Po dvou letech jsem si konečně našla cestu zpátky k hraničářskému fandomu...
Kočár dokodrcal až k branám hradu. Stráže se seběhly, když uviděly tak početnou skupinu, a Averill sklonila hlavu a tiše se uchechtla, když se s otevřenou pusou zastavily a civěly na krále a prince.
„V-Vaše Veličenstvo, Vaše Výsosti… my… nevěděli jsme, že se vrátíte," velitel stráží hlesl. Očividně očekával, že přijde trest. Crowley se ovšem vesele zazubil.
„Taky jste neměli," oznámil jim a Egon s Berwickem se na sebe podívali. Oba dva se tímhle představením dost bavili, ale zároveň vypadali, že se dost těší na čerstvé jídlo a postel. Koneckonců, Averill byla taky zralá na dlouhý, nepřerušovaný spánek.
Povoz vjel na dvůr a pážata si převzala koně. Hraničáři se o své koně až na výjimečné případy starali sami, v tomto případě ale uznali za vhodné, aby nejprve doprovodili krále a prince do audienční síně, a tak přenechali své koně i Albu stájníkům, a celá skupina vystoupila.
Averill sykla bolestí, když slezla z kozlíku. Po několika hodinách, kdy se téměř nehýbala, byla ztuhlá a svaly ji bolely, nehledě na zranění na zádech. Alespoň přes sebe měla přehozený plášť, který jí zakrýval celou horní polovinu těla. Jinak by se totiž neodvážila seskočit.
Ostatní ženy si z povozu vzaly své věci a shlukly se hned za hraničáři a králem. Averill houpavým krokem došla do mezery mezi Egonem a Crowleym. Cítila se mezi nimi o něco bezpečněji.
Princ Duncan podpíral krále Osvalda a právě se ho snažil rozhýbat, aby všichni mohli jít dovnitř, když vtom se otevřely dveře a královna Debora v doprovodu Stilsona a lady Rosalindy vstoupila na nádvoří. Za nimi šly stráže, připravené okamžitě je bránit.
„Osvalde!" Debora vystoupila vpřed a Averill zachytila toužebný pohled lady Rosalindy. Zdálo se, že i ona se chce vrhnout Duncanovi do náruče, ale čekala, až se nejprve přivítají král a královna. Jakmile mohla, pevně Duncana objala. Princ ji přivinul k sobě a poprvé za celou dobu se tvářil uvolněně. Asi z něj při příjezdu na hrad musel spadnout veškerý stres. Averill by se ani nedivila, vždyť ho nejdřív bůhvíjak dlouho věznili na hradě Divoká Voda, potom se celý turnaj seběhl hrozně rychle, nakonec musel pomoct v boji proti Morgarathovým mužům, zkrátka a dobře, byl tak zralý na pořádný odpočinek.
Zato Stilson je všechny probodával pohledem. Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, byli by všichni už dávno mrtví. Zatím se však nepohnul – cestu mu zakrývaly dvě urozené ženy.
Rosalinda konečně pustila Duncana.
„Drahý, tak hrozně jsi mi chyběl," řekla téměř neslyšně. Pak se černovláska otočila na Averill a než se dívka nadála, taky byla v medvědím objetí.
„Děkuju, že's mi ho pohlídala," zašeptala. Jenom Averill ji mohla slyšet, ta teď ale měla úplně jiné starosti, například bodavou bolest v zádech v místech, kde kolem ní Rosalinda ovinula své ruce.
„Au, au, moje záda," protestovala. I letmý dotek ji stále ještě bolel a ona nepotřebovala, aby jí někdo způsoboval další bolest. Rosalinda ji, naštěstí pustila.
„Co se stalo?" tázala se, ale Averill nebyl dopřán čas odpovědět. Teď už Stilson, úplně rudý vztekem, nehodlal dál čekat.
„Vaše Veličenstvo, smím se zeptat, co děláte ve společnosti těch…" nafoukl se a ukázal na skupinku hraničářů. „Těch psanců?"
Berwick se uchechtl. Crowley se na něj vesele usmál.
„A smím se zeptat, proč nás nazýváš psanci? Jsme přece královští hraničáři," sdělil mu zvesela a zamával na něj lejstrem, kterým ho král pověřil zpátky do služby. Stilson otevřel pusu a rázným krokem přišel k mladšímu hraničáři a pergamen mu sebral. Rozevřel ho, a jeden by se bál, že ho snad takovým pohybem roztrhne.
Pokud si Averill myslela, že Stilson snad už nemůže víc zbrunátnět, mýlila se. S každým pohybem jeho očí, jak četl rozkaz k návratu propuštěných hraničářů do služby, vypadal čím dál naštvaněji.
„Co to je?" zvýšil hlas, až se princ Duncan zamračil. Stilsonův pohled se zastavil na Averill, která stála hned vedle Rosalindy. „Za to můžeš ty! Jak jsi utekla z vězení, hm?"
Averill zbledla. Bylo jí jasné, že se zraněnými zády by se nijak neubránila. Zároveň neměla v úmyslu nechat se sebou jednat jako s hadrovou panenkou.
„Nic jsem neprovedla," zasyčela. Jestli tady někdo něco provedl, pak to byl Stilson, když se spojil s Morgarathem.
Velitele hraničářů zastavil princ Duncan, když mu vstoupil do cesty mezi něj a Averill.
„Tohle je varování, Stilsone," řekl tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Hraničáři a Averill nám oběma hodně pomohli a já jim věřím. Kdyby jich nebylo, kdo ví, co by teď s Araluenem bylo. Takže laskavě odstup. To je rozkaz."
Kdyby Stilson pořádně studoval zákony, jistě by věděl, že jako hraničář má vyšší postavení, než korunní princ Araluenu, tak, jako to věděli všichni přítomní hraničáři. Dokonce i Averill by si vybavila, že o tom slyšela šuškat Leandera a Berrigana, než se jejich cesty rozešly.
Jenže Stilson očividně žádné zákony neznal a nasupeně odstoupil. Zůstal však poblíž a Averill byla jeho přítomnost opravdu nepříjemná. Královna Debora odstoupila od krále a nechala Duncana s Crowleym, aby ho podpírali z obou stran, a pohled stočila na zbytek osazenstva.
„Kdo jsou ty ženy?" zeptala se. Duncan trhl hlavou. V tom zmatku na ně snad zapomněl.
„Matko, ty ženy pochází z Gorlanu, kde si mnoho protrpěly a byly týrány. Nabídl jsem jim, že se zde pro ně najde nějaká práce," vysvětlil. Averill zvedla hlavu.
„Jsou to moje družky. Vyrůstaly jsme spolu. Vaše Veličenstvo, snažně vás prosím, ponechte nás zde, dokud si nezajistíme nějaké zaopatření," hlavu při tom prohlášení mírně sklonila. Uvědomovala si, že to možná bylo až příliš přímočaré, možná až neuctivé, aby o něco takového žádala z pozice farmářky, kterou taky byla, ale poté, co jim princ Duncan přislíbil, že je tam nechá, připadalo jí jen správně optat se samotné hradní paní, zda smějí zůstat.
Debora krátce pokývala hlavou.
„Něco se pro vás jistě najde. Řeknu komorným, aby vám připravily několik komnat," prohlásila a otočila se. „Tady Ingrid vás tam zavede," pokynula jedné z komorných, které vyběhly na nádvoří. Averill si její tvář matně vybavila z poslední návštěvy. Pokud si dobře pamatovala, byla to komorná Rosalindy.
„Ráda bych, abyste nám povyprávěli, co všechno se stalo," řekla Debora hraničářům, ale princ Duncan už kýval hlavou.
„Ovšem, matko. Pokud mohu, otec si nejdříve potřebuje odpočinout. Cesta pro něj byla hodně náročná," řekl. Debořin výraz změkl a ona se podívala na svého muže. Osvald opravdu vypadal jako troska svého původního já. Téměř se nemohl hýbat a ona si dokázala představit, že je zesláblý. Bohužel na první pohled nepůsobil dojmem člověka, co se za pár měsíců zotaví. Král pomalu, ale jistě umíral.
Crowley se přes rameno podíval na zbylé hraničáře.
„Egone, vezmi prosím Averill na ošetřovnu," poručil. Věděl, že kromě něj má Averill k Egonovi nejblíž a jeho přítomnost na ošetřovně by ji mohla uklidnit.
Zatímco Ingrid pokynula ženám, aby ji následovaly, Averill, hraničáři a lady Rosalinda zůstali. Crowley a Duncan pomalu podpírali krále na jeho cestě dovnitř, královna šla s nimi, ale Rosalinda se za nimi moc nehrnula. Vycítila, že by asi stejně k ničemu moc nebyla, kdyby následovala Duncana. Princ by se měl nejdříve přivítat s matkou. A tak se vydala s Egonem, Averill a Berwickem, který neměl co na práci, na ošetřovnu.
„Co se ti stalo, Averill?" zeptala se. Zněla upřímně, a Averill si povzdechla.
„Cestou sem jsme museli odrazit útok Morgarathových vojáků," odpověděla. „Jeden z nich mě sekl do zad."
