Ten tunel tam ani neměl být, ale najednou to bylo na papíře a YOLO
Poobědvali společně v Crowleyho pokoji. Pokud to někdo chtěl nazvat nepořádkem, dost to podcenil. Podlaha skoro nebyla vidět pod nánosem papírů a oni se rychle dovtípili, že to musel být i Stilsonův pokoj. Crowley před obědem sklidil to nejnutnější, věci bývalého velitele hraničářů složil na hromadu, kterou mu později plánoval přinést, ale s papíry to nějak nezvládal.
„Koukám, že tohle bude víc práce, než jsem čekal," prohrábl si vlasy. Jediným oknem dovnitř svítilo sluníčko a z pokoje se stávala téměř výheň. Všichni přítomní mu v tom museli dát za pravdu.
„Nemyslím si, že jsem kdy viděla takový nepořádek," přisvědčila Averill. „A to jsem toho viděla hodně."
„A bude hůř," prohlásil Egon. „Jestli takhle vypadá jeho pokoj, snad ani nechci vidět, jak je to s kanceláří."
Všichni čtyři si vyměnili znepokojené pohledy. Averill nasucho polkla. Tohle znělo jako příjemná zábavička na dalších plus mínus čtyřicet let. Možná trochu přecenila svoje schopnosti zabavit se na celé dny.
Usadili se na zem a poobědvali v příjemném tichu, což byla za Crowleyho přítomnosti zvláštní. Přece jenom měl věčnou potřebu si pískat nebo vyluzovat další podivné zvuky, když zrovna neškádlil Halta. Teď to ale vypadalo, že přemýšlí.
Po tom, co poskládali prázdné talíře na sebe, se Crowley napřímil.
„Takže, Egone, Berwicku, zítra se vydáte zpátky do svých lén a pokud možno se pokusíte spravit i okolní léna," řekl. Trochu se mu příčilo posílat Egona zpátky do Seacliffu, když ho bylo třeba jinde, ale oba přítomní hraničáři už byli služebně starší a zbývalo jim pár let do důchodu, takže jim menší léna vyhovovala. Berwicka poslal do Hogarthu a okolí.
„Budu pozdravovat tvého nástupce," zašklebil se Berwick. Hogarth bylo Crowleyho původní léno, odkud jednou vyjel na hrad Araluen a už se nevrátil.
Crowley nasadil výraz utrpení.
„Snad radši ani nechci vědět, kdo z těch šašků mě tam nahradil, ono to bude jistější."
„Beztak se s nimi setkáš na sněmu," zabručela Averill. Pokud si pamatovala, chtěl je všechny přezkoušet, aby viděli, že mezi poctivě vycvičenými hraničáři neobstojí. Dřív nebo později se s nimi setká.
„To sice jo, ale alespoň nebudu vědět, který z nich to byl," odpověděl Crowley zvesela. „Nicméně pokud jde o tebe, Averill, tak mám pro tebe jednu nabídku."
Averill zvedla hlavu. Nabídka od Crowleyho? Nevěděla, jestli se jí to bude líbit, nebo ne. Každopádně nic nemohla zkazit, když si ho vyslechne.
Crowley si všiml, že má její pozornost, a pokračoval: „Navrhuju, abys pracovala pro sbor. Samozřejmě se tvoje práce přizpůsobí tvým lekcím a bude přiměřená zdravotnímu stavu. Čas od času bys možná mohla sbírat informace, když to situace bude vyžadovat."
Averill přikývla. To neznělo špatně, stejně by si musela hledat nějaké zaměstnání, takhle alespoň mohla zůstat v kontaktu s ostatními. Docela se jí to líbilo.
Crowley si významně odkašlal.
„A ze všeho nejdůležitější…" prohlásil a všem věnoval velmi významný pohled. „Už by se nestalo, že bys neměla ani korunu."
Tak tohle tedy Averill vtipné nepřišlo.
„Já nikdy neměla ani korunu. Cokoliv jsme vydělaly, to šlo rovnou k Haroldovi," namítla. Skoro se otřásla, když vyslovila jméno mrtvého pěstouna. Bylo jí to nepříjemné, a to věděla, že je po smrti.
Crowley nad tím jednoduše mávnul rukou.
„Vítej ve světě dospělých, kde každý zvládá svoje finance sám," oznámil jí vesele. Averill protočila oči v sloup. Každopádně by bylo hezké, kdyby za ní nemuseli všechno platit hraničáři. Alespoň to znělo jako příjemná změna.
„Dobře," souhlasila. „Beru to."
Crowleymu se na tváři rozlil zářivý úsměv. Hraničář se vyšvihl na nohy skoro jako laňka a protáhl se.
„Fajn, tak se jdeme podívat na tu kancelář."
Averill se vyškrábala na nohy (s bolavými zády to bylo o dost těžší, než by jeden čekal) a povzdechla si. Možná tu nabídku neměla přijmout tak rychle. Teď se musela smířit s tím, že bude vysedávat v místnosti plné papírů.
Jak rychle zjistili, kancelář opravdu byla plná papírů, lejster, ale nebylo to tak, že by tam mohli vysedávat. Ono tam totiž nebylo žádné místo na sezení. Averill jen stěží rozeznala obrysy židle a křesla, ale na obou byly záplavy papírů.
„Říkal jsem, že bude hůř," poznamenal Egon. Crowley opatrně našlapoval mezi papíry, aby se dostal k oknu a otevřel ho. Do místnosti se okamžitě dostal čerstvý vzduch. Čerstvě zvolený velitel hraničářů si založil ruce v bok.
„No, máme celé odpoledne," prohlásil, a ačkoliv se snažil, aby to vyznělo vesele, ale všichni poznali, že se na tuny papírování netěší.
Jakmile si všichni vytvořili určitý režim, který jim měl práci usnadnit, šlo jim to celkem hladce. Jedna hromádka byly zprávy z lén, zprávy ze sněmů, dopisy se dostaly na jinou hromadu, vyúčtování na další. Jakmile byly hromádky dost velké, svázali je tenkým provázkem. Bohužel jim bylo jasné, že každou budou muset projít zvlášť, aby měli jistotu, že se v ní neskrývá nějaká důležitá informace, ale pro začátek se rozhodli, že tohle bude nejrychlejší způsob, jak kancelář alespoň nějak uspořádat.
Averill si vzala na starost papíry, ke kterým se nemusela sklánět, a tak zvládla vyčistit celé křeslo a pár kusů nábytku. Pokud se zpočátku bála, že nebude schopná s hraničáři držet krok, mýlila se. Vlastně byla nejefektivnější ze všech čtyř. Až teď jí došlo, že hraničáři opravdu, vážně nenáviděli papírování a všechno s ním spojené.
„Ty jedeš jako fretka, Averill," užasl Berwick, když viděl jejích pár hromádek, úhledně položených na sebe do sloupce, aby ušetřila místo. Žena jenom pokrčila rameny.
„Není to tak těžká práce," odpověděla. Ani hraničáři si nevedli špatně a ve čtyřech se to rozhodně lépe táhlo.
Crowley zafuněl, když přinesl hromadu svých papírů a položil ji na tu její.
„To rád slyším," poznamenal. „Protože tímhle teď budeme žít hodně, hodně dlouho."
To bylo Averill jasné. Říkala, že to není těžké, ale neřekla, že to je nesmírně nudné. Z toho, jak se nad papíry skláněla, ji bolela záda. Tři hraničáři se za tu dobu pustili do papírů na podlaze, aby se v místnosti alespoň dalo trochu chodit.
Dívka se podívala z okna. Slunce se už sklánělo k západu, takže bylo pomalu načase s prací skončit, pokud tedy Crowley neplánoval jet i po setmění. Naštěstí se to nestalo. Asi proto, že přišla jedna služebná s tím, že král si přeje, aby s rodinou povečeřel. Pravděpodobně pracovní večeře, a tak se Averill, Egon a Berwick přemístili do kuchyní, kde dostali pořádnou porci sekané.
Evanlyn vyskočila Averill do klína, jakmile dojedla.
„Tak co, jak se ti tady líbí, breberko?" zeptala se jí Averill a dívenka si vzala jeden ze svých copů do rukou a mávala s ním sem a tam.
„Avalon mě nechala udělat koláč," řekla pyšně. Averill ji pohladila po hlavě a přemýšlela, jestli má hrad nějakou místnost pro děti služebnictva, kde by se mohly vzdělávat. Evanlyn přece nemohla být celé dny v kuchyních, kde by se dospělým pletla pod nohy.
Zeptala se na to Avalon, protože ji to opravdu zajímalo.
Starší žena pokývala hlavou.
„Mají, mají," odpověděla. „Ale byl to první den, nebyl moc čas. Zítra se tam podívá. Hertha tam prý je jako pomocná síla s výchovou. Nebo alespoň bude, až ji zaučí. Alespoň má výhodu, že umí číst a psát."
Averill zamyšleně přikývla. Na vesnici bylo opravdu vzácné, že by obyvatelé uměli číst nebo psát. Ona sama se to naučila jen díky Dameonovi, Hertha, pokud věděla, to už uměla, když se dostala k nim. Navíc to s dětmi uměla a Evanlyn ji znala.
