Užíjte si poslední kapitolu. Při opětovném čtení mi málem ukáplo pár slziček kvůli Johnovi... Hele, tím vás nechci odstrašit, jasný?
John poposedává v křesle v rukách v podstatě plný hrnek s dávno vychladnutým čajem a skoro bez mrknutí hledí před sebe.
Dneska mají Sherlocka propustit z nemocnice do domácí péče. Zařídil to jak jinak Mycroft. Doktoři s tím souhlasili pod podmínkou dohledu zdravotnické a domácí péče a díky argumentu, že známé prostředí by mohlo pomoct Sherlockovi s jeho pamětí.
Ne, že by nějak utrpěli jeho vědomosti, Sherlock je pořád ten samý génius v oblasti přírodních věd a kriminalistických postupů, co nemá ani tušení, kdo je první ministr, nebo že existuje Sluneční soustava, jako obvykle. Jenom si nepamatuje skoro nic ze svého vlastního života.
Více méně si vzpomněl na Mycrofta a na paní Hudsonovou a má jakési tušení ohledně existence DI Gregoryho Lestrada, i když mu pokaždé dává jiné jméno, ale s ostatními lidmi má problém.
John ho navštívil ještě dvakrát s nadějí, že by si Sherlock mohl vzpomenout na něco, co je spojené s jeho osobou, ale na to čekal marně. Sherlock mu pokaždé věnoval dlouhý pohled, ve kterém nebyla ani stopa poznání, vzpomínky nebo aspoň zájmu.
Za celou dobu Sherlockovi rekonvalescence se už John v nemocnici neukázal. Nedokázal čelit tomu pohledu, který mu jasně říká, že je pro Sherlocka bezvýznamná, nezajímavá a naprosto cizí osoba. Nic.
Veškeré další zprávy o jeho stavu měl zprostředkované skrz ostatní. Jeho hlavním zdrojem informací byla paní Hudsonová a kupodivu Molly, která sice nikdy nepatřila mezi Sherockovi fanoušky, ale doprovázela Jima při jeho návštěvách.
John v marné naději, že odvede myšlenky pryč od detektivního konzultanta, se začal věnovat přípravám na budoucí povolání, v čemž mu Molly ochotně pomáhala. Provedla ho po škole, seznámila ho s učebnami i učebními materiály, pověděla mu své zážitky ze studií a ukázala mu i nějaké svoje prezentace, které během výuky používá.
John se rozhodl, že takový způsob vyučování pro něj asi nebude, protože mu universitní technika nepřišla tak jednoduchá, jak Molly referovala. Začalo to pro něj vypadat, že bude přesně ten typ profesora, co je nikdy neměl rád – tedy takový, co všechny přednášky vede z paměti, jen s občasnými poznámkami na tabuli, a co studentům neposkytuje žádné materiály. I když se mohl aspoň seznámit s moderními i staršími učebnicemi, ať jim může doporučit aspoň nějakou literaturu.
Ovšem momentálně jsou Johnovi myšlenky na míle daleko od university a studentů.
Dneska se má Sherlock vrátit na Baker Street a John netuší, co dělat. Strašně by si přál, aby z toho měl stejnou radost jako ostatní, ale nemá. Místo toho má strach. Vlastně skoro hrůzu.
Jak Sherlock zareaguje na to, že má v bytě úplně cizího Johna Watsona? Bude Johna ignorovat, bude trpět jeho přítomnost nebo bude chtít, aby odešel? Technicky vzato je tohle jen Sherlockův byt. Technicky vzato, tohle ani není Johnův svět. Jemu tady nic nepatří a nemá na nic nárok. Za to, že z něj ještě není bezdomovec, vděčí jen Mycorftovi.
Ale třeba se mu podaří Sherlocka přesvědčit, aby ho tu nechal bydlet aspoň do doby, než si najde jiný podnájem. Třeba má universita pro své profesory nějaké provizorní ubytování, kde by mohl zůstat, než si něco našetří. Třeba-
John položí hrnek a zaboří obličej do dlaní.
Co do háje čekal? Že se Sherlock probudí a skočí mu kolem krku? Může být rád, že ze Sherlocka není mrzák. Měl by z toho mít radost a oslavovat. Jenže to by to do prdele nesmělo tak svinsky bolet. Proč nemohl zapomenout třeba na Grega?! Proč to musel být on?!
„Johne." ozve se za ním veselý hlas paní Hudsonové. „Zašla jsem vám něco nakoupit, ať máte se Sherlockem, co jíst. Ale jen pro tentokrát, jsem vaše domácí, ne hospodyňka."
John se jen hořce uchechtne. Paní Hudsonová je stejná snad ve všech vesmírech a dimenzích. Co by to taky bylo za svět, kdyby tam nebyla paní Hudsonová? Nebo detektivní konzultant Sherlock Holmes?
„Johne, jste v pořádku?" zeptá se paní Hudsonová, když se postaví před křeslo a pořádně se na svého podnájemníka podívá.
„Co kdybyste se mě všichni přestali ptát, jestli jsem v pořádku, a jak se cítím?!" rozkřikne se na ni John a vyskočí na nohy, čímž donutí vylekanou paní Hudsonovou ustoupit skoro až ke krbu. John ví, že není fér na ni křičet, je na něj hodná a stará se o něj, i když je pro ni cizí, ale- John už se potřebuje vykřičet.
