Jak už jsem psala u minulého dílu - na obrázky postav a doplňující informace k nim, se můžete podívat na mém tumblru. Odkaz na něj najdete na mém profilu zde, na FFnetu :)

Lily seděla doma, na zemi u postele a kolem sebe měla rozházené učebnice. Přemýšlela, s jakými úkoly začne nejdřív. Po chvíli váhání zvedla učebnici Přeměňování a položila ji na psací stůl hned vedle pergamenu. Měli napsat dvaceti palcové pojednání o riziku spojeném s fyzickou přeměnou podoby člověka pomocí kouzel.

Lily se posadila ke stolu, otevřela lahvičku s inkoustem, namočila do něj brk a dala se do psaní. Po hodině a půl byla hotová, a tak se rozhodla, že si zajde do kuchyně pro něco k jídlu. Když scházela schody, slyšela z pokoje své sestry hrající rádio a Petunii, jak si brouká slova písničky „Norwegian Wood" od „The Beatles". Lily si uvědomila, že jí v Bradavicích chybí mudlovská hudba a že je škoda, že na hradě nefungují rádia.
V kuchyni stála její matka u linky a hnětla těsto. Když si všimla, že Lily přišla, usmála se na ni a hlavou pokynula k lednici.
„V ledničce máš jahodový džem od babičky, je moc dobrý," říkala a přitom si brala váleček, aby mohla začít těsto válet, „Vánočka je na stole."
„Děkuju," odpověděla Lily, která už v ruce svírala sklenici s džemem a nůž na uříznutí vánočky.
Uřízla si kousek vánočky a náhle si uvědomila, že zapomněla na máslo. Nechtělo se jí pro něj chodit. Se zklamaným výrazem jí napadlo, že kdyby mohla kouzlit, tak by si máslo nechala dolevitovat pomocí „Wingardium leviosa". Když se s otráveným výrazem plahočila k lednici, přemýšlela nad tím, že příčinou kouzlení zlenivěla.
„Co ten kyselý výraz, Lily?" zasmála se paní Evansová, když sledovala výraz v obličeji její dcery.
„To víš, mamí," odpověděla smutně Lily, vracející se s máslem ke stolu, „Kdybych už mohla kouzlit, jednoduše by mi máslo přiletělo na stůl a já bych pro něj nemusela chodit."
„Oh? Na to existují kouzla?" zeptala se nadšeně její matka.
Lily se zasmála. Položila máslo na stůl a zaujala bojovný postoj, při kterém předstírala, že má v ruce hůlku. Poté imaginární hůlkou zamířila na vázu na stole a afektovaně pronesla: „Wingááárdium leviosááá!"
S vázou se samozřejmě nic nestalo, ovšem právě v tu chvíli do kuchyně vstoupila Petunie.
„Mamí, ten džem byl fakt dobrej... Můžu si ještě při-" dívce zamrzla slova na rtech, když uviděla, co její sestra dělá.
Talíř jí spadl na zem a rozbil se. Lily opět mávla imaginární hůlkou na střepy: „Reparo!"
Paní Evansová se zasmála, Petunii to ale vtipné nepřišlo. Začala couvat a kroutit hlavou.
„Zrůdo!" zařvala na Lily a utekla.
„Pe-Pety!" zavolala za ní nešťastně její sestra, ale už slyšela jen bouchnutí dveří.
„Ach božínku, božínku..." šeptala paní Evansová s očima upřenýma na místo, kde její dcera utekla, „Jeden by řekl, že už toho nechá, ale ona ne... Je mi to moc líto, drahoušku..."
Lily se na ní smutně usmála, a přitom si začala mazat vánočku máslem a džemem.
„To budou zas Vánoce..." zamumlala už podruhé za tento týden potichu, tak aby jí matka neslyšela a hodila nůž do dřezu.

James seděl na pohovce vedle Siriuse a díval se, jak si jeho přítel čte Denního věštce. Byli u Potterových doma, kde Sirius bydlel od svých šestnácti a Jamesovi rodiče ho už brali jako vlastního. James a Sirius si navzájem připadali jako pokrevní bratři. I přesto mu však James nedokázal říct vše, co mu kdy leželo na srdci. A v tuhle chvíli mu na srdci ležela celá hromada věcí.
Nevědomky si pohladil tvář, kde se ho před pár dny dotkly měkké rty Lily Evansové. Sám tomu doteď nevěřil, a připadalo mu to spíš jako krásný sen než realita. Pamatoval si z toho okamžiku úplně všechno. Vůni šampónu z jejích nádherných rudých vlasů (ach, jak ty byly jemné a příjemné na dotek!) , její zvučný hlas šeptající do jeho ucha, její pronikavé zelené oči, když se od něho odtahovala. Také si stále vybavoval lehkou květinovou vůni jejího parfému, která ji celou obklopovala.