Alma a Flora se k ní přichomýtly, když měly umyté nádobí, a všechny tři sdílely, co se ten první den na hradě vlastně událo. Averill se usmála. I když se jejich cesty možná rozdělily, věděla, že se na ně může obrátit.
Potom, co jí ošetřovatelka opět převázala ránu, na které se mezitím utvořil velký strup, se Averill vydala do svého pokoje. S hraničáři si popřáli dobrou noc a ona vešla s rozsvíceným svícnem. Spěšně si opláchla obličej vodou, která stála v koupelně vedle umyvadla, a povzdechla si. Možná měla přijmout nabídku léčitelky, aby nosila noční košili, protože netušila, jak by si ji oblékla sama. Tak si alespoň sundala boty a kalhoty a zalezla do postele.
Averill nespala dobře. Probudila se. Čelo měla úplně zpocené a ona cítila, jak jí buší srdce, skoro jako kdyby jí mělo vyskočit z hrudníku. Nepamatovala si, že by měla nějakou noční můru. Zírala do strany s očima doširoka otevřenýma, a snažila se zklidnit se. Velký pokoj jí teď připadal sužující a hrůzostrašný. Bylo tam ticho. Až moc ticho.
Averill vždycky byla zvyklá spát v jedné místnosti s dalšími lidmi. U pěstouna spaly všechny v jedné místnosti a vždycky, když se v noci probudila, mohla slyšet poklidné oddechování ostatních. I když cestovala s hraničáři, vždycky je mohla slyšet a to ji uklidnilo. Když byla sama na cestách, noci bývaly strašidelné, ale alespoň tam byly zvuky přírody, jemné šustění listů, ryky zvířat v dálce, bučení krav nebo jiných domácích zvířat.
Tady v pokoji bylo hrobové ticho.
Averill se zachvěla a pokusila se zavřít oči. Třeba, když se bude hodně snažit, tak usne. Připadlo jí, že uběhla tak půlhodina, ale ona ne a ne zabrat. Nakonec si povzdechla, odhodila přikrývky a vstala.
Nebyla zvyklá spát sama.
Teď si natáhla kalhoty a přešla k oknu. Nevěděla, co má dělat. Nechtělo se jí budit hraničáře, to by jí přišlo dost sobecké. A tak si sedla do křesla vedle okna a pozorovala hvězdy. Možná tam někde ve hvězdách byli i její rodiče…
Jak čas běžel, začínala klimbat. Probrala se až, když si všimla, že začalo svítat, a tak téměř vyskočila z křesla. Svítání pro ni znamenalo pokyn, že si může dělat, co chce, a tak si přes ramena přehodila plášť a opustila pokoj. Po schodech seběhla dolů a do stájí.
Alba zvedla hlavu, když našla její box, a zafuněla jí na přivítanou do obličeje.
To ti to trvá, než mě navštívíš, to ses v tom hradu ztratila nebo co? Velké koňské oči se na ni dívaly a Averill se cítila docela provinile. Samozřejmě, že za Albou šla, jakmile to bylo možné, a ona jí to oplácí tímhle.
No, ztratila, odpověděla. Hned několikrát.
Alba švihla ocasem.
Vidíš, beze mě nemůžeš udělat ani ránu.
Averill se slabě usmála a vešla do jejího stání a objala koně kolem krku.
Nevím, jestli by uvítali, kdybych tě propašovala k sobě do pokoje, pomyslela si. Koně všeobecně nebyli zrovna vítaní uvnitř budov… pokud nepočítala nějakého antického císaře z Toskany, o kterém jí vyprávěla Flora, a který rovnou zvolil svého koně senátorem. Bůh ví, co se v té Toskaně tenkrát dělo.
Alba položila svou hlavu na její lopatky. Naštěstí se trefila zrovna do té správné strany.
Aspoň to tvoje zranění se hojí dobře. Nemůžu se dočkat, až si protáhnu nohy.
Averill se zasmála a podrbala na kohoutku. Taky se nemohla dočkat, až se s Albou budou moct projet. Docela se těšila i na den, kdy bude moct pokračovat v hraničářském výcviku, i když předpokládala, že Crowley teď bude mít zcela jiné starosti, než se jí věnovat. Ale alespoň by mohla sama cvičit ve střelbě a vrhání noži, když už nic jiného.
Zůstala se svým koněm, sedla si na kus slámy, opřela se o zeď stání a díky tomu, se ani nepohnula, si jí nevšiml ani podkoní, který šel dát koním čerstvé seno. Kus sena jí byl shozen na hlavu a ona měla nutkání kýchnout, ale Alba si nebrala servítky a nejdřív hodovala na seně, které jí zůstalo na hlavě, a až potom na všem ostatním.
Myslím, že jablíčko by mi velmi prospělo, nadhodila. Nebo alespoň obrok. Jíst to samé každý den, to se nevyplatí, stěžovala si. Averill pozvedla obočí.
To se nesluší, takhle žebrat, napomenula ji, a Alba zafrkala. Očividně s ní v tomhle nesouhlasila.
Zatímco Alba spokojeně přežvykovala, Averill přivřela oči. Teď si uvědomovala, že je unavená a asi by jí po obědě bodl šlofík. Nebo možná hned. Ani si neuvědomovala, že už bylo po snídani a ona byla ve stájích skoro dvě hodiny.
Byla by tam i zůstala, kdyby přes dveře stání nenakoukl Berwick.
„Averill! Tady jsi," řekl a znělo to, jako kdyby se mu velmi ulevilo. „Všude tě hledáme."
Ospale na něj zamžourala a zívla.
„Kolik je hodin?" zeptala se. Berwick jí popravdě odpověděl, že je rozhodně víc, než kolik si myslela, a vyškrábala se nahoru. Z dlouhého sezení měla tělo celé ztuhlé.
Berwick se podíval na místo, kde do té chvíle seděla, a zeptal se jí: „Jak dlouho jsi tady byla?"
Averill si promnula oči, aby z nich vyhnala ospalky. Podívala se na nebe, aby zjistila, že je dost po deváté.
„Od rozbřesku," odpověděla. Teď už je našli i Egon a Crowley. Všichni tři stáli na nádvoří a Egon natáhl ruku a vyndal Averill z vlasů kus slámy, který tam Alba zapomněla.
„Koukám, že s tebou se tady opravdu nudit nebudu," prohodil Crowley. Averill se na něj zamračila. Vlastně by mohla říct to samé. „Co's vyváděla v noci, že vypadáš, jako kdyby tě přejela kavalerie?"
Averill teď jenom bezděky pokrčila rameny.
„Nemohla jsem spát," řekla prostě. Egon otevřel pusu.
„A to mělo nějaký důvod, nebo…?" ponechal větu viset ve vzduchu. Asi všichni z téhle skupinky věděli o jejích nočních můrách. Averill zavrtěla hlavou.
„Nevím. Asi jenom, že jsem zvyklá spát v jedné místnosti s dalšími lidmi. Jenom párkrát jsem spala takhle sama," přiznala a celý její postoj se změnil. Jednu ruku nechala viset podél těla, druhou se jakoby objala, a Crowleyho napadlo, že by byla dobrá herečka. Averill teď vypadala mnohem menší a zranitelnější. Kdyby s tímhle chováním trochu trénovala, bezesporu by zapadla do kurýrského sboru. Ti často využívali přesně takovéhle taktiky.
„Mohla jsi nás probudit," namítl Egon. Nikdy předtím jí nevadilo, když ho vyrušila na hlídce. Jenže, napadlo ho, možná právě to byl ten problém.
Averill se pousmála.
„To mi přišlo trochu sobecké," řekla a oni museli uznat, že možná by to opravdu bylo trochu nevhodné. Všichni čtyři se pomalu škrábali po schodech, aby se mohli nasnídat, a Crowley si promnul bradu.
„Něco mě tak zajímá, Averill," začal a ona se od něj odtáhla. Když Crowleyho něco zajímalo, většinou to znamenalo, že si z ní chce utahovat.
„Jak jsi to dělala sama na cestě?" Zastavili se a nikdo ani nepípl. Všichni se na ni dívali, až jí to začalo být nepříjemné. Nepohodlně se zavrtěla.
„No… Nebylo tam až takové ticho. Vždycky tam byly přírodní zvuky nebo zvířata nebo vítr nebo něco jiného, ale tady prostě nic není. Jenom ticho," vysvětlila a zdálo se, že to hraničáři pochopili.
Crowley pokýval hlavou. „Takže ti vlastně vadí to ticho?" zeptal se. Averill přikývla. Zrzavý hraničář se na ni usmál.
„Však my něco vymyslíme." S tím se otočil a začal stoupat dál. Averill si povzdechla. Nevěděla, jestli chce Crowleyho něco nechat vymýšlet. Ale i tak pokračovala dál za ním a druhými dva hraničáři, aby se mohli najíst a začít den.
Po snídani a povinné návštěvě ošetřovny Berwick a Egon osedlali koně. Averill Egona pevně objala; věděla, že jí bude hodně chybět. Berwick taky, ale o trochu míň než Egon. Sice se s nimi oběma potká na sněmu, ale dva měsíce byly docela dlouhá doba, alespoň teď, když si v životě nebyla jistá skoro ničím.