Rosalinda si zakryla pusu rukou v němém úžasu. Berwick se usmál.
„Nebojte, není to tak vážné," řekl s úsměvem.
„Není tak vážné?" zopakovala Averill nevěřícně. „Potácím se tady jako tučňák!"
Berwickův úsměv se změnil v lišácký.
„Není to nic, co by tě zabilo. Podle Pritcharda se to do pár týdnů zahojí," odpověděl. „Do té doby můžeš pomáhat Crowleymu s papírováním."
Averill pozvedla obočí. Berwick si tímhle vývojem událostí byl až přehnaně jistý. Navíc, nenaříkal Crowley tuhle nad tím, že lidé se nerodili pro otravné činnosti, jako bylo sáhodlouhé papírování? To kdyby řekl kurýrskému sboru, to by asi byla mela.
„Pokud budu moct," odpověděla se sklíčeným pohledem. Samozřejmě tím myslela, pokud si ji nevezme na starost tahle Lady Kyla, která měla převzít její výcvik. Doufala, že i potom bude mít dost času na strávení s hraničáři, i když budou všichni mít na práci něco jiného.
Egon se pousmál.
„Máš zraněná záda, ne oči," namítl vřele a Averill se zasmála. Egon si musel povšimnout, jak to vlastně myslela. Nedokázala si pořádně představit, že by musel z Araluenu odjet. A přesto se ta doba blížila, kdy se Egon bude muset vrátit do svého léna, možná ohlídat ještě pár dalších. Stejně tak Berwick. Pak tady zůstane úplně sama. No, vlastně ne tak úplně. Pořád jí tady zůstane Crowley a pravděpodobně i Halt. Halt také ještě nebyl plně vycvičeným hraničářem, i když už mnohokrát prokázal, že na to má. Jenom ten stříbrný dubový list mu chyběl. A potom, potom se s nimi také neodvratně rozloučí a Averill zůstane sama s Crowleym.
Což o to, jeho přítomnost byla vítána, i když měl sklony být neskutečně ukecaný a neustále ji a Halta nějak popichovat. Jenže Averill nehodlala celý život zůstat zamčená na hradě. Momentálně neměla žádný pořádný smysl, pro co žít, a tak potřebovala vymyslet, co s tím.
Malá skupinka dorazila na ošetřovnu, kde (naštěstí pro Averill) byla ošetřovatelka a hraničáři rozumně počkali venku. Lady Rosalinda s ním šla dovnitř.
Ošetřovatelka Averill popohnala, aby si sedla na stoličku. Když po mírném boji s přezkou Averill sundala hraničářskou pláštěnku, lékařka se podívala na obvazy kolem jejího torza a vyměnila si zděšený pohled s Rosalindou, když si všimly jejích zjizvených zad.
Averill mírně pozvedla ruce, když jí ošetřovatelka začala sundavat obvazy. Cítila na místě rány chladný vzduch a trochu se otřásla. Na předloktích jí naskočila husí kůže.
Zachytila další zděšený vzdech.
„Proboha, jak se ti to stalo, děvenko?"
Averill téměř protočila oči, ale poslušně vyprávěla příběh znovu. Samozřejmě vynechala části, kdy převáželi krále. Rosalinda ji obešla a posadila se na postel naproti ní, aby jí viděla do tváře.
„A ty ostatní jizvy?" zeptala se. Hlas se jí třásl, jako kdyby věděla, co přijde. Možná to věděla od začátku, když si všimla několika těhotných žen v její skupině. Možná to poznala, když Duncan řekl, že Averill a její přítelkyně byly týrané. Možná jí druhá zpráva jenom potvrdila domněnku.
Averill si objala torzo. Nelíbilo se jí, že je před nimi od pasu nahoru nahá. Většinou jí to ve společnosti dalších žen nevadilo. Jenže se to nikdy nestalo v přítomnosti žen, které by neznala.
„Ty jsou od pěstouna. Nikdy nešel pro ránu daleko," řekla stroze. Momentálně se o tom nechtěla bavit. Možná později, ale ne teď. Byla unavená a nechtělo se jí ještě brečet. Bohužel po událostech posledních měsíců věděla, že vždycky, když o tom někomu vypráví, nekontrolovatelně se rozbrečí, a o to teď opravdu nestála.
Rosalinda se podívala do země.
„To je mi líto. Nikdo by neměl vyrůstat v takovém prostředí…" řekla a odmlčela se. Averill se zdálo, že chce ještě něco říct. Nepotřebovala být litována. Přes většinu fyzických zranění se ona sama přenesla. Harold byl mrtvý, už žádná další nezpůsobí. Jediné, co jim všem zbývalo, byly hluboké šrámy na duši, které se budou léčit jen těžko.
Rosalinda se odmlčela. Ošetřovatelka prsty tápala po Averilliných zádech, a ona se lehce otřásla při každém doteku. Přišlo jí, že zatím jen krouží kolem rány, a měla pravdu.
„Bolí tohle?" zeptala se žena a zatlačila na místo, které bylo ještě celkem daleko od rány. Averill zavrtěla hlavou.
„Je citlivé, ale nebolí. Možná to, jak se kůže napíná, ale jinak ne," odpověděla. Ocenila, že léčitelka se nedotkla přímo rány, až když na ni nanášela mast. Averill musela zatnout zuby, aby ze sebe nevydala ani hlásku.
Starší žena na ránu nanesla mast z hřejivé trávy a prozatím ji nechala volně. Něco zamumlala. Potom, hlasitěji, pronesla: „Je to jenom povrchní rána, není hluboká. Do dvou, maximálně tří týdnů bude zhojená. Už se ti tady tvoří kus strupu. Do té doby ti zakazuji veškerou fyzickou námahu. Žádné upnuté šaty, nejlépe jen volné, ještě nejlepší by bylo zůstat tady na ošetřovně a mít na sobě jen košili."
Averill zamrkala. To bylo hodně pravidel, ale ona věděla, že zavřená na ošetřovně by se zbláznila. Nikdy nebyla nejlepší pacient.
„Slibuju, že se nebudu hrnout do dobrodružství," řekla se smrtelně vážným výrazem. Ošetřovatelka jí věnovala pohled, který naznačoval, že o tomto slibu dost pochybuje. Averill se na ni zářivě usmála (alespoň si to ona myslela). Navíc, ten slib zaručoval, že se ona nebude no ničeho hrnout. O tom, že by dobrodružství mohlo najít ji, nepadlo ani slovo.
Rosalinda se zvedla.
„Pošlu ti někoho, kdo ti ušije šaty," řekla. Averill zmateně naklonila hlavu na stranu.
„Ale já přece šaty mám. Není to tak, že bych nosila jenom košile a kalhoty," namítla a Rosalinda si povzdechla. Promnula si spánky, jako kdyby se rozmýšlela, jestli jí má něco říct, nebo ne. Nakonec se však rozhodla promluvit: „Víš, Averill, nevím, jestli o tom víš, ale královna a já jsme si celkem jisté, že pocházíš z jednoho šlechtického rodu."
Averill se unaveně usmála.
„Už to vím," řekla prostě. „Ale před tím, než mi to Jejich Veličenstva řekla, tak jsem o tom neměla ani ponětí. Nevěděla jsem to, když jsem tady byla s Duncanovou zprávou. Tehdy ještě ne."
Rosalinda vypadala, že jí spadl kámen ze srdce.
„Přišlo nám, že o tom nevíš," přiznala s pokrčením ramen. „Ale je dobře, že ti to řekli. Spolu s tvým novým postavením budeš potřebovat nové šaty."
Averill se podívala na podlahu.
„Je mi to jasné," zamumlala. Rosalindin výraz zjihl. Teď mohla vidět, že druhá žena možná vystupuje sebejistě, ale ve skutečnosti má asi obtíže smířit se s takovou zprávou. Nebylo divu. Když ji Rosalinda viděla poprvé, Averill byla docela zablácená, unavená, a měla rozcuchané vlasy. Ani jedno se od té doby nezměnilo. Vypadala jako někdo, kdo měl rád svou volnost, podobně jako hraničáři, a Rosalinda věděla, že život u dvora byl svazující. Averill se přizpůsobí, tím si byla jistá. Alespoň navenek. Jenže uvnitř bude toužit po volnosti a svobodě. V tomhle by jí hraničářský život vyhovoval.
Ošetřovatelka přinesla čisté obvazy a pustila se do ovazování rány. Averill hekla, když obvaz utáhla. Byl teď mnohem pevněji a ona nemohla pořádně dýchat. Prolétlo jí hlavou, jestli to není ďábelský plán se jí zbavit, ale potom starší žena přinesla volnou košili, kterou jí pomohla nandat a zašněrovat. Teď se Averill konečně cítila lépe.
„Děkuju," obrátila se na léčitelku, která jí připomněla, ať přijde zase ráno, a s Rosalindou vyšly ven. Egon a Berwick se na ně obrátili. Zdálo se, že si v klidu povídají o bůhvíčem. Averill zachytila Egonův úsměv a hned jí došlo, že tam nejsou sami.
