Všechno už měli předchystané. Znali kouzlo, které použijí. Věděli, jak vyjmout vzpomínku i s částí duše, která představovala poslední viteál. Získali baziliščí jed ze Snapovy tajné zásoby. Harry byl natolik oddaný Dracovi, že nebude nic namítat a udělá přesně, co se mu řekne, když si to bude Draco přát. A Draco si přál, aby to hlavně dobře dopadlo.

Díval se na Harryho, jak klidně spal. Nevěděl naprosto o ničem, co ho druhý den mělo potkat. A to bylo dobře. Potřeboval být na celý rituál co nejvíc odpočatý. Poslední dávka lektvaru ležela na Harryho nočním stolku s tím, že ji ráno vypije a pak už ho nebude nikdy potřebovat. Draco se snažil sám sebe přesvědčit, že ho to těší a že se mu uleví, když nebude mít tolik starostí, aby se z Harryho nestal staronový Pán zla. Tetování na Dracově předloktí vypadalo také naprosto klidně, jen Draco nemohl usnout. Přišlo mu, jako kdyby měl zítra všechno ztratit. Chtělo se mu plakat, ale držel se ze všech sil, jen aby nevzbudil Harryho. A proto se jen na něho díval, opatrně mu čechral vlasy, a snažil se zachytit každou sebemenší chvíli, protože věděl, že je jeho poslední.

Nikdy se neměl s Harrym sblížit.

Jak vlastně Severus Snape mohl zvládnout tu spoustu citů, se kterými nesměl nikdy nic udělat? Jak to že se nezbláznil, když ji viděl v náruči někoho jiného? Jak to, že on sám Pottera na místě neproklel do třetího pokolení nebo ho rovnou nezabil? Draco by to všechno pochopil.

Nejspíš se tím sám trestal. Věřil v to, že nebyl pro Lily dost dobrý, a že s ním by Lily nikdy nebyla skutečně šťastná. To samé teď cítil i Draco. Nejradši by si také zařídil tajnou noru, do které nahromadí všechny připomínky na Harryho, zavře se do ní a bude tam kvílet jako zvíře, dokud neochraptí. Pak zas vyjde ven zbaven veškerého boje, naplněný cynismem až k prasknutí bude kibicovat každého, kdo mu přijde do cesty. Takový osud ho čekal. Bezdůvodně už delší dobu nosil černou téměř denně. Vlastně si se Severem Snapem byli velmi podobní. A Dracovi to poprvé v životě nepřišlo jako pochvala.

Ráno posnídali jako obvykle. Jen teď neměl Draco vůbec žádnou chuť. Přebíral se v jídle, točil v něm vidličkou, jen aby něco dělal. Šťouchal do osminky jablka a přišlo mu neskutečně zajímavé, jak se naklání do stran. Hypnotizoval jablko pohledem a čekal, kdy se konečně překotí. Trochu se napil čaje.

Neposlouchal, o čem se při snídani mluvilo. Jen vnímal, že je dnes otec v mnohem lepší náladě, než jakou poslední roky měl. Jakoby mu postupně padaly okovy a Draco je přejímal. Ač se ho Harry snažil povzbudit k rozhovoru sebevíc, stále upadal do světa vlastních myšlenek. Přemítal nad tím, jak prohledával Snapovu zásobu lektvarů. Všechno měl úhledně seřazené a každou lahvičku pečlivě popsanou. Jako by si na jejich popisech dával mnohem více záležet, než když psal poznámky na tabuli nebo známkoval úkoly. Měl tam snad všechno. Po chvíli bezradného hledání objevil systém v celém jeho archivnictví. Nejpoužívanější přísady měl nahoře, pod tím se nacházely běžné lektvary, hlouběji pak zbytečnosti a na spodních policích umisťoval jedy. Pak už to byla jen chvilka, než našel fiálu z nejtvrdšího materiálu celou neprůhlednou, aby náhodou její obsah nereagoval se světlem. Na štítku stálo Baziliščí jed. Draco se ho okamžitě chopil. Když doma vyndal lahvičku z kapsy, našel ještě něco, co tam dřív neměl. Mezi prsty se mu zachytil útržek pergamenu. Draco se přesvědčil, že je sám. A s napětím se začetl.