„Brzy se uvidíme," řekl jí Egon, když nasedl na svého koně. Oba starší hraničáři vyrazili spolu a ani jednou se neohlédli. Hraničáři neměli ve zvyku ohlížet se, to si už zvykla. Rychle zahnala vzlyk, který by se jí snad dral z hrdla, a beze slova následovala Crowleyho nahoru do kanceláře. Měli před sebou hodně práce.
Dneska už jim to nešlo tak rychle jako předtím, ale i tak dokázali roztřídit a svázat pěknou řádku papírů. Víceméně pracovali mlčky nebo si Crowley pohvizdoval. Na rozdíl od Halta to Averill až tak nevadilo. Zezačátku by s Haltem souhlasila, zvlášť když se Crowley snažil za každou cenu upoutat pozornost, ale teď jí jeho pohvizdování přišlo takové nenucené a urychlovalo to práci.
Dokonce se jim podařilo uklidit pracovní stůl, takže hodinu před západem slunce už práci pro ten den vzdali a Averill si sedla do křesla, Crowley na židli a popíjeli kávu, kterou hraničář nechal přinést.
„Tak jsem tak přemýšlel…" začal Crowley a Averill pochybovačně povytáhla obočí.
„To umíš?" zeptala se pobaveně. Crowleyho úsměv se ještě rozšířil.
„To ses naučila od Halta, co?" prohodil. Zdálo se, že i jemu Halt chybí. Averill pokrčila rameny.
„Co na to můžu říct, Halt vždycky tu naši malou společnost rozzáří svou přítomností."
Usrkla si kávy. Byla pravda, že Halt Crowleyho veselou a občas vznětlivou povahu usměrňoval a udržoval v rovnováze tou svou klidnou a (většinu času) rozvážnou. Nedalo se ale říct, že by rozzářil jejich společenství. Averillina povaha záležela spíš na tom, jak se ten den cítila. Ten den už byla unavená a doufala, že káva to trochu zlepší.
Crowley si odkašlal a pokračoval: „Ten tvůj problém, jestli to je opravdu jenom ticho, tak já mám dva pokoje…"
Averill zbledla, když jí došlo, kam tím míří. Urychleně zamávala rukou v odmítavém gestu.
„Nemůžu ti takhle lézt do soukromí," začala. Crowley překvapeně zamrkal a pak se začal smát. Averill se zamračila a nejistě naklonila hlavu. Nechápala, co je na tom tak vtipného.
„Vždyť ani nevíš, co jsem chtěl říct!" skoro se popadal za břicho. Averill se odvrátila a zadívala se do zdi. Cítila, jak jí studem rudnou tváře. Slyšela jenom, jak se Crowley ještě potutelně směje, než se konečně uklidnil.
„Každopádně, co jsem chtěl říct… V tom druhém pokoji jsou dveře, které asi vedou k tobě, ale myslím, že na tvé straně je nějaká skříň. Šlo by je třeba v noci otevřít, že bys slyšela," dovysvětlil a Averill otočila hlavu. To neznělo až tak špatně. Možná by se pozastavila nad tím, jak je možné, že jsou oba pokoje propojené a jestli to není trochu nevhodné, ale koneckonců s Crowleym sdílela jednu plachtu poslední dva měsíce. V jejich čistě přátelském vztahu by spousta lidí našla mnoho nevhodných věcí, takže mít otevřené dveře do pokoje toho druhého byla dost slabota.
Teď přikývla.
„Myslím, že by to pomohlo," souhlasila pomalu, a Crowley se zvedl. Vypadalo to, že čekal přesně na tohle, aby se konečně na nějaký čas zbavil papírování. Vstal a promnul si ruce.
„Tak jdeme," řekl a než se Averill nadála, skoro ji vytáhl na nohy. Protřepala si nohy, aby v nich po hodinách sezení rozproudila krev, a s úsměvem ho následovala.
„To's mohl hned říct, že si chceš dát pauzu," zavolala na něj a Crowley ji obdařil velkým úsměvem.
„Jenže to bych pak neměl dost dobrou výmluvu," odpověděl a ona jenom pokrčila rameny. Už viděla, že v téhle byrokracii se zakládá úplně všechno, každičký spis, a tak by ji asi ani nepřekvapilo, kdyby musel napsat omluvenku a někam ji založit. Sice se jí to zdálo dost přitažené za vlasy, ale jeden nikdy neví.
Oba se přesunuli k ní do pokoje. Averill by se možná zastyděla, že se ještě ani nesnažila vybalit, ale naštěstí i ona měla dost dobrou výmluvu, proč to ještě neudělala, dokonce dvě. Navíc to nebylo tak, že by musela vybalovat celé kufry. Všechno, co vlastnila, bylo v tašce, která trůnila na židli.
Crowley se okamžitě vydal ke skříni, která stála v rohu, a uchopil ji. Velká almara se ani nepohnula. Hraničář zabral ještě jednou, ale marně. Zkusil to ještě jednou, až se o něj Averill začala bát, protože skříň vypadala, že opravdu něco vážila.
„Prosím tě, neužeň si kýlu," strachovala se. Vážně ty dveře nepotřebovala až tolik, aby nechala jednoho ze svých přátel zranit se kvůli tomu.
„Klid, Averill, tohle se přece musí pohnout," otočil se na ni. Skříň se zase ani nepomohla. Averill se před ni postavila a chvilku si ji prohlížela. Vypadala masivně, její čelo bylo vyřezávané a ona snad ještě nikdy takhle vysokou skříň neviděla. Dokázala si však představit, že by se hodila na zavěšení různých šatů. Zkoumavě ji otevřela.
Uvnitř byla prázdná, její podlaha sahala až k zemi, ale co ji překvapilo, nebylo to, jak opravdu byla vysoká, spíš to, že zevnitř také měla dveře. Averill překvapeně zamrkala.
„Ehm…" začala. „Myslím, že jsem je našla."
Crowley přišel k ní a taky se naklonil dovnitř. Podívali se na sebe a oba vypadali stejně překvapeně.
Pak se Averill natáhla po klice.
Dveře se s hrozivým skřípáním otevřely. Na oba dva se vyvalila spousta prachu, jak se dřevo povolilo a otevřelo. Jenže se neotevřelo do Crowleyho pokoje, ale do temné chodby, kterou tam nikdo z nich rozhodně nečekal.
„Tak tohle jsem fakt nečekal," prohlásil Crowley a Averill mu i věřila. Tohle snad nečekal nikdo. Nelíbilo se jí to. Na rozdíl od ní byl Crowley odvážnější, ze stolu vzal svícen, zapálil ho a vlezl do skříně. Posvítil si na chodbu, a když zjistil, že podlaha vypadá docela bytelně, vstoupil dovnitř. Téměř okamžitě se rozkašlal. Všude bylo nekonečně prachu a dráždil jeho nos, oči a pavučiny se mu lepily na oblečení a ruce. Z druhé strany však viděl dveře, které vedly do jeho pokoje.
Averill zůstala v pokoji. Nelíbilo se jí, že za zdmi jejího pokoje je nějaká tajná chodba a kdokoliv by mohl mít přístup do jejího pokoje. Zkušenosti ji naučily, že než se vydala zkoumat temnou chodbu, o které si nebyla jistá, kde končí, co všechno v ní je, a jak moc jí zbývá světla, měla by si být alespoň jistá tím, kde končí. Moc se jí dovnitř nechtělo, pravda.
Crowley se vydal pár kroků tunelem. Po několika metrech se zastavil a Averill se zdálo, že zaváhal. Pravděpodobně se ve stísněném, tmavém prostoru cítil nesvůj, a ani se mu nedivila.
„Vypadá to, že jsou tady schody," zavolal Crowley a jeho hlas se nesl jako ozvěna. Otočil se a vrátil se zpátky k Averill a ona se pro jistotu natáhla a dveře zavřela. Zjistila, že se celá klepe, a to do tunelu ani nevkročila.
„Myslím, že ty dveře už nepotřebuju," řekla a znělo to, jako kdyby se nutila do nadneseného tónu. „Nějak se mi nelíbí, že by byly otevřené do chodby, o které nic nevíme."
Crowley svícen postavil na stůl, ze kterého ho původně vzal, a dal se do smetání pavučin z oblečení.
„Nemůžu říct, že se ti divím," poznamenal. „Ani já se najednou necítím nějak bezpečně."
Averill se krátce pousmála. Třeba by bylo možné tu skříň nějak zamknout… Tak nějak litovala, že s nápadem s dveřmi jen tak souhlasila. Ráda by se vrátila o deset minut zpátky, když nevěděla, že ta tajná chodba existovala. Tušila, že dnes v noci už rozhodně neusne.
Crowley se konečně zbavil všech pavučin a usadil se do křesla, sepnul ruce a přemýšlel.
„Možná to je prostě tajná chodba, která sloužila k evakuaci, kdyby se něco stalo. V tom případě by ale Araluen asi nebyl tak nedobytný, jak se o něm říká. Budeme se do té chodby muset vydat."
Averill se zamračila.
