Další den byl ještě podivnější, než ten předchozí. Draco toužil po chvíli klidu, kdy by si mohl na hodinku nebo na dvě zavřít oči bez toho, aby se nemusel starat o bezpečí každého jednotlivého člena své rodiny. Chtěl zpátky svůj starý život, který mu do nejmenšího detailu otec naplánoval. Čas kolem něho jenom plynul bez jeho vlastního přičinění. Byl jen listem poháněným silou větru, který na něho působil. Nespal oblečený a v žádném případě neměl hůlku pod polštářem, kterou ani ve spánku nedal z ruky. Už znal každý její vroubek, všechna kolénka, její délku i tíhu. Nejradši však by nic z toho nevěděl. Zvláště po minulém dni.

Ploužil se domem mátožně, jako by byl na konci sil. Nevnímal, co mu kdo říká. Na to byla jeho hlava příliš těžká. A zvláště se mu nechtělo přemýšlet o jeho společné budoucnosti s Harrym, který ho po celý den sledoval jako poslušný beránek a dokonce propletl jejich prsty dohromady, aby upoutala Dracovu pozornost. Zastavil se a dlouze se díval na jejich spojené ruce. Harry měl hřejivý dotek. Čišela z něho vlídnost a upřímnost. Jen to nebyla skutečná upřímnost a tohle nebyl skutečný Harry. Usmíval se na něho se zvláštním výrazem, jako kdyby mu měl Draco dovolit víc. Harry mu položil dlaně na tvář, přesto však nedopustil, aby se jejich propletené prsty rozvolnily. Příjemným tahem sklonil Dracovu hlavu níž. Harry ho políbil. Draco byl zaskočený. Zalapal po dechu. Ne, že by to nebylo příjemné. Ale líbat se uprostřed sídla jeho předků na místě, kde je mohl každý vidět. A nejen jeho rodiče, ale i obrazy jejich mrtvých příbuzných, kteří rádi probírali nejnovější drby. Ne, že by už předtím neexistovaly zvěsti, ale teď by měli i důkaz. Takové chování si spořádaní čarodějové schovávali do svých vlastních pevně uzamčených pokojů. Ani jeho rodiče si na veřejnosti nikdy neprojevovali city. Na úplný vrchol toho všeho, tohle nebyl Harry Potter.

Draco se rozhlédl kolem sebe. Co uviděl, mu na náladě nepřidalo. Na vzdálenost nejméně dvou metrů od nich stála rozzuřená žena. Hněv jí zkroutil vlasy do divokých kudrn, které jí střílely na všechny strany. „To jsem si mohla myslet," ruce měla bojovně složené na hrudníku. „Tak já ti nabídnu pomoc a najednou je veškerá práce na mně?! Že mě to nepřekvapuje."

„Ještě ty začínej," Draco neměl nejmenší náladu na další osobu, co mu bude říkat, jak naprosto nezvládá daný úkol, a že by se měl Harry stokrát lépe bez něho. Jak se vůbec dostala do domu, když byly rodiče okolo. Nejspíš mu to udělali naschvál, aby mu mohli později vyčíst, jak opravdu nezvládá své povinnosti.

„Včera," zdůraznila Hermiona, „jsem ti poslala výzkum a ty ses na něj ani nepodíval. Jak si myslíš, že něco vyřešíme, když ses na mě úplně vybod´?" Draco si vzpomněl na zásilku, jež nebyla sova téměř schopná donést. Neměl však možnost si balík prozkoumat blíž, měl mnohem urgentnější věci na starosti.

Harry se skloněnou hlavou couvl, aby nestál uprostřed roztržky. Ani jeden z nich mu nevěnoval pozornost. Cítil se zvláštně nadbytečný a zároveň v něm stále hlodalo svědomí, které se mu snažilo říct, že je zodpovědný za právě probíhající spor.

„Včera jsem měl mnoho jiné práce. Takže jestli dovolíš a budeš dělat Harrymu společnost. Já bych se mezitím mohl věnovat tomu tvému výzkumu."