„Tohle je velmi nebezpečná hračka pro děti, které ani nedostudovaly. Jen doufej, že víš, co děláš." No skvělé, i Severus Snape mu dával ze záhrobí lekci. Dracovi to nijak na náladě nepřidalo právě naopak. Pořád se mu hlavou ozývala poslední věta jako nějaká temná mantra. Jen doufej, že víš, co děláš.

S Harrym se šli potom projít. Korzovali zahradou. Harry mluvil a Draco přikyvoval bez toho, aby mu dokázal věnovat pozornost. Harry si toho byl velice dobře vědom. Proto přišla kontrolní otázka: „Můžeš mi zopakovat, co jsem právě řekl?" Díval se vážně na Draca, který najednou měl pocit, že opět sedí v lavici, je vyvolaný a on neví naprosto nic.

Harry však nečekal na odpověď. „Co se děje?" přišel místo toho s další otázkou.

Draco se snažil odvrátit pohled, ale Harry ho nespustil z očí. Sledoval jeho zrak, kamkoliv se hnul. „S tím mi nemůžeš pomoct," odpověděl a snažil se nechat Harryho za sebou. Jenže Harry byl zdatnější a jen tak něco ho neodradilo. „Jako vážně? S ničím lepším jsi nepřišel. Proč si myslíš, že ti s tím nemůžu pomoct? Vždyť spolu chodíme. Když to nechceš říct mně, tak komu teda?"

Draco se na něho upřeně podíval a zopakoval: „Nemůžeš mi s tím pomoct."

„Takže se to týká mě?" obrátil Harry. Draco zaúpěl. Tohle byla věc, na kterou se těšil, až skončí celá ta hra s nápojem lásky. Tohle překrucování výroků, tak typické pro holky a poslední dobou i pro Harryho.

„Ne," řekl rezolutně Draco. „Prostě se to týká mě. To já mám se sebou problém a musím si ho vyřešit sám." Hněv se v něm kupil. Cítil ho tolik, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Když si však po delší chvíli uvědomil, kam ho směřuje, okamžitě vychladl. Podíval se na špičky svých bot a zašeptal: „Promiň, Harry."

„To nic," Harry ho objal. Následně mu položil ruku na rameno a směroval ho k domu. „Jen chci, abys věděl, že mě nemusíš nic dokazovat. Chci, abys věděl, že tě mám rád takového, jaký jsi. Takového povýšeného, nekompromisního snoba, který je schopný kvůli mně všechno porušit." Harry sledoval, jak se Dracův obličej mění, až se na něm vytvořil lehký úsměv. „Máš dobré srdce, víš o tom?" dodal ještě Harry.

Draco mu věnoval tázavý pohled. Vždyť byl prachsprostý padouch. V žádném případě neměl dobré srdce.

„Jen se tak netvař. Myslíš, že jsem tě za těch deset let neměl šanci poznat? Snažíš se vystupovat jako tvůj otec, ale ve skutečnosti jsi víc podobný své matce. Odhodlaný chránit ty, které miluješ, do posledního dechu."

Jen kdyby Harry věděl, jak Draco se sebou celou noc zápasil, jak se přemlouval, že není potřeba na jejich současném životě nic měnit. Že by mohli klidně takhle pokračovat dál, i když by Harry přišel o všechny vzpomínky a Draco o rozum.

„Pojď. Hermiona už na nás čeká," Harry ho vedl dál.

Rodiče už byli pryč, jak bylo jejich zvykem. Touhle dobou většinou chodili na terapii, aby se Lucius Malfoy dokázal konečně vyrovnat se zážitky, které si vyžádaly jeho nervy. Dnes však si udělali se ženou pěkný den. Vydali se na nejbližší čarodějnický bulvár, kde chtěli utratit co nejvíc peněz a oslavit dnešní den. Hlavně že zatím nebylo co slavit.

Draco byl bledý jako stěna, ale když uviděl Hermionu zbledl ještě víc. Vypadala tak klidně. S nadšením se vítala s Harrym, který nijak nezaregistroval její skicák, plný poznámek a vložených listů, jež měla pod paží. Draco si ho však dobře všiml a okamžitě pocítil vlnu nevolnosti. Na dnešní den nebyl připravený.