„Tak co?" zeptal se Berwick. Averill pokrčila lhostejně rameny, ale očima těkala po chodbě.
„Myslí si, že do dvou tří týdnů budu v pořádku," sdělila jim. Pak se otočila. Nemýlila se. Crowley se opíral o stěnu hned za dveřmi. Averill se ušklíbla, docela pyšná na to, že poznala, kde přesně je, a on jí oplatil úsměvem.
„Do té doby… mám klidový režim," dokončila.
Crowley se odstrčil od zdi a založil si ruce na hrudi.
„My vlastně taky. Alespoň do té doby, než král odvolá Stilsona. Asi by neocenil, kdybychom si jenom tak přivlastnili jeho kancelář," řekl zvesela. Egon pokýval hlavou.
„Pokud teda cosi jako kancelář vlastní. Nevypadá jako člověk, co by si na pořádku nějak zakládal."
„Na rozdíl od všech ostatních," přisadil si Berwick. Oba dva se dívali na Crowleyho s ďábelskými jiskrami v očích, protože oběma bylo jasné, že pokud Stilson má nějakou kancelář, určitě bude v dezolátním stavu a bude na Crowleym, aby ji dal zase do pořádku.
„Vy jste horší jak Pritchard," neodpustil si Crowley. Otočil se k Averill.
„Tebe někdy nutil Dameon uklízet celou chatu?"
Averill si založila ruce na prsou a vítězně se usmála.
„Ne. On totiž věděl, že toho si užiju dost doma. Navíc naše setkání byla dost omezená, nebyl čas, abych si jen tak drhla chatu."
Oba starší hraničáři pokyvovali hlavami. Dávalo jim to smysl. Crowley na ni udělal psí oči.
„Že mi s tou kanceláří pomůžeš?"
„Popřemýšlím o tom," odvětila s úsměvem. „Ví někdo, kudy do kuchyně? Mám docela hlad."
Rosalinda se potichu zasmála.
Crowley přišel o krok k ní. Averill neucukla. Zůstala pevně stát a podívala se mu zpříma do očí.
„Královna a princ pošlou někoho s jídlem," řekl jí a Averill přikývla. Možná to tak bylo lepší. Asi neměla ten nejlepší úbor, aby se mohla zúčastnit hostiny.
Rosalinda se na tři hraničáře podívala.
„Sdělili vám, kde přespíte?" zeptala se jich a Crowley přikývl. Princ Duncan zařídil, aby to věděl alespoň on. Jedna ze služebných ho zavedla k pokojům pro služebnictvo, že prý jiné nemají. To ale Crowleymu moc nevadilo. Po nocích strávených na studené, tvrdé zemi mu stačila jakákoliv postel. A navíc to bylo přímo naproti pokojům, kam dovedli ostatní ženy z jejich výpravy, takže předpokládal, že Averill bude spát s nimi.
„Sdělili, má paní," odpověděl. „A Averillinin pokoj je po cestě, takže pokud chcete jít za Jeho Výsostí, klidně běžte."
Rosalinda přikývla.
„Averill, vadilo by ti přijít zítra po poledni?" zeptala se jí, a dívka přikývla. Měla nejasnou představu, o čem to asi tak bude. Momentálně jí nepřišlo vhodné odmlouvat. Beztak stejně nebude mít nic lepšího na práci. Dokonce si myslela, že už od rána budou vypovídat před královnou a vyprávět celý příběh znovu od začátku.
„Dobrou noc, hraničáři, Averill," popřála jim Rosalinda, než se ztratila ve spleti temných chodeb. Egon si vzal pochodeň.
„Tak půjdeme, docela se těším na tu večeři."
Nechali Crowleyho vést cestu. Jejich pokoje naštěstí nebyly daleko.
„Kdybys něco potřebovala…" Crowley nechal větu viset ve vzduchu a ukázal na jejich pokoj. Averill přikývla. Věděla, kde je najít, ale nepředpokládala, že by je v noci potřebovala.
Některé z žen už spaly, unavené po celodenní jízdě. Místnost vlastně byly tři pokoje spojené chodbou, a v každém z pokojů byly čtyři postele. Avalon, Evanlyn a Jennifer sdílely jeden pokoj s Averill. Evanlyn už spala, ale obě starší ženy na ni čekaly s večeří.
„Koukej, přinesli nám vývar," zašeptala Jennifer. Averill poděkovala a hladově se do jídla pustila. Připadalo jí, jako kdyby nic nejedla celou věčnost. Všimla si, že se jí začínají klížit oči. Avalon a Jennifer se na sebe podívaly a Avalon se konečně zeptala, jak je to s tím jejím zraněním. Averill se pousmála. Přišlo jí, že si obě dvě oddechly, když jim sdělila, že se zcela vyléčí.
Po krátké večerní hygieně byl čas jít spát. Avalon sfoukla svíčku a všechny tři se zahrabaly do peřin. Averill možná i slastně vydechla. Po několika měsících spánku na tvrdé zemi měkkou matraci ocenila. A nejen ona, její záda taky. Teď je pořádně ani necítila.
„Už víte, co budete dělat?" ozval se ze tmy hlas Jennifer. Avalon nesouhlasně zamručela. Neměla náladu si dál povídat, to už Averill po několikaletém soužití věděla. Ale i tak starší žena odpověděla: „Nechala bych si u sebe Evanlyn a zažádala o službu v kuchyních."
Jennifer si povzdechla.
„Možná mají tady ve vesnici pekařství, kde bych mohla pracovat. Budu se muset porozhlédnout," svěřila se. Jennifer byla také dobrá kuchařka, ale víc ji bavilo péct. Její bochníky chleba byly výtečné a Averill nepochybovala, že se ve vesnici jistě nějaké to pekařství najde. Možná i v sousední vesnici.
„Co ty, Averill?" zeptala se.
Averill se zadívala do prostoru. V temnotě nemohla rozeznat ani obrysy, byla tam černočerná tma. Věděla ale, že se dívá směrem do pokoje, když leží na zdravém boku.
„Já… myslím, že asi budu muset zůstat tady," řekla. Už si dokázala představit ty tázavé pohledy, které na ni jistě obě ženy vrhaly.
„Přece jenom ses zamilovala?" slyšela Jennifer. Z jejího hlasu se zdálo, že se usmívá. Averill zavrčela. Tohle teď nechtěla řešit. Beztak se žádná láska nebude řešit do doby, než porazí Morgaratha. Do té doby měla času dost.
„Ne, to ne," odvětila. „Jde o to, že král… on si mě zavolal, už zpátky v Gorlanu. A řekl mi, že moje rodina, moje pravá rodina, bývali šlechtici."
„Cože?" Avalon zněla překvapeně. Jak to, že na to přišli až teď? Neměl tě někdo vrátit ještě dřív, než ses dostala k nám?"
Averill téměř pokrčila rameny, než si uvědomila, že ji není vidět.
„To nevím. Možná to bylo záměrně, ale pokud vím, tak si mysleli, že všichni umřeli," řekla. „No, každopádně chtějí, abych tady zůstala a podstoupila nějaký výcvik."
Jennifer se ušklíbla.
„To budeš milovat," utrousila s pořádnou dávkou sarkasmu. Jako kdyby to Averill nevěděla, že ano? Život u dvora rozhodně nebyl její styl.
„Hm. To teda budu," zamručela stejně sarkasticky a zavřela oči. „Ale to už je problém pro budoucí Averill. Ta přítomná jde teďka spát. Dobrou."
Pak už byl klid. Jenže Averill, i když se jí před chvílí klížily oči, nemohla a nemohla usnout. V hlavě se jí honily všemožné myšlenky. Příjezdem na hrad Araluen se její život měl změnit a ona si nebyla jistá, jestli je na to vůbec připravená. Každopádně neměla moc času o tom přemýšlet. Doba byla zlá. Musela přijmout to, co jí bylo nabídnuto. Snad bude moct pořád spolupracovat s hraničáři. Během jejich putování se z nich pro ni stala velká náhradní rodina a ona je měla ráda (i Norrise, přes jejich kostrbatý začátek).
Muselo být kolem půlnoci, když usnula.
Na rozdíl od svého posledního pobytu na hradě se Averill probudila brzy. Byla jediná, kdo se probudil takhle brzo, jenže ona nemohla spát. S povzdechem se vyhrabala z peřin. Místnost byla v přízemí, možná pod zemí, a ona se nemohla dočkat, až se nadechne čerstvého vzduchu. Neobtěžovala nasadit si boty. Bohužel se nemohla předklonit, alespoň ne, aniž by jí do zad začala vystřelovat bolest. Boty nechala u postele a potichu otevřela dveře. Byly dobře namazané a nevydaly ani hlásku.
Averill se rozhlédla po chodbě. Zdáli zaslechla tichou konverzaci nějakých služebných, která se nesla chodbou. Nezdálo se, že by její hraničáři byli vzhůru. Averill se vydala ke schodišti.
„Jdeš nějak naboso," ozval se známý hlas, když už byla skoro u schodů. „Skoro bych tě neslyšel."