„Doufala jsem, že od tebe uslyším něco jiného, jako třeba ‚přestěhujeme se a chodbu necháme chodbou', ale to jsem asi čekala trochu moc," podotkla a Crowley se zakřenil, navzdory napjaté atmosféře. Averill se nejistě podívala zpátky na skříň a pak ji něco napadlo.
„Hrad Gorlan musí mít taky takové chodby," řekla. „Jinak by za námi Morgarath nemohl poslat vojáky. I odtamtud musí vést tajná chodba."
Crowley přikývl. „A přesně proto se tam vydal Pritchard, aby varoval barona Aralda," přivětil. „Asi bude rychlejší zeptat se prince nebo někoho z královské rodiny – většinou o takových tunelech vědí, ale čím míň lidí o nich ví, tím líp."
Averill přikývla.
„Mlčím jako hrob."
Minutu tam seděli v tichu. Averill přemýšlela, jestli by vážně nebylo lepší se z komnaty přestěhovat někam jinam, protože už tušila, že pokud usne, noční můry si ji hodně rychle najdou.
Nakonec se podrbala na hlavě a nejistě se zvedla.
„Tak já si asi půjdu ustlat k Albě," řekla a Crowley se na ni podíval s povytaženým obočím. To se jistě naučil od Halta.
„Tím to nevyřešíš," podotkl a Averill se na něj krátce podívala. Nevšiml si, že z toho byla nesvá? Dokonce by i přiznala, že se bojí. Teď se zhluboka nadechla.
„Nevím, jestli sis všiml, ale s probouzením uprostřed noci nemám zrovna dobré zkušenosti, a taková chodba k tomu jenom vyzývá," řekla a zaregistrovala, jak se jí chvěje hlas. Crowley se zvedl a přišel k ní – ale nezapomněl dodržovat bezpečnou vzdálenost. Averill jako by si uvědomila, že na něj není zrovna příjemná, se pažemi objala.
„Promiň. Neměla bych na tebe takhle vyjíždět," špitla. „Jenom mám strach."
Crowley si povzdechl a mávl rukou. Vypadalo to, že už je na takovéhle výlevy docela zvyklý.
„V pohodě. Ani já z toho nejsem nadšený. Zítra to tam prohledáme," řekl a Averill se na něj podívala. Když to řekl takhle, znělo to jako brnkačka. „Do té doby… jak jsem říkal, mám dva pokoje. Jestli se bojíš, můžeš zatím v jednom z nich být," pokračoval Crowley a Averill si povzdechla. Původně nechtěla jít touhle cestou, ale vypadalo to, že kromě stěhování se bůhvíkam na hradě jí přece jenom nic jiného nezbude.
„Tak jo," souhlasila. Přece jenom v tomhle Crowleymu věřila. Existovala určitá témata, kde by o jeho slovech silně pochybovala, ale tohle byla jedna z věcí, kde měl její stoprocentní důvěru.
Oba dva se přemístili do jeho komnat. Během včerejšího dne tam musel trochu poklidit, protože všechny dokumenty rozházené po zemi zmizely, Stilsonovy věci taky, a teď byl pokoj celkem obyvatelný. Součástí komnat byla, podobně jako u Averill, malá koupelna s vanou, a oba pokoje byly vybavené podobně, a hlavně – v obou byla postel. V tom druhém byla poněkud menší, a Averill si uvědomila, že jeden pokoj byl pravděpodobně pro někoho s vyšším postavením a druhý pro jejich osobního sluhu – nebo pro to alespoň dřív sloužily.
Alespoň to znamenalo, že nemusí vymýšlet, jak stěhovat postel.
Crowley ukázal na honosnější postel.
„Můžeš spát tady," řekl jí a Averill zalapala po dechu.
„Crowley, to nem-„
„Ale můžeš," odvětil hraničář. „Já v téhle posteli stejně nespím. Ta ve vedlejším pokoji mi vyhovuje mnohem víc, je jednodušší a matrace není tak měkká. Nemůžu se nechat rozhýčkat, pak by se mi spalo na zemi mizerně, až zase budu někde na misi."
Jo, takže ona se mohla nechat rozhýčkat, pomyslela si Averill hořce. Ani ona neměla honosnou, měkkou postel v lásce, ale asi šlo jen o sílu zvyku. Kdyby se nedostala do Gorlanu, asi by smýšlela opačně, ale i ona vyrůstala na farmě a často spala na tvrdé zemi, případně na slámě.
Žena přikývla. Nemělo smysl se s tím o tom hádat. Vlastně jí to docela vyhovovalo, že Crowley byl blíž těm dveřím.
Vyrušilo je jemné zaklepání na dveře.
„Dále!" zavolal Crowley a dovnitř nahlédl sluha. Překvapeně zamrkal, když uviděl oba dva na jednom místě. Pak si uvědomil, co tam dělá, a urychleně se uklonil.
„Hraničáři Crowley, Jeho Výsost princ Duncan si přeje, abyste se za ním dostavil, i s Lady Averill," řekl a Averill nakrčila nos při tom oslovení. Tak tohle se jí vůbec nelíbilo. Nějakou lady si mohl odpustit. Sluha se otočil k ní.
„Lady Rosalinda pošle komorné, aby vám pomohly se ustrojit," sdělil jí a Averill zbledla. To byla až takováhle schůzka? Při té představě se otřásla. Už znovu měla pocit, že se do hradního prostředí zcela nehodila. Němě přikývla na znamení, že to vzala na srozuměnou, a sluha odešel. Crowley se potutelně usmál.
„Tak to bych si měl vzít čistou košili, jestli je to až takhle důležitá schůzka," dělal si legraci a Averill si ho přeměřila pohledem.
„Tak s tím laskavě počkej, až budu někde jinde," řekla mu. Nebyla si jistá, jestli ho chce vidět nahého od pasu nahoru.
Dívka se vrátila do svého pokoje. Došlo jí, že kromě svých zelených šatů nemá co na sebe, a to doslova a do písmene. Docela se obávala momentu, kdy komorné přijdou. Alespoň se vynasnažila vzít si kartáč a rozčesat vlasy. Teď už je měla dlouhé zhruba k ramenům, a často je svazovala do malého, avšak užitečného culíku.
Jak se ukázalo, nebyl to plán jen jí pomoct obléct se. Byl to plán pro ni připravit koupel a pomoct jí vykoupat, a Averill by se snad do země propadla, když na to přišla. Jenže už neměla na výběr, a tak je alespoň poprosila, aby dbali na zranění na zádech. Dokonce přišla i léčitelka, která jí ho hned na místě převázala. Do vlasů jí nastříkaly nějaký přípravek na rozčesání a Averill po dlouhé době měla umyté a učesané vlasy. Jedna z komorných jí je dokonce upravila do malého drdolu, který byl na její vkus až příliš elegantní.
Měly pro ni i šaty v rudé barvě. Averill si je skepticky přeměřila. Vypadaly, že nejsou tak svazující jako většina šatů a nemusela si k nim brát žádný korzet. I tak ale měly na její vkus až moc velký výstřih a ona se cítila nesvá. Nějaké křivky měla, ale stejně by si pod ty šaty raději vzala nějakou košili. Takhle si připadala moc odhalená, příliš nechráněná, než aby se mohla uvolnit.
Alespoň, že boty, které pro ni připravily, nebyly vysoké a byly vcelku pohodlné. Byly jednoduché, bavlněné, ale cítila se v nich dobře.
Averill nemohla věřit vlastním očím, když jí nastavily zrcadlo, aby se do něj podívala. Sama sebe ani nepoznávala. Jediné, co prozrazovalo, že to je ona, byly modré oči, černé vlasy a fakt, že až ke klíční kosti měla ovázaný hrudník. Jinak by se snad považovala za někoho jiného.
I Crowley obdivně hvízdl, když ji uviděl.
„Teda, ani bych tě nepoznal," prohlásil a Averill jenom utvrdil v tom, že tohle rozhodně nebyl její oblíbený styl života. Odfoukla vlas, který jí padal do očí, a pomalu šla po Crowleyho boku. Připadala si jako tučňák. Už to bylo dlouho, co na sobě měla šaty, pokud nepočítala těch několik dní, co krvácela, a asi půlden, kdy jeli zachránit prince Duncana z hradu Divoká Voda. Jinak už žádné šaty neměla zhruba čtyři měsíce a popravdě jí to ani nevadilo. Na kalhoty byla zvyklá, nemusela se bát, že se sukně příliš vykasají, nebo že výstřih bude příliš hluboký.
Teď se však cítila nezvykle, a tak nohy jen sunula po zemi, dělala malé krůčky, a opravdu vypadala jako tučňák, který se batolí po ledě.
„To je tak hrozné?" zeptal se jí šeptem Crowley, když na ni čekal, než sejde ze schodů. Její jediná starost v ten moment byla to, aby si nepřišlápla šaty a nespadla dolů jako pytel brambor. Averill mlčky přikývla a přemýšlela o tom, že by se nadobro odstěhovala z Araluenu a vypravila se třeba do Seacliffu za Egonem, aby mu tam pomáhala. Alespoň by nikdo neměl připomínky, že se má chovat jako dáma.