Hermiona si ho prohlédla a z jeho vzhledu nebyla vůbec nadšená. Svým pohledem mu to dala dokonale najevo. Aby se na něho nemusela dál dívat, obrátila se k Harrymu. „Budeš nám dneska asistovat. Zmínil se ti o tom Draco?" Vzala ho kolem ramen a vedla ho do Dracovi laboratoře.

„Strašně se na to těším. Vadilo mi, jak jste mě celou dobu drželi stranou. Jako by to bylo nějaké tajemství. Už jsem se bál, abyste se vy dva nedali dohromady."

„To bych ti nikdy neudělala," přísahala Hemiona. „A hlavně Ronovi ne."

Draco se za nimi ploužil jako stín.

„Na čem vlastně děláte?" zeptal se Harry.

„Na paměťových kouzlech," prohlásila Hermiona. Draco si myslel, že se pozvrací. Přesto ale mechanicky otevřel dveře do své komůrky. Už včera večer si připravil všechno potřebné. Vlastně přinesl jen misku z myslánky, naplnil ji éterovou tekutinou, vedle postavil lahvičku s baziliščím jedem. Po tak vleklém výzkumu to vypadalo až tak nepřesvědčivě triviálně.

Hermiona rozložila svoje zápisky. Nastal čas.

„Posaď se," vyzvala Hermiona Harryho. Ten s nadšeným výrazem uposlechl. Při pohledu na Draca však zvážněl.

„Bude to bolet?"

„Možná trochu," přitakal Draco. Posadil se proti němu a snažil se vykouzlit úsměv, vycházel však dost tragicky. „Potřebujeme po tobě, aby ses po celou dobu soustředil jen na jednu věc," Draco věděl, že Hermionino kouzlo fungovalo i bez přímého vyzvání subjektu, přesto nechtěl nic riskovat. Muselo se jim to povést hned napoprvé. Jinou možnost neměli.

„Dobře. Na co mám myslet?"

„Na-" Draco se zarazil. Snažil se spolknout knedlík, který se mu utvořil v krku. „Na nás."

Harry se zářivě usmál. „To nebude nic těžkého."

„Ať se stane cokoliv, nesmíš myslet na nic jiného," potřeboval přimět celé jeho vědomí i nevědomí, aby pracovali ve schodě, ať už se Voldemort v jeho mysli schovával kdekoliv, pokud bude Harry urputně myslet jen na jednu věc, pak ho museli definitivně najít ve vzpomínce, kterou vytáhnou.

Harry přikývl.

„Dobře," Draco si sáhl do kapsy, kde měl po celý den schovanou bezovou hůlku. S ní vytáhl i kousek složeného papíru. „Můžu to být klidně já, jestli se na to necítíš." Draco Hermionu v tuto chvíli vůbec nevnímal. Přečetl si vzkaz na pergamenu. Stálo tam: Hodně štěstí. Draco schoval psaní opět do kapsy. „Ne, musím to být já." Uchopil pevně hůlku do ruky, její špičku namířil na Harryho spánek a přitom se mu díval do očí. Druhou ruku přiložil na Harryho tvář, měl tak kontrolu nad Harryho hlavou, kdyby náhodou chtěl ucuknout, a zároveň se ho mohl naposledy dotýkat. „Mysli na nás, jak se ráno probouzíš pozdě na to, abys přišel včas na snídani. Celý rozcuchaný, jak se ti snažím uhladit vlasy. Ale bezvýsledně. Jak spolu chodíme krmit pávy."

„I když je nesnášíš."

Draco přikývl. Tiše pronesl kouzlo, aby Harryho nevyrušil. Z hůlky vyšla slabá modrá záře, která se spojila s Harryho spánkem.

„Na to, jak se mě bojíš objímat na veřejnosti. A co teprve, když se tě snažím políbit. Nebo na to, jak se snažíš vypadat nadřazeně jako tvoji pokrytečtí předci a nakonec jsi ještě větší cíťa než já." Harry měl dokonalou představu o tom, na co má myslet. Nepříjemným pocitem mu škubal koutek.