Lily Evansová byla dokonalá. A James si pomalu začal uvědomovat, že ji nejenom miluje... On ji skrz na skrz zbožňuje.
Zbožňoval její zelené oči, její dlouhé lehce zvlněné ohnivě rudé vlasy, její plné rty, které si kousala, když byla nervózní. Zbožňoval dokonce i její vzpurnou povahu ke které ji často sám vytáčel. Zbožňoval její sametově hladkou kůži, která měla nádech porcelánu a příjemně kontrastovala s její barvou vlasů.
Zjistil, že se do ní zamiloval na začátku pátého ročníku, když se přistihl, že na ní o vyučovacích hodinách zhypnotizovaně civí, a kdykoliv slyšel její hlas, tak mu poskočilo srdce.
„Myslíš na pojednání z Lektvarů, že tak blbě čumíš?" zeptal se pobaveně Sirius s pohledem upřeným na obličej svého přítele.
„Eh... Jasně, něco takovýho..."odpověděl vyhýbavě James, zvedl se a zamířil ven z obýváku, „Jdu si pro jednu knihu."
„Jasně... ‚knihu'," zamumlal si pod nos Sirius, hledíc na vzdalujícího se Jamese, „Knihu jménem Lily Evansová."

Severus seděl zavřený ve svém pokoji a snažil se ignorovat rozčílené hlasy jeho rodičů, jenž se ozývaly z kuchyně. Nesnášel svůj domov. Nesnášel, když sem musel jezdit. Jediný důvod proč to dělal, byla jeho matka. Eileen Snapeová byla čarodějnice z čistokrevné rodiny. To už jí samo o sobě přidávalo jakousi hrdost, díky prostředí ve kterém se vyskytovala. Ovšem vše ztratila, když si vzala za manžela mudlu jménem Tobias Snape. Za mladí pohledný a okouzlující, dnes pobuda a násilník. Rád holdoval alkoholu a pro facku nešel daleko. Většinou to schytala právě jeho manželka a někdy i jeho vlastní syn.

Severus uslyšel tupou ránu. Chlapci bylo jasné, co to znamenalo. Vyběhl ze dveří a vběhl do kuchyně.
Eileen Snapeová ležela na zemi a se slzami v očích se držela za bledou tvář, na které ostře kontrastoval dokonale vyvedený rudý obrys ruky jejího manžela. Tobias Snape stál nad ní a bolestivě si držel dlaň, jenž ho pálila. Šlo vidět, že dnes už si z něčeho přihnul, jelikož se kynklal ze strany na stranu. Severus spolkl vztek a beze slov přišel k matce a pomohl jí vstát. Tobiasovi černé oči oba zlostně probodávaly.
Když Severus dovedl matku do obývacího pokoje, Eileen Snapeová se na odřeném hnědém gauči zalykavě rozplakala. Její syn nad ní stál, neschopen pohybu ani jakýchkoliv slov. Viděl ji takhle už mnohokrát, ale stejně ji nikdy nedokázal pomoci. Náhle se dovnitř dopotácel Severusův otec.
„Kde si ty malá čarodějnická děvko?" zahalekal a podlitýma očima si měřil dva členy jeho rodiny.
„Odprejskni!" vyštěkl na něj Severus.
„Zase se svým malým ochráncem!" zasmál se ironicky a upil z whiskey, kterou si s sebou přinesl, „Krásně ses vyvedl, co? Jsi stejná čubka, jako tvoje ježibabí matka! Stejný zbabělec a sralbotka!"
„Drž hubu!" zařval Severus, ruce měl zatnuté v pěst, až mu klouby bělely.
„Hah... Trefil jsem se, co? Si malej hnusnej fracek a příživník! Chodíš si na tu svoji ‚školu' pro magory, kde čarujete nějaký čáry máry!" zlověstně se ke svýmu synovi blížil, „Musím platit za ty hloupý učebnice a pomůcky! Pche! Jako kdybys je potřeboval! Protože z takovýho hnusnýho malýho zbabělce jako si ty se nic nestane! Určitě nemáš ani žádný kamarády... Už ani ta malá zrzavá cuchta od sousedů s tebou nikam nechodí!"
To už bylo na Severuse moc. Vytáhl z kapsy hůlku a namířil jí otci na obličej.
„Ještě jedno slovo!" zasyčel přes zatnuté zuby.