Naštěstí nemuseli jít daleko, jen sešli o patro dolů. Princ Duncan a lady Rosalinda tam na ně čekali. Rosalinda sepjala ruce.
„Sluší ti to, Averill," řekla, a Averill s díky přikývla, i když se tak rozhodně necítila.
Všichni se usadili. Averill nasucho polkla, když si všimla, kolik příborů bylo na stole. Podle Crowleyho prázdného výrazu zjistila, že ani on se neorientuje v příborové etiketě.
K večeři byl předkrm, polévka, dušené jehněčí a dezert. Předkrm všichni jedli mlčky. Averill nakonec vzala vidličku, která byla až na konci řady, a od lady Rosalindy si vysloužila pochvalný pohled. Jak jedla, studovala ostatní příbory. Pokud ji intuice neklamala, tak musela brát vždy ten na konci řady – alespoň to vypadalo, že je někdo vyskládal v přesném pořadí, ve kterém se měly použít.
Když čekali na hlavní chod, Rosalinda se Averill zeptala: „Jak se ti tady zatím líbí?"
Averill se na ni podívala s nejistým (nuceným) úsměvem.
„Je to… nezvyk," řekla nakonec. Nechtěla rovnou říct, že se jí tam nelíbí, to by asi nebyla zrovna slušná odpověď. „Asi budu potřebovat nějaký čas, abych si na život tady zvykla," přiznala.
Toho využil Crowley.
„Mimochodem, Vaše Výsosti, je možnost, že jsou tady na hradě tajné chodby? Jednu jsme totiž našli mezi našimi komnatami," dodal rychle, když si všiml Duncanova zamračeného výrazu.
Princ si promnul bradu.
„Tady na Araluenu opravdu jsou tajné chodby," připustil a i Rosalinda teď napjatě poslouchala. „Já sám jsem nikdy neměl čas je hledat, ale pamatuji si, že můj dědeček měl ve vsi milou a jednu z chodeb používal, aby ji mohl navštěvovat. Jednou mi o nich vyprávěl, ale co si pamatuji, jedna vedla do věže, jedna do strážnice a jedna ven."
Crowley se zamračil.
„Takže žádná nikdy nevedla k nám do pokojů?" zeptal se. Duncan zavrtěl hlavou.
„Ty pokoje bývaly propojené, to je pravda, ale rozdělili je do samostatných pokojů ještě dřív, než jsem se narodil. Asi by bylo nejlepší, kdybyste se na to zeptali mého otce."
Averill chytila Crowleyho rukáv. Tohle jí nepřidávalo na sebedůvěře.
„Jestli…" přemýšlela nahlas a hlas se jí zachvěl. „Jestli tu chodbu využíval Stilson… je tady možnost, že o ní Morgarath ví?" zeptala se. Chvíli to sice znělo jako oznamovací věta, ale pak ji změnila v otázku. Nebylo jisté, že o ní pán Gorlanu věděl. Měl by Stilson potřebu vynášet něco chodbou, když mohl hrad kdykoliv opustit pod záminkou hraničářských záležitostí?
Crowley teď vypadal stejně vážně.
„Nemůžeme to vyloučit. Zítra půjdu vyslechnout Stilsona ještě jednou, a pak rozhodně tu chodbu projdeme. Můžou v ní být pasti."
Duncan přikývl.
„Já se zeptám otce, jestli o ní něco neví," souhlasil. Averill nasucho polkla. Tak nějak doufala, že ta chodba je opravdu jenom rutinní záležitost, a ono se zdálo, že ne. Tahle zpráva jí zkazila náladu natolik, že se skoro nedotkla hlavního chodu, až do ní Crowley jemně dloubl, jestli je v pořádku.
Konverzace se stočila k tomu, co by Crowley navrhoval jako další krok ohledně hraničářského sboru.
„Pár hraničářů ještě stále udržuje kontakt s některými, kteří museli království opustit, můj pane," řekl Crowley. „O zbylých bude něco ve spisech, ale ten jsme ještě nenašli. Stilson byl, jak se zdá, pořádný nepořádník. Ale doufám, že se nám podaří najít a dostat zpátky alespoň dvacet hraničářů – i když to je možná až příliš optimistický pohled. Každopádně každý hraničář se nám hodí, zvlášť teď."
Averill mlčky poslouchala. Zdálo se, že předchozího dne se s nimi Crowley bavil ohledně toho, co by měli podniknout nyní, zejména v záležitosti Sira Eammona z Divoké Vody, který Duncana. Jenže nic nezmohli, alespoň ne do té doby, než bude svolána Rada baronů. Takže byli úplně bezradní. Víceméně jediné, co jim zbývalo, bylo snažit se obnovit hraničářský sbor a čekat, jak se situace vyvine, což se ani jednomu nelíbilo.
Na konci večeře se ještě stala další věc. Lord Anthony uvedl lady Kylu Coltonovou, a v Averill zatrnulo. Lady Kyla vypadala přísně, byla oblečená nanejvýš elegantně a přeměřila si Averill pohledem.
„Takže vy jste ztracená dcera MacDougalových?" zeptala se jí, a Averill zaraženě přikývla. Lady Kyla se na ni přísně podívala a ona měla dojem, že kdyby pohledy zabíjely, už by byla dávno mrtvá.
„Říkáme ‚ano, lady Kylo'," opravila ji a Averill se donutila nepovzdechnout si nad tím, že zněla jako klaun, a papouškovala to po ní. Lady Kyla stiskla rty do tenké čáry.
„Slyšela jsem, že jste se nedávno zranila, jak se cítíte?" zeptala se jí. Averill došlo, že tady na hradě se asi těžko něco ututlalo. Přistihla se, že chce opět přikývnout, když si uvědomila, že tu chybu už jednou udělala.
„Ehm… ano," začala nejistě. „Myslím, že se to hojí docela dobře, nemůžu dělat spoustu věcí, ale na ošetřovně říkali, že do dvou týdnů bych měla být v po… řádku." Už už chtěla říct ‚v pohodě'. Lady Kyla ji krátkými krůčky obešla a zastavila se před ní.
„Bude to chtít lekce vybraného chování, jazyků, stolovací etikety, zapracovat na řečovém projevu a postoji," začala a Averill se zděsila výčtu, co ze sebe vychrlila. Vždyť ji neznala ani minutu! „Vyšívat umíte?"
Žena krátce pokrčila rameny. „Umím šít, dokážu ušít košili a tak," odpověděla, ale nemyslela si, že to je správná odpověď.
„Aranžovat květiny?"
Averill se docela zděsila a jen zavrtěla hlavou, že ne.
„Řekněte mi, co vlastně umíte?" otázala se lady Kyla a Averill cítila, jak jí po zádech stéká kapička potu. Tohle bylo horší, než když stála tváří v tvář Stilsonovi. Co Stilson, tohle bylo horší, než cokoliv, čemu v životě čelila, a do toho počítala i Harolda.
Už trochu panikařila, když zachytila Rosalindin povzbudivý pohled a snažila se nějak popsat, co umí: „No… umím to se zvířaty, trochu léčit, jsem docela pracovitá…"
Lady Kyla si povzdechla a promnula spánky.
„Umíte alespoň číst a psát?" zeptala se a Averill bylo jasné, že si o ní myslí, že je maximálně na úrovni nějaké selky (jíž opravdu doteď byla).
Averill přikývla.
„Ano, lady Kylo," přivětila a starší ženě se viditelně ulevilo. Otočila se k Duncanovi.
„Bude to hodně práce, můj pane, ale jsem si jistá, že z ní co nevidět uděláme pravou dámu," oznámila mu. Averill se téměř otřásla. Už teď se děsila lekcí s touhle saní. Tohle se jí princ chystal udělat? Víc než kdy dřív měla sto chutí sbalit si svých pět švestek a odstěhovat se na druhý konec Araluenu.
Duncan se na ni usmál.
„Jakmile bude Averill uzdravená, pošleme ji za vámi," řekl jí přívětivě a Averill zauvažovala, co by se stalo, kdyby si čirou náhodou někde zlomila třeba nohu. Jenže zlomená noha by ji dost omezovala. Už si jednou zlomila ruku a nudou téměř lezla po stropě, takže jít si něco zlomit nebyl ten nejlepší nápad.
Lady Kyla se s malou úklonkou rozloučila a Averill vydechla. Ani si neuvědomovala, že zadržela dech. Cítila, jak ji Crowley soucitně poplácal po rameni.
„Hodně štěstí," řekl jí a ona zkroušeně přikývla. Lady Kyla nevypadala jako ten nejvlídnější člověk. Její chování bylo úsečné a ona už měla dojem, že ji za sebemenší chybičku zkritizuje. Alespoň měla dost rozumu na to, aby jí nevmetla do tváře, že na hrad jako Araluen prostě nepatří se svým buranským chováním. Ale ani tak se najednou netěšila na to, až bude mít záda v pořádku.
Ten den se jí, stejně jako ten předchozí, neusínalo dobře. I když věděla, že Crowley je ve vedlejší místnosti, pořád se jí vracela vzpomínka na to, jak na něj vyjela. A co víc, vzpomněla si, že na začátku jejich cesty na něj bývala dost hrubá, dalo by se říct až hnusná. Za ty momenty se styděla.