Hermiona přejela Harryho pohledem, v němž hledala každou stopu po událostech, co se musely minulý den odehrát. Harry byl schoulený do sebe, rukama si objímal hrudník a díval se do země, jako by chtěl právě teď být úplně někde jinde, ale nemohl se hnout z místa. „Není to můj výzkum, ale náš. A hlavně tvůj. Já jsem ti jen nabídla pomoc."

Draco přikývl a bez dalších slov se vrhl za prací. V pokoji vyzvedl krabici. Jak s ní hýbal, cinkalo uvnitř sklo. Opatrně krabici opět položil na stůl, oddělal víko. Uvnitř v dřevěném stojanu byla umístěna řada očíslovaných fiál, v nichž byly uložené vzpomínky. Bylo mu jasné, co má udělat. Ani si nemusel přečíst dopis, který mu k balení Hermiona ještě přiložila. Vrátil víko nazpět a odebral se s krabicí k myslánce.

.

„Jak se máš?" zeptala se opatrně Hermiona. Harry k ní vzhlédl. Nevypadal tak, jak ho poslední dobou viděla vždy, když ho tady s Ronem navštívili. I když věděla, co všechno mu Draco dělal, konečně však Harry vypadal uvolněně a šťastně. Netrápily ho smrti všech jeho přátel a příbuzných. Vypadal, jako by se posunul dál a začal konečně žít. A najednou tu byl zase ten utrápený Harry s tíhou na ramenou.

„Dobře," řekl nepřesvědčivě. „A jak se máš ty? A co Ron?" optal se zdvořile. Její odpověď však mnoho nevnímal. Odvedl Hermionu navenek, kde se usadili na lavičku v zahradě. Vlastně byl rád, že tu dnes nebyl Ron. Oni nikdy nemluvili o pocitech, to se mezi muži nenosilo. Teď měl ale těžkou hlavu a potřeboval se svěřit.

„Bojím se, že mě chce Draco opustit," promluvil tak potichu, že ho Hermiona sotva slyšela. Nedíval se na ni, díval se do země a botou dělal rýhy do štěrkové cesty.

„Jak tě to mohlo vůbec napadnout?" zeptala se Hermiona. S Dracovým lektvarem bylo něco špatně, takhle prozíravý by Harry neměl být, pokud by byl pod vlivem Amortentie.

„Celý den mě úplně ignoruje. Neodpovídá mi, když se ho na něco zeptám. Jako bych byl pro něho vzduch. Trhá mi to srdce, víš? Vidět, jak se ode mě vzdaluje." Harry si přitáhl nohy k hrudníku. Tiskl je k sobě, aby cítil alespoň nějaký kontakt.

„Třeba je přepracovaný," navrhla Hermiona. To poslední, co teď potřebovali, bylo, aby Harry začal něco tušit.

„Vždyť jsi mu sama vyčítala, že včera nic neudělal," chytil ji za vlastní slova.

„Draco nemá jen ten projekt, se kterým mu pomáhám. To by byl vážně ubožák," uchechtla se Hermiona a myslela, že tím zpříjemní atmosféru. Harry její pokus ale nijak nezaregistroval. „Co vlastně včera dělal?" zeptala se Hermiona.

„A to je další věc. Já to nevím," vzhlédl Harry se zakaleným zrakem. „Ze včerejška si skoro nic nepamatuju."

„Hm."

„Přijde mi, že přicházím o rozum. Když se snažím si něco vybavit, tak nic. Jako by moje mysl byla naprosto prázdná. A to málo vzpomínek, co mi ještě zůstalo, si každý den znovu snažím připomenout, abych nakonec nezapomněl i na-na Draca, na tebe a na Rona." Harry se třásl strachem. „Vlastně se Dracovi ani nedivím. Měl by mě opustit."

„Co to plácáš? On tě má skutečně rád. Proto to všechno dělá," domlouvala mu Hermiona.