Oči Tobiase Snapea potemněly a s domýšlivým úsměvem pronesl: „Vždyť ani čarovat mimo školu nesmíš! Neodvážíš se porušit ty vaše příkazy z," tvrdě se zasmál, „ Ministerstva kouzel! Takový hlouposti lidí, kteří přišli z ústavu! Dělej... Zabij mě a zbav mě toho trápení, že můj vlastní syn i manželka jsou služebníky Ďábla...! PCHE! Čarodějka a kouzelník... To určitě... Coura a budižkničemu!"
Severuse pohltil hněv. Hůlka nehůlka, vrhl se na svého otce a zaslechl uspokojivé křup, když jeho pěst narazila do nosu jeho otce. V uších se mu rozlehl vylekaný výkřik matky a poté náraz, jak ho někdo srazil k zemi. A pak viděl jen tmu. Tmu a klid.

„Veselá Vánoce!" zavolali pan a paní Evansovi, když Lily vstoupila do obýváku.
„Šťastné a veselé i vám!" usmála se na ně jejich dcera a vzala si sušenku z tácku položeném na stole.
Bylo pětadvacátého prosince ráno. Za okny silně chumelilo a venku na zemi ležela čerstvá vrstva sněhu. Z domu rodiny Evansových se linuly vánoční koledy, které hrály z rádia postaveného na konferenčním stolku v obývacím pokoji. Nedaleko od něj stál ozdobený vánoční stromeček a kolem něj se válelo spoustu dárků. Petunie jeden, zabalený v modrém balícím papíře, právě rozdělávala. Byl v něm tmavě modrý ručně pletený svetr od babičky. Lily tušila, že ona sama dostane v jednom ze svých dárků ten samý, jenom ten její bude v zelené barvě. Babička je takhle pletla každý rok.
Lily si sedla vedle sestry (která ji okázale ignorovala a možná si i dokonce trochu odsedla) a podívala se na svoji kupičku dárků. Měla jich víc než Petunie, jelikož se jí jako každý rok přimíchali mezi dárky od mudlovských příbuzných i dárky od jejich bradavických přátel.
Otevřela nejbližší balíček. Byl jím zelený svetr. Strefila se.
Lily postupně otevřela všechny dárky. Od rodičů dostala pět knih od různých mudlovských autorů („Obraz Doriana Graye jsem chtěla tak dlouho! Děkuju!") , od Petunie dostala obyčejné černé ponožky (v obchodě naproti je mají za jednu libru) a různí příbuzní ji dali po pár kusech oblečení a nějakých sladkostech (domácí cukroví měla Lily moc ráda).
Co se týká jejích kamarádek z Bradavic, tak dostala: Od Susan krásnou sadu na psaní s pavím brkem a svítivě zeleným inkoustem v okrasné lahvičce, od Julie velkou krabici plnou sladkostí z Medového ráje („Tyhle Vánoce prasknu!"), od Mary náušnice ve tvaru zlatonek, které sem tam zamávaly křídly (cítila, jak jí Petunie kouká přes rameno, když si je prohlížela), od Angely krásný tmavě modrý hedvábný šátek („Kde na tyhle věci bere peníze?") a nakonec od Jenny Stewart velikánskou knihu plnou zajímavých zaklínadel („1000+1 zaklínadel, která jsou vám k ničemu, ale vykouzlí vám magický úsměv na tváři!").
Jenny Stewart byla páťačka z Havraspáru. Lily a Susan ji potkaly, když Jenny chodila do třetího ročníku a byla poprvé v Prasinkách. Lily a Susan šly na procházku k Chroptící chýši. U plotu, který stál několik metrů od chýše, usedavě plakala nějaká dívka. Na očích měla černou pásku, jednu ruku měla přivázanou k plotu a její hůlka byla odhozená o několik stop dál.
Dívky děvčátko odvázaly a stáhly ji pásku (bez použití kouzel to nešlo, protože provazy i páska byli začarované). Velkýma, vystrašenýma, modrýma očima si je prohlížela krátkovlasá zrzka. Neměla tak rudé vlasy jako Lily, barvou se podobaly spíše pomeranči.