Averill téměř vyskočila z kůže. Tiše se proklela, že ji nenapadlo, že by hraničáři mohli držet hlídku i tady na hradě.
„Crowley," sykla potichu. „Vyděsil's mě k smrti." Přes obvazy cítila, jak jí zběsile buší srdce.
„Tak to asi nemáš čisté svědomí," přisadil si hraničář pobaveně a Averill protočila oči. „Každopádně, co tady děláš a ještě bosá?"
Teď, když to řekl, tak vlastně cítila, že jí chodidla pomalu mrznou. Podlaha nebyla až tak teplá, aby se tam lidé procházeli naboso. Averill se trochu otřásla.
„Je tady hrozný vzduch, tak jsem myslela-„
„Nebezpečná činnost," poznamenal Crowley s úsměvem. Averill měla tušit, že to přijde. Přešla to bez poznámky.
„-že bych šla na chvíli ven. Nebo alespoň někam, kde není tak zatuchlý vzduch," vysvětlila. Crowley pokýval hlavou.
„Pravda, vzduch tady není zrovna čerstvý," poznamenal. Podíval se dolů na její nohy a Averill o krok ustoupila.
„A boty nemám, protože…" pozastavila se a cítila, že rudne studem, když měla něco takového přiznat. „Se nemůžu ohnout. Záda mi to nedovolí, tak jsem si prostě boty nevzala. Neboj, jsem zvyklá," dodala rychle, když viděla, že otevřel pusu a chtěl něco říct. Jestli Crowley chtěl namítnout, že bude mít omrzliny nebo něco takového, radši poznámku spolknul.
„Asi bych ti nedoporučoval toulat se sama po hradě zrovna teď. Počkej alespoň, až tady budeš známá tvář," poradil jí. Averill si založila ruce na prsou. Měl pravdu, jenom ona měla problém se s tím smířit. Navíc se tady pořád někde potuloval Stilson a jeho opravdu nechtěla potkat.
„A pokud jde o ty boty… když je přineseš, tak nemám problém ti pomoct."
Pokud to šlo, Averill zrudla ještě víc. Neodpověděla a ani se nepohnula, aby pro ně šla. Nelíbila se jí představa, že se někdo dotýká jejích chodidel. A to i přes to, že jí děvčata včera pomohla boty sundat, než vlezla do postele.
Z jeho výrazu nepoznala, jestli se Crowley její reakcí královsky baví, nebo jestli ho to spíš překvapilo. Osobně by asi tipla první možnost. Crowley toho už viděl dost na to, aby ho něco překvapilo.
Dveře na chodbu se otevřely a několik služebných vyšlo. Hrad se pomalu začínal probouzet a Crowley to vzal jako pokyn k ukončení hlídky. Protáhl se skoro jako kočka a Averill mu trochu záviděla. Sama by ráda rozhýbala ztuhlé končetiny, ale nechtěla si nijak otevřít ránu na zádech. S trpkým pocitem si vybavila, že má jít na ošetřovnu (zase).
Další dveře se otevřely a vykoukla Avalon. Byla rozespalá a vlasy měla všude kolem, a zamžourala do temné chodby.
„Averill, tady jsi. Už jsme si říkaly, kam ses poděla."
Malá Evanlyn vyběhla na chodbu a namířila si to k nim.
„Pwoč nemáš boty?" začala vysokým hláskem, který zaručeně probudil kohokoliv, kdo stále spal. Averill se k ní sklonila, jak jen jí to záda dovolila.
„Protože jsem si je nemohla nandat," vysvětlila jí.
„Ale pwoč?" dívenka nepochopila. Averill si povzdechla.
„Víš, bolí mě záda, a hrozně by mě to bolelo. Jako když tě píchne vosa," snažila se to přirovnat k něčemu, co holčička zažila a znala. Evanlyn přikývla.
„Asi jo. To bolí," souhlasila.
Avalon k ní přišla. Na sobě měla jenom noční košili, a třásla se zimou. Uchopila Averill za předloktí.
„Prosím tě, já ti pomůžu s botama, pak si tady běhej, jak chceš, ale nebudeš mi tady pobíhat s bosýma nohama, ještě nastydneš a co pak?" Teď už si Averill všimla, že Crowley se docela baví. Jenom popcorn mu chyběl. Averill si povzdechla.
„Dobře, dobře, vždyť už jdu," podvolila se. Avalon se o ně všechny vždycky víceméně starala, a Averill nebyla výjimkou. Co si pamatovala, odmalička u ní měla Avalon autoritu, a ona se nesnažila nijak jí to rozmlouvat. Věděla, že starší hospodyně má pravdu. Asi by opravdu nastydla. Bylo něco jiného, pobíhat bosá na venkově, kde byla tráva a pole, a jiného pobíhat v kamenném hradě, kde byla podlaha opravdu studená.
Snídani jim jako včera večeři dopravili až do pokojů a Averill se po ní vydala zpátky na ošetřovnu, kde jí ránu převázali. Nutno dodat, že i tentokrát ošetřovatelka utáhla obvaz tak, že skoro nemohla dýchat, a to Averill docela vadilo. Jenže věděla, že je lepší neodmlouvat.
Právě si to štrádovala zpátky k pokoji. Alespoň cestu si pamatovala, když jí někdo v hraničářském stejnokroji zkřížil cestu. Averill zalapala po dechu, když si uvědomila, že to není nikdo z jejích hraničářů.
Její a Stilsonovy oči se střetly a ona cítila, jak jí běhá mráz po zádech. Jestli byl jeden jediný člověk, kterého potkat nechtěla, byl to on. Tohle musel být zákon schválnosti. Averill blesklo hlavou, že jediná cesta je zpátky na ošetřovnu, ale Stilson byl pořád velitelem hraničářů a nebyl by pro něj problém se tam za ní vydat. Ne, musela se nějak dostat přes něj.
Averill se zhluboka nadechla. Možná, když ho bude ignorovat, tak on ji taky. Fungovalo to tak u zvířat, tak proč ne u velitele hraničářů? Žena sklopila hlavu a pokračovala v chůzi. Nohy měla těžké jako olovo, a skoro se kousla do jazyka, jak se snažila potlačit myšlenky na to, co by se stalo, kdyby ji muž nenechal projít. I když měla skloněnou hlavu, dávala si na něj pozor.
Zdálo se, že všechno půjde hladce. Už byla skoro u něj, už ho obcházela, už byla skoro pryč… jen do té chvíle, než ji jeho paže chytila za pas.
„Nechte mě," zavrčela Averill. Ke svému údivu neucukla, ale bylo jí to hodně nepříjemné. Vzpomněla si, jak skončil poslední muž, který ji takhle držel bez jejího svolení. A Stilson rozhodně nebyl někdo, komu by to svolení dala.
„Víš, co tě čeká?" oplatil jí Stilson. „Za tohle ponížení, cos mi způsobila, si nezasloužíš pranýř. Postarám se o to, abys odtud nevyšla živá."
Averill zadumala, co za ponížení to vlastně myslí. To, že nebyl ochoten přijmout pravdu a udělal ze sebe totálního idiota, když tvrdil, že Duncan je vinen a na Araluen se nevrátí? To, že ona byla propuštěna z vězení zcela pravomocně a on se mohl jenom divit, kam zmizela? Ať to bylo cokoliv, na Stilsona čekalo ještě větší ponížení, až ho král odvolá z funkce. Averill se na to docela těšila. To bude čoro moro.
„Laskavě mě pusť," zopakovala Averill. Teď už jí bylo docela jedno, že mu tyká, Stilson si stejně nezasloužil, aby mu projevovala jakoukoliv úctu. Hraničáře to ovšem namíchlo.
„Tak tohle si odpusť, děvenko," sykl a známý zvuk Averill prozradil, že vytáhl saxonský nůž. Srdce jí spadlo snad až do kalhot. Chystá se ji snad popravit na místě? Nebo něco horšího? Bolestivě si uvědomovala, že je neozbrojená a nemá, jak by se bránila.
„Tady?" podivila se hraně. „Nebyl by tady dost nepořádek? Tolik krve…" začala. Pokud se ji Stilson chystá zabít, ať to udělá a neotálí, jinak by snad přišla o veškeré rozhodnutí udělat mu ze svých posledních minut života hotové peklo. Neměla čas přemýšlet nad tím, jak by její smrt přijali lidé v jejím životě.
„Ty jedna…" Stilson zavrčel. Už zvedal saxonský nůž, když někdo na chodbě zavřeštěl. Služebná, která kolem procházela, viděla hraničáře, jak zvedá nůž a jeho čepel se v ostrém ranním slunci blýskala. Averill teď využila příležitosti a vší silou Stilsona nakopla kolenem do rozkroku.
Muž vyjekl, upustil nůž a svíjel se na zemi. Averill se na něj rychle podívala. Kdepak, tohle byla ta nejúčinnější metoda pro boj zblízka, zejména když to protivníka tolik bolelo. Dál už na nic nečekala a co nejrychleji běžela ke služebné a chtěla pokračovat dál, když narazila do Egona.