Jakmile byla v úzkých nebo se bála, Averill byla naučená reagovat útokem, vztekem nebo útěkem. Roky u pěstouna ji naučily, že útěk byl vždycky ta nejlepší možnost, ale doteď si neuvědomila, jak moc to její chování podmínilo. Když totiž nešlo utéct, jedinou cestou byl útok, a Averill se k němu uchylovala často, když se cítila v úzkých.
Když se hraničářův svěřila o své minulosti, začalo se její chování zlepšovat, ale dnešní incident vrhl na světlo, jak moc ji roky u pěstouna ovlivnily. Tiše se zapřísáhla, že se musí začít chovat lépe. Teprve potom byla schopná usnout. Poslední, na co pomyslela před spaním, bylo: proč je ten polštář tak vlhký?
Averill se probudila později než Crowley. Zčásti proto, že předchozí noc toho moc nenaspala a byla unavená, zčásti proto, že velitel hraničářů si šel proklepnout Stilsona ještě před snídaní. Averill se tedy rychle oblékla a sešla dolů na ošetřovnu. S potěšením mohla říct, že strup už byl zcela utvořený. Teď byla jen otázka času, kdy se začne odlupovat, ale léčitelka rozhodla, že ránu může přes den nechat volně a na noc ji zase zavázat. Averill přikývla a na cestě zpátky se stavila v kuchyních pro snídani. Flora jí pochválila vlasy, což se zřídkakdy stávalo, a s radostí jí přinesla tác s čerstvým chlebem, máslem a konvicí s vonící kávou.
Averill všechno odnesla nahoru. Než tam došla, paže ji bolely a ona si bolestně uvědomila, že tím, jak se tady poflakuje (dobře, měla k tomu dobrý důvod), ztrácí sílu v rukou. A to tak dřela, aby ji získala, teď bude muset trénovat od začátku. Položila tác na stůl do Crowleyho pracovny, protože předpokládala, že budou zase pokračovat s prací. Dokonce i začala s rovnáním všech možných dokumentů na další hromádky.
Jenže Crowley nepřicházel a nepřicházel a Averill se začínala bát, jestli se mu třeba něco nestalo. Jenže už viděla, že Stilson není nejostřejší tužka v penále a možná mu bude chvíli trvat, než z něj něco vypáčí. Averill zakručelo v břiše a ona si uvědomila, že má hlad. S pokrčením ramen se nasnídala. Nemělo cenu čekat na Crowleyho, to by se nemusela dočkat. K chlebu si dala pořádný hrnek kávy a zapřemýšlela.
Kde by Stilson schovával dokumenty o hraničářích, kteří byli propuštěni ze služby? Kdyby ona byla velitel hraničářů, kde by takové věci schovala?
Averill si sedla na Crowleyho židli a oči se jí zastavily na přihrádkách masivního pracovního stolu. Položila na něj kávu a jednu z přihrádek otevřela. V jedné z nich našla jen kancelářské potřeby, brka, inkoust a několik dalších věcí, ale v další se tísnila celá složka, která, na rozdíl od ostatních papírů, vypadala docela urovnaně.
Averill z ní sfoukla prach a se zájmem ji otevřela. Byl to seznam aktivních hraničářů, spolu s listem, který propouštěl posledních dvanáct hraničářů ze ‚staré školy', a Crowleyho jméno tam stálo jako první. Prostě cítila v kostech, že se trefila do černého. Složku prolistovala a na papír vedle snídaně si zapsala dvě jména, která ji zaujala, a která měla patřit dalším nedávno vyloučeným hraničářům. Kromě Nicholla, o kterém věděla, že byl poslán do vyhnanství, se dokument zmiňoval o hraničářích jménem Bartell a Alun. Jejich jména zapsala na čistý papír a pustila se do prohledávání dalších šuplíků, ale jediný další hraničář, o kterém se dokumenty zmiňovaly, byl Geldon. Stilson musel mít ještě jinou složku, přece nemohli být jenom tři!
Averill dopila kávu a snažila se najít další složky, ale ve stole už žádné další nebyly, tak se raději pustila do řazení zbylých dokumentů. Stejně neměla co jiného na práci, pokud se tedy nechtěla podívat do tajuplné chodby sama bez doprovodu.
Crowley se do kanceláře dostal dlouho po tom, co káva v konvici vychladla, a Averill si hrníček nahřívala nad svíčkou.
„Tak co?" zeptala se, aniž by vzhlédla. Slyšela ho vzdechnout, jako kdyby snad měl umřít.
Crowley si nalil kávu a přisunul se k Averill. Ona mu uhnula a nechala prostor, aby si tekutinu ohřál.
„Stilson tvrdí, že o chodbě věděl, ale nikdy se nesnažil zjistit, kam vede," pokrčil rameny zrzavý hraničář. „Vypadalo to, že mluví pravdu. Nevěděl ani, že na Araluenu jsou tajné chodby, takže bych nepředpokládal, že o nich Morgarath ví, ale naprosto vyloučit to nemůžeme. Ale co mi trvalo to z něj vypáčit, myslím, že potřebuju dovolenou."
Averill se ušklíbla.
„O dovolenou můžeš požádat nejmíň za tak… třicet, čtyřicet let, pokud se ti to poštěstí," prohodila. „Zatímco ty ses bavil s naším přítelem, našla jsem spisy o pár hraničářích, kteří by možná byli ochotní se vrátit. Jsou jenom tři, ale je to lepší, než nic."
Crowley pozvedl obočí a sedl si na židli. Pořádně prostudoval lejstra, která tam Stilson zanechal.
„Ty chlapy znám," řekl nakonec. „Alun a Bartell jsou u sboru pár let, tak o šest sedm let víc, než já, ale Geldon je starší. Víc jak patnáct let u nás ale taky nebude."
Averill se mu naklonila přes rameno a vážně přikyvovala. Černé vlasy se jí svezly přes rameno a ona zatřásla hlavou. Ráno si je dokonce rozčesala a svázala do malého culíku, když už se je podařilo zkrotit. A tak ona se snažila pokračovat v práci a nenahlížet Crowleymu přes rameno, když se snažil vykoumat, jak všem třem hraničářům poslat zprávu. Naštěstí se nezdálo, že by se vydali někam hodně daleko, většinou to byla jen Galika, v ojedinělých případech Teutland. Zdálo se, že preferovali zůstat blíž ostrovnímu království.
Crowley položil brk a přečetl si dopis znovu. Podle toho, jak se zamračil, se nezdálo, že by s obsahem byl bůhvíjak spokojený. Možná to byl jenom formální jazyk, co mu nešel – přece jenom byl v téhle funkci tři dny. Však bude mít dlouhou, dlouhou dobu na to se v tom zlepšit. Crowley nakonec papíry zmačkal do malé koule a hodil do krbu.
Averill překvapeně pozvedla obočí. Nestávalo se, aby Crowley něco takhle lehce vzdával. Pak si uvědomila, že si vzal čistý papír. Jenže nepsal. Možná se snažil vymyslet, co tam vlastně má napsat. Pak to Averill uslyšela taky. Kroky, které se blížily ke kanceláři.
Někdo zaťukal a Crowley se zvedl a šel otevřít. Princ Duncan stál za dveřmi, usměvavý, a vypadalo to, že má dobrou náladu. Skoro ani nečekal, až mu Crowley nabídne místo k sezení, než spustil: „Crowley, Averill, zeptal jsem se otce, jestli ví něco o té tajné chodbě."
Averill se přesunula ze země do křesla, zatímco Crowley si sedl na stoličku. Oba pozorně naslouchali.
„Ta tajná chodba tam je už zhruba padesát let, vybudovali ji, když byl zhruba v mém věku. Ty pokoje patřily jedné urozené dámě a jednomu šlechtici. Byli milenci, ale oba si měli vzít někoho jiného, a tak průchod mezi oběma pokoji zazdili. Zmenšili tak původní půdorys pokojů, protože zbourali starou zeď a vybudovali nové, a tak vznikla chodba, kterou jste našli."
Crowley zapřemýšlel.
„Nedíval jsem se dál, ale na konci chodby bylo schodiště. Víte, kam vede?" zeptal se. „Vedlo jen dolů," dodal rychle, protože věděl, že v poschodích nad nimi jsou přímo královské komnaty. Byl by problém, kdyby se kdokoliv cizí mohl dostat do komnat krále nebo prince. Představovalo to obrovské bezpečnostní riziko.
Duncan naklonil hlavu.
„Asi bych předpokládal, že ven z hradu, pokud se nemohli scházet uvnitř, tak se museli dostat někam ven," pokrčil rameny. Nevypadalo to, že by tahle zpráva Crowleyho potěšila. Vlastně naopak. Znamenalo to, že stejně bude muset jít se do chodby podívat sám.
„Děkujeme, Vaše Výsosti," řekla Averill. Sice se snažila o přívětivý tón, ale bylo slyšet, že ani ona se netěší na výlet chodbou.
Crowley se podíval z okna.
„Vydáme se tam hned po obědě," rozhodl. Averill naklonila hlavu.