„Co všechno?" nechápal Harry. Hermiona se na něho podezřívavě podívala. Rázem pochopila, že se podřekla. S Ronem trávila až moc času a jeho přímočarost se jí začala dostávat pod kůži. „No to, že jde proti svým vlastním rodičům, abyste mohli být spolu. Chce tě mít tady, ve svém světě. I když to je proti všem těm tradicím, co si Čistokrevní vymysleli."

Harry přikývl. Přijal její vysvětlení. Sám si toho také všiml, jak mu Draco vytvářel místo ve své rodině. I třeba jen tím, že měl přidělené místo u stolu, nebo tím, že dostal své vlastní povinnosti. Harryho tu tolerovali a rozhodně počítali, že je schopný mezi nimi obstát i přes své špatné zvyky a nedostatečné vychování, které Harry rád dával na odiv.

„Spolu jste lepší," konstatovala Hermiona. Jak viděla, že se Harry zklidnil a byl schopný toužit po životě, tak i Draco se uvolnil a byl schopný ukázat i svou méně drsnou stranu.

„Děkuju." Usmál se na ni Harry a ten úsměv byl nakažlivý. Hermiona se rozhlédla po rozlehlé zahradě. Měli to tu pěkné.

Po chvíli se blízko nich ozval šustot per o písek, zvuk rychle cupitajících pařátků a kolikrát i krátký paví pokřik. Hejno ptactva zpozorovalo Harryho a okamžitě ho obstoupilo. A už se ho nehodlalo pustit, ač by šel kamkoliv. Pávi usoudili, že je čas krmení. Harry vstal z lavičky. Opustil Hermionu. Dívala se za ním, jak postupuje zahradou směrem k domu s kruhem pestře barevných pávů kolem sebe.

„O mě se nestarej," zavolala za ním Hermiona. „Já půjdu zkontrolovat Draca, jestli pracuje." Harry jí místo odpovědi zamával.

.

Hermiona věděla s naprostou jistotou, kde má Draca hledat. Měl se věnovat výzkumu, a proto zamířila k laboratoři, z níž vycházela slabá vůně bylin. Otevřela dveře a v potemnělé místnosti uviděla téměř nehybnou vyzáblou postavu chlapce jejího věku. Hermiona se ve svém předpokladu nemýlila. „Jak to jde?" zeptala se. Draco s veškerou koncentrací zíral do hrnce s vroucím obsahem, do kterého odkapával chladně zelenou tinkturu a počítal.

Hermiona vzala list papíru, jenž ležel na kraji stolu. Pro nedostatek světla ho musela držet velice blízko u očí. Zápisky porovnala s těmi, co měla uložené v kapse. S výsledkem byla spokojená. „Tak to vypadá, že jsme našli naše paměťové kouzlo. Je to trojka. Ale ještě radši uděláme kontrolní měření."

Draco nereagoval. Veškerou jeho pozornost zaujímal tvořící se lektvar.

„Harry si myslí, že se s ním chceš rozejít."

Draco dopočítal. Odložil kapátko, stáhl plamen kahanu a otočil se k Hermioně. „Děláš to naschvál?" zněl nadmíru podrážděně. Lektvar, na němž pracoval, si vyžadoval největší možnou přesnost a ona ho ruší svým neustálým štěbetáním. Měl co dělat, aby neztratil koncentraci a nespletl se v počtu. To by mohl, celý obsah kotlíku vylít a začít od začátku. Blýskl po ní šedýma očima.

„Tak to těžko. Harry se na tebe upnul a ty ho najednou od sebe odháníš a on neví proč. Bojí se, že ho chceš opustit. Za to já rozhodně nemůžu," Hermiona rozhodila distancovaně ruce.

Draco zaúpěl. Hermiona si jeho výtku špatně přebrala. Nemělo smysl jí však odporovat, stejně by nikdy nevyhrál. „On mě nemiluje," upozornil ji. Sáhl do zásuvky stolu a vytáhl z ní jednu zářivě růžovou lahvičku, ukázal ji provokativně Hermioně, a pak ji uložil k ostatním.