„Averill?" zeptal se hraničář překvapeně. Berwick a Crowley byli vedle něj, oba připravení zasáhnout, pokud by to bylo třeba. „To's byla ty?"
Averill zavrtěla hlavou. Služebná, kterou předtím Stilson vyděsil, k nim přišla. Modré oči měla vytřeštěné hrůzou a dívala se na Averill, jako by si nebyla jistá, co se právě stalo.
„To jsem byla já," špitla a Averill se na ni podívala přes rameno. „V-velitel hraničářů ji chtěl asi z-zabít." Slzy z takového šoku se jí rozkutálely po tváři. „Já si všimla n-nože, když se z-zablýskl."
„Stilson?" zopakoval Crowley. „Kde je teď?" Ruku měl připravenou na čepeli vlastního saxonského nože a Berwick taktéž. Averill se na něj podívala.
„No, asi pořád tam, kde jsem ho pořádně nakopla," řekla se slabým úsměvem. Egon, který měl ruku položenou na jejím rameni, ucítil, že se třese. Pro ni to taky musel být pořádný šok.
„Ještě pořád?" podivil se Berwick. „Jako hraničář by se měl z kopance vzpamatovat celkem rychle, ne?"
Crowley zbledl, jako kdyby si na něco vzpomněl.
„Averill… Žes ho nenakopla tam, kam myslím?" zeptal se jí opatrně a ona s docela veselým úsměvem přikývla.
„…Au," ucedil Crowley. Averill to docela pobavilo. Pokrčila nevinně rameny.
„Je to ta nejúčinnější obrana, jakou žena proti muži má," řekla prostě. Stilsona možná i litovala… po celou jednu sekundu. Plně si to zasloužil. Averill se podívala na služebnou, která se pořád třásla, a řekla: „Děkuju. Dala's mi příležitost se začít bránit."
V ten moment se Stilson vynořil zpoza rohu, pořád byl zkroucený jako paragraf a saxonský nůž byl zpátky na svém místě. Zastavil se, když viděl početnou skupinku.
Crowley se k němu přiblížil a Averill mu chtěla říct, ať to nedělá. Sama se Stilsona bála a doufala, že Crowley ví, co dělá.
„Myslím, že pokus o vraždu si ještě vyříkáme, Stilsone," sdělil mu. Teď se velitel hraničářů napřímil a zdálo se, že úplně zapomněl na bolest, která kopanec provázela.
„Jako velitel hraničářů mám imunitu a navíc právo popravit někoho, kdo porušuje zákon," sdělil mu vítězoslavně.
Egon postrčil Averill kousek za sebe.
„Jenže Averill žádný zákon neporušuje. Takhle jenom zneužíváš moc, kterou máš," osočil ho. Averill na chvilku zalitovala, že nebyla hraničář, jinak by asi Stilsonovi vmetla do tváře pár peprných výrazů. Takhle to bylo slovo proti slovu, ale naštěstí pro ni při ní stáli tři hraničáři.
Postaven proti přesile, Stilson si uvědomoval moc dobře, že tady už asi nic nezmůže, tak se beze slova otočil a odešel. Crowley se skoro pustil za ním, když Averill chytila cíp jeho pláště.
„Zbabělec," ucedil ryšavý hraničář, jakmile Stilson zmizel za rohem. Berwick protočil oči. Se Stilsonem nebude lehké pořízení, jakmile se dozví novinky. Tedy, alespoň se to měl dozvědět brzy, aby správa sboru přešla na Crowleyho, když si ho všichni jednohlasně zvolili.
Služebná, která velitele hraničářů předtím vyděsila, se zeptala: „Budete mě ještě potřebovat?"
Egon se na ni podíval. Nevypadala, že by se jich bála jako mnoho obyčejných lidí, ale, koneckonců, na hradě se občas s hraničáři setkávala. V něčem se mu zdála vzdáleně povědomá. Teď zavrtěl hlavou.
„Teď ne, ale kdybys nám mohla říct své jméno? Pokud tě budeme potřebovat, zavolali bychom tě."
Žena se napřímila.
„Alaine. Jmenuji se Alaine," řekla a Averill odstrčila Egona z cesty. Zdálo se, že Egon si možnou souvislost uvědomil taky.
„A příjmení?" zeptala se Averill dychtivě. Byla tahle žena její sestra?
„MacDougal," odpověděla. „Ale omluvte mě, já vážně spěchám," dodala ještě. No ano, vždyť před tím, než se všechno událo, měla někam namířeno. Alaine odspěchala a Averill zůstala stát s otevřenou pusou a pomalu nevěřila svým uším.
Celá překvapená se otočila na Egona.
„Moje…" sestra? Druhé slovo už jen němě naznačila a starý hraničář se usmál. On věděl, že se mu v něčem zdála povědomá.
„Už to tak bude," pokýval hlavou. Jeden by skoro řekl, že se Averill přímo rozzářila, než se podívala směrem, kam Alaine odešla. Nevypadalo to, že by zareagovala na její jméno. Možná to bylo tím, že se jí Stilson pokoušel zabít a ona byla v šoku. Jenže Averill doufala, že by mohla zareagovat. Zeptat se, cokoliv! Takhle se jí do hlavy vloudily myšlenky, že si možná dělala plané naděje.
Egon Averill poplácal po rameni.
„Určitě budete mít brzy možnost se navzájem představit," ujistil ji a Averill se slabě usmála.
„No, nevím, jestli tohle byl dobrý dojem," poznamenala. „Dobrý první dojem je přece nejdůležitější."
Crowley se na ni zazubil.
„No, neřekl bych, že zrovna ty máš dobrý první dojem v povaze," prohlásil rozhodně. Přece jenom jejich první setkání nebylo přímo bez problémů. Situaci ovšem nijak nenapomáhal. Pokud se mu něco podařilo, tak to jenom zhoršil. Averill tak trochu přemýšlela, jestli mu má na nohu stoupnout teď, nebo až později, ale Berwick do Crowleyho poněkud drsně drcnul a naznačil, že to možná nebylo úplně nejelegantnější řešení situace.
„Každopádně…" protáhl se a založil ruce za hlavu. „Za půl hodiny jsme zváni na královskou audienci. Všichni."
Averill překvapeně zamrkala.
„Všichni?" papouškovala. Crowley se ohlédl přes rameno.
„Jo, a tím myslím úplně všichni a všechny."
Averill pochopila. Měla přijít i se všemi ostatními ženami. To bude tedy opravdu velká návštěva.
Jak přepokládala, její družky z toho byly vyděšené.
„Teď?" ptala se zděšeně Mae.
„Já nemám co na sebe," přisadila si Hertha.
„Proč nás chce vidět?" ptaly se jiné. Averill si rukou prohrábla vlasy. Tohle bude HODNĚ dlouhá audience.
„Nevím," odpověděla popravdě. „Možná, aby znovu slyšel celý příběh. Možná má nabídku práce. Kdo ví, budeme tam muset nejdřív přijít."
Evanlyn byla jediná, komu tohle předvolání dělalo radost. Už měla zrzavé vlasy spletené do pevného copu, šaty v bledě zelené barvě a pobíhala sem a tam. Lněné boty nechala vedle své postele. Každopádně vypadala, že je jediná, koho to baví.
„Taky bys měla zkrotit ty vlasy," ušklíbla se na Averill Polly. Černovláska protočila oči. Už se pokoušela o boj s vlasy, ale neuspěla, a tak neviděla důvod, aby to zkoušela znovu. Avalon vše slyšela, k její obrovské smůle, a vzala si tu úlohu na sebe.
Po několika minutách bolestivého rozčesávání dokázala Averilliny vlasy svázat do malého, úhledného drdolu. Nikdo nevěděl, jak se jí to podařilo, a Averill už zejména ne. Kdyby se viděla v zrcadle, asi by se nepoznala. Jenom košile zastrčená do kalhot dávala najevo, že je pořád ten samý člověk.
Nakonec se přece jen vypravily. Chvíli jim to trvalo, proto se je Averill snažila připravit v dostatečném předstihu. Jak předpokládala, hraničáři už na ně čekali. Stejně tak mladý komoří v zácviku, Lord Anthony.
„Všichni připraveni?" zeptal se Crowley. Vypadal, že má dobrou náladu – jako ostatně většinu času, co ho Averill znala. Asi by si nedokázala představit, že by se jednou přestal chovat tak nechutně vesele.
Ozval se hromadný souhlas a celá početná skupina si to namířila do audienční síně.
„Počkejte tady," oznámil jim Anthony před velkými dubovými dveřmi. Všichni poslušně zastavili. Hraničáři šli jako první, hned za nimi Averill a za ní všechny ostatní ženy. Kromě hraničářů, kteří se ani nepohnuli, se zdálo, že všichni ostatní jsou z návštěvy nervózní – pár jich chodilo sem a tam, Averill čas od času zhoupla váhu z jedné nohy na druhou. Teď nebyla na misi, kde by musela stát bez hnutí celé hodiny. Mohla si dovolit tu a tam menší pohyb.
Konečně slyšela, jak je Lord Anthony ohlásil a oni mohli vstoupit.