Draco pomalu táhl velmi silný pramen, který připomínal bílé koňské žíně, z nichž se dělaly smyčce. Harrymu kanula slza po tváři. Přesto však si udržoval svůj úsměv a pohledem nechtěl Draca opustit.

I Draco cítil, jak mu vlhnou tváře.

„Pamatuješ si, jak jsme zápasili v Luciově pokladnici? To bylo dost vzrušující samo o sobě. Ale stejně se mi nejvíc líbí, když jdeme spát. Kdy se k tobě můžu bez obav přiblížit, poslouchat, jak ti tluče srdce. Jak mi prohrabuješ vlasy, když si myslíš, že už spím. A pak když už konečně usneš, jak se ti úplně změní dech a konečně necháš ze sebe všechno spadnout." Dracovi se začal třást ret. Uvolnil ruku z Harryho tváře a přesunul ji na hůlku, aby měl větší sílu ve stisku a mohl dál pokračovat. Harry ztichl. Pohled se mu začínal zakalovat a z hřejivého pohledu plného lásky, přecházel do naprosté neutrality. Kouzlo fungovalo. Draco táhl. Délka vzpomínek se rovnala velikosti vzrostlého hada. Hlavně, aby se to všechno vešlo do myslánky. Draco ucítil najednou větší odpor. Zatáhl proto silněji. Vlas vzpomínek byl rázem celý venku.

Draco nepustil hůlku z ruky, s naprosto rozostřeným viděním došel k digestoři. Do misky z temného kamene vložil vytažené pletivo vzpomínek, pozoroval, jak se mění barva. Rychle sáhl po lahvičce s jedem a veškerý ho do starodávné mísy vylil. Jejich úkol byl moc důležitý na to, aby šetřil. Dalším důvodem mohl být panický strach z Voldemorta. Draco však o tom nechtěl mnoho přemýšlet. Tekutina začala vřít, kroutit se, křičet. Trojice dospívající si zakryla uši. Bylo to hrozné. Cítili neskutečnou úzkost, která pramenila ze skomírajícího viteálu. V uších se jim ozýval nelidský jekot. Sténání jim svíralo vnitřnosti. Obcházely je křeče, které nemohli nijak ovládat. Z ničeho nic však zavládlo ticho.

Draco nejdřív nevěděl, co se děje. Ticho ho úplně ochromilo. Snad ještě víc než předešlá fyzická bolest. Pomalu si uvědomoval, kde je. Chlad kamenné podlahy mu pomohl vrátit se k rozumu. Postavil se na nohy. Přeměřil si Hermionu, která se už také sbírala ze země. Pak se rozběhl za Harrym. Stále seděl na židli, kterou mu vykázali. Rozhlížel se kolem sebe, jako by chtěl přijít na to, kde je.

„Jak se cítíš?" zeptal se ho starostlivě Draco.

„Jak bych se měl cítit?" Harry měl opět výraz zatvrzelého hrdiny, který ho zdobil po celou dobu jejich školní docházky. Vstal ze židle, trochu vrávoral, ale Dracovu ruku rezolutně odmítl. Přesunul se k Hermioně, ujistil se, že je v pořádku. „Porazili jsme Voldemorta. Na ničem jiném nezáleží."

Draco opět ztracen ve své hlavě tiše přikyvoval a do očí se mu hrnuly nové slzy. Vyhráli. Už není žádný Voldemort. Jsou konečně volní. Měli by slavit. Stejně jako slavili jeho rodiče a za chvíli začnou i Harry s Hermionou a tou zrzavou rodinou. Potichu je následoval ven a díval se, jak Harry odchází bez jediného slova rozloučení, bez jediného pohledu nazpět. To ale přece hrdinové nedělají, aby se dívali zpátky. Tak by zločince nikdy neporazili. A Draco jedním takovým padouchem byl, i když se nějaký čas snažil přesvědčit, že to tak nebylo. Pravda byla očividná.

Draco mrštil bezovou hůlkou do kouta a schoval se do bezpečí svého pokoje.

X

Pokud nechcete, aby to takhle skončilo, napište komentář, případně mě osobně do zpráv. Je to jen na vás.