Možná že nakonec za všechno mohl vlastně on sám. Představoval si, jak jejich společné soužití bude snadné. Jak ho izolují od zbytku světa, zamknou ho do zlaté klece. Ani by si nemusel všimnout, že se vlastně nesmí dostat na svobodu. A třeba by to všechno nemusela být jen pouhá marná iluze a hromada lží, ale mohla by se z toho rozvinout do budoucna pravda. Nebylo těžké si představit, že by k němu časem Harry mohl chovat určitý cit. Jiný než hlubokou nenávist. Občas mu Harryho afektovanost přišla až moc skutečná, než aby to všechno bylo jen důsledkem velmi precizně vytvořeného nápoje lásky. A možná to byl omyl, který udělá každý, kdo pomocí kouzel manipuluje city druhých. Jak si mohl myslet, že se mezi nimi něco změnilo?

Harry ležel v posteli. Konečně pokojně usnul. Draco ho však ani na chvíli nespouštěl z očí, kdyby ho náhodou popadl další záchvat migrény. V místnosti vládlo hrobové ticho a ani zatažené závěsy nezpříjemňovaly atmosféru. Ještě před chvílí se Harry svíjel v hrozivých bolestech, že měl Draco co dělat, aby nezpanikařil. Uvědomělý Harry mu nevěřil, proto od něho nechtěl přijmout sklenici s vodou. A měl by naprostou pravdu, protože Draco by mu okamžitě podstrčil amortentii, aby donutil Harryho spolupracovat. Jedinou výhodou bylo, že bolest Harrymu bránila v útěku, proto byl upoután na Dracovo lůžko a svěřen do jeho výhradní péče. Alespoň tak svému pacientovi položil na čelo vlhký obklad a doufal, že se část lektvaru absorbuje kůží.

Harryho mysl se ze všech sil snažila odolat paměťovému kouzlu, které na něho Narcissa Malfoyová seslala. A což teprve mysl Lorda Voldemorta, která po dlouhém čase začala přicházet k sobě. Dva nejsilnější kouzelníci se ze všech sil vzpírali invazi kouzla, což uvádělo Harryho do různých stavů vědomí a bezvědomí a Draco mohl jen čekat, až jeho vnitřní zápas skončí. Lektvary byly mnohem účinnější a zároveň šetrnější. Složky lektvaru se uvolňovaly pozvolna, plíživě se dostávaly kolem obranných mechanismů obou myslí, až se dostaly na požadované místo. Vše v naprostém klidu a pohodě. Jako by byly skoro vítané. To se naučil hned po prvním dni.

Tenkrát probíhal sutinami hradu. Nepřemýšlel. Nějaký neznámý záchvěv hrdinství se v něm ozval, spíš dědictví Blacků než Malfoyů. Musel se vydat za Potterem. Pomoct jemu a dalším spolužákům zachránit, co ještě zbylo z jejich školy, která mu po téměř osm let nahrazovala domov. A také se potřeboval jako správný teenager vzepřít svému tyranovi, kterým byl jedině Lord Voldemort.

Běžel téměř bez dechu bez jediného orientačního bodu, a přesto Harryho našel. Klečel na kolenou s rukama opřenýma o zem, divoce oddychoval. Vedle něho se nějaké tělo postupně rozpadávalo v prach, až po něm zůstala jen hůlka. Teď už byl Harry sám. Draco k němu přiskočil. „Jsi v pořádku?" zeptal se ho.

Harry se na něho ani nepodíval. Celé jeho tělo bylo ve viditelném napětí. Třásl se a nevypadal, že by se jeho stav měl zlepšit. Co to mohlo být za kouzlo? „Zabij mě," procedil mezi sevřenými zuby.

„Cože?" Draco si nepřipouštěl možnost, že by Harrymu dobře rozuměl. Mýlil se. Vždyť Harry vyhrál. Na hromádce prachu ležela bezová hůlka, muselo jít o rozložené pozůstatky Voldemorta. Teď bylo na místě slavit. Třeba jen Harry upadl do mudlovské panické ataky. I přes svoje vyvolení, byl pořád svým způsobem slabý. Třeba ho to časem přejde.

„Zabij mě," zopakoval Harry a teď se na něho dokonce podíval. Myslel to vážně. Draca zamrazilo. „Už to dlouho nevydržím."

„Co nevydržíš?"

„Jeho," Harry pokynul směrem ke kupce tmavého popela.

„Zemřel," namítl Draco.

„Nezemřel. Je v mé hlavě." Boj tedy ještě neskončil. Draco instinktivně poodstoupil. Udělal pár kroků dozadu. Jen aby zvětšil vzdálenost mezi sebou a neviditelnou hrozbou Voldemortem. Chopil se první hůlky, která se mu dostala do ruky.

„Udělej to," vyzval ho Harry s bolestí v hlase.

Draco však nemohl. Ruka se mu třásla a ani svému vlastnímu hlasu by nevěřil. Draco měl vždycky moc velké srdce na to, aby skutečně zabil, i když ho dokázal před ostatními většinou tajit. „Slib mi," požádal Harryho, „že moji rodiče nepůjdou do vězení."

Harry nechápal, jak by mohl svůj slib dodržet, když bude v dalším okamžiku mrtvý. Ale pro to, aby se Tom Raddle už nikdy nedostal na svět, by udělal cokoliv. „Slibuju." Teď byla řada na Dracovi, aby jednal.

Odevzdaný Harry na něho hleděl s nadějí v očích. Bylo to až bizardní. Harry vypadal tak klidně, jakoby se nebál smrti a dokonce jí s radostí vítal. Jak mohl? Vždyť byl tak mladý. Dracovi se roztřásla brada. Moc dobře si dokázal představit, jak teď asi vypadal. Přehnaně emotivně a naprosto ztraceně. Musela existovat nějaká možnost, jak Harryho zachránit. Neměl sice zájem o mudlovská náboženství, ale připadalo mu, že kdyby teď Harryho připravil o život, bylo by to jako zabít světce. Draco by za to hořel na hranici po celá staletí. Natáhl ruku s hůlkou a hrotem ukázal na Harryho hrudník. Potter se na něho usmál. Pak Draco v náhlém popudu zvedl hůlku k Harryho hlavě a pronesl první a zároveň poslední paměťové kouzlo ve svém životě.

Po vzoru svého kmotra se stal odborníkem v přípravě lektvarů. I když v Dracově případě šlo zejména o nápoje lásky a lektvary na potlačování vzpomínek. Draco doufal v to, že pokud si Harry nebude pamatovat Voldemortův průnik do jeho mysli, pak ani Voldemort nebude vědět, že kdy existoval v samostatném těle a časem třeba zanikne v Harryho myšlenkách. Jeho předpoklady však byly chybné, a tak teď musel přijít na způsob, jak Voldemorta skutečně zabít. A to naposledy a definitivně.