Velká síň byla opravdu velká. Averill nepochybovala, že se tam možná pořádaly plesy nebo bankety, ale teď byla celkem prázdná. Po stěnách visely tapiserie, které působily velice drahým dojmem. Pár obrazů se mezi nimi také našlo. Podél stěn stálo pár židlí a uprostřed sálu byl trůn pro krále a královnu. Král Osvald seděl na tom svém a vypadal unaveně, ale po několikahodinovém spánku vypadal mnohem lépe, než když předešlého večera vystupoval z kočáru. Královna Debora seděla po jeho levici. Po pravé straně byl menší trůn pro prince Duncana. Vedle něj stála Lady Rosalinda. Ta neměla vlastní trůn, ale zdálo se, že na toto jednání směla, zvláště když se to týkalo Duncana.
„Posaďte se, prosím. Zůstanou stát jen hraničáři," pokynul jim král. Averill zaváhala, ale poslušně se obrátila k židlím. Evanlyn pohupovala nohama ze strany na stranu a vypadalo to, že se náramně baví.
„Averill, zůstaň," ozval se Duncan a ona překvapeně vzhlédla. Berwick na ni povzbudivě kývl, a tak se zařadila hned vedle něj na konec řady. Přece jen se zúčastnila celého dobrodružství, měla právo mezi nimi stát, ale zároveň se cítila děsně nepatřičně.
Královna Debora promluvila jako první.
„Hraničáři Crowley, Egone, Berwicku a Averill, chci vám poděkovat za záchranu svého manžela a syna. Odvedli jste vskutku skvělou práci a já jsem vám za to vděčná. Děkuji. Už jsem slyšela, co se stalo na hradě Gorlanu s Morgarathem – těžko ho mohu nazývat titulem, který mu donedávna náležel. Ráda bych ale slyšela celý příběh od vás. Jak jste se dozvěděli, že muž, který na severu napadá vesnice, není můj syn?"
Crowley se ujal slova. Odkašlal si a spustil: „Tohle je na dlouhé povídání, Vaše Veličenstvo." Pár ostatních se potichu uchechtlo.
„Ale protože jsem se celé akce zúčastnil hned od začátku, dovolte mi to stručně převyprávět. Všechno to začalo tím, že jsem potkal Halta. Učil ho můj bývalý mistr, hraničář Pritchard, a on sem přišel z Hibernie."
Debora pokývala hlavou.
„Slyšela jsem, že sehrál důležitou roli při záchraně Duncana," souhlasila. Crowley pokračoval: „Už tehdy jsem věděl, že vycvičení hraničáři jsou nahrazováni… muži, kteří si členství ve sboru kupují, ale fakticky nedodržují žádné naše zásady. Všechno se ale vyvrbilo, když jsme s Haltem zadrželi Morgarathova posla s propouštěcí listinou zbylých dvanácti hraničářů. V dopise stálo, že Jeho Výsost je vězněna na hradě Divoká Voda a falešný princ se jmenuje Tiller, takže jsme se jeli na sever podívat, jestli to je pravda, a začal se nám rodit plán na získání zbylých hraničářů na naši stranu, abychom mohli prince zachránit."
Averill se zakymácela. Tohle tedy stručné nebylo. Spíš dlouhé a docela nudné. Ona ale už ten příběh slyšela mnohokrát. Pro někoho, kdo ho slyšel poprvé, to muselo být hodně zajímavé.
„Nejdřív jsme získali Leandera a potom čirou náhodou Averill. A pak už nám to šlo celkem hladce, až na Truscotta, bývalého hraničáře z Eiselu. Toho bohužel našli mrtvého ještě dřív, než jsme se tam dostali. Těsně před turnajem jsme se rozdělili – já, Halt a Averill jsme jeli vysvobodit prince Duncana a ostatní jeli zajmout Tillera. A potom… potom už ten příběh znáte."
Mladý hraničář si odkašlal. Co by teď dal za sklenku vody. Královna přikývla na srozuměnou.
Kdesi zaskřípěly dveře a do sálu vstoupil Lord Anthony.
„Vaše Veličenstva, vrchní kuchař," oznámil a dovnitř vpustil menšího, podsaditého muže. Princ Duncan se zvedl z trůnu a tentokrát nemluvil ke čtyřem, co stáli před trůnem, ale ke třinácti ženám, které byly usazené podél zdi.
„Slíbil jsem vám, že se pro vás nějaká práce na Araluenu najde," oznámil jim. „V kuchyni se nám vždy hodí pár pomocných rukou."
Avalon se nejistě postavila.
„Vaše Vel- Výsosti, pokud bych mohla, já a Evanlyn bychom rády do kuchyní." Holčička stála za ní a trochu nedůvěřivě si kuchaře prohlížela.
Netrvalo dlouho a přihlásily se i další zájemkyně – Greta, Flora a Alma. Ostatní se usnesly, že si buď najdou práci někde v podhradí, nebo se přidají ke komorným. Vlastně to netrvalo dlouho. Ty, které byly nově zaměstnané, si jejich noví mistři odvedli, zbytek byl propuštěn do komnat. Teď už opravdu zbývala jen trojice hraničářů a Averill.
Averill přejel mráz po zádech. Všechny její družky se vydávaly svou vlastní cestou a ona zůstala sama s hraničáři. Nové povolání asi i znamenalo, že už nebudou spolu na pokoji a jejich pokoje byly opravdu jen dočasné.
Všichni čtyři ustoupili do strany, aby ponechali místo nově příchozímu.
„Velitel hraničářů, Stilson!" uvedl ho Lord Anthony. Stilson si to rázným krokem namířil doprostřed místnosti.
„Vaše Veličenstvo," ucedil. Neznělo to příliš nadšeně. Berwick dloubnul do Egona a oba dva se na sebe pobaveně podívali.
Král Osvald se napřímil na trůně.
„Stilsone, za dobu svého jmenování jsi téměř nechal hraničářský sbor rozpadnout a nepoznal jsi ani náznaky Morgarathovy zrady. Za tato vážná pochybení tě zbavuji funkce velitele hraničářů, a to s okamžitou platností," zahřímal a Stilson zrudl. Nezdálo se, že by toto očekával.
„A potom tady máme údajný pokus o vraždu a domáhání se imunity," prohlásil král. Stilson se otočil na hraničáře. Z jeho pohledu čišel vztek.
„Na to nemáte dostatek důkazů," osočil je. Averill zatnula ruce v pěst.
„Doslova jste mi řekl, že odtamtud neodejdu živá," připomněla mu. I v ní to teď vřelo. Bylo to její slovo proti jeho. Egon si významně odkašlal.
„Pokud dovolíte, rád bych předvolal svědka," řekl a neslyšně se vytratil z místnosti. Averill se za ním otočila. Bylo vážně nutné řešit ranní incident přede všemi? Crowley vypadal, že má nutkání si zase pohvizdovat, ale ovládl se. Berwick stál jako jediný klidně a rozvážně a zdálo se, že ho Stilsonovy výlevy už nebaví. Stilson stál nasupeně uprostřed místnosti, a až teď si Averill všimla, že je, stejně jako všichni ostatní, neozbrojený.
Egon byl zpátky do pěti minut. Přivedl s sebou Alaine, nyní oblečenou v přiléhavých modrých šatech, ve kterých vypadala více jako šlechtična než jako služebná. Až teď měla Averill možnost si ji pořádně prohlédnout. Vypadala starší, ale ona nedokázala odhadnout, o kolik let. Nemohlo to být víc jak deset. Vlasy měla stejně černé jako Averill a sdílela i její modré oči. K modrým šatům zvolila vlasy zapletené do složitého copu.
„Vaše Veličenstvo," udělala pukrle. Averill by možná obdivně hvízdla, protože ona by něco takového v životě nedokázala. Zkusila to všehovšudy jednou a skončilo to – jak jinak – katastrofou.
„Alaine MacDougal," řekl Duncan. „Pokud nám je známo, byla jste přítomna u ranního incidentu?"
Alaine nejistě přikývla.
„Ano, Vaše Výsosti," odpověděla. „Právě jsem z kuchyně nesla tác se snídaní pro Lady Rosalindu," pokývla hlavou k šlechtičně. „Když jsem zaregistrovala odlesk nože. Hraničář Stilson ji držel za pas a nůž zvedl nad hlavu, aby mohl bodnout. V tu chvíli jsem zareagovala vyděšeně a začala křičet."
Zdálo se, že na sebe není pyšná, že na nebezpečí reagovala takto.
„Co jsem začala křičet, A-Averill? Hraničáře Stilsona kopla a utekla do bezpečí," dovyprávěla. Averill se zdálo, že její jméno vyslovila nejistě, ale v duchu si připomněla, že si nemá dělat plané naděje. Možná si jenom nemohla vzpomenout.
Pro krále, zdálo se, to bylo dostatečně přesvědčivé.
„Zneužití funkce je další prohřešek, který jsi spáchal," prohlásil. Nemohl nad ním vynést pravomocný rozsudek, protože podle zákona musel mít nejméně dvanáct svědků. Dohromady jich bylo v místnosti osm, devět, pokud počítali i Lorda Anthonyho, a takový počet nestačil.