„VydáME?" zopakovala. Crowley se na ni podíval.
„Netoužíš po tom, dělat mi společnost?" zeptal se jí a ona zavrtěla hlavou.
„Sice mě zajímá, kam to vede, ale nejsem zrovna jeskynní typ," odtušila. Kdepak, do té chodby ji nedostane.
O hodinu později Averill proklínala svoje štěstí, a že se vůbec nechala ukecat, aby do toho šla. Crowley vypadal, že ho to potěšilo, a ona zalitovala svých rozhodnutí. A ještě víc, když jí Crowley předal olejovou lampu, zcela naplněnou. Ještě nehořela. Averill ji měla pro případ, že by ona i Crowley zůstali v tunelech déle, než lampa hořela. Averill ale doufala, že se to nestane.
„Neměli bychom spíš jeden zůstat tady?" navrhla naposled. „Kdyby se tam dole něco stalo, aspoň ten druhý bude vědět, kde má hledat."
Crowley se na ni podíval.
„Duncan to přece ví," odvětil a Averill si povzdechla. Připadalo jí to jako blbý nápad, ale nesnažila se mu to rozmluvit. Nemělo to cenu.
Chodba byla tmavá a vlhká a Averill neustále cítila, jak se jí něco dotýká. A uklidňující světlo, které dovnitř proudilo dveřmi z Crowleyho pokoje, rychle mizelo. Došli na konec chodby a Crowley posvítil nahoru. Přivítal ho kamenný strop. Podržel lampu dole a uviděl, že místo schodiště tam ve skutečnosti jsou žebříky. Averill se zamračila. Když Crowley říkal ‚schody', představovala si, že tam bude vytesané schodiště, ne žebříky. Ty by nebyly dobré pro její záda.
I Crowley si to teď uvědomil. Posvítil jí lucernou do obličeje a ona přivřela oči.
„Svítíš mi do očí," vyčinila mu.
„Promiň," omluvil se hraničář a lampu sklonil. „Jestli chceš, tak se můžeš vrátit. Žebříky asi nejsou to nejlepší."
Averill se krátce ohlédla ke dveřím. Bylo to lákavé, vrátit se zpátky, ale na druhou stranu, teď když už ji do chodby dostal, chtěla vědět, kde končí. Jak říkával Dameon, zvědavost je jedna z předních vlastností hraničářů. Možná nebyla hraničář, ale byla zvědavá jako opice.
„Alespoň to zkusím," řekla. Možná se nechtěla vracet sama tmou. Věděla, že v tunelech se bude Crowleyho držet jako klíště.
Hraničář se vydal dolů jako první. Raději, ať spadne on, žertoval, ale Averill to moc vtipné nepřišlo. Kdyby spadla ona, nemá království o jednoho hraničáře míň.
Její záda ji zlobila, když zatnula svaly, ale nebyla to až taková bolest, jakou předpokládala. Averill zaťala zuby a začala sestupovat. Nohama a rukama se snažila nahmatat jednotlivé příčky. Na jedné z platforem se rozhodla, že s lucernou v ruce už sestupovat nemůže, a tak ji vzala do zubů. Hned se jí lezlo lépe.
Oba dva se dostali až na konec žebříků. Zdálo se jí, že už sestupovali celou věčnost, a Crowleymu se to muselo zdát taky.
„Musíme být pod úrovní hradu. Řekl bych tak první, možná dokonce druhé sklepení," tipoval. Averill pokrčila rameny a otřásla se. Tady dole byla docela zima. Chodba se značně rozšířila, když ušli prvních pár metrů a Crowley zalapal po dechu.
„Museli jsme se napojit na ty zbylé tunely, o kterých mluvil Duncan," zašeptal a jeho hlas se rozlehl chodbami. Averill se začala docela bát. Byli někde pod úrovní hradu.
„Jeden vede do strážnice," vzpomněla si.
„A jeden do věží," potvrdil Crowley. „Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že povede do jižní věže."
Averill se na něj zvědavě podívala. Nějak jí nedocházelo, proč by tajemná chodba měla vést zrovna do jižní věže. Hrad měl přece čtyři.
Mladý hraničář zachytil její pohled.
„Araluen má nedobytnou pověst," začal a oba se vydali jedním z tunelů, aby neplýtvali světlem. „Ale je tady jedna obrana, kdyby se to čirou náhodou stalo. Vodní příkop sice většinu dobyvatelů odradí, ale kdyby se to někomu podařilo, na vrcholu jižní věže je poslední útočiště, kam se můžou obránci stáhnout. Vede tam jenom schodiště, takže jde dobře bránit, a navíc se pravidelně zásobuje. A co je nejdůležitější, je tam nádrž na dešťovou vodu. Jestli ta chodba někam vede, bude to právě tam."
Averill přikývla, že rozumí. Teď už šli druhým tunelem, když viděli, že ten první, kterým se vydali, opravdu končí ve strážnici. Na jeho konci narazili na podobné žebříky, které vedly i do jejich věže, do té hlavní uprostřed hradu.
„Vidíš?" řekl Crowley. Zněl docela pyšně, jako kdyby se mu to snad snažila vyvracet.
Averill otevřela pusu překvapením.
„Jak tohle víš?" zeptala se. Crowley pokrčil rameny.
„Zeptal jsem se Duncana, jak bychom mohli hrad v případě potřeby bránit," odpověděl prostě. Averill si nepamatovala, že by se na něco takového ptal, museli to probírat na té pracovní večeři. „Jo a taky ty zbývající tunely vedly na jih a na západ, takže ven z hradu."
Averill do něj dloubla.
„Předvádíš se," sykla. Mohla si jenom domyslet, jak se Crowley usmál, protože teď se vrátili a zvolili poslední tunel, ten, o kterém se domníval, že vede pryč z hradu. Na výsledky tohohle tunelu se oba třásli asi nejvíc. Averill už začínala vadit všechna ta tma. Kdyby nebylo Crowleyho lucerny, neviděla by na krok. Navíc jí byla zima a záda ji po menším výkonu bolela. Docela doufala, že vyjdou někde ven a nebudou se muset vracet přes všechny ty žebříky zpátky nahoru.
Tenhle tunel byl podstatně širší a ona slyšela, jak si Crowley potichu počítá, kolik kroků ušli. Vzduch se jí zdál být vlhčí, a ona si všimla, že se cesta svažuje. Museli být pod vodním příkopem. Na košili jí dopadla kapka vody a Averill zamžourala nahoru. Teď rozhodně museli být pod vodním příkopem. Jenom doufala, že zrovna teď se strop neprotrhne.
Chodba se vyrovnala a zase šla nahoru. Averill se zděšeně přidržela Crowleyho, když se něco dotklo jejích zad.
Tím, že se vyděsila, se vyděsil i Crowley a oba dva se k sobě vyděšeně nalepili. Hraničář zvedl lucernu a Averill viděla, že to jsou jen kořeny stromů, které tam musely někde růst, ale stále nebyla úplně přesvědčená, že je tunel naprosto bezpečný.
„Fuj, tohle rozhodně není příjemný pocit," poznamenal Crowley. Všiml si, že se ho Averill drží jako klíště.
„Všechno v pořádku?" zeptal se jí a ona mlčky přikývla. I taktovalo asi minutu, než se Averill odvážila ho pustit a jít hned za ním. Slyšel, jak divoce oddechuje.
„Musíme se blížit k povrchu," poznamenala Averill. Jinak by tam přece kořeny nerostly, ne? I když musela uznat, že kořenové systémy některých stromů byly obrovské.
Pokračovali dál, teď už trochu pomaleji, až narazili na kamennou zeď. Averill si uvědomila, že to je kámen, a zkusmo do něj zatlačila. Ani se nepohnul.
„Tak jsme asi skončili," poznamenal Crowley, ale Averill zavrtěla hlavou. Ukázala na prostor o zhruba devadesát stupňů vedle.
„Museli pokračovat tudy," řekla. Protáhli se kolem překážky. Byla to úzká mezera, ale dostali se do široké chodby a na konci tunelu byl šedý proužek světla.
„Už určitě musíme být za hradbami," prohodil Crowley. Teď už postupovali rychleji a byli si čím dál tím jistější. Tohle byl rozhodně východ z tunelu. Averill by se skoro rozběhla. Nikdy si snad ještě neuvědomila, jak moc si váží denního světla. Alespoň ne do té doby, kdy jí hrozilo, že v absolutní tmě zůstane napořád.
Jak se ukázalo, východ tvořil nějaký keř. Byl dost rozpínavý a Crowley chvilku zkoumal jeho větve, ale nezdálo se mu, že by se jím někdo poslední dobou prořezal.
„Myslím, že můžeme s jistotou říct, že Morgarath o tomhle tunelu neví," řekl a vytáhl saxonský nůž. Prořezal jen to nejnutnější, aby se mohli protáhnout, a oba dva se dostali ven do jednoho z hradních parků. Kolem byly lavičky a altánek, a Averill se překvapeně otočila, aby se podívala na keř, který sloužil jako vstup do tajného tunelu. Dřevina naprosto zakrývala jakékoliv známky toho, že za ní něco bylo.