Když se jim povedlo děvče uklidit, dostaly z ní, co se stalo: „Mám jednu spolužačku v Havraspáru, která mě nemá ráda od prvního dne školy. Nechtěně jsem jí totiž na večeři polila hábit dýňovou šťávou a ona mě od té doby nenávidí. Napsala mi milostný dopis a podepsala ho ja-jako Sirius Black..." koktala a přitom zavrtávala své modré oči do země, jako kdyby v ní chtěla vyhloubit důlek, „Já, totiž, no... On se mi hrozně moc líbí. Zfalšovala ho velmi povedeně, a tak jsem myslela, že je pravý a šla jsem. Jenže když jsem si stoupla k plotu, tak mi přičarovala tuhle pásku, připoutala mě k tomu plotu a někam hodila moji hůlku. Potom mi zašeptala: ‚Doufám, že tě přijdou příšery z chýše rozsápat!' a se smíchem utekla! Strašně jsem se bála... Připadám si tak hloupě..."
Lily i Susan ji konejšivě objaly a poté ji pozvaly na máslový ležák ke Třem Košťatům. Obě dívky byly tak pobouřeny chováním Jennyiny spolužačky, že jí další den tajně přičarovaly knír, když snídala ve Velké síni. Na ošetřovně zůstala celý týden a ostudy se nezbavila dodnes. A od té doby jsou z těch tří nerozlučné kamarádky.
Lily si vzpomněla, že si s Jenny už dlouho pořádně nepopovídaly. Bylo to zapříčiněno tím, že Jenny se jakožto správná Havraspárka připravovala na NKÚ už od začátku školy. A tak vždy po vyučování a o víkendech navštěvovala knihovnu, kde se pilně učila. Lily ji za to obdivovala. Ani ona sama se nedokázala učit tak moc – a to už je co říct.
Lily pohlédla na poslední kupičku dárků pod stromkem. U jednoho si byla naprosto jistá, že ví kdo jí ho poslal. Ohromná krabice dvacet palců krát dvacet palců v ohavném svítivě růžovém papíru s roztomilými pejsky. Každoroční dárek od tři Pobertů – Siriuse, Petera a Remuse. Už od druhého ročníku ji vždy dali ‚speciální' dárek. Byla to už taková tradice. Jednou ji poslali záchodovou mísu, uvnitř které byla nacpaná krabice té nejlepší čokolády z Medového ráje. Jindy jí pod stromečkem seděl zahradní trpaslík v santovském oblečku a nevrle jí zpíval hodinovou serenádu o několika slovech a s příšernými rýmy („Ohhh Evansovááá, tvoje vlasy jsou jako krev, která ti teče po zádech! A ty tvoje oči zelenééé, jako bažina zbarvenééé!"). Umlčela ho až vystrašená paní Evansová, která mu do pusy hystericky nacpala vánočku.
Lily se pro dárek natáhla a už-už ho chtěla začít rozbalovat, když tu náhle si všimla dvou malých balíčků, které ležely až úplně vzadu za velkou krabicí. Zvědavě je vzala do ruky. První balíček byl zabalený v obyčejném vybledlém zeleném papíře, na kterém bylo velmi úhledným písmem napsáno: „Pro Lily." Lily tenhle typ písma velmi dobře znala, jelikož ho v dětství vídala neustále. Nečekala, že od Severuse dostane dárek k Vánocům, a to i přesto že ho od něj dostávala každý rok. Rozhodla se, že tenhle balíček otevře jako první. Roztrhla papír. Uvnitř se nacházela malá krabička a s ní kousek pergamenu, který si hned přečetla: „Milá Lily, vím, že se spolu stále nebavíme, a že mě už nikdy nechceš vidět, ale chci, abys věděla, že tě stále vnímám jako svou kamarádku. Chápu, že to co ti píšu je dost nelogické, neboť ten, kdo zničil náš vztah, jsem já. A právě proto bych se ti tímto dárkem chtěl omluvit. Naše přátelství pro mě moc znamená, takže jsem pro něj ochotný obětovat své zvyky a naučit se jiným, pro tebe lepším, návykům. Pokud bys chtěla obnovit naše přátelství, vezmi si, prosím, tento dárek na sebe a já se ihned přizpůsobím. Děkuji a přeji ti Veselé Vánoce, tvůj přítel z dětství Severus Snape."
Lily odhodila pergamen na stranu unaveně vzdechla. Tohle bylo zajímavé vyvinutí událostí. Severus se s ní chtěl znovu kamarádit a byl kvůli tomu ochotný zahodit své Zmijozelské zvyky? Opravdu by to bylo možné?
Se vzrůstajícím zájmem pohlédla na krabičku, která byla potáhlá jemnou zelenou látkou se zlatými vzory. Vypadala trochu ošoupaně, jako kdyby byla už mockrát použitá. Lily nervózně polkla a krabičku otevřela. Překvapeně vypískla, až se na ní Petunie se zájmem otočila. Tohle rozhodně nečekala.