„Nejsem v pořádku! A cítím se odporně! Chlap, kterýho jsem miloval, měl dvojníka! Jeden z nich je mrtvý, druhý byl v komatu a já nemám kurva ani tušení, který z nich je který! Ale to může být všem u prdele, protože ten, co žije, si mě vůbec nepamatuje! Neví, že existuju a ani v nejmenším ho nezajímám! Tak jak si kurva všichni myslíte, že mi je?!" řve John z plných plic.
„Oh, Johne." hlesne paní Hudsonová se slzami dojetí na krajíčku. Dvěma kroky dojde k Johnovi a obejme ho.
John na ni chce dál křičet, ale nejde to. Nemůže. Místo toho zaboří obličej do jejího ramene a zůstane tak stát s nadějí, že zastaví slzy, které se mu se derou do očí.
„Johne, to bude dobré. On si vzpomene, nebojte se. To, co se jednou stalo, se nikdy nezapomene, i když si to zrovna nepamatujeme. Musíte mu to jen připomenout."
„Jenže co když to není můj Sherlock? Co když to jen ten váš? Ten si nemá co pamatovat. Nemá si co připomínat. Může mě nesnášet. Může chtít, abych odešel a nikdy se už tady neukázal." ptá se John zoufale. „To by bylo- já už nechci, aby mi znovu umřel, a tak by to pro mě bylo. Já už to nezvládnu, znovu o něj přijít." povídá a tentokrát se mu slzy z očí jen hrnou.
„Nepříjdete o něj." řekne paní Hudsonová. „Tohle je můj dům a já vás tady chci oba. A jestli nemá na co vzpomínat, tak musíte začít od začátku."
„A jak to mám podle vás udělat?" uchechtne se John nevěřícně.
„Jak já to mám vědět?" zeptá se paní Hudsonová překvapeně a udělá krok vzad, aby se mohla podívat Johnovi do tváře. „Vy mi řekněte, co jste udělal, čím jste ho tak okouzlil, že vás nezahnal. A já vím, že to on umí."
„Řekl jsem mu, že je úžasný a fantastický a zastřelil jsem chlapa, co ho chtěl otrávit." rozhodí John bezmocně rukama, než si protře obličej.
„To je dobrý začátek." ozve se od dveří povědomý hluboký hlas.
John vyděšeně vytřeští oči a prudce se otočí. Ve dveřích stojí velice bledý Sherlock Holmes v doprovodu Mycrofta Holmese s naprosto nečitelným výrazem a Grega Lestrada s úplně rudým obličejem, který se na Johna nechce podívat.
„Jak dlouho tam stojíte?" zeptá se John s obavami.
„Chceš vědět, jak dlouho tady stojíme, nebo co všechno jsme slyšeli?" zeptá se Sherlock, jehož vyjadřovací schopnosti se až na pár vyjímek vrátily do normálu. „Ten tvůj projev na téma 'nejsem v pořádku' byl slyšet až pod schody."
„A do prdele." hlesne John a obrátí se na paní Hudsonovou. „Proč jste nic neřekla? Vždyť jste je viděla!" zeptá se nechápavě a trochu naštvaně.
„Už jste se potřeboval někomu svěřit a já vás nechtěla přerušovat. Nemůžete to v sobě dusit pořád." řekne paní Hudsonová s chlácholivým úsměvem, než se obrátí na příchozí trojci. „Dáte si čaj."
„Do háje." hlesne John a padne zpátky do křesla.
„Třeba je to pravda, že ses potřeboval svěřit." navrhne Sherlock, než se s pomocí berlí a za doprovodu svého bratra usadí v křesle.
„Když se člověk svěřuje, nepředpokládá, že u toho bude mít publikum." zahučí úplně rudý John s pohledem upřeným na svůj studený čaj.
Vzhledem k tomu, co si ti tři vyslechli, tak si není jistý, jestli se jim chce podívat do obličeje. Nebo jestli někdy v životě bude chtít. Říct něco takového paní Hudsonové je jedna věc, ale Sherlock, Mycroft a Greg? To už je trochu moc.
„Nebudu předstírat, že si tě pamatuju. V podstatě si nepamatuju ani Mycrofta, což nemohu považovat za zas tak velkou nevýhodu." začne Sherlock klidně. „Ovšem dostalo se mi spousty historek o jiných dimenzí a asi milion ujištění, že bysme jeden pro druhého skočili do ohně. Ale aby bylo jasno, nemám tušení, který z těch dvou Sherlockl jsem já. Nemám v plánu nikoho vyhánět nebo něco podobného, pokud tedy nejsi takový idiot jako ti doktoři v nemocnici. A taky nemám v úmyslu, aby se tady věčně pormenádovali lidi z domácí péče, takže se mi paní Hudsonová a studovaný doktor v domě budou hodit."
John udiveně zvedne hlavu a podívá se na vážného Sherlocka, ale pak se pousměje. Nic bližšího žádosti, aby zůstal teď rozhodně očekávat nemůže, ale i tak.
Snad poprvé od chvíle, co se ocitl v téhle dimenzi se John aspoň na chvíli cítí klidně a bez obav ze zločinců a budoucnosti. Místní arcilotr je mrtvý, Sherlock je pořád Sherlock a on poprvé v téhle dimenzi patří vedle Sherlocka a na Baker Street a vůbec do tohodle světa a to všechno zároveň.