„To bylo něco," poznamenal Crowley a zasunul saxonský nůž do pochvy. Zhasnul lucernu. Nezbývalo v ní dost oleje na to, aby se mohli bezpečně vrátit zpátky. Sice s sebou měli ještě jednu navíc, ale ani jeden se nechtěl vracet zpátky do tmy.
Averill zamručela v souhlas.
„Upřímně doufám, že tohle si už nikdy nezopakuju," řekla. Tunel ji vyděsil. Měli neuvěřitelné štěstí, že se v něm nezabydlel nějaký divočák nebo dokonce medvěd, i když medvědy by asi nečekala, v hradním parku. Divočák by ale klidně mohl. Kdyby narazili na něco takového, nebo – nedej bože – na nějaké jiné zvíře, asi by tam teď nestáli.
Crowley přikývl.
„Taky. Nemám stísněné prostory rád. Ty zcela s radostí přenechám horníkům. Ale je alespoň dobré vědět, kde tunel začíná a kde končí."
Averill nemohla nic jiného než souhlasit.
„Dokážu si představit, že ten balvan by zastavil každého útočníka. Vždyť jsme si pokrčování tunelu skoro nevšimli," namítla. Crowley němě přisvědčil. Vypadal bledě a Averill doufala, že nevypadá stejně.
Vydali se směrem zpátky na hrad. Museli znovu projít hlavní bránou. Mohli jenom doufat, že se strážní nebudou vyptávat, jak se dostali z hradu, když je neviděli odcházet. Nakonec ale nebylo nutné vymýšlet nějakou výmluvu. Výmluvu jim totiž poskytl někdo jiný.
Halt se právě vrátil.
Abelard zafrkal na pozdrav, když je oba uviděl. Halt se právě dohadoval se strážnými, že musí vidět Crowleyho.
„Halte!" zavolala Averill. Cítila, že se jí do žil vrací život. Hiberňan se k nim otočil.
„Vypadáte, jako kdybyste viděli duchy," poznamenal. V jeho slovech se neskrývala žádná zášť ani posměch. Averill se otočila na Crowleyho, aby zjistila, že je pořád bílý jako stěna.
„Dá se to tak říct," pokrčila rameny. „Povíme ti o tom později."
Crowley se prokázal stříbrným dubovým listem a strážní je všechny vpustili dovnitř. Crowley a Averill sotva stačili Abelardovi, který měl čtyři nohy, a byl tak mnohem rychlejší.
Halt seskočil z koně a Abelard do něj drcnul nozdrami.
Zdálo se, že Crowley konečně dostal zase chuť do života, a objal Halta kolem ramen.
„Čekali jsme tě dřív," popíchl ho. „Papírování jenom ve dvou je nuda."
Halt nadzvedl obočí.
„Choval se k tobě taky tak nesnesitelně?" zeptal se Averill a setřásl Crowleyho ruku z ramen. Žena zavrtěla hlavou.
„Ví, že by nedopadl dobře," zažertovala. Halt vzal Abelardovy otěže a vedl ho do konírny, kde měl vyhrazené stání hned vedle Kropera.
Alba zaržála na pozdrav, a Abelard se na vteřinu zastavil, aby si oba koně mohli fouknout vzduch z nozder do nozder. Halt šedáka hbitě odstrojil a napojil. Hraničářský stan vtiskl do rukou Crowleymu, protože byl koneckonců jeho, a vzal si své věci.
Odchytili komornou, aby jim ukázala nějaký volný pokoj, nejlépe hned vedle těch jejich. Halt dostal pokoj, ve kterém Egon přespal před pár dny. Byl hned vedle Averillina. Žena na chvilku zauvažovala, že by se přestěhovala zpátky do toho pokoje, teď když věděli, že tunel je víceméně bezpečný, ale pořád se necítila až tak dobře. Vlastně po návštěvě tunelů se necítila vůbec dobře. Byla z toho docela otřesená, srdce jí pořád bilo strachy a ona se cítila dost úzkostná.
O deset minut později se všichni sešli na válečné poradě v Crowleyho kanceláři. Velitel hraničářů nechal nahoru přinést další konvici kávy a Averill se svezla do křesla se svým hrnkem.
„Z tohohle se budu vzpamatovávat minimálně týden," poznamenala. Crowley jenom mlčky přitakal a oba čekali na Halta v absolutním tichu, až to mladého Hiberňana zarazilo, když se konečně dostavil do kanceláře v čisté košili a umytým obličejem.
„Dva nejukecanější lidi, co znám, a máte tady ticho jak v hrobě," řekl s údivem. Snad tomu ani nechtěl věřit. Averill by možná byla namítla, že není ukecaná, ale občas to na ni přišlo. Zvlášť měla potřebu věci neustále komentovat, než že by mluvila proto, že ji to bavilo.
Crowley Haltovi pokynul, a Hiberňan si nalil kávu a posadil se na židli, kterou tam přinesli.
„Nedá se říct, že by tady byl pořádek," poznamenal při pohledu na kancelář. Crowley sledoval jeho pohled.
„Bývalo to ještě horší, ale Averill s tím dělá krátký proces," odvětil. Averill zamrkala, nebyla to náhodou týmová práce? Usrkla si ze svého hrníčku.
„Je to týmová práce," podotkla nakonec. „Ale bývalo to mnohem horší. Teď už alespoň vidíš podlahu a dá se tady sedět."
Halt pokýval hlavou. Chvilku mlčel, než se rozmluvil: „Byl jsem za Sherrinem a Yorikem. Oba dva mi uvěřili, naštěstí, i když Yorik byl na vážkách. Nedivím se mu, vzhledem k tomu, že jeho vesnice se stala terčem Tillerova nájezdu."
Crowley pokýval hlavou, že rozumí.
„Oba slíbili, že se zprávy pokusí dostat do okolních vesnic," zakončil Halt. Všichni tři upadli do ticha. Alespoň jedna vesnice věděla, že princ Duncan nic špatného neudělal, a mohli jen doufat, že se Yorikovi se Sherrinem podaří místní obyvatele nějak přesvědčit. Halt už nic jiného dělat nemohl, zvlášť když ještě nebyl plnohodnotným hraničářem.
Crowley si odkašlal.
„Díky, Halte," řekl. Černovlasý mladík se na něj podíval tmavýma očima.
„A teď mi řekněte, co vás tak rozhodilo," chtěl vědět. Averill se nadechla. Věděla, že Crowley bude její vyprávění doplňovat, kdyby náhodou zapomněla na něco důležitého.
„Našli jsme tajnou chodbu v Crowleyho pokoji," začala. „Zeptali jsme se Duncana, jestli o něčem takovém ví, ale i když tady jsou tajné chodby, nikdy neslyšel o žádné, která by vedla do komnat velitele hraničářů."
Všimla si, že se Halt zamračil a mozek mu jel na plné obrátky. Se svým rychlým myšlením si musel uvědomovat onu bezpečnostní hrozbu, o které přemýšleli i oni.
„Docela jsme se báli, že by o tunelu mohl Morgarath vědět," pokračovala Averill a pozastavila se, aby se napila. „Proto jsme se tam dolů dneska vydali. Jsou tady čtyři tajné chodby, jedna vede sem, druhá ven z hradu, třetí do strážnice a poslední do věže-„
„-přesněji řečeno, do jižní věže, která je posledním útočištěm při obléhání," doplnil Crowley a Averill přikývla.
„Jo, to," řekla. Halt přikývl, že rozumí. Byl zticha a nechal je vyprávět.
„Každopádně, tunel ven z hradu vede do jednoho z hradních parků. A vypadá to, že o něm nikdo neví," dokončila Averill. „Ale je to dost nepříjemná stezka."
„To mi povídej," zabručel Crowley. „Nemám rád stísněné prostory."
Halt naklonil hlavu na stranu v předstíraném údivu.
„Ty nemáš něco rád?" podivil se. „Já myslel, že odvážní dobrodruzi jako ty se nebojí ničeho."
„Nebojím se," oponoval Crowley. „Jenom mi to je bytostně nepříjemné. Jsem docela rád, že jsme se tam prošli jednou a nemuseli se tam vracet."
Averill zamručela na souhlas. Rozhodně netoužila po tom se do tunelů vrátit.
„Nechápu, jak to Duncanův dědeček mohl vydržet, chodit tam a ještě často," souhlasila. Crowley se opřel o židli, na které seděl.
„Lidi pro lásku dělají věci, co by jinak nedělali," odvětil a Averill i Halt překvapeně povytáhli obočí.
„To's vyčetl kde, prosím tě?" zeptala se Averill pobaveně. Nikdy by si nepomyslela, že Crowley, který byl v tomhle ohledu dost bezradný, někdy něco takového vypustí z úst. Nemohla se s ním ale přít. Lidi byli schopní všeho, když šlo o lásku. Sama to párkrát viděla. Člověk byl schopný dokázat mnohé, když ho něco táhlo.
Crowley pokrčil rameny.
„Jsem hraničář. Všímám si věcí," odvětil nejistě. Jeho dva druhové to nechali plavat. Měli důležitější věci na práci – například udělat z kanceláře místnost, která se dala nazývat pracovnou.