„Stilsone, jsi předběžně zadržen pro tyto zločiny: pokus o vraždu Averill MacDougal, zneužití funkce, aktivní snahu o podkopání hraničářského sboru a napomáhání mocenského převratu," obvinil ho Osvald. Stilsona se chopily stráže.
„Ať mi zmizí z očí," ucedil a za Stilsonových hlasitých protestů ho odvedly do žaláře. Averill se otřásla. Možná ho dokonce i trochu litovala – sama zakusila, že žalář není zrovna nejpříjemnější místo pro pobyt. Alaine bylo sděleno, ať zůstane, a král pokračoval, teď už trochu chraplavým hlasem, který značil, že už je unavený.
„Na základě usnesení všech zbývajících hraničářů jmenuji hraničáře číslo sedmnáct, Crowleyho Meratyna, novým velitelem hraničářského sboru," pronesl a přítomní se museli ovládnout, aby nezačali slavit v průběhu jednání. Jenom Egon, který mu stál nejblíž, ho přátelsky poplácal po zádech a Crowley se na něj zvesela usmál.
„Jednání je tímto ukončeno," zamručel Osvald. Za královniny a komořího pomoci se mu podařilo odejít z místnosti. Princ Duncan si uhladil kabátec a spolu s Rosalindou sestoupili z vyvýšeného pódia.
„Blahopřeji," potřást Crowleymu rukou. Potom se otočil ke dvěma ženám. Averill si všimla, že se Alaine přikradla blíž, jakmile se král vytratil, a prohlížela si ji.
„Myslím, že jste se už setkaly," pousmál se Duncan. „Škoda, že ne za lepších okolností."
Nyní měl jejich plnou pozornost a zdálo se, že obě byly natolik inteligentní, aby si uvědomily, co se děje.
„Averill, tohle je tvá sestra Alaine," představil ji princ Duncan. Obě ženy na sebe pohlédly, ale byla to Alaine, která promluvila jako první. Nakrčila čelo a bylo vidět, že jen těžko zadržuje slzy.
„Myslela jsem, že jsi umřela spolu s rodiči," řekla a skoro se u toho zakuckala. „A najednou se tady vynoříš, živá a zdravá. Jak jsi jenom vyrostla! Naposledy jsem tě viděla, když ti byly čtyři."
Averill nevěděla, co má dělat. Její sestra plakala, a ona netušila, jestli ji má utěšit, nebo počkat, až se uklidní. V jejím srdci vyhrála ta první možnost. Přistoupila k Alaine. Sykla bolestí, když natáhla svaly na zádech, ale sestru objala. Alaine byla menší než ona, a tak se v jejím objetí přímo ztrácela.
„Nebreč," zašeptala do jejích vlasů. „Ani já jsem o tobě nevěděla."
Nevšimla si, že se hraničáři vytratili. Averill připadlo, že to snad je sen. Jako malá tolikrát snila o tom, že se bude moct vrátit k rodině, ale nikdy by si nepomyslela, že se to opravdu stane. Držet Alaine v náruči jí přišlo skoro nereálné. Ale když ji její vlasy pošimraly na tváři a ona cítila vůni heřmánku, musela uznat, že to opravdu skutečné je.
Ani si nevšimla, že princ Duncan a Rosalinda se na sebe s úsměvy podívali. Ušlo jí, že se drží za ruce.
Když se sestry konečně pustily, už i Averill měla na krajíčku. Zatímco Alaine si ji pamatovala z dětství, Averill se při styku s ní vybavily jen neurčité vjemy. Pořádně si na ni nepamatovala. Byla pro ni téměř cizí.
Princ Duncan k nim přistoupil.
„Necháme vás o samotě, určitě máte co dohánět," prohlásil a ony se ocitly samy uprostřed velké místnosti.
Alaine si zastrčila jeden zbloudilý pramen vlasů za ucho.
„Víš, nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by se jmenoval Averill," začala. „Takže ráno, když jsem hraničáře slyšela tě oslovit, zazmatkovala jsem. Nechápu, proč tě vel- Stilson chtěl zabít." Dolní ret se jí najednou rozklepal. „Skoro jsem o tebe přišla podruhé."
Averill si povzdechla a posadila se na židli. Záda ji bolela a ona byla unavená. Ruce složila do klína. Asi by měla začít pěkně od začátku.
„Pamatuju si tu nehodu," špitla. O tom, že si to pamatuje, ještě nikomu neřekla. Roky se tu vzpomínku snažila vytěsnit, ale nikdy se jí to pořádně nepodařilo. Nikdo se o to nezajímal. Alaine ztichla a překvapeně se na ni otočila.
„Byla už tma a najednou se celý kočár zakolísal. Koně se splašili, asi, a všichni zpanikařili. Další, co si pamatuju, je, že mě někdo vystrčil a já skončila v příkopu u cesty. Pak mi už jenom řekli, že celá moje rodina umřela," Averill se odmlčela a hřbetem ruky si utřela oči. Neplánovala plakat, ale vzpomínky z toho dne se k ní vrátily.
„Pak… pak mě dali k pěstounské rodině, kde jsem vyrostla. Pracovala jsem na farmě, byla jsem pastýřka. Čas od času cvičila s místním hraničářem." Averill se rozhodně nehodlala pouštět do všech detailů, a zejména ne těch, které pro ni i ostatní byly traumatizující. Tyhle detaily hodlala nechat dávno v minulosti. Tady a teď jí začal nový život a ten starý hodlala nechat za sebou.
„Pak jsem odešla a narazila na hraničáře. A zjistila jsem, že vlastně máme stejný cíl. Chvíli jsem s nimi cestovala a někdy před týdnem, možná už dvěma, jsem přijela sem na Araluen se zprávou pro královnu. Stilsonovi se nelíbila pravda o Morgarathovi a taky mě nechal zavřít do vězení." Teď se při té vzpomínce uchechtla, i když reálně měla strach. Teď už jí to ale přišlo zábavné. „Lady Rosalinda mě pustila. Stilson se vrátil a já už tady nebyla, takže myslím, že si na mě zasedl. Hlavně, když moje aktivity podkopaly jeho autoritu a věrohodnost jako velitele hraničářů."
A dobře mu tak, pomyslela si ještě. Nezdálo se ale, že by Alaine sdílela její pobavení. Stále vypadala, že se rozpláče. Averill pokývala hlavou.
„Ale nevěděla jsem, že jsi naživu. Myslela jsem, že celá moje rodina… umřela tu noc, co jsem se ocitla sama v Gorlanu. Až princ Duncan mi všechno řekl. Rozeznal moje příjmení. A od té doby jsem se hrozně těšila, až tě konečně uvidím. Akorát mě mrzí, že to muselo být zrovna za těhle podmínek." Slabě se na Alaine usmála a ona jemně vzala její ruku do té své.
Hlas se jí zachvěl, když začala vyprávět.
„V době nehody jsem byla u kamarádky. Hrozně jsem si to vyčítala, že jsem nebyla s vámi, celé roky. Vyrostla jsem, abych zjistila, že z našeho majetku už téměř nic nezbývá. A co zbývalo, to byla moje poručnice schopná prohýřit dřív, než jsem se toho mohla ujmout. V osmnácti jsem se provdala za rytíře. Leona potom převeleli sem na Araluen, a já si začala přivydělávat občasnou prací na hradě."
Averill zvedla hlavu. Alaine byla vdaná. Ovšemže byla. Její starší sestra teď stiskla její ruku pevněji.
„Nemůžu se dočkat, až tě seznámím s dětmi," radovala se. Averill měla děti ráda, do jisté míry.
„Kolik máš dětí?" zeptala se zvědavě. Alaine nemohla být o mnoho starší než ona. Tipovala by maximálně čtyři nebo pět.
„Tři. Merronovi je devět let, Cliffordovi sedm. A pak čtyřletou Louise," řekla. Averill promeškala velkou část jejího života, a nejen jejího. Nevěděla ani o synovcích a neteři. Teď, když jí o nich Alaine řekla, se nemohla dočkat, až se o nich dozví víc.
Hodiny odbily jedenáct a Alaine sebou překvapeně trhla.
„Bože, to už je tolik?" zeptala se jakoby sama pro sebe a otočila se k Averill.
„Averill, promiň, můžeme pokračovat jindy? Musím jít domů, děti budou jistě hladové," řekla, a Averill přikývla. Byla by se nabídla jako pomocná ruka, ale za a) v kuchyni byla spíš antitalent a za b) její zranění ji dost limitovalo.
Alaine se zvedla a vykasala sukně. Averill bolestivě hekla, když se postavila. Její sestra se na ni zděšeně podívala.
„Všechno v pořádku?" zeptala se opatrně. Averill přikývla, i když měla zaťaté zuby. Možná by měla dodržovat klidový režim, pomyslela si. Jenže se všemi událostmi rána tak nějak pozapomněla, že by měla odpočívat.
„Jsem v pohodě, jenom jsem si nedávno zranila záda," ujistila ji. Raději vynechala, že ji u toho málem zabil jeden gorlanský voják. Nechtěla, aby se Alaine zbytečně strachovala. Dneska už jí přichystala dost šoků.
Alaine popošla o pár kroků blíž a natáhla krk, ale pod vytahanou košilí snad nebylo nic vidět.
„Když to říkáš," pokrčila rameny nakonec. „Ale odpočívej. Všem zraněním musíš dát čas na zhojení."
Fyzickým i psychickým, domyslela si Averill. V jejím případě to platilo dvojnásob. Musela si dopřát čas, aby čas zhojil rány. Slabě zamávala Alaine, když odcházela, a posmutněle se vydala za ní.
Když vyšla na chodbu, došlo jí, že vlastně neví, co teď má dělat. Zbytek děvčat se buďto rozutekl nebo byl v práci, ona nevěděla, kde jsou hraničáři nebo vůbec kancelář velitele hraničářů, protože předpokládala, že se vydali tam, a navíc ještě neměla ani ponětí, zda bude muset měnit pokoj. Ale spíš předpokládala, že ne. Dole v chodbě, kde spolu se všemi spala tu noc, byly pokoje pro služebnictvo, takže předpokládala, že asi zůstane tam.
Averill tam chvíli stála a přemýšlela, co dělat, až si nakonec řekla, že možná bude nejlepší, když půjde pozdravit Albu. Předešlý večer neměla příležitost se o klisnu postarat a chyběla jí. Chyběla jí hlavně ta její věčně nenasytná povaha.
Averill nevěděla, jak se dostat do stájí, ale předpokládala, že musí dolů po schodech, takže se vydala najít schody. Jenže najít i to pitomé schodiště byl téměř nadlidský úkol. Chodby hradu byly skoro jako bludiště. Časem by se je pravděpodobně naučila, jenže teď pro ni byl každý ohyb zdi nový a všechno jí připadalo stejné.
Po tom, co už asi potřetí zahnula, se ocitla zpátky před dveřmi, ze kterých vyšla, a ona na ně zmateně zamžourala.
„Tak to vypadá, že jsi trochu zabloudila, ne?" ozval se Berwick. Averill by ho skoro přehlédla. Skrýval se ve stínu za sloupem, ale přitom si byla stoprocentně jistá, že tam předtím nebyl. Dívka k němu přišla.
„Ehm… dá se to tak říct. Vypadají všechny hrady stejně?" zeptala se. Berwick pokrčil rameny.
„Víceméně. Viděla jsi přece hrad Redmont, ten je ale o dost menší. Jakmile to je větší hrad, člověk se v něm lehko ztratí."
Averill si povzdechla.
„Dej mi plus mínus pár let a já se tady začnu orientovat."
Berwick jí ukázal, kde najde schodiště, hlavní vchod a jak se dostat ke stájím a tréninkové louce pro lukostřelce. Averill si všimla, že tam je i vchod do zahrady, a zvědavě tam nakoukla. Počasí už teď začínalo být teplejší a ona spatřila pár okrasných rostlin, které vesele kvetly. Nakonec se i s Berwickem vrátila do pokojů pro služebnictvo.
Bylo pro ni překvapení, když viděla, že Egon a Crowley mají její věci.
„Stěhujeme se," vysvětlil jí zvesela Crowley. Averill otevřela pusu. Původně, aby se zeptala: „I já?", ale včas jí došlo, že to je pitomá otázka a hraničáři by si ji jistě dlouho dobírali. Pokud měli i její věci, tak ona se pravděpodobně taky stěhovala. Tohle pro ni byl docela nečekaný vývoj událostí.
Protestovala ale, když jí Egon odmítl dát pár jejích věcí.
„Klidový režim," připomněl jí. Averill něco nesrozumitelně zabrmlala, očividně nespokojená, že se o sebe nemůže postarat sama. Hraničáři na to nebrali ohled.
Berwick se k ní naklonil.
„Víš, co se dělá hraničářům, co mají nařízený klidový režim a nechtějí ho dodržovat?" zeptal se jí. Averill krátce zavrtěla hlavou.
„Nicholl si je vždycky přizval k papírování. A vida, jak se většině přitížilo natolik, že zalezli do postele a zůstali tam," řekl pobaveně. Averill se usmála. Celkem si myslela, že je z jiného těsta. Věděla o sobě, že je mizerný pacient, ale nemyslela si, že by se zalekla pár papírů. A to věděla, že hraničáři vesměs nesnáší papírování.
Naklonila se zpátky k Berwickovi.
„Myslím, že mám docela tuhý kořínek," odpověděla. „A navíc, vzpomínám si, že už mě Crowley chce při ruce k tomu papírování."
„Dodržuju tradici!" ozval se jmenovaný zepředu. Averill to pobavilo.
„Taky čekáš, že se mi přitíží?" popíchla ho. Možná se docela těšila, až ho uvidí trápit se nad záplavou papírů. Ale jenom možná (čti: rozhodně). Ona sama možná nebyla zrovna nejrychlejší čtenář, ale dokázala se sama zabavit na dlouhé hodiny. Když bývala s ovcemi v horách, častokrát tam s nimi byla celý den, a když nebylo zrovna nejhezčí počasí a ona se krčila v malém přístěnku, aby na ni nepršelo, musela se nějak zabavit. Snad by se za sebe i styděla, kdyby nedokázala vydržet pár hodin papírování.
Crowley se ohlédl přes rameno.
„To doufám ne. Jsi hrozná pacientka," řekl. Averill pozvedla obočí, ale nic nenamítala. Věděla, že je to pravda.
Celá skupinka vystoupala do třetího patra. Prošli kolem dveří, o kterých jí Egon řekl, že to je kancelář velitele hraničářů, a pokračovali dál chodbou, až došli na úplný konec. Respektive ne na konec, došli jen k zatáčce, ale i to stačilo na to, aby si Averill zapamatovala cestu.
Crowley odpočítával dveře, a nakonec ukázal na jedny.
„Tenhle je tvůj, Averill," řekl jí. Při zvědavých pohledech Berwicka a Egona pokrčil rameny. „Dáma má přednost. Jo a taky ten vak je docela těžký, co v tom vůbec taháš? Kameny, aby tě neodfoukl vítr?"
Averill měla tušit, že za tím bude nějaká čertovina.
„Nevím, jestli to chceš vědět," odtušila.
Pokud si před pár týdny myslela, že pokoj, který jí dali na přespání, byl honosný, o tomhle se to dalo říct dvojnásob. Crowley nechal její věci na židli, ale ona se zastavila ve dveřích a s otevřenou pusou užasle zírala na celou místnost.
„Co se děje? Uletěly ti včely?" zeptal se jí Crowley. Dokonce jí rukou zamával před očima, než se z toho úžasu vytrhla. Averill sebou trhla a několikrát zamrkala.
„Není tohle… až moc?" ukázala nejasně do pokoje. Byl to prostorný pokoj s honosnou postelí a vlastní malou koupelnou. Na zdech visely obrazy s pozlacenými rámy a byl v něm přiléhavý, vyřezávaný nábytek. Zkrátka a dobře, Averill se v něm cítila hrozně nepatřičně, zvlášť když vyrůstala v malé chalupě se stodolou, kde jich spalo všech dvanáct v jedné místnosti, která páchla po ovcích a koních. Tohle byla změna, na kterou si bude muset zvyknout.
Crowley se pousmál.
„To víš, není to zrovna hraničářské," poznamenal. „Ale obávám se, že hraničářská chata bude v mizerném stavu."
Averill sklesle přikývla. Dávalo smysl, aby bydlela na hradě. Bude to mít blíž k učení a taky k hraničářské kanceláři, pokud tam bude trávit veškeré své dny. I tak ji ale lákala představa, že by jednou mohla bydlet někde v podhradí.
„Když už mluvíme o nehraničářském, já budu bydlet hned vedle," pokračoval Crowley. Ani on z toho nevypadal příliš nadšeně. Hraničáři měli rádi svou volnost a přírodu. Tady na hradě se jim ani jednoho nedostávalo, alespoň ne v takové míře, na jakou oni byli zvyklí.
Berwick a Egon měli každý svůj pokoj hned vedle Averillina.
„Není to zrovna můj styl," založil si ruce v bok Egon. „Ale na jednu noc to stačí."
Averill se podivila, i když by asi neměla. Vždycky věděla, že se oba hraničáři vrátí do svých lén.
„Zítra odjíždíte?" zeptala se jich. Měla dojem, že musela zmeškat nějakou důležitou schůzi. Možná se o tom všichni tři bavili předešlý večer, když sdíleli jeden pokoj. Ať to bylo, jak chce, Egon kývl na souhlas.
„Bude nejlepší, když se pokusíme co nejdřív navrátit řád a pořádek," řekl. Omluvně jí položil ruku na rameno – na to zdravé, samozřejmě. „Ale neboj, pokud vím, Halt se vrátí sem a jeho a Crowleyho znáš celkem dobře. Určitě se tady nějak zabavíš."
Averill se pousmála.
„O tom nepochybuju."