„Žijete spolu přes dva roky. Určitě k tobě něco cítí."

„Nejspíš stockholmský syndrom." Draco byl jednoznačným zločincem v jejich příběhu, který u sebe Harryho držel proti jeho vlastní vůli, o kterou ho také každý den obíral.

„Harry tě má rád. A jak pro něj, tak pro nás, je lepší, když si myslí, že je mezi vámi všechno v pořádku."

„Není to skutečné," upozornil ji Draco. V dalším okamžiku naplnil Draca strach. Zabrnělo ho v dolní čelisti, až se mu sevřela pevně ústa.

„Musí. Aspoň do doby, než ho uzdravíme."

„A co když to je Voldemort a ne Harry," Draca zamrazilo až u srdce. Přešel instinktivně blíž k otevřenému plameni. Incident s jeho otcem mu spíše připomínalo Lorda Voldemorta než reakci, které by byl Harry schopný. „Každý viteál obsahuje část duše, ze které se může znovu zrodit."

„Není. Pamatuje si nás. Mě, Rona, tebe. Určitě to je Harry."

„Nějaká konkrétní vzpomínka?" zeptal se Draco skepticky.

„Jak by mohla, když mu mažeš paměť," vyčetla mu. Draco zesmutněl ještě víc. Pokýval hlavou. „Musíme si pospíšit."

„Nejúčinnější se zdá Odevzdej. Velmi staré kouzlo. Dovolí ti nahlédnout do mysli druhého člověka a vyjmout vzpomínku z jeho mysli. Důležité ale je, aby se ten člověk úplně uvolnil. Nejlepší je, když ti bezpodmínečně věří, což v tvém případě nebude žádný problém."

Draco se zamračil. To kouzlo neznělo jako nějaké, které by se dalo najít v běžných knihách na volném trhu. Spíše jako něco, co zavánělo černou magií. „Kde jsi ho našla?"

Hermiona si náhle začala prohlížet nehty. „Percy mi pomohl. Na ministerstvu se dá najít spousta zajímavých informací." Při pohledu na Hermionu se Draco radši ani nezeptal na to, jak jí vlastně Weasley pomohl. Stejně by mu ta informace nebyla v ničem prospěšná.

„Problémem ale je, že struktura té vzpomínky je mnohem silnější a odolnější, než u ostatních vzorků, co jsi mi poslala. K jejímu zničení bude potřeba magického předmětu s jedinečným významem. Něco jako je Zub času," podotkl Draco.

„Navíc se bude jednat o viteál. Pokud ho chceme zničit, potřebujeme něco víc, než Zub času. Viteály jsme byli schopní zničit jedině jedem ze zubu baziliška."

„Nebo mečem Godrica Nebelvíra," přidal Draco.

„Ale to díky tomu, že byl nasáklý baziliščím jedem. Pochybuju, že se po Tajemné komnatě ještě povaluje zubatá baziliščí kostra."

„A co se stalo s tím mečem?" zeptal se Draco se zájmem.

„Objevuje se jen, když je ho potřeba. A to jen pravému potomku Nebelvíra," vysvětlila Hermiona pověst vlastní koleje.

„Tak to máme smůlu." Oba upadli do hlubokých myšlenek. Vždy, když už měli řešení na dosah, se našel háček, přes který se nemohli dál hnout. Když ani jeden z nich na nic nepřicházel, Hermiona se rozhodla, že odejde. „Tak já ti zítra pošlu kontrolní vzorky. A uvidíme, jestli na něco přes noc přijdeme. No, ale hlavně ty si to urovnej s Harrym."

Draco přikývl. Podíval se na lektvar, na nějž se v tu chvíli nedokázal soustředit, a pak vzhlédl k fotce svého kmotra. „Kdybys mi tak mohl poradit," obrátil se na něho. Severus Snape mu věnoval tvrdý pohled, jako by Draco něco přehlédl. Draco sevřel v zamyšlení rty.