má tvoje číslo a doktoři také. Kdyby se cokoliv dělo, zavolají ti, neboj se. A ty můžeš volat jim třeba každý den, bude to dobré, uvidíš."
„Obávám se, že přes veškeré svoje naděje jsem větší pesimista než ty." řekne John.
„To není pesimismus. Jen oprávněný strach." opraví ho Molly, než ho chytne za ramena a podívá se mu do tváře. „Pojď, pojedeme. Takhle by se tě Sherlock akorát lekl."
- - o - -
Těch pár dní čekání, než opět povolí návštěvy, bylo horších než celé ty týdny před tím.
Kdyby nad ním jako generál nestála paní Hudsonová s občasnou pomocí Molly Hooperové a Jima Moriartyho, John by nejspíš celou dobu strávil bez jídla a spánku před Sherlockovým nemocničním pokojem. Místo toho byl zavřený na Baker Street, kde se u něj střídaly fáze apatického zoufalství a činorodého skoro-šílenství. Volal Mycroftovi a do nemocnice třikrát denně, takže nakonec byla jeho domácí nucena sebrat mu i mobil.
Podle všech zpráv ale šlo všechno dobře. Sherlock je nyní při vědomí a vetšina vyšetření dopadla dobře.
- - o - -
I když doktoři vyloženě řekli, že první návštěvu k Sherlockovi pustí v devět hodin, byl John v nemocnici chvíli po osmé. S ním tam byla i paní Hudsonová, Molly a Jim a chvíli před tři čtvrtě na devět dorazil i Mycroft s Gregem.
Nikdo neřekl ani slovo, ale bylo jasné, že první půjdou na návštěvu Mycroft a John.
Nakonec po nekonečném a ubíjejícím čekání se objevil doktor a sestra. Poreferovali čekajícím o tom, že je sice Sherlock při vědomí, ale že je pořád nemocný člověk po vážném úraze, tudíž se nesmí divit tomu, že se hned nebude projevovat jako předtím. Má zatím potíže hledat správná slova, ale komunikuje, i když ho rozhovory snadno a rychle unaví. Vzhledem k tomu všemu budou dnes povoleny návštěvy jen rodině a jen v minimálním počtu.
Johnovi je jedno, že není Sherlockova oficiální rodina, musí se za ním jít podívat a kdokoliv, kdo by mu v tom chtěl zabránit, ten by se velice rychle seznámil s tím, co se John naučil v armádě za chvaty. Ale nikdo takový nebyl. Nikdo ho nechtěl zastavit.
Zdravotní sestra se zdvořilým úsměvem dovede Mycrofta a Johna do Sherlockova pokoje a odejde.
Pacient, ještě bledší a vyhublejší, než obvykle, leží v posteli a hledí do stropu, po návštěvnících se ani neohlédne.
Mycroft dojde k posteli, ale John na chvíli zůstane stát u dveří. Věděl, že je Sherlock vzhůru, ale vidět ho na vlastní oči- Bože, ulevilo se mu tolik že ho to málem srazilo na kolena. Nakonec se ale vzpamatuje, vydá se k posteli a postaví se k ní z druhé strany, než stojí Mycroft.
„Sherlocku?" osloví Mycroft bratra.
Muž velice pomalu sjede pohledem ze stropu a podívá se na Mycrofta. Chvíli ho pozoruje, než promluví.
„Bratr. Musíš být. Vypadáš jako- zrcadlo. Trochu." řekne Sherlock velice pomalu, jako by měl potíže s hledáním slov.
„Jsme si trochu podobní. Jmenuji se Mycroft a jsem tvůj starší bratr." řekne starší z Holmesů klidně, jako by ho vůbec nepřekvapovalo, že ho jeho jediný sourozenec nepoznává.
Sherlock na moment zavře oči.
„Mycroft. Bratr. Deštník a koláč." řekne sám pro sebe, než oči otevře a podívá se na Mycrofta. „Proč deštník a koláč?" řekne trochu zmateně.
„Možná jsou pro mě dle tvého názoru charakteristické." usoudí Mycroft s pokřiveným úsměvem.
Sherlocka odpověď neuspokojila, ale zaujal ho pohyb na druhé straně postele a to, když John přešlápl nejistě z jedné nohy na druhou.
Když si Sherlock pamatuje Mycrofta pod pojmy 'deštník a koláč', co mu bude asociovat on?
Sherlock se dlouho dívá na Johna a jeho trochu šťastný, trochu nejistý výraz.
„Neznám. Nejsi rodina." řekne Sherlock nakonec.
„Jsem John. John Watson." představí se mu John s drobným nejistým úsměvem.
Dlouho na něj Sherlock mlčky hledí, než opět promluví.
„Neznám." zopakuje bez jakéhokoliv zájmu a znovu se obrátí na Mycrofta. „Proč deštník a koláč?" zeptá se opět.
John zůstane nehybně stát a zírat na Sherlocka, ale ten si ho absolutně nevšímá.
Neznám. Nezná ho. Sherlock ho nezná. Jeho jméno ani on sám pro něj nic neznamenají. Pro něj John Watson neexistuje.
„Johne, co se stalo?" ozve se vedle něj a někdo ho chytne za paži.
John se překvapeně rozhlédne. Stojí na chodbě, aniž by měl tušení, jak se dostal z pokoje ven a kolem něj jsou samé ustarané obličeje.
„Co se stalo?" zopakuje Molly svou otázku.
„Nic se nestalo." řekne John s hořkým úsměvem a setřese z paže její ruku. „Nepamatuje si mě." dodá, než se skoro rozběhne pryč.