Tahle kapitola je pro ty čtenáře, kteří nechtějí, aby to s Dracem dopadlo špatně. Ostatní ji už číst nemusí.

Draco se už pomalu sžíval s myšlenkou, že Harryho nikdy neuvidí. Musel se posunout dál, protože to nikdo jiný za něho neudělá. Otci vysvětlil, že jeho myslánka byla nadobro zničená. Byla to jen malá daň za jejich svobodu, jenže otec se dostal ze svého apatického stavu až příliš rychle a Dracovi okamžitě uložil domácí vězení.

A tak měl Draco nekonečné množství času na vytváření památníku Harryho Pottera po vzoru svého kmotra Severa Snapea. Měl tu spoustu věcí na uchování, protože si Harry při svém překotném odchodu nevzal vůbec nic, žádné oblečení, ani kartáček. Dokonce i prsten schovaný v jednom naprosto směšném páru ponožek tam stále byl.

Jak Harry poukázal, Draco byl přecitlivělý. Proto na většinu z oněch věcí ani nesáhl. Díval se na ně a čekal, že mu alespoň jeden z předmětů vrátí Harryho zpátky. Jakoby všechny zapomenuté věci mohly být skutečnými viteály. Ležel na posteli a snažil se čichat vůni, kterou tam Harry po sobě zanechal, dokud ještě nějaká zbyla. Ta ale už také pomalu mizela. Za chvíli nebude mít Draco vůbec nic, než ohromnou díru v srdci.

Jak to jen mohl Severus Snape tak dobře snášet? Z laboratoře, kam od Harryho odchodu nevstoupil, přesunul fotku svého mentora do své ložnice, často se na něho díval a hledal v něm sílu, kterou necítil. Pod rámeček naskládal vzkazy, které mu Snape zanechal. Snažil se pochopit, k čemu je vlastně dobré snášet tolik bolesti. K čemu se tolik obětoval, když teď neměl vůbec nic, jen bolest. Takhle se přece nemůže cítit někdo, kdo udělal dobré rozhodnutí.

Otevřely se dveře do pokoje. „Přestaň s tím," prohlásil otcův hlas. Ani se nepodíval dovnitř, odešel a nechal dveře dokořán.

Draco se podíval na hodiny. Bylo půl druhé. Nebyl to ani čas oběda, ani večeře. Nejspíš je čekala nějaká návštěva, jinak by ho nechali v pokoji, ať si tam dělá, co chce. Bez energie se postavil, oblékl si první věc, která se mu dostala pod ruku, což nebylo nic jiného než černé společenské kalhoty a černý svetr. I oblečením se teď podobal Snapovi. Byl předurčen k tomu být nešťastný.

Naučenými cestami bez jediné myšlenky dorazil do místnosti, kde přijímali hosty. I když nechápal, kdo by k nim mohl přijít, když mu Andromeda Tonksová dala jasně najevo, že sem chodí jen kvůli Harrymu a Harry už tady nebydlel.

Rozhlédl se po pokoji a uviděl matku s otcem, jak si povídají s Hermionou Gangerovou. Byl to dost nezvyklý výjev. Jakmile si ho Hermiona všimla, rázným krokem se k němu přiřítila. Draco neměl ani dost času její postup vstřebat, jeho mysl byla poslední dobou naprosto nepoužitelná. Byl rád, že na ni vůbec zaostřil. „Vypadáš strašně," pozdravila ho. Draco se zasmál. Jak jinak by měl vypadat? Vlastně znal správnou odpověď. Měl by být šťastný. Vždyť zničili Voldemorta. Draco se chtěl okamžitě vrátit do svého pokoje.

„Proč jsi přišla?"

„Měl bys přijít mezi nás a ne se tady jen tak zašívat," kárala ho Hermiona.

„Proč?"

„Protože nám chybíš?" navrhla dívka.

„Vážně," Dracův hlas sršel cynismem.

„Představ si, že jo. Je to už skoro rok a ty se chováš jako dítě."

„Rok?" Draco byl zmatený. Hledal podporu u matky, ale ta přikývla. Jistě stranila Hermioně. Proč by s ním jeho vlastní rodina měla soucítit, k tomu nikdy nebyla uzpůsobená.

„Jo, představ si to. Víš co? Když už ses konečně dostal z té své nory, vezmu si tě rovnou s sebou," vzala ho za rolák a táhla ho vší silou ke krbu a letaxovému prášku. Draco byl tak bez sebe, že jí v první chvíli začal odporovat. To mu však nijak nepomohlo, Hermiona byla silnější. Mohl se jen zeptat: „Kam jdeme?"

„Uvidíš," Hermiona mu věnovala úšklebek, za který by se nemusel stydět ani Sirius Black. Vstoupili společně do krbu.

A jako by to věděl, v druhé chvíli se objevili v bývalém sídle rodiny Blacků na Grimauldově náměstí 12. Byla to ponurá budova, ještě daleko strašlivější než domov Severa Snapea. Draco opatrně našlapoval, z temných koutů na něho mohlo každou chvíli něco vybafnout. Cítil se stísněně a rozhodně se mu nechtělo dál. Přesto ho Hermiona vedla do neutěšené jídelny, kde u jednoho stolu seděl Ron Weasley s Harrym. Dracovi zkameněly nohy.

Hermiona do něho několikrát šťouchla, aby ho rozpohybovala a už se viděl, jak se přibližuje ke svému konci. Jak to jen Snape dělal, že mohl na Harryho vůbec promluvit a že se dřív nezhroutil ze ztráty jediné milované osoby, kterou mu Harry vždy bezpečně připomínal.

Harry vzhlédl. Z jeho pohledu nemohl Draco mnoho vyčíst. Byl to složitý pohled. Odhaloval tolik emocí, že se v nich dočista ztratil. Hermiona Draca donutila, aby se posadil. A to přímo naproti Harrymu. Za chvíli se objevil mrzutý otrhaný domácí skřítek, který si něco brblal a rozlíval čaj všem u stolu.

Hermiona si odkašlala a nechala na sebe strhnout veškerou pozornost. „Chtěli bychom vám s Ronem něco oznámit. Viď, Rone," upřeně se na něho podívala.

„Když si s tím začala, tak to můžeš dokončit," odbroukl Ron, kterému se z nějakého důvodu nechtělo. Hermiona ho však nenechala zahálet. Kopla ho pod stolem do holeně. „Au, to je jako domácí násilí," Ron musel dát najevo, že ho to bolelo.

„Předtím jsme se ale domluvili, že to řekneš ty. Můžeš, prosím?" pronesla Hermiona sladce.

Ron se najednou vypjal. „Jsem Hermionu požádal o ruku. Takže se do roka budeme brát." Ron čekal, co na to řekne jeho nejlepší kamarád, netrpělivě ho pozoroval. Protože kdyby Harry nesouhlasil, pak by to pro Rona byla těžká rána a prsten by Hermioně okamžitě vzal a dal jí ho třeba znovu až za deset let.

Harry vypadal pořád stejně vážně, ale přesto jim pogratuloval. „To je skvělá zpráva. Ale že ti to trvalo."

Draco stále nevěděl, proč tu sedí. Zvláště teď když na něho trojice s očekáváním hleděla. Co se po něm vlastně chtělo? „Gratuluji?" navrhl Draco. Všichni přikývli, Dracovi se ulevilo.

Hermiona, která seděla hned vedle Draca, ho nenechala, aby se znovu zabral do svých sebedestruktivních myšlenek. „Chtěli bychom tě pozvat na naši svatbu," usmála se na něho.

„Mluv za sebe," zabručel Ron.

Draco je přejel pohledem. Pak tak tiše, aby ho nikdo kromě Hermiony neslyšel, se zeptal: „Proč?"

Hermiona na něho vrhla hněvivý pohled. Její trpělivost byla dávno u konce. „Protože jsi náš přítel." Pronesla to tak ostře, že s ní nemohl Draco více diskutovat. Hermiona měla jistě pravdu.

Najednou k ní Harry promluvil. „Mohl bych si s Dracem promluvit o samotě?" Řekl to s naprosto nesmlouvavým tónem jako fakt, přes který nejel vlak. I jeho tvář nabyla na ještě větší vážnosti.

Hermiona vstala rychlostí blesku a už táhla Rona pryč. V jejím pohybu bylo až moc nadšení na to, aby Harryho požadavek byl náhodným obratem v hovoru. Buď Hermiona něco tušila, nebo s Harrym zavedli předtím rozhovor ohledně Draca. Klaply za nimi dveře. Draco se Harrymu odvážil opatrně podívat do očí, pak však zas rychle klesl zrakem ke stolu. „Co to děláš?" zaúpěl Harry.

„Co myslíš?"

„Proč se chováš, jako bys něco provedl?" Stále se na Draca díval. Cítil jeho pohled. Byl intenzivní, až ho téměř spaloval. „Zachránil jsi mě."

Draco těžce vzdechl. Kolikrát si přál, aby radši Harryho vůbec nezachránil. Nebyl žádný hrdina, byl jeho pravým opakem.

„Nechovej se jako zločinec, když jím nejsi."

Draco pokýval hlavou, neměl odvahu vzhlédnout. Fascinoval ho červotočem prolezlý stůl. Ten doma neměli. Tolik hmyzích chodbiček. Třeba než to spolu skončí, je všechny dokáže spočítat. Choval se dětinsky. „Jak vám to jde s tou holkou od Weasleyových?" Draco si chtěl přisypat ještě trochu soli do rány, než se vrátí domů, do svého osamělého doupěte.

„Jsme kamarádi. Vždyť je jako moje sestra."

Draco tomu nerozuměl, a proto vzhlédl. „No co. Weasleyovi jsem vždycky bral jako rodinu, kterou jsem nikdy neměl. A oni mě přijali jako dalšího syna a bratra. Musel bych být vážně blázen, kdybych si myslel, že mě přijmou do rodiny, jen pokud bych chodil s Ginny."

To dávalo smysl.

„Navíc je podobná tvé matce," přidal Draco.

„Pořád na tebe myslím," vyhrkl Harry bez rozmyslu. Dělal tak spoustu věcí, tak proč nevyřknout něco, co myslel jistě jinak, než jak by to Draco mohl přijmout. Správně. Harrymu se překvapením rozšířily oči. Nečekal, že to ze sebe vypraví. Chvíli bylo ticho. Harry přemýšlel. Draco chtěl odejít. Otočil se od Harryho, opřel se dlaní o stůl. Jak si pomáhal do stoje, Harry ho chytil za ruku. Draco při doteku ztuhl. Harry zopakoval: „Pořád na tebe myslím."

Draco kroutil hlavou. „To je ještě zbytek Amortentie. Promluv si o tom s Hermionou. To přejde."

„Ne." Harry ještě nechtěl pustit jeho ruku. Draco se znovu posadil. „Já vím, co cítím. A vím, že to je skutečné." Sice si nepamatoval na většinu jejich společného soužití, za to ho celou dobu stravoval pocit, že mu v životě někdo chybí. Připadal si nesprávně a nedokonale, neúplně. Pak mu Hermiona řekla, co se stalo. Stačilo jen uslyšet Dracovo jméno, aby se mu sevřelo srdce. Sama Dracova přítomnost ho naplnila vnitřním klidem. Po dlouhé době z něho opět spadlo napětí. „Podívej se na mě."

Draco nemohl. Cítil, jak mu vlhnou oči, jak se mu zamlžuje vidění. Nemohl vzhlédnout. Bylo to pro něj až příliš bolestivé. Harry v něm probouzel city, které chtěl v sobě dávno pohřbít. Myslel si, že už je pomalu zapudil, ale jeden pohled na Harryho vše ještě daleko víc umocnil. Draco však nechtěl život klamných nadějí.

„Proč si pořád hraješ na mučedníka? Vím, o co ti jde. Nebuď jako on. Jako Severus Snape. Podívej se na mě."

„Ne," třásl se Dracovi hlas.

Harry se natáhl k Dracovi přes stůl a vzal jeho hlavu do dlaní. Teď už ji konečně zvedl. Harryho palce stíraly Dracovi slzy z tváří. Musel vypadat příšerně. Draco chtěl uhnout pohledem, ale Harry mu to nedovolil. „Líbíš se mi. Pořád." Draco odfrkl. Taková lež. Komu by se mohl líbit zarudlý, opuchlý od pláče. „A pokud nám to vyjde, chtěl bych, abychom na svatbu Rona s Hermionou šli jako pár. Ty to snad nechceš?" Harry toužil po jeho blízkosti. Nemohl se dál držet na uzdě. Potřeboval se Draca dotýkat nejen teď ale i v čase, který teprve přijde. Pevně ho zachytit. Chtěl se přestat cítit prázdně a Draco byl jediný lék na jeho nicotu.

Draco nebyl schopen slov. Vzal jednu z Harryho rukou do své dlaně, a položil se na ni celou vahou. Tiše přikývl. Harryho ruce rázem zmizely. Draco se polekal. Harry vyskočil ze svého místa, oběhl stůl a vzal Draca do pevného objetí. Klidně ho houpal a šeptal mu: „Tak už neplač."

Ani si neuvědomili, jak dlouho tak seděli, dokud se nerozrazily dveře a s nadšením se na ně nevrhla Hermiona s Ronem opodál. „Jsem tak ráda, že jste se dali zase dohromady."

„No, úžasný." Ron poklepal Harryho po rameni. Harry se radostně zasmál a sevřel Draca ještě